Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 15

10.07.2009 (15:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4774×

Edward:

Běžel jsem lesem zpátky k domu. Z dálky jsem se snažil zachytit Bellino srdce, ale nic jsem neslyšel. Nedočkavý úsměv mi ztuhl a zrychlil jsem. Neříkal jsem jí, aby nikam beze mě nechodila?!

Vyrazil jsem dveře a hledal ji. V ložnici, koupelně, šatně, obýváku, kuchyni… Nikde nebyla! Zase jsem se vrátil do ložnice a zavrtěl hlavou. Ona se vrátí… musí. Sedl jsem si na křeslo, ale pak si všiml malého bločku na zemi. Byl tam náčrtek postele s nebesy, ale pak byla jedna čára mnohem viditelnější, skoro vyrytá do papíru.

,Pomoc.‘ Všiml jsem si jemných čárek a zhluboka se nadechl. Musím ji najít! Něco se jí stalo! Byla tu jemná nasládlá vůně. Někdo dokáže hodně dobře maskovat svůj pach! Vyrazil jsem dveře a běžel za tou lehkou esencí, která se z posledních sil vznášela ve vzduchu.

,,TY HAJZLE! NESNÁŠÍM TĚ! PROČ! PROČ ON! MĚ JSTE PŘECE CHTĚLI! TADY MĚ MÁTE!‘‘ Slyšel jsem její bolestný, rozzuřený křik a zrychlil.

,Ubohá svačinka, jen kdyby věděla, že jsou to žvásty.‘ Slyšel jsem v hlavě mužský hlas.

,,Breč!Křič! Pros!‘‘ Křičel ženský hlas a ozval se Bellin slabý, ale rozhodný hlas.

,,Ne.‘‘

,,Ještě toho nemáš dost!‘‘ Křikla žena a pak na ni volal ten muž.

,,Sarah! No ták, nech toho!‘‘ Zdá se, že na to žena nereagovala a Bellin tlukot srdce se rychle vytrácel. Lekl jsem se. Ne! Není ještě mrtvá! Nesmí být! Přiběhl jsem na louku, která byla celá od krve. Její krve. Skočil jsem na toho muže.

,,Kde je?!‘‘ Vrčel jsem a urval mu ruku- bolestně sykl.

,,Nevím, hledej.‘‘ Usmál se na mě. Zuřivost mě ovládla. Roztrhal jsem ho na kusy a okamžitě spálil na popel.

,,Sbohem na dně!‘‘ Zavřískal ženský hlas z dálky. ÚTESY! Plnou rychlostí jsem tam vystřelil, byl jsem nepostřehnutelný. Letěl jsem rychleji než vystřelená kulka a nikdo by mě nedokázal postřehnout. Myslel jsem jen na mou Bellu.

,Vydrž lásko!‘ Křičel jsem v mysli. Ta žena přímo před mýma očima držela bezmocnou, nevzpírající se Bellu pod krkem a v moment, kdy jsem ji viděl ji pustila!

,,NE!!!‘‘ Křičel jsem. Odhodil ženu od místa a skočil za Bellou po hlavě. Prorazil jsem do ledové, temné vody a hledal svou lásku. Viděl jsem její lehce pootevřená víčka a z posledních sil ke mně natahovala ruce. Rychle jsem dělal tempa pažemi, snažíc se u ní být co nejdřív. Rty se jí pootevřely, jako kdyby chtěla něco říct a naposledy vydechla!

,NE!‘ Rychle jsem ji chytl za bezvládnou paži a přitáhl si ji k sobě. Voda okolo nás byla karmínová, prosycená její krví. Vdechl jsem jí do plic jediný kyslík, který mi tam zůstal a plaval nahoru. Vodní víry unášely její tělo a její srdce stále zpomalovalo, zpomalovalo… zpomalovalo… Vynořil jsem se z hladiny a co nejrychleji s ní plaval ke břehu. Netrvalo to víc než pár minut, než jsem se s ní dostal na pevnou zem. Položil jsem její mokré, zkrvavené tělo na zem a začal kontrolovat životní funkce. Nedýchala! Vyděsil jsem se. Z jejího srdce se ozvalo poslední buch….ticho…

,,NE! BELLO! NE! NEDĚLEJ MI TO! Žij! Zatraceně! BELLO! BOJUJ!!!‘‘ Křičel jsem a jako šílený stlačoval její hrudník. Zacpal jí nos, zaklonil hlavu a vdechl. Zase jsem začal stlačovat.

,,Žij! Prosím, neumírej mi! Ještě ne!‘‘Šeptal jsem a z hrudi se mi ozývaly vzlyky. Ozvalo se silné bouchnutí a pak najednou vymrštila svoje tělo do strany, převalila na bok a vykašlávala vodu.

,,Bello…‘‘ Vydechl jsem šťastně a opatrně ji políbil na vlažné rty. Oddělil jsem nás od sebe a začal ji prohlížet. Špatně dýchala, zlomená noha,krvácí hlava, ruka! Rychle jsem strhl mokré tričko a uvázal kolem zkrvavené ruky. Víčka jí klesla a já ji opatrně vzal do náruče. Běžel jsem s ní do domu. Carlisle tam naschvál dal udělat místnost pro pacienty. Přeci jen jsme si domovy často vyměňovali a já s ní v náruči vběhl do domu. Položil jsem ji na stůl a začal okolo ní běhat, ošetřovat rány…

Nikdo:

Říkala jsem vám to. Život je vrtkavý. Stačí jednou škobrtnout a padáte do propasti.

Bellin život visí na vlásku. Bezmocně leží na stole. Edward se horlivě snaží ji zachránit.Nechce ji odsoudit k věčnému zatracení a bojuje za její život a za svůj smysl existence- bojuje za ně oba.

Venku se začala prohánět bouře. Vlny se zdvihaly do výšky a narážely do skal, které se ani o milimetr nehnuly. Stále stojí a čelí jejich nástrahám.

Na okraji života…Vidíte možnosti, které by jste měli, kdyby jste se nedostali tak blízko k dokonalému štěstí. Bella je na sklonku života.

Síla vůle, její láska k Edwardovi a jeho prosby ji nutí bojovat. Bojovat za svůj život. Za jediný tlukot svého srdce. Jediný nádech, který se jí prořezává bolestivě plícemi. Za ještě jeden polibek, dotek a pohled od něj. Od smyslu, proč to ještě nevzdala a nenechala ruce svých předků, aby ji odvedli k sobě do nebe, kam patří

,Nechte mě, prosím.‘ Žadonila a strhávala jejich chtivé ruce.

,Já chci k němu.‘ A ukázala na anděla v mlze, kterému kanou neviditelné slzy a křičí, aby to nevzdávala.

,Ale on je nemrtvý.‘Namítali.

,To je mi jedno…miluju ho.‘ Odpověděla jim prostě a jejich tváře zbrázdila bolestná, ale přesto chápavá grimasa.

,Sbohem.‘ Zašeptala na ně a bojovala proti silnému vichru, který ji tlačil zpátky k nim

,Vydrž Edwarde, lásko, bojuju za nás, miluju tě.‘ Myslela a při každém slově zaryla bosá chodidla do ledové zeminy a prala se se silným větrem. Po chvíli se plazila, celé tělo jí bolelo, ale nevzdávala to. Nemohla to vzdát a hlavně nechtěla. Nehty drásala do země, bolestivě se zvedala a následovala jeho božský hlas, jeho tvář.

Bella:

,,Bello, lásko, prosím, neopouštěj mě! Neopouštěj! Miluju tě!‘‘ Vzlykal anděl a složil bezmocně hlavu na mou hruď. Cítila jsem to!

,,Edwarde…‘‘ Zaskřehotala jsem z dálky a pak najednou mé tělo vážilo snad tisíc tun. Tolik bolesti jsem dlouho nepocítila-teda fyzické- hruď mi svíral snad svěrák a hlava mi brněla. Hned zdvihl hlavu a jeho tvář se rozjasnila.

,,Edwa…‘‘Položil mi jemně dva prsty na popraskané rty a sklonil se k mému uchu.

,,Odpočívej srdíčko, miluju tě a děkuju...‘‘ Políbil mě na čelo. Jeho oči byly černé- určitě pachem mé krve- a jeho dříve bolestná grimasa byla uvolněnější, ale stále starostlivá. Ležela jsem na měkké posteli a Edward mě přikryl snad deseti dekami.

Nemohla jsem se hýbat. Celé mé tělo bylo pohřbeno v gáze. Zasádrované ruce, nohy i hruď. Edward měl na čele bílé šmouhy ze sádry a ruce bílé. Lehl si ke mně a smutně se mi vpíjel do očí.

,,Myslel jsem si, že jsem přišel moc pozdě.‘‘ Šeptal a prsty mi procházel po vlažných vlasech. Z očí mi vyhrkly slzy.

,,Řekli mi, že jsi mrtvý.‘‘ Šeptala jsem. To slovo bylo tak bolestivé…samotná myšlenka toho, že on není byla nepředstavitelná.

Začala jsem brečet. Každý vzlyk mi vyslal do těla bolestivý impuls. Jeho ruka se mi opatrně obtočila kolem pasu a přitiskl si mě k sobě.

,,Pššt Bello…jsem tu, jsi tu, jsme tu….spolu.‘‘ Šeptal a zasypával polibky můj obličej až nakonec dostal k mým rtům. Jeho chladné narážely o mé hořící a já si užívala toho, že jsme spolu a živí…Rychle se ode mě odtrhl a byl zpátky se sklenicí vody.

,,Musíš pít srdíčko.‘‘ Opatrně mi podepřel záda- pomohl do sedu- přiložil okraj sklenice ke rtům a já začala nedočkavě hltat. Byla jsem šíleně vyprahlá. Každé polknutí byla bolest, ale nutná… Když už viděl, že nemůžu,ponořil konečky ukazováčku a prostředníčku do vody, natřel mi jimi rty a během chvilky byl zpátky, ale už bez sklenice.

Lehl si vedle mě a začal mi broukat ukolébavku. Cítila jsem, jak se celé mé tělo uvolňuje, jak bolest ustupuje a na její místo přichází únava.

Edward:

Je zpátky… Ta agónie radosti a bolesti z toho, že se probrala…bolesti z jejích zranění, které ji činily muka.

Broukal jsem jí ukolébavku a během chvíle se na její tváři objevil lehký úsměv. Už nikdy ji nevystavím takové bolesti. Nedovolím, aby jí nikdo takhle neublížil. Najdu si tě Sarah! Umučím a zabiju! Dlouho existovat nebudeš!

Můj anděl se  mi v náruči uvelebil a začala zase šeptat moje jméno. Zasypával jsem její tvář polibky. Na čelo, špičku nosu, tváře, víčka a nakonec si nechal rty…

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 15: