Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hurt 1

25.06.2009 (08:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 10168×

Nikdo:

Pláně byly posety právě napadaným bělostným sněhem. Ta bílá hmota, studená, ledová, ale zároveň krásná byla až moc podobná bytosti, která v ní ležela a nechávala jednotlivé vločky dopadat na tvář. Necítil jejich studenou teplotu, netoužil po tom, aby byl víc. Chtěl být přesně jako ony. Dotknou se země, lidské kůže a roztajou. Netrpí tolik jako on. Ony jsou jen chvilkové, jako štěstí. Přelétavé, lehké a přesto působí radost i starosti. Stále padaly….bylo jich tolik, ale přece jen vždycky najdou konec. Stejně jako vše okolo něj, jen on má tu smůlu, že tu bude navždy. Stále tu bude. Každý den bude sledovat východy a západy slunce. Šplouchání, šeptání a tiché šumění malé říčky, kterou stále blížící se zima nezmrazila. On byl zmražen už dávno. Snad sto let zpátky jeho život skončil a nahradila ho věčná existence a přežívání. Zavřel víčka a nechal jemné vločky dopadat na jeho obličej a pokrývat jeho mramorové tělo. Pamatuje si každý den věčnosti, všechny školy, každou myšlenku, kterou přečetl, každé slovo, gesto, moment, ale nic z toho nemělo smysl. Nic nemá smysl, proč by taky mělo? On tu je, byl a vždycky bude. Jeho osud byl zpečetěn, bude navždy zatracen a moc dobře to věděl. Nevěří, že se mu někdy poštěstí, najít svou druhou polovinu, i když na to má celou věčnost. Nikdy by nemohli být spolu. Zabíral se dlouho smutkem než ho jeho sestra- vzrůstem malá v obličeji jako elf, stejná jako on přišla přinutit, aby se s ní vrátil domů….

Edward:

,,Zítra přijede nová spolužákyně, Bella Swanová.‘‘ Zazpívala Alice.

,,Hmmm‘‘

,,Trochu nadšení Edwarde!‘‘ Zavrčela a začala mě tahat ze sněhové pokrývky.

,,Nech mě být, jdi si za Jazzem.‘‘ Vydechl jsem a Alice si mě vyhoupla na záda a doběhla domů.

,,Buď milej, je nová a vypadá smutná a je tichá.‘‘

,,Ale já s tím nic neudělám a ani nechci.‘‘ Obrátil jsem se a mířil do svého pokoje.

,,Vsadím se, že tě okouzlí.‘‘ Poslala mi myšlenku. Smutně jsem vydechl. Zavřel jsem se do svého pokoje a sledoval malou puklinu na stěně. Představoval jsem si místo toho nějaké kliky háky, abych nemusel poslouchat myšlenky Alice a Emmetta, kteří se momentálně vsázeli na tu novou dívku. Chudák. Bude na tom stejně jako my. Nový úlovek, kluci za ní budou běhat, představovat si, že s ní chodí a holky jí budou pomlouvat a smát se jí. Stejně jako nám. Nás se tedy začali hned stranit. Hned poté, co jsem všem chladně oznámil, že se mi žádná nelíbí nejmíň ze sta důvodů a okamžitě některé vyjmenoval. Nebylo to tak těžké to zjistit. Čtení myšlenek je dostačující…

Ani jsem si nevšiml, kdy se venku rozednilo a mraky, které tu byly nonstop dostali bělavý nádech. Vyhrabal jsem se z postele a přešel ke kupě oblečení na křesle, které mi tu Alice připravila. Stejně jako každému členu rodiny. Byl jsem unuděný k smrti, jen kdyby to bylo možné…

Nasedl jsem společně s členy mé rodiny do mého Volva a rozjeli se ke škole. Jako vždy když jsme vystupovali se ozvaly vzdechy a myšlenky: Škoda, že pro něj není žádná dostatečně dobrá. Sedl jsem si na své obyčejné místo na chemii a vyčkával příchod učitele. Seděl jsem chvíli jako socha, ale pak jsem si uvědomil, že bych tím asi spolužáky vyděsil, vytáhl tužku a papír a začal si něco čmárat. Ruka mi plula lehce po papíru, ale nevnímal jsem nic z toho, co jsem dělal. Nezajímalo mě to. Slyšel jsem vedle mě vrznout tiše židli a mělký, smutný povzdech. Nechápal jsem, kdo má tolik odvahy se ke mně posadit a vzhlédl jsem k neznámému příchozímu. Byla to dívka, asi ta nová. Neuvědomil jsem si hned, že místo vedle mě bylo poslední volné a rozhodl jsem se jí oslovit.

,,Ahoj. Ty musíš být Isabella, já jsem Edward.‘‘ Plaše se ke mně otočila. Byla krásná. Krásné hnědé vlasy se jí lehce vlnily do půli zad, čokoládové oči, plné strachu a obezřetnosti. Plné lehce narůžovělé, pootevřené rty, rovný nos a bledá pokožka.

,,Ahoj…Bella…‘‘ Podala mi ruku a hned jak se mě dotkla mnou projel neznámý elektrický proud. Její ruka byla skoro stejně studená jako moje, jedině nepravidelný tlukot jejího srdce mě ujišťoval o tom, že je člověk. Hned pustila mou ruku a s prázdným výrazem se dívala před sebe na tabuli. Učitel si ani nevšiml, že přibyl jeden žák a začal okamžitě s výkladem. Periferním viděním jsem ji celou hodinu sledoval. Vypadala velice plaše… ruce se jí třásly, měla nepřítomný pohled a celou hodinu se nepříjemně ošívala, jako by jí má společnost, o které snily všechny dívky na téhle střední, mimořádně vadila. Byla jiná, hodně se lišila od dívek tady. Vůbec se na mě neotáčela, ani se nesnažila začít nějaký rozhovor, zatímco jiné by už dávno měli probrané téma svatby se mnou.

Vše co dělala bylo automatické..zazvonilo, zvedla se ze židle, shrábla věci do tašky, rozloučila se se mnou a vyklouzla okamžitě na chodbu. Dívky jí mezitím propalovaly pohledem a v myšlenkách se jim tvořily plány na pomstu. Bylo to šílené. Měl jsem silné nutkání ji jít ochraňovat. Ta bezmocnost, nedůvěra, strach…všechno z ní negativně vyzařovalo a já o ni během necelé hodiny měl strach a můj pud sebezáchovy se vytratil a byl tu jen pud ochrany její osoby. Divné.

Co to? Počkat! Až teď jsem si uvědomil šok. Ona neměla myšlenky? Nebo..né to je blbost. Nemůže to být tak, že bych jí je nedokázal přečíst. To je nemožné, nikdy se mi to zatím nestalo. Seděl jsem vedle ní, ale její myšlenky byly schované, jako by to místo po mé levici bylo prázdné… Všichni si určitě všimli změny mé nálady, nevšímal jsem, co se děje okolo mě, ale myšlenky mi stále bloudily k té dívce. Vydal jsem se rychle na další hodinu… výtvarná výchova. Učitel je dost podivínský, ale alespoň nám neříká, co máme dělat, ale ať alespoň něco vymyslíme. Inteligentní chlapík, který by obstál v každé umělecké, mezitím co on tu trčí s námi. Malé kulaté brýle, které nosil, mu věčně padaly a každý výtvor si zkoumavě měřil modrými očima. Vešel jsem do třídy a zase se líně usadil na židli a očekával příchod. Dveře se lehce zhouply a v nich stála zase ta dívka.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hurt 1: