Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_2. Kapitola

24.12.2009 (13:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4006×

2. Kapitola

„Sbohem.“ Říkala jsem Thomasově rodině měsíc po jeho pohřbu.

„Víme, že je to těžké, ale nemusíš odjíždět.“ Říkala jeho matka. Velmi si mě oblíbili, ale to jsem právě nechtěla.

„Já vím, ale už jsem si ve Forks našla práci a zařídila školu.“ Odpověděla jsem a naposledy všechny objala. Nasedla jsem do svého auta a odjela na letiště. Auto jsem nechala stát na parkovišti. Ve Forks si koupím nové a rychlejší.

Všechno jsem si zařídila předem, takže stačilo vyzvednout letenku a už jsem seděla v letadle.

Při pomyšlení, že je tam Hrobař se mnou, mi přeběhl mráz po zádech. Věděla jsem, že mi nemůže nic udělat, ale co ostatní? Rychle jsem si prohlédla všechny cestující, ale nikdo nevypadal… zabijácky. Na sedadle jsem trošku sjela níž, aby mě nebylo vidět a vzpomínala jsem na chvilky strávené s mými blízkými, kteří se stali obětí Hrobaře.

Všichni mi byli moc blízcí. Měla jsem je ráda, hlavně rodiče a babičku. Neumíte si představit, jaké to je, když někdo velmi blízký zmizí a pak se u vás v domě objeví nahrávka, kde jde slyšet, jak umíral. Nejdřív jsem nechápala, co to je, ale pak mi začali chodit i výstřižky z novin. Nevěděla jsem, proč jde po mě a stále to nevím, ale vím, že mě neublíží. Zaměřuje se na mé blízké a tím mi ubližuje víc, než kdyby mě zabil.

Ani jsem se nenadála a přistávali jsme. Rychle jsem si došla pro kufr a stopla si taxi, které mě zavezlo před prodejnu aut. Koupila jsem si nádherné, červené Alfa Romeo.

Bylo šíleně drahé, to je pravda, ale já měla peněz dost. Hodně jsem zdědila po rodičích. Práce jim vydělávala skvěle, takže jsem byla zajištěná. Další peníze jsem zdědila po babičce. Na školu si ovšem vydělávám sama. Zděděné peníze si nechávám na stěhování, na auta a na nábytek a oblečení. Jídlo a školu platím penězi, které si vydělám sama.

Díky svému novému autu jsem byla ve Forks do půl hodiny. Milovala jsem rychlou jízdu a musím se přiznat, že jen díky Hrobařovi. On mě naučil jezdit rychle, protože ze začátku jsem se bála, aby nezabil mě.

Forks bylo stále stejné. Všechny důležité budovy byly u hlavní cesty, takže školu zítra najdu lehce. Zajela jsem si do obchodu, protože mi celekem vyhládlo a potřebuju nějaké jídlo na doma.

Prodavačka se na mě dívala jak na blázna. Byla jsem tu nová a takových pohledů ještě uvidím…

Dům, který jsem si koupila od realitky, byl dál od města. Dál od lidí. Měl dvě patra a byl nádherný. Fasáda měla mou oblíbenou barvu. Modrou. Nábytek už tam byl a byl ve velmi dobrém stavu. Jediné, co mi na tom domečku vadilo, že byl celý zaprášený. S povzdechem jsem našla koupelnu, kýbl a hadr.

Minimálně půl hodiny jsem všechno utírala a přeskládávala, než jsem byla spokojená. Vyčerpaně jsem si lehla na gauč v obýváku a zůstala ležet se zavřenýma očima.

Když jsem se po chvíli podívala na hodiny, usoudila jsem, že je čas se jít osprchovat a spát. Je neděle, takže zítra musím do školy. Bude pro mě těžké, odhánět od sebe všechny ty studenty, kteří se se mnou budou chtít bavit, ale je to nutnost.

Po sprše jsem si lehla a po chvíli usnula. Jako každou noc se mi zdál příšerný sen.

Probudila jsem se v rakvi na hnijící mrtvola. Skoro jsem nemohla dýchat, kvůli smradu, nemohla jsem se hýbat a mé tělo ovládala panika. Řvala jsem, kopala a bušila do víka rakve, ale jediné, co jsem slyšela, byla hlína dopadající na víko a krutý smích mého vraha.

S trhnutím jsem se probudila. Byla jsem celá zpocená a težce jsem oddechovala. Venku už pomalu svítalo, a když jsem se podívala na hodiny, bylo půl sedmé. Vstala jsem a opláchla si obličej studenou vodou. Nasnídala jsem se a šla se obléct. Vzala jsem si černé triko a rifle a černou mikinu. Na oči nanesla černou tužku, stíny a řasenku. Už má obliba černé měla lidi odhánět.

Ještě jsem si do kabelky dala nějaké peníze pro jistotu  a nasedla do autíčka. Za deset minut už jsem vjížděla na skoro prázdné parkoviště. Divila jsem se, že tam vůbec někdo o půl osmé je. Samozřejmě se všechny pohledy stočili na mě. Nasadila jsem si kapuci a vyšla do kanceláře školy.

Byla tam moc milá paní, která mi dala plánek školy, rozvrh hodin a papír na podepsání. Poděkovala jsem jí a vyšla z kanceláře. Parkoviště už bylo úplně plné. Lidé se na mě dívali a ani nemrkli.

S kapucí na hlavě jsem se vydala k autu, kde jsem si chtěla nastudovat můj rozvrh a plánek školy.

„Ahoj. Já jsem Jessica a tohle je Angela, Mike a Ben.“ Přiskočila ke mně nějaká dívka. Už jsem jí chtěla s úsměvem odpovědět, ale pak jsem si vzpomněla na Hrobaře.

„Bella a veř, že vaše jména mě nezajímají.“ Odsekla jsem a pokračovala k autu.

„Proč?“ nenechala se odbýt Jessica.

„Protože o kamarády nestojím.“

„Proč?“

„Protože jsem samotářka.“

„Proč?“ tak teď už mě štvala.

„To je moje věc a už mě nech na pokoji.“ Zařvala jsem přes celé parkoviště. Jessica se otočila a naštvaně odešla. Nikdo jiný se se mnou nepokoušel mluvit, a tak jsem si zalezla do auta, kde jsem počkala, než většina lidí odejde do tříd. Pak jsem vylezla i já.

Po chodbách se stálo potulovalo pár studentů, kteří si mě zvědvě měřili a šeptali si mezi sebou.

Jakmile jsem vešla do třídy, hovor ustal. Sundala jsem si kapuci a sedla si na poslední volné místo. Bylo v poslední lavici u okna, vedle toho nejhezčího kluka, kterého jsem kdy viděla. Jakmile jsem dosedla na židli, otočil se na mě.

„Edward Cullen.“

„Bella.“ Řekla jsem s pohledem upřeným do lavice.

„Promiň, že se ptám, ale proč jsi samotářka?“ tohle mě donutilo se na něj podívat. Na tváři mu pohrával lehký úsměv.

„Jak to víš?“ chtěla jsem být na něj hnusná, ale prostě to nešlo.

„Slyšelo to celé parkoviště.“

„Teď se o tom bavit nechci.“ Opět jsem svůj pohled věnovala lavici.

„A kdy?“

„To jste tady všichni tak neodbytní?“ vyjela jsem na něj šeptem.

„Jsi novinka, s tímhle počítej.“

„Hmm.“ Zabručela jsem jenom.

„Tak kdy teda?“

„Nikdy. Vážně jsem samotářka a přátele nechci.“ Řekla jsem naštvaně. Edward už to takhle nechal. V tu chvíli vešel učitel.

„Ááá… nová studentka. Tak co kdyby jste se nám představila?“ zeptal se. S povzdechem jsem vstala a došla před tabuli.

„Jmenuji se Isabella Swanová a… “

„Swanová?“ přerušil mě učitel.

„Ano.“

„Tvoji rodiče byli Charlie a Renéé Swanovi?“

„Ano.“ Při vzpomínce na ně mi vyhrkly slzy do očí. Třída si začala šeptat, jakmile jim došlo, že mí rodiče byli prvními oběťmi Hrobaře.

„To je mi líto. Můžete si jít sednou.“ Oznámil učitel a já ho i hned poslechla.

„Je mi to líto.“ Zašeptal mi Edward.

„Nemusí.“

Celou hodinu jsem vůbec nevnímala. Dívala jsem se z okna, jestli neuvidím jakýkoliv pohyb. Věděla jsem, že mě Hrobař sleduje.

„Bello, už zvonilo.“ Řekl mi Edward.

„Díky.“ Řekla jsem a odešla ze třídy. Zbytek dne jsem Edwarda neviděla a nikdo se se mnou nepokoušel bavit. O Hrobařovi se to celkem rychle rozneslo a všichni se na mě lítostivě dívali. Po chodbách jsem stále chodila v kapuci.

Ani jsem to nepostřehla a odzvonila šestá hodina. Nevěděla jsem, kde je jídelna, tak jsem šla s davem.

V jídelně už bylo plno lidí. Zahlédla jsem tam Jessicu i Edwarda. Edward seděl s dalšími čtyřmi lidmi. Všichni mě zvláštním způsobem přitahovali.

Vzala jsem si jenom bagetu a šla si sednou k trojmístnému stolu. Jako jediný byl prázdný. Stále jsem se dívala z okna, když si vedle mě někdo odkašlal.

„Ahoj, já jsem Alice, Edwardova sestra.“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_2. Kapitola: