Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_20 Kapitola

24.02.2010 (10:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4538×

20. Kapitola

Zůstal jsem stát jako přikovaný. Nezmohl jsem se ani chytit Bellu, když padala. Bál jsem se. Monstrum uvnitř mě se probouzelo k životu. Vábila ho krev. Krev, jejíž vůně tu byla všude. Stačilo by se jen sehnout a mohl bych uhasit ten nesnesitelný žár v mém hrdle.

„Edwarde, ne!“ zaslechl jsem hlas Carlisla, který mě donutil se vzpamatovat. Zatřepal jsem hlavou a zadržel dech. Podíval jsem se dolů. Bella ležela na zádech, oči měla zavřené a moje košile, kterou měla oblečenou, byla nasáklá krví. Její krví.

Zůstal jsem na ni vyděšeně zírat a nebyl schopný pohybu. V tu chvíli se u ní skláněl Carlisle.

„Emmete, Jaspere, utečte odsud a chyťte toho hajzla. Alice, Rose, Esme, bežtě do auta, dlouho to nevydržíte. Edwarde, skoč mi do auta. V kufru mám lékarničku, teď to bude muset stačit. Dělejte!“ Okamžitě jsem se rozběhl a následoval Alici. Emmet s Jasperem byli vděční, že mohou odejít. Odběhli do lesa a pokusí se najít Hrobaře, jenže ho nikdo z nás necítí, takže to bude těžší.

Z kufru auta jsem vytáhl Carlislův kufřík a chtěl běžet zpátky, když mě za ruku chytla Esme.

„Edwarde, ona to přežije. Je nám to líto, ale my tu vůni nevydržíme. Teď běž,“ pošeptala mi sklíčeně a já se rozběhl. Carlisle se skláněl nad Belliným tělem a obě ruce měl na pravé straně hrudníku. Položil jsem vedle něj kufřík a poklekl k Belle.

„Edwarde, nemusíš tu být. Já to zvládnu,“ řekl.

„Ne, to je v pořádku. Nedokázal bych jí ublížit.“

„Dobře. Je to čistý průstřel, ale Bella nemůže dýchat. Kulka proletěla skrz plíci a je slyšet, jak z ní vzduch uniká.“ Otevřel kufřík a zarazil se.

„Sakra! Zapomněl jsem ho doplnit! Ale to je jedno, tohle bude muset stačit,“ řekl zamračeně a vytáhl lepící pásku, nůžky a gumové rukavice. „Kdybych jí na to přiložil tampon, sál by krev, ale ona jí ztratila už dost. Chyť ji za ruce a zvedni ji tak, aby seděla.“

Udělal jsem to a Carlisle jí přiložil jednu gumovou rukavici na záda v místech, kde kluka vletěla do těla, a druhou těsně nad její prso, kde kulka vyletěla. Poté jí hrudník oblepil lepící páskou. Opět jsem Bellu položil.

„Musí být zmrzlá. Zavezeme ji k nám domů.“

„Do Fokrs? To je daleko, proč ji nezavezeme do nemocnice?“ zeptal jsem se.

„A co bychom jim řekli? O Hrobařovi by nám nejspíš uvěřili, ale co dál? Že jsme se s ním poprali, rakev prorazili rukou? Ve Forks budeme při naší rychlosti do dvou hodin, mezitím Bella nabere zpět teplotu a já ji budu mít pod neustálým dohledem. To zvládneme.“ Už jsem nemohl ztratit ani minutu. Opatrně jsem vzal Bellu do náruče a rozběhl se k autu.

„Esme pojede s námi, Alice s Rosalií počkají na kluky,“ rozkázal Carlisle. Položil jsem Bellu na zadní sedadlo a sedl si k ní. Esme mi podala deku a já do ní Bellu zabalil. Carlisle si sednul na místo řidiče a Esme vedle něj. Beze slova jsme vyjeli.

Bellin stav se stále neměnil, pouze teplota se opět vrátila do normálu. Snažil jsem se jí dotýkat co nejméně, ale občas jsem se musel podívat, jestli opět nekrvácí. Bella měla hlavu položenou v mém klíně. Po hodině cesty jsem se dočkal nějaké změny.

Bella začala dýchat nepravidelně a přerývaně, jakoby bojovala o každý nádech.

„Co se děje?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Probouzí se,“ pošeptal mi Carlisle. Jakmile to dořekl, Belle se zachvěly víčka. Okamžitě jsem sklonil hlavu.

„Bello? Lásko?“ pošeptal jsem a jemně ji pohladil po vlasech. Otevřela oči, párkrát zamrkala.

„Edw…“ Nedořekla to a začala kašlat.

„Klid, Bells, nemluv. Jen odpočívej. Všechno bude v pořádku.“

„Já… On… Je mi to líto,“ zasípala a do očí jí vhrkly slzy.

„Ty za nic nemůžeš, je to jenom moje chyba.“

„Říkal, že má Esme. Lhal mi.“ Bella bojovala o každý nádech, ale i tak stále mluvila. Podíval jsem se na Esme, která se otočila s vytřeštěnýma očima.

„Bello,“ vydechla Esme a natáhla se, aby ji pohladila, „je mi to moc líto.“

„On… Mě znásilnil,“ zašeptala Bella a zavřela oči. Celé mé tělo se napjalo a zůstal jsem hledět na Bellinu tvář, po které tekly slzy.

Hajzl. Poznamenal v myšlenkách Carlisle a jeho ostatní myšlenky také nebyly nijak shovívavé.

Panebože, moje holčička, moje dcera. Esme i v myšlenkách plakala. Já se nezmohl na nic.

Ten hajzl ji… znásilnil. Moji Bellu. V tu chvíli jsem víc než jindy doufal, že Emmet s Jasperem Davea chytili a zabili hodně, hodně bolestivě. Zatřepal jsem hlavou a snažil se znít klidně. Opět jsem pohlédl na Bellu.

„Bells, je mi to tak líto.“

„Nic neříkej, prosím. Omlouvám se, byla jsem hloupá.“ Stále jen šeptala a dívala se na mě se srdcervoucím pohledem.

„Už je to v pořádku. Jsi v bezpečí.“

„Miluju tě,“

„Já tebe.“ Dal jsem jí pusu na čelo. Bella zavřela oči a opět odpočívala. Když jsme dojeli domů, vzal jsem Bellu do náruče a donesl ji do mé ložnice. Položil jsem ji na postel a Esme jí přichystala své věci. Dala jí domácí tepláky, tričko s dlouhým rukávem a teplý svetr. Dříve, než jí to ovšem oblékla, přišel Carlisle a převázal jí hrudník.

„Krvácení jsme zastavili, takže jí to můžu pouze obvázat,“ řekl a udělal tak. Esme Bellu oblékla a nechala mě s ní. Vzal jsem její ruku do své a pohladil ji po tváři.

„Nikdy jsem tě neměl nechávat samotnou,“ zašeptal jsem a zavřel oči.

Uběhlo několik minut, možná hodin, když jsem zaslechl myšlenky Emmeta a Jaspera. Strachovali se o Bellu, ale zároveň se vraceli k okamžiku, kdy zabili Davea. Teď mi spadl obravský kámen ze srdce. Dave je mrtvý a já s Bellou můžeme žít dál… Šťastně.

Pokud se probere. Blikla mi hlavou myšlenka. Okamžitě jsem ji zahnal. Bella je silná, musí se probudit. Ona to zvládne. Musí. Kvůli mé rodině, kvůli mně.

„Pořád nic?“ vešel do pokoje Carlisle. Jen jsem záporně zavrtěl hlavou.

„Budu jí muset zavést umělou výživu. Kapačka by jí měla pomoct se vzpamatovat.“ Udělal tak, ale vůbec to nepomáhalo.

Uběhlo pět dní od záchrany Belly, ale stále se neprobírala. Já u ní byl stále, zbytek rodiny se střídal. Nejčastěji tu byla Esme a Carlisle. V myšlenkách se o ni strachoval každý, ale navenek nedávali nic znát. Snažili se mě přesvědčit, že všechno bude v pořádku, ale moje naděje se vytrácela s každým dnem.

Jednoho dne přišel do pokoje Jasper a kryl si myšlenky.

„Edwarde, já… Napadlo mě, co ji přeměnit?“ zeptal se nervózně.

Bella:

Jsem živá? Zdálo se mi to, nebo mě Edward opravdu zachránil? Co když ano, co když se mi to zdálo a já teď umírám na těle mé matky. Ne! Jsem si jistá, že mě z toho Edward dostal. Ale proč je všude kolem mě tma? Proč mě bolí každé nadechnutí?

Snažila jsem se otevřít oči, udělat jakýkoliv pohyb, ale nešlo to. Jakoby každičká část mého těla byla pevně připoutaná, aby se nehnula ani o centimetr.

Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo. Vím, že jsem se probudila v rakvi. Nemysli na to! Slyšela jsem Edwarda. Lapala jsem po dechu, ale když mi vzduch došel úplně, začaly mě pálit plíce. Pak ale jako zázrakem jsem se opět mohla nadechnout a Edwarde mě drtil ve svém objetí. To si pamatuji, ale co bylo pak?

Mluvila jsem s Edwardem. Šli jsme pryč a mě byla strašná zima, hlavně když se ke mně tisknul Edward. Podařilo se mi přimět ho, aby mě pustil na zem. Ušli jsme pár kroků a pak… Cítila jsem šílenou bolest na hrudi. Před očima se mi setmělo a já upadla. Dýchaní mi šlo těžce, snažila jsem se dýchat zhluboka, ale i tak jsem neměla dost kylíku.

Co bylo dál? Cítila jsem, jak někdo hýbe s mým tělem a mě se dýchalo lépe. Byla mi zima a hruď mě stále bolela. Najednou jsem kolem sebe ucítila něco měkkého a teplého, ale mou bolest to nezmírnilo.

Podařilo se mi otevřít oči, ale když jsem chtěla promluvit, můj hlas zněl divně. Nezmohla jsem se na víc než šeptání, s každým slovem se má bolest zvětšovala, ale já Edwardovi musela říct, co se stalo. Pak jsem opět upadla do tmy.

Slyšela jsem každé slovo, co kdo řekl, vnímala jsem všechny doteky, ale já se hnout nemohla. Slyšela jsem bolest v každém Edwardově slově i slově ostatních z rodiny. Chtěla jsem jim říct, ať se nebojí, chtěla jsem jim dát znamení, že jsem v pořádku. Stačilo by otevřít oči, jedno slovo, stisk Edwardovi ruky, ale nešlo to.

Nezbývalo mi nic jiného, než čekat a doufat, že se mé tělo vzpamatuje co nejdřív. Počítala jsem vteřiny, minuty a hodiny, počítala jsem každé Edwardovo nadechnutí, každé otevření a zavření dveří. To bylo to jediné, co jsem mohla udělat.

Jednoho dne, když se dveře otevřeli po šedesáté druhé za posledních pět hodin, se ozval Jasper: „Edwarde, já… Napadlo mě, co ji přeměnit?“ zeptal se nervózně a Edward sebou cukl. Ve mně také hrklo a cítila jsem, jak se mé srdce rozbušilo rychleji. Přeměnit mě? Ano! Edwarde, prosím, řekni ano!

„Ona nás slyší. Jakmile jsi se zmínil o přeměně, rozbušilo se jí srdce. Slyší nás,“ promluvil Edward nadějně.

„Bello, lásko, slyšíš mě? Prosím, otevři oči, prosím,“ pošeptal mi zoufale. Chtěla jsem, strašně jsem chtěla, ale nešlo to. Ovšem stalo se něco jiného. Cítila jsem, jak se mi po tváři kutálí teplá kapka.

„Pláče,“ vydechl Jasper.

„Bells, slyšíš mě? Jsi v bezpečí, Dave je mrtvý, nic ti nehrozí. Je tu celá rodina, prosím, udělej nám radost. Otevři oči, kvůli nám. Kvůli mně,“ šeptal mi do ucha. No tak! Musím!

Zaměřila jsem se na svá víčka. Musí to jít. Vždycky to šlo, tak proč ne teď?

„Ano, Bello, správně, otevři je,“ zaslechla jsem Esmein hlas, když se mi zachvěla víčka. Zhluboka jsem se nadechla a konečně se mi to podařilo. Otevřela jsem oči, ale ihned je zase zavřela, když mě oslnilo světlo. Po chvíli jsem je opět otevřela a zamrkala. Zvykla jsem si na světlo a zaostřila na postavy nade mnou. Byli to všichni Cullenovi a stáli kolem mé postele. Dívali se na mě starostlivě, ale přesto měli úsměv na rtech. Porozhlédla jsem se okolo a všimla si nějakého stojanu vedle mé postele s plastikovým sáčkem, ze kterého vedla hadička do mé ruky. Pak se můj pohled zaměřil na Edwarda.

Chtěla jsem mu něco říct, ale jakmile jsem otevřela pusu, začala jsem kašlat. Bolest na hrudi se opět objevila a já zalapala po dechu.

„Klid, Bells, nemluv,“ pošeptal mi Edward, nadzvedl mi rukou hlavu a ke rtům mi přiložil sklenici z vodou. Když tekutina protekla mým krkem, cítila jsem uvolnění. Když jsem dopila, opět jsem položila hlavu na měkký polštář.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se šeptem. Edward mě pohladil po tváři a dal mi pusu na čelo.

„Dave tě postřelil, ztratilas hodně krve. Do nemocnice tě ale vzít nemůžeme, protože Hrobař měl v sobě nějaké upírské geny. To by nám asi neprošlo.“ Usmál se na mě.

„Dave?“

„Je mrtvý,“ ozval se hrdě Emmet.

„Jak ti je, zlatíčko?“ zeptala se Esme.

„Jako bych právě unikla smrti,“ pošeptala jsem a usmála se. Bylo vidět, jak se všem přítomným ulevilo.

„Slyšela si nás, viď? Po celou dobu…“ konstatoval po chvíli Jasper.

„Ano, chtěla jsem vám něco říct, nebo jen otevřít oči, ale nešlo to.

„To je v pořádku,“ řekl Edward.

„Edwarde, Jasper říkal, abys mě proměnil. Proč to neuděláš?“ zeptala jsem se opatrně, ale slova se ujal Carlisle.

„To teď nepřipadá v úvahu. Přeměna je velmi náročná a tvé srdce by to nyní nevydrželo.“

„Slibuju, že to udělám, až se uzdravíš,“ slíbil mi Edward.

„Měli bychom jít. Musíš odpočívat,“ ujala se slova Alice. Ostatní přikývli a odcházeli.

„Zůstaň tu se mnou, prosím,“ zašeptala jsem Edwardovi a silněji mu stiskla ruku. Edward se usmál a lehl si vedle mě. Svou ruku dal pod mou hlavu a mě hned bylo líp. Chvíli jsme tam jen tak leželi, ale mě to nedalo a musela jsem se zeptat.

„Ty mě vážně přeměníš?“

„Ano. Ne, že bych chtěl, ale jestli máme být oba šťastní, nemám na vybranou.“

„A chceš být šťastný? Chci říct… Chceš být šťastný se mnou? Po celou věčnost vedle jedné a té samé upírky?“ Mé šeptání se pomalu měnilo na normální hlas.

„Upírky, kterou budu milovat, ať se stane cokoliv.“

„Takže? Kdy proběhne moje přeměna?“

„Až se uzdravíš, nebo posilníš alespoň natolik, aby to tvé srdce zvládlo. Carlisle si myslí, že do měsíce to bude možné.“

„Takže za měsíc.“ Edward pouze přikývl. Spokojeně jsem se pro sebe usmála. Věděla jsem, že je všechno za námi. Všechno bude v pořádku po celou věčnost mého bytí s láskou a rodinou, za kterou bych dala život. Podle Carlisla jsem stabilizovaná, takže mi nic nehrozí.

Edward si mě k sobě více přitisknul, ale tak, aby mi kapačka nevypadla ze žíly. Pozvedla jsem hlavu a nevnímala bolest v hrudi.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem Edwardovi. Na pár vteřin zavřel oči, usmál se na mě a dal mi pusu na čelo.

„Taky tě miluju,“ odpověděl. Spokojeně jsem se usmála a zavřela oči. Po chvíli jsem usnula v náručí nejdokonalejšího upíra na širém světě.