Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_4. Kapitola

30.12.2009 (19:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3980×

Bella:

Zbytek školy pak proběhl v pohodě. Alice se mě na nic nevyptávala, ani si ke mně na obědě nesedla. Jiní studenti mě už ani nezdravili, skoro se na mě nepodívali a Jessice jsem se obloukem vyhýbala.

Po obědě jsem šla k autu s nadějí, že to Alice nechá být, nebo zapomněla, ale když jsem vyšla z jídelny, stála u mého auta i s rodinou. Jakmile mě viděla, usmála se poslala své sourozence pryč.

„Ahoj.“ Řekla mi s úsměvem.

„Nerozmyslela sis to?“

„V žádném případě!“

„Tak sedni.“ Řekla jsem a sedla na místo řidiče. Alice se posadila vedle mě a já se rozjela domů. Jely jsme mlčky.

„Pěkný dům.“ Pochválila Alice, jakmile jsme vystoupily.

„Díky.“ Šly jsme dál a já ji zavedla do mého pokoje, kde jsem měla všechny výstřižky z novin a CD.

„Tak povídej.“ Řekla Alice, když se posadila na postel. A já začala.

„Táta byl policajt. Byla to první Hrobařova oběť. Máma byla psycholožka a ten hajzl ji zaživa pohřbil na tátově těle. Tohle jsem našla u mě na posteli, když mámu našli,“ řekla jsem, podala jsem jí výstřižek z novin a zanula CD. Alice chvíli poslouchala a vyděšeně se na mě dívala. Mě se opět spustily potůčky slz, „Bylo to pro mě strašné! Přestehovala jsem se k babičce. Po měsíci zmizela. Třetí Hrobařova oběť,“ řekla jsem, podala jí další výstřižek z novin a pustila další CD, „Opět jsem se přestěhovala. Skamarádila jsem se s jednou dívkou, Dianou. Čtvrtá oběť. Kamkoliv jsem se přestěhovala, tam šel i Hrobař. Našel si někoho, ským se nejvíc bavím, i když jsem mu řekla jen jednu větu. Pohřbí ho zaživa, počká týden, pak to anonymně oznámí na policii a počká, než vyjdou noviny. Výstřižek mi pošle a s tím i CD, na kterém je náhrané, jak všichni mí blízcí umírají.“ Zakončila jsem svůj proslov s tvářemi mokrými od slz. Alice se na mě dívala se zděšením. Doufala jsem, že teď s křikem uteče  a vážně se ode mě bude držet dál. Jenže její reakce mě vážně překvapila.

Alice:

Řekla mi všechno. Řekla mi o Hrobařovi, o všech nahrávkách a výstřižcích, o jejich blízcích. Seděla jsem na její posteli s oteřenou pusou a nevěděla, co si myslet. Dívala jsem se, jak brečí do svých dlaní a mě samotné se z úst vydral vzlyk. Díky mému upířímu sluchu jsem slyšela Edwarda, který se mimochodem do Belly zamiloval, lapajícího po dechu.

Nevěděla jsem, co říct. Bella mě už od začátku svým způsobem přitahovala. Nevím, jestli to bylo tím, že se nechtěla s nikým bavit, nebo tím, že její budoucnost jsem viděla jen občas. Ano… jednou jsem ji viděla úplně jasně, po druhé jsem místo ní viděla pouhou tmu.

„Proč si nešla na policii?“ zeptala jsem se.

„Můj táta byl policajt, takže vím, že by obvinili mě. Hodněkrát jsem i uvažovala o sebevraždě, ale na to nemám odvahu.“

„Zbláznila ses?“ vyjekla jsem.

„Alice, ty nevíš, jaké to je.“

„To je pravda. Je mi to líto.“ Řekla jsem a objala ji.

„Díky, Alice.“ Řekla z ničeho nic.

„Za co?“

„Že to nikomu neřekneš.“

„Neboj. Tak pojď, zbal si věci, ať můžeme jít.“

„Cože?“

„No snad sis nemyslela, že tě tady nechám samotnou. U nás budeš v bezpečí.“ Řekla jsem, jakoby to byla samozřejmost.

„Ne! Nedovolím, aby se něco stalo i vám. A navíc, dala si mi slib, pamatuješ.“ Řekla a vstala.

„Pamatuju, ale co když se ti něco stane?“

„Alice! Už dva roky měla na mé zabití. Nejde po mě. Mě nezabije. Věř mi, já jsem v bezpečí.“

„Nech ji, Alice. Budeme ji hlídat. Nedovolím, aby se jí cokoliv stalo.“ Slyšela jsem Edwarda z venku. Bella to ale slyšet nemohla.

„Dobře. Od teď se ti vyhýbám.“ Povzdechla jsem si.

„Asi bys už měla jít.“ Řekla. Já vstala a šla ke dveřím. Mezitím jsem Edwardovi poslala myšlenkou, ať doběhne domů a přijede pro mě. Když jsem otevřela vchodové dveře, už stál na příjezdové cestě. Bella, která šla za mnou se sekla. Dívali se s Edwardem navzájem do očí. Edward měl velmi smutný výraz. Bella se na něj usmála a pak zavřela dveře.

Jessica:

„Ahoj, Miku.“ Loučila jsem se se svým klukem.

„Vážně nechceš odvézt?“ zeptal se.

„Ne, to je v pohodě. Ten kilometr dojdu pěšky.“

„Ale vždyť je tma. Co když se ti něco stane?“

„Neboj. Nic se mi nestane. Ahoj.“ Řekla jsem a naposledy ho políbila. Na cestu domů jsem si dala sluchátka do uší a zapla mp3.

Šla jsem silnicí kolem lesa, a i když mi hudba hrála dost nahlas, něco jsem za sebou uslyšela. Rychle jsem se otočila, ale nic tam nebylo.

„Klid. To bude v pohodě. Chodíš tady už dlouho. Nic se nestane.“ Uklidňovala jsem se a pokračovala v cestě. Po chvíli chůze jsem za sebou opět slyšela nějaký hluk a opět jsem se otočila. Byla tam tmavá postava. Zděšením jsem zůstala stát na místě a myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi. Strašně jsem se bála.

Nevěděla jsem, kdo to byl, ale i když byla tma,  poznala jsem, že je to muž. Měl široká ramena, na hlavě nějakou kšiltovku, byl malý a podsaditý.

Chvíli tam stál a díval se na mě. Pak se ale rozešel. Chvíli jsem ho pozorovala, dokud mě nohy opět nezačaly poslouchat. Otočila jsem se a rozběhla se. Mp3 jsem někde po cestě zahodila. Běžela jsem, dokud mě nezačaly opouštět síly. Zpomalovala jsem. Zještě za běhu jsem se otočila, ale postava zmizela. Zastavila jsem a koukala se okolo. Nikde nic.

„Jenom se ti to zdálo.“ Řekla jsem si zadýchaně a chěla pokračovat v cestě, jenže jakmile jsem se zase otočila, zůstala jsem stát. byl tam zase. Nějaý muž v černém kabátě. Stál asi pět metrů ode mě.

„Jessico.“ Řekl hrubým hlasem.

„Kdo jste? Co mi chcete?“ zeptala jsem se a začala couvat.

„Říká ti něco Hrobař? Tak to jsem já. A chci jedenáctou oběť.“ Odpověděl s úplným klidem a mě došlo, že umřu stejně jako ti přede mnou. Budu pohřbena zaživa.

„Budu křičet!“ pohrozila jsem mu, ale věděla jsem, že by mě nikdo neslyšel.

„Sama víš, že ti to nepomůže. Tak… rozluč se s lesem. Nic jiného ti nezbývá.“ Řekla a rozešel se ke mně. Snažila jsem se otočit a utéct, ale díky mým roztřeseným nohám jsem zakopla a spadla. Jediné, co jsem pak vnímala, byla váha mého vraha na mých zádech a mokrý kapesník na mých ústech a nose. Pak jsem upadla do tmy.

„No tak… vstaň!“ slyšela jsem mužský hlas, který mě probouzel. Otevřela jsem oči a ke mně se skláněl muž s černými vlasy. Měl hnědé oči a na bradě a tváři strniště. Usmíval se na mě.

„Na. Tady máš vodu.“ Řekl a k ústům mi přiložil kelímek. Chtěla jsem si ho vzít, ale nemohla jsem pohnout rukou. Opatrně mě nechal napít a odešel. Rozhlédla jsem se kolem.

Byla jsem v malé místnosti s jedním malým zamřížovaným oknem a šedými stěnami. Já seděla uprostřed na židli. Mé nohy byly pevně přivázané k nohám židle, zatímco ruce jsem měla svázané vzadu za opěradlem. A já byla nahá.

Začaly mi téct slzy, když jsem si představila, co mi ten hajzl udělal a co mě ještě čeká. Nechápala jsem proč. Proč já? Je mi teprve sedmnáct a už mám umřít?

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Byla mi strašná zima a mé slzy tomu vůbec nepomáhaly. Až po nějaké době se otevřely dveře a do místnosti vešel onen muž s nožem.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_4. Kapitola: