Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hunger Games - Kapitola 4

30.08.2013 (07:00) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2249×

97.ročník Hladových her

„Tak, Jarede, gratuluji ti k výhře. Vybojoval sis ji skutečně tvrdě a poctivě, že?“ řekl Morgrimm, moderátor Hladových her už dobrých pár let. Byl na to vcelku mladý. Kapitol se na něm už ale podepsal. Měl kratší vlasy temně modré barvy a nosil kontaktní čočky stejné barvy, sice nevypadal tak šíleně jako zbytek Kapitolanů, ale to přijde. Byl to ten typ moderátora, co se splátcům snaží pomoct.

Jared, dvanáctiletý kluk, který vypadal velmi unaveně a ještě pořád trochu potlučeně z arény, se na něj pousmál. „To doufám, jinak bych tu nebyl.“ Vypadalo to, že mu ani nezáleží na tom, co si o něm Kapitol pomyslí. Zrovna se vrátil z arény a léčitelé měli jen velmi málo času na to, ho dát do pořádku. Skoro tam umřel.

Morgrimm se usmál do publika. „Je to skutečně pro všechny překvapení, že jsi vyhrál a to jsi tam byl nejmladší. Když jsem viděl, jak jsi usilovně bojoval, chtěl jsem jít a bojovat s tebou, taky jste to zažili?“ zvolal do publika, které mu odpovědělo souhlasným zavýskáním. Pohled opět stočil k Angelovi.

„Pomoc by se mi určitě hodila,“ podotkl a Morgrimm se zasmál. Samozřejmě si všiml, jak mdle Jared vypadá a nechtěl ho moc vyčerpávat dál. Viděl, co předvedl v aréně, byla to skutečně okouzlující podívaná.

„Jak ses cítil, když jsi zjistil, že půjdeš do Arény se šesti profesionály? V průměru do Arény chodí ve třech, ale ty jsi jich tam měl dvojnásobný počet než normálně,“ vydechl moderátor a zvědavě na něj pohlédl.

„No, bylo tam dvojnásob hloupých profesionálů než normálně,“ podotkl Angel a usmál se do publika, které se zasmálo. Bylo obecně známé, že profesionálové jsou hodně arogantní a dost často se stávalo, že spoléhali jen na svoji sílu a ne na mozek, na což se spolehnul právě Jared.

„Zní to trochu, jako bys pohrdal kraji s profesionálními splátci, je to tak?“ zeptal se Morgrimm. Ani on neměl profíky v lásce, byli podle něj až moc namyšlení, o to víc mu vadilo, že je tu měl skoro každý rok při vyhlašování vítěze, a o to víc měl radši Jareda, který jim dokázal nakopnout zadek.

„Dalo by se to tak říct. Je trochu ostuda, že se nechali tak snadno oblafnout. Takže, jestli smím poslat zprávu ostatním krajům,“ odtušil a pohlédl na Morgrimma, jestli to dovolí. Ten s přikývnutím hlavou souhlasil. „Jak vidíte, profesionálové nejsou neporazitelní, stačí jim objevit jejich slabinu, kterých mají dost, jen si to nepřiznají.“ Upřel pohled do kamery a usmál se spokojeně sám se sebou. Taky měl být na co hrdý.

„Ano, máš pravdu, dokonce jsi nám ukázal, že i tak mladý splátce jako ty, je geniální a rozhodně kreativní, což dokazují tvoje dokonalé plány. Díky tvému přičinění zemřelo osm splátců, což je pomalu víc, než dokážou vzít profesionálové za celou hru,“ řekl obdivně Morgrimm a zatleskal, přičemž se k němu přidalo celé publikum. „No, tvůrci pro nás přichystali shrnutí těchto her, tak se koukejte!“ mrkl do publika a pak pokynul rukou k obrazovce za nimi, která se rozsvítila.

Aréna byla jedno městečko, které bylo v postapokalyptickém stylu. Plošiny, na kterých se objevilo dvacet čtyři splátců, z nichž tam nikdo, krom Jareda, nebyl pod čtrnáct, byly na náměstí, uprostřed kterého místo nějaké sochy stál Roh Hojnosti, co měl u sebe ještě mnoho věcí, které měly za chvíli zmizet.

Všichni splátci se po sobě podívali a jakmile udeřil gong, rozdělili se splátci na tři skupiny. Jedna část z nich utekla někam pryč do města, aniž by vzali jedinou věc. Druhá skupina, ze které nepřežil téměř nikdo, se rozeběhla k Rohu Hojnosti a chtěla pobrat nějaké věci, zbraně, co by jim pomohli přežít. Mezi nimi byl i Jared, kterého nikdo nepovažoval za hrozbu, takže dokázal přežít hlavní masakr her. Třetí skupina se skládala hlavně z profesionálů, kteří se nesnažili popadnout věci, ale zabít co nejvíc lidí z druhé části splátců.

Jedna zrzka, jménem Elisabeth, si ale Jareda všimla. Byla z druhého kraje a hodila po něm oštěp. Bohužel ale nebyla zvyklá házet na tak nízké cíle, takže oštěp Angela neškodně přelétl a zabodl se těsně před něj, když už měl v ruce batoh. Zbraně nestihl popadnout, protože těch se zmocnili profesionálové. Místo toho sebral oštěp a rychle zmizel v nejbližší uličce, aby se on sám vyhnul smrti.

Rozeběhl se a ostražitě sledoval, zda se proti němu někdo nevyřítí. Když si uvědomil, že běžel přesně na opačnou stranu, než ostatní splátci, na chvíli mu zatrnulo. Možná běželi jinam, protože věděli, že tu něco je. Ale rozhodl se zůstat. Byl hodně mrštný. Když zpomalil běh, rozhlédl se po prostředí. Všude byly zničené domy, ve kterých se dalo moc dobře schovat. Rozhodl se, že tam zůstane přes noc.

V jednom z domů se ukryl, v té nejzazší místnosti, aby věděl, kdyby někdo přišel. Vybalil věci ze svého batohu a našel tam dvě lahve s pitím, nějaké kousky sušeného masa, izolepu, deku, jednu sirku a klíč k utahování závitů. Našel tam ještě pár věcí, kterým ale nevěnoval pozornost. Byl vděčný, že ukořistil nějaké jídlo a pití a za deku byl také rád, sirku si rychle strčil do kapsy kalhot, ta se taky bude hodit, ale nejvíc byl vděčný za izolepu a klíč. Byl z kraje energie. Staral se tam o správný rozvod elektřiny a plynu do ostatních krajů. Ostatním by tyhle věci možná nic neřekly, ale jemu hned v mysli vyvstal nápad.

Ozvalo se deset výstřelů za sebou a Jared sebou trhl, přičemž vyhlédl z rozbitého okna, kde se na nebi s kapitolskou hymnou ukázaly obrázky splátců, kteří zemřeli. Byl už večer, takže to poskytlo trochu světla. Zemřela dívka ze třetího, celý šestý kraj, kluk ze sedmého, celý osmý kraj, kluk z devátého, dívka z jedenáctého a celý dvanáctý kraj. Nešťastně zasténal, nebyl tam nikdo z profíků, což mohlo znamenat jediné, že vytvořili nejsilnější možné spojenectví. Věděl, že jeho hledat zrovna nebudou. Pokusí se jako první odstranit lidi, kteří jsou podle nich hrozby, takže třeba kluka z trojky.

S tmou, která nastala po tom velké masakru, přišel i chlad. Obmotal kolem sebe deku a v rukách pevně sevřel svou jedinou zbraň, kterou měl připravenou kdykoliv použít. Po chvíli nervozity nakonec usnul, i když měl velmi neklidný spánek, občas to vypadalo, že ze spánku na někoho útočí.

Ráno se vzbudil s myšlenkou, že přežil první noc. Sbalil svoje věci a opatrně vyhlédl z okna, přičemž se zaposlouchal, zda něco neuslyší. Když usoudil, že je v bezpečí, opatrně vylezl z okna s batohem na zádech a s oštěpem v zubech. Chytil se jednoho úchopu na zdi domu a nohou se zahákl do místa, kde chyběla cihla. Takhle dokázal vylézt až na střechu domu, která byla plochá.

Rozhlédl se po městečku ze střechy domu. Kdyby nebyl v aréně, řekl by si, že je to impozantní pohled. Město, ač bylo zničené, muselo být nádherné, než přišla nějaká zkáza, co ho zničila. V hlavě se mu honily myšlenky na to, že jestli tvůrce budou tyhle hry nudit, pravděpodobně ta katastrofa přijde znovu, a kdo přežije, bude se muset poprat se zbylými přeživšími splátci.

Do oka mu padla poměrně dlouhá dřevěná deska, která na střeše ležela a vypadala celkem nepoškozeně, sice byla trochu zašpiněná, ale komu by to vadilo. Popadl ji do ruky a položil ji přes mezeru mezi jeho střechou a vedlejší. Opatrně položil ruku na desku a zatlačil největší silou, aby se ujistil, že s ním nepraskne. Teprve až když si byl jakž takž jistý, tak na ni vylezl a postupně se dostal na druhou střechu.

Takhle se pohyboval po celém městě. Přes největší ulice mu sice deska nestačila, ale vždycky se našla nějaká cesta, jak se dostat tam, kam chtěl. Byl to sice riskantní způsob cestování, ale aspoň by neumřel rukou jiného splátce, nechtěl jim udělat tu radost, radši chtěl umřít třeba na pád z desky, přes kterou lezl. Ale nehodlal se vzdát tak snadno, sice nikdy nikomu život nevzal a tušil, že to musí být strašné a věděl, že tu jsou splátci, kteří si také smrt nezaslouží, ale většina z nich už zemřela.

Po nějaké době se mu podařilo najít úkryt profesionálů. Nebylo to ani tak těžké najít, jako spíš se tam dostat. Uvědomil si, že tihle profíci nebudou ti nejchytřejší, protože se ubytovali v domě kousek od Rohu Hojnosti, kde je každý mohl čekat. V tom domě byli dva profíci, co spali, další dva hlídali a zbylé dva nikde neviděl. Byl zmatený, myslel si, že se spletl, že nejsou spolu ve spojenectví, ale nakonec se ukázalo, že měl pravdu.

Ozval se docela blízký ženský výkřik a po chvíli rána z děla. Dva profíci, kteří chyběli, se odněkud vrátili a něco tam spolu mumlali, řešili, koho zabili. Nechápal, proč nechodí zabíjet ve skupinkách, napadalo ho, že jsou asi natolik arogantní, že si myslí, že tu všechny zvládnou.

Vtom ale uviděl něco, co úplně všichni splátci přehlédli, což mohla být jedna z katastrof, kterými by tvůrci hry oživili. Z kanálu, který byl hned vedle domu profíků a z několika jiných domů, stoupal zvláštní vzduch, který byl podivně rozmazaný. To mohlo být způsobeno jen dvěma možnými příčinami. Buď teplem nebo plynem.

Chtěl se podívat z větší blízkosti, aby se ujistil, co to přesně je, ale když přelézal na další střechu nad takovou úzkou uličkou, ozval se ze spodu výkřik, který nebyl ale nějaký bolestný, spíš by upozorňující na hrozbu, jak později Jared zjistil, on měl být hrozba. Sklopil pohled k zemi, když zrovna přelézal lávku a viděl, že jsou to splátci z desátého kraje, přičemž na něj dívka ukazovala prstem a kluk na něj mířil lukem, který se mu někde podařilo ukořistit, možná mu ho někdo poslal, protože to on byl první, kdo utekl od Rohu Hojnosti pryč. Chtěl na ně zařvat, ať jsou zticha, protože oni očividně nevěděli, o blízko sídlících profících, kteří tohle nepochybně zaslechli.

Semkl rty a začal se posouvat po lávce blíž k druhé střeše, značně zrychlil, když se jeden šíp zabodl kousek od jeho nohy. Úspěšně přelezl na druhou střechu a pro lávku se nenatahoval, docela se bál, že by mohl schytat střelu. Přemýšlel, co může udělat, jak by se jich mohl zbavit, když mu pohled padl na rozbořenou zídku. Budovy nebyly naštěstí moc vysoké.

„Ale no ták, před námi se přeci neschováš, jen vylez, slibujeme, že to bude bez bolesti!“ pochechtávali se mu ti dva dole. Těšili se, až se zbaví dalšího člověka. Už bylo mrtvých jedenáct splátců, navíc tohle byl malý kluk, ten se ani nedal považovat za potíž. Na profíky ještě ani nenarazili, docela si věřili, že by letos mohli vyhrát. Co však nečekali, bylo to, že po nich Jared začne házet cihly. Celou dobu je sledoval v odraze jednoho nerozbitého okna, takže tušil, kam zhruba má mířit. Použil pět cihel, víc jich neměl, z nichž dvě dopadly na hlavy splátcům desátého kraje, kteří nestihli uhnout.

Po chvíli se ozvaly dva výstřely, které ohlásily smrt celého desátého kraje. Angel opatrně vykoukl zpoza zídky a zadíval se na dvě mrtvá těla, které sám usmrtil a radši se zas rychle stáhl. Cítil, jak se mu nepříjemně zvedl žaludek Otřásl se, protože věděl, že jejich tváře bude od teď vídat v noci v hlavě. Jejich jména nevěděl, ale pamatoval si jejich obličeje s naprosto dokonalou přesností. Jeho představivost taky udělala své, když si vybavil, jak musely křupnout zlomené vazy a kosti, když na ně dopadly cihly.

Naklonil se přes zídku a se zeleným obličejem vyhodil ze žaludku to málo, co snědl. Bohužel měl smůlu, že právě pod ním byla jedna z profi splátkyň, která se tam s dalšími dvěma přišla podívat na potencionální oběti, co tam ke svému zmatení našla mrtvé. Nevěděla, jak umřeli, dokud jí Jared neohodil hlavu.

Angel zamrzl v pohybu, když zjistil, kdo to je. Byla to splátkyně s uhlově černými vlasy, bledou pletí a černýma očima, působila skutečně děsivě a pocházela ze čtvrtého kraje. Zvedla k němu rozzuřeně hlavu, stejně jako její společníci a propálila ho nenávistným pohledem.

„Ty zmetku!“ vykřikla a hodila po něm jeden z vrhacích nožů. Jared si k sobě těsně před tím přitáhnul desku, která za něj vykryla nůž, který by jinak zasáhl jeho obličej. Zalapal po dechu a bylo mu jasné, že profíci si pro něj teď jdou na střechu.

Přeběhl docela dlouhou střechu domu, na kterém do teď v klidu byl a rychle položil lávku tak, aby vedla na druhou řadu domů, kterou oddělovala úzká ulička. Lávku tam nechal a doufal, že si ji splátci vyloží tak, že je už u jiné řady domů. Sám se rozeběhl přesně na opačnou stranu a doufal, že lávku nebude potřebovat.

Snažil se chovat co nejtišeji, přebíhal všechny překážky, co se na jedné dlouhé střeše, tvořené z několika domů, nacházely. Běžel tak dlouho, dokud nedoběhl na konec řady, kde se rychle rozhlédnul, zda odsud nevedou nějaké schody. Když nic nenašel, tak se přehoupl přes zídku a začal slézat dolů opět pomocí různých úchopů a děr ve zdích. Snažil se být rychlý, což nešlo dohromady s opatrností, takže mu podklouzla noha asi v metru a půl a on tvrdě dopadl na záda, až si vyrazil dech. Bolestivě ho zapíchalo v zádech, které měl nepochybně naražené, ale nic zlomeného.

Vysápal se na nohy a doufal, že dech popadne v průběhu toho, co se pokusí zachránit. Rozhlédl se a přemýšlel, kde by se mohl ukrýt, aniž by ho tam profíci nenašli. Pohled mu padl na poklop v silnici, který vedl do podzemí. Rychle ho prstem vydloubl ze země, protože zaslechl z docela značné blízkosti hlasy. Poklop za sebou hned zatáhl.

Trhaně se nadechl a rozhlédl se, do čeho to vlastně vlezl, bál se, jestli tu nebudou nějací mutové přichystaní na to, aby ho zabili. Naštěstí tu nic nebylo. Přitiskl se na zeď, protože přímo nad sebou uslyšel splátce.

„Kam sakra zmizel, ten šmejd?!“ vykřikla ta černovlasá splátkyně, která ho v ten moment asi ze všech nejvíc nenáviděla. Dupla nohou přímo do poklopu, který se zatřásl, ale nevydal nějaký zvuk, který by prozrazoval jeho existenci, takže si nikdo z nich poklopu pod nimi nevšiml.

„Nech ho teď být, pravděpodobně umře někde sám, kdyžtak ho doděláme později a tobě necháme tu čest ho zabít,“ pronesl nějaký mužský splátce a Jared zadržel dech, přičemž se mu orosilo z nervozity čelo.

Byl přitisknutý ke zdi ještě další hodinu, než si byl zcela jistý, že jsou profíci pryč a teprve pak se dokázal pohnout. Na smrt ještě nebyl připravený. Pomalu zahloubal dál do tunelů a pomocí trochy denního světla, která tam prosvítala, si prohlížel co všechno tam je. U stropu vedly plynové trubky, které byly ale na mnohých místech proděravělé a podezíral je z toho, že ještě stále vedou plyn. Rozhodl se o tom ujistit a tak je následoval až k místu, kde byl zdroj plynu, který ještě stále trubkami proudil. Byl to propan, který se běžně používal v domácnostech jako energetická surovina.

V hlavě si vybavil jeho schopnosti. Věděl, že je těžší než vzduch, takže pokud tu někde uniká, měl by se zdržet v těchhle prostorech, ale taktéž věděl, že by ho tu určitě teď byly tuny, což by vedlo k tomu, že by mohl omdlít nebo se zadusit, což se nedělo. Přemýšlel, proč tomu tak je, dokud si nevšiml odvětrávací šachta, která to vedla nahoru na povrch, kde se to tak zředilo se vzduchem, že to nikomu nevadilo.

Vybavil si, že jde o bezbarvý plyn bez zápachu, který když má správnou koncentraci ve vzduchu, tak dokáže sám od sebe začít hořet. V hlavě se mu zobrazila vzpomínka na dům profíků, kolem kterého se vznášela podivná clona, která vypadala přesně jako unikající plyn, který tam nepochybně unikal z nějaké trouby nebo z větrací šachty.

Celé podzemí si několikrát proběhl, takže se v něm už velmi dobře orientoval, což by se mu časem mohlo hodit. Než se slunce přiblížilo k západu, znal tamní chodby tak dobře, že věděl, kde je jaká prasklina v potrubí. Přesně s přicházejícím večerem se mu podařilo najít potrubí, které směřovalo do domu profíků a ze kterého unikala taková spousta plynu. Přesto ho bylo málo na to, aby se sám vznítil. Zastavil se u malé díry v zemi, skrz kterou viděl na oblohu, takže když se spustila kapitolská hymna, viděl tváře dvou splátců z desátého kraje, které dneska zabil a dívku, která byla z jeho kraje, kterou zabili profíci. Bodlo ho u srdce, docela si ji oblíbil.

Protože věděl, že ve tmě stejně nic neuvidí, takže nemohl pracovat, rozhodl se, že se radši prospí. Zalezl do jedné prohlubně v chodbě a zabalil se poctivě do deky. Noci tu byly chladné, no, příští noc profíkům zima rozhodně nebude, slíbil si v duchu. S tím usnul a doufal, že ho v noci něco nepřekvapí.

Probudil se těsně se svítáním, protože uslyšel dva výstřely. Rychle se vyhrabal z deky, kterou za běhu sbalil do batohu a zamířil k domu profíků. Potlačil zasténání, když podle počtu přítomných hlasů, kteří se právě bavili o tom, že netuší, kdo mohl zemřít a že už zbývají jenom oni a tři splátci. Mezi nimi byl i Jared. Z jejich překvapení usoudil, že je oni nezabili.

Usoudil, že je nejvyšší čas, aby se dal do práce dřív, než se rozhodnou se zbavit zbývajících třech splátců, doufal, že ho nezabijí dřív, než dokončí svůj dokonalý plán. Vydal se opět ke zdroji plynu, u kterého se zamyšleně pozastavil a z batohu vytáhl deku a izolepu. Deku rozřezal, i když s lítostí, na menší kousky, kterými provizorně ucpal největší díry v potrubí a pak to celé přelepil izolepou, aby zajistil nějakou izolaci. Menší díry zalepil jen tou páskou a doufal, že to postačí. Takhle postupoval dál a sledoval, zda mu někde neuniká plyn.

Pracoval na tom skoro celý den a spravil celé potrubí, co vedlo k domu profíků. Jakmile u nich dokončil poslední díru, tak se vydal tou samou chodbou cestou zpět a kontroloval, zda mu to někdo nepovolilo. Samozřejmě, některá místa se našla, ale nebylo jich zrovna moc a většinou zadělat nešly, protože když to udělal, tak izolepa stejně povolila. Pak šel tu cestu ještě jednou a pomocí klíče utahoval veškeré závity sítě potrubí, které vedly jinam, než k domů profíku, čímž způsobil, že veškerý plyn vedl přímo k domu profíků.

Se spokojeným výrazem ještě všechno prošel a pak se radši šel uklidit stranou, věděl, že nepotrvá zrovna dlouho, než dům vybouchne a netušil, jak moc silné to bude, takže se obával, že by se z jeho záchranného bydliště mohlo stát živé peklo.

Byl vyčerpaný pro tak dlouhé práci a tak se snažil nabrat síly. Seděl si v jednom výklenku, skrz který viděl přes jeden poklop na nebe a doufal, že tak zahlédne, kdo všechno umřel. Začala hrát kapitolská znělka a přesně s ní se ozvaly další dva výstřely. Upřímně doufal, že to jsou profíci. Na nebi se ukázaly fotky všech zbývajících splátců, krom něho a profíků. Zasténal. Takže teď se z něj stala hlavní lovná kořist. Věděl ale, že už nepotrvá dlouho a profíci se začnou zabíjet navzájem.

Z myšlenek ho vyrušil neuvěřitelně hlasitý zvuk výbuchu následovaný křikem několika lidí. Plyn se nastřádal a zreagoval se vzduchem. Byl rád, že tam zrovna není. Musely tam všude lítat trosky a oheň všude. Byl na svou práci pyšný a chtěl ještě poslouchat, co se děje, ale ani na to mu Kapitol nedal dostatek času, protože chodbou se rozlehla ozvěna něčího zavrčení. Určitě nějaký mut! pomyslel si Jared a ani vteřinu nezaváhal, rychle se vytáhl na nohy, odklopil poklop a vylezl z něj rychlostí blesku, přičemž poklopem třískl zpět. Tomu, co se tam dole záhadně objevilo, se chtěl za každou cenu vyhnout.

Ozvaly se čtyři rány z děla a Jared sebou trhl. Jenom čtyři? To znamená, že dva splátci ještě žijí. Možná to mohli být ti, co zabili ty jiné dva splátce. Na sucho polkl. Znamenalo to, že už jsou v aréně jenom tři, včetně jeho. Byl zázrak, že přežil až do teď.

Strach ze zvířete v tunelech byl tak velký, že ani netušil, kam běží. Nohy, navyklé z podzemí, běžely samy k domu, který sám před chvílí odpálil. Obdivně se podíval na své dílo a pokusil se rychle skrýt ve stínech, protože u budovy zahlédl nějaký pohyb.

„Takže tos byl ty?!“ ozvalo se za ním naštvaně a Jared se s vytřeštěnýma očima otočil, aby za sebou spatřil zrzku, která se proti němu rozběhla se sekerou v ruce, kterou se po něm ohnala. Angel ucouvl, ale klopýtl a spadl na zem. Elisabeth po něm naštvaně skočila a máchla sekyrou, kterou mu plánovala zaseknout do hlavy, kterou o kousek Jared posunul, a zasekla se do země asi půl centimetru od jeho ucha. Z její reakce pochopil, že v tom domě umřel někdo jí důležitý.

Reflexivně se rozmáchl oštěpem, kterým ji překvapivě sekl do tváře, ale byl to spíš takový škrábanec, rozhodně nic smrtelného. Elisabeth na něj naštvaně zavrčela a využila toho, že on je dole na zemi v méně výhodné pozici. Rozmáchla se sekyrou a tentokrát už trefila. Vzduch proťal výkřik dvanáctiletého chlapce, kterému právě usekli zápěstí. Ta bolest, co ho zaplavila, byla neuvěřitelná. Cítil, jak ho v očích pálí slzy a myslel si, že tu bolest nedokáže vydržet. Zakázal si ale brečet, zhoršilo by mu to vidění a nedostal se až sem jen proto, aby tu umřel.

Rychle se mrknul na svou chybějící část těla a potlačil smutný pocit, co ho naplnil. Byla to jeho šikovná ruka. Teď mohl v boji použít jen jednu. Tu, ve které držel oštěp. Rozhodl se také využít své pozice a tak rychle, než se Elisabeth stihla znovu rozmáchnout, jí vykopl proti holenní kosti tou největší silou, co v sobě dokázal najít. Uslyšel slabé prasknutí a Elisabeth na něj málem spadla, kdyby se včas nepřekulil. Cítil se velmi oslabený, kvůli bolesti a ztrátě krve, ale nehodlal prohrát. Vyhoupl se na nohy, ale Elisabeth po něm hodila sekyru, která sice měla ostří na špatnou stranu, ale tvrdě ho trefila do hlavy, až cítil, jak mu v ní zadunělo.

S bolestivým výkřikem vrávoravě ucouvl a zatmělo se mu před očima, což však brzo zmizelo, protože se v něm nahromadila ohromná vlna vzteku. Proč? Protože… : „Ty! Teďs mi zabila přes sto tisíc mozkových buněk!“ Ano, na svém mozku si skutečně zakládal. Elisabeth na něj zmateně zamrkala, jí by asi pár tisíc takových buněk prospělo, ale protože už neměla zbraň, kterou se bránit a Jared byl malý, takže se dobře uhýbal, nezbývalo jí nic jiného, než před naštvaným Jaredem poodlézat.

Angel se ale na ni vrhl a oštěp, co po něm první den sama hodila, jí probodl hlavu. Počkal, až se ozval výstřel z děla a teprve pak oštěp vytáhl. Zajímalo ho, kdo je poslední profík, co s ním zbyl v aréně. To se ale ani ne o vteřinu později dozvěděl, když uviděl siluetu člověka, který stál před hořícím domem a rozebíhal se k němu. V záři světla zahlédl tu milou dívku s uhlově černými vlasy a jemu došlo, v jakém je průšvihu. V mozku, ještě ochromeném z rány, se rozhodoval, zda je lepší, aby ho roztrhalo zvíře nebo ta holka. Rychle se vrhl k poklopu, co byl kousek od něj na silnici a skočil dovnitř.

Rozeběhl se ke známé chodbě a brzy za sebou uslyšel kroky, které se k němu hodně rychle přibližovaly. Otočil se a pohlédl na černovlasou dívku, která ho propalovala nenávistným pohledem. Na jejím děsivém vzhledu ještě přidávala skutečnost, že skrz díry v zemi na ni dopadalo světlo od hořícího domu, který byl kousek od nich.

„Doufala jsem, že zrovna tebe budu moct zabít! Ještě lepší je, že to bude ve finále,“ zasmála se děsivě a Jaredovi přeběhl mráz po zádech. Cítil, že se mu třesou kolena, neměl moc síly, na nohou se držel už jen pomocí tvrdé vůle a díky adrenalinu v krvi. Z ruky mu pořád tekla krev. Chtěl na ni hodit oštěp, ale ona zareagovala rychleji a vykopla mu ho ruky, přičemž ho pořádně nakopla i do zdravé ruky. Jared vnímal, jak v té dlani ztrácí cit a zaúpěl bolestí. Měl dojem, že se mu ruka přeměňuje na kámen.

„Nene, s tebou si hezky pohraju. Takže ty ses skryl v tunelech pod zemí, jo? A zapálil jsi náš dům!“ prskla na něj, sice byla ráda, že se tak zbavila konkurence, ale naštvalo ji, že to mohla být ona, kdo v domě zůstal.

Na Jareda foukl plyn z díry v potrubí, kterou sice spravoval, ale vždycky se zas rozbila. Všiml si jedné zvláštnosti, když na něj fouklo podruhé a potřetí. Že to jde ve stejných intervalech od sebe. Rozhodl si získat čas a doufal, že nepotká tady nějakého kapitolského muta. „Víš, technicky jsem váš dům nezapálil, ale zapálil se sám,“ řekl popravdě. Sice způsobil nahromadění plynu, ale ten už pak sám reagoval se vzduchem. Poodstoupil o pár kroků dozadu a sledoval, jak o stejný počet kroků k němu tmavovlasá dívka přistoupila. Zastavila se přesně v místě, kde byla ta úžasná díra v potrubí. V ruce si potěžkala meč, kterým ho plánovala zabít.

Naštvaně přimhouřila oči a těšila se, až ho zabije a ji prohlásí za vítězku. Tyhle hry byly skutečně krátké, za což byla vděčná. Nelíbilo se jí to tady. „No, ty si klidně machruj, ale já si užiju tvou smrt a věř mi, že budeš trpět,“ přislíbila mu a prstem opatrně přejela po ostří meče. Nevšimla si ani, že Jared mezitím sáhnul do kapsy, protože mu už ruka trochu povolila, i když se pořád třásla.

„Nene, to je dobrý, já mám lepší nápad,“ zamumlal a odpočítal v hlavě správný interval. Těsně před tím, než to mělo vyfouknout, škrtnul sirkou o zip svojí mikiny a zapálenou sirku hodil na černovlasou dívku přesně v moment, kdy z potrubí vyfoukla dávka plynu.

Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak sirka letí a jak do ní foukne plyn. Vytvořil se ohnivý jazyk, který dokonale oblízl hlavu černovlásky, která začala ječet jako pominutá, muselo to neuvěřitelně bolet. Pach spáleného masa se rozšířil po tunelech a Jared se začal obávat, že to přiláká to rozkošné zvířátko, co ho předtím vyhnalo ven. Rozhodl se to rychle ukončit.

Roztřesenou rukou popadl oštěp ze země a ještě škvařící se černovlásku probodl oštěpem, který v ní nechal a rozeběhl se k poklopu, ze kterého pracně vylezl. Dalo mu to trochu víc zabrat, protože měl k dispozici jen jednu ruku, ale když se mu to povedlo, vysíleně se svalil na zem.

Počkal, až se ozve výstřel a teprve pak si uvědomil, že začíná vidět rozmazaně. Jakmile ji zabil, tak mu adrenalin z těla zmizel a na něj dopadlo vysílení ze zranění, ze strachu a z bolesti. Snažil se udržet víčka otevřená, ale marně. Ještě zaslechl poslední věc.

„Dámy a pánové, představujeme vám vítěze devadesátých sedmých her, Jareda, zvaného Angela!“ Pak teprve upadl do mdlob.

Opět se objevili v televizním studiu, kde shrnutí her už doproběhlo a Morgrimm se obdivně podíval na Jareda, který se tvářil trochu zaraženě, když si tohle všechno vybavil znovu.

„Tak, tohle bylo skutečně… dech vyrážející. Musím uznat, že to byly jedny z nejkratších her, jaké jsem kdy zažil, ale rozhodně za to stály, že?“ zeptal se opět do publika, které začalo naprosto nadšeně tleskat. „A co tvoje ruka?“

Jared zvedl ruku, která ještě před nedávnem nebyla úplná, do vzduchu a ukázal ji tak celému Panemu. „No, léčitelé mi dali umělou, funguje perfektně, jen bych řekl, že teď budu mít problém hrát na klavír. Hraje totiž o dost rychleji,“ usmál se unaveně. Publikum se trochu zasmálo.

Morgrimm pokývl hlavou a vstal, přičemž Jared se také vyzvednul na nohy. Moderátor popadl jeho zdravou ruku a zvedl ji do výšky. „Jared Angel! Vítěz devadesátých sedmých Hladových her a jeden z nejmladších vítězů v celé historii!“ S jeho výkřikem se celý sál zvedl na nohy a začal tleskat.

Ufff, tak, ve 2:32 jsem dokončila tuhle kapitolku, jak se vám líbily Hry, ve kterých náš Andílek vyhrál? Doufám, že to není snad nějak chaotické, ze začátku se mi to psalo hrozně dobře, konec už začně drhnul. 

Jinak, pokud se divíte, že hry byly zaměřené jenom na Jareda a smrt nikoho jiného, kdo nebyl v jeho blízkosti, nebyla popsána, tak to je tím, že Kapitol to shrnutí her dělal až po oznámení vítěze, což znamená, že tu nahrávku udělal zaměřenou na něj. 

Předem se omlouvám za nějaké drobné nesrovnalosti. :) Fakt to je dlouho, co jsem četla HG a ano, tyhle hry trvaly tři dny...

Jinak, jestli se divíte tomu, že Jared skutečně dokázal dál bojovat i přes tu ochromující bolest... možná se vám to zdá nereálně a možná že je, ale myslím, že téměř nikdo nemůže vědět, jestli je v takový moment pud sebezáchovy tak silný, že potlačí i bolest... takže řekněme, že to možné je. ;) 

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hunger Games - Kapitola 4: