Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 9. kapitola - Vzpomínky jsou vzácné, Bello!

19.08.2010 (10:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4966×

Stál jsem u vchodu do třídy a myslel na Bellu. To, co jsem jí řekl, nebylo správné, ale strach mě příliš ovládl. Nedokázal bych žít s pocitem, že ji vystavím tomu obrovskému nebezpečí, které náš svět přináší. Možná kdyby věděla, co ve skutečnosti jsem, nechtěla by se mnou mít nic společného. Takhle to bude lepší.

Radši ať mě nenávidí a zapomene na mě, než by se jí něco stalo.

„Edwarde!“ ozval se rozzlobený hlas. Otočil jsem se a přede mnou se objevila Alice.

„Co chceš?“ odvětil jsem zamyšleně.

„Co chci? Proboha Edwarde! Proč jsi to Belle udělal!“ křičela na mě a všichni se po nás začali otáčet.

„Pojď!“ rozkázal jsem a chytl ji pevně za ruku. Táhl jsem ji až na konec chodby, kde jsme prošli dveřmi ven.

„Tak co máš za problém?“ vyjel jsem podrážděně.

„Co ty máš za problém?!“ oponovala mi.

„Do mýho života ti nic není, Alice,“ oznámil jsem stroze.

„Tak to se teda pořádně pleteš, Edwarde Cullene! Proč jsi Bellu odkopl, když se ti tak otevřela? Copak jí nemáš rád? A nesnaž se mi lhát, protože já vím, že ji miluješ stejně jako ona tebe!“ vřeštěla a pak najednou ztuhla. Celá se začala třást a její oči vyzařovaly naprosté šílenství.

„Alice! Co je?“ zatřásl jsem s ní a ona se probrala. Vyděšeně stála na místě, a pak se na mě podívala.

„Bella,“ zašeptala.

„Co je s Bellou? Alice, slyšíš mě?!“ zavrčel jsem.

„Musíme jí pomoct! Edwarde, musíme ji zachránit!“ vykřikla a bez dalšího vysvětlení se rozběhla do hustého lesa. V mžiku jsem byl za ní. Prorážel jsem ledový vzduch, který narážel o mou tvář. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Ale Bella byla v nebezpečí, bože! Alice mě nadlidskou rychlostí vedla a po krátké chvíli se zarazila. Vyběhli jsme z lesa a před námi se tyčil obrovský útes, do kterého narážely rozbouřené vlny.

„Tam!“ zakřičela a ukazovala na kamenný výklenek, na kterém leželo bezvládné tělo.

„Bello!“ zahřměl jsem bolestně a rozběhl se k ní. Seskočil jsem k ní a zavrčel. Vůně její krve mě praštila do tváře. Zatnul jsem ruku v pěst a vzal ji do náruče. Všiml jsem si rány na jejím krku, která krvácela. Její tělo bylo plné ran a šrámů, byla polomrtvá.

„Ona se mění, Edwarde!“ oznámila mi Alice, která se vedle mě objevila.

„Ne, to nedopustím!“ zařval jsem zlomeně.

„Musíš z ní vysát jed!“

„Ale, já to nedokážu! Nedokážu to!“

„Edwarde, musíš! Nemůžeš ji nechat projít přeměnou!“ Slzy mi tekly po tváři. Sklonil jsem se nad ní a rty položil na její hrdlo. Její teplá krev se jich dotkla a mě tělem projel elektrický impuls. Dravě jsem se přisál k její kůži a hltal tu lahodnou tekutinu, která naprosto ochromovala mé smysly.

„Dost! Už je čistá! Přestaň! Edwarde, dost!“ zněl někde v dáli Alicin hlas…

Bella

Smrt. Vždycky jsem myslela, že je snadná a rychlá. Jako když ptáče rozvine křídla a vznese se k nebesům. Jenže ta bolest, která mi proudila v těle, mě spalovala jako pekelný žár. Všude kolem mě plál oheň, plameny se stále víc a víc dotýkaly mé kůže. Bože, pomoz mi! Chtěla jsem křičet, ale můj hlas byl jenom slabou ozvěnou.

„Bello! Bello!“ prořízl děsivé ticho něčí hlas. Mysl jsem měla naprosto otupenou nesnesitelnou bolestí. A pak v té strašlivé agónii jsem ucítila slabý záchvěv naděje, když spalující žár začal ustupovat. Oheň se vzdaloval, plameny slábly a já se ztrácela v temné prázdnotě…

Unaveně jsem otevřela oči. Všude kolem mě byly hadičky a přístroje. Zaostřila jsem zrak a zadívala se na kluka, který seděl u mé postele.

„Bello,“ vydechl, když si všiml, že jsem vzhůru. Jak mi to řekl? Bello?

„Kdo jste?“ zašeptala jsem zmateně. Jeho pohled se nevěřícně prohloubil.

„Co, cože? Bello, ty si mě nepamatuješ?“ řekl a výraz v jeho tváři vyzařoval šok.

„Kdo jste a proč mi říkáte Bello?!“ vykřikla jsem rozrušeně a do místnosti vtrhla sestra.

„Co se to tu děje?“ vyhrkla na mladíka.

„Ona si nic nepamatuje! Ani neví, jak se jmenuje!“ oznámil a sestra se ke mně posadila na kraj postele.

„Slečno, jak se jmenujete?“ zeptala se mě.

„Já, já nevím! A kdo je to? A kde to vlastně jsem?“

„Slečno, uklidněte se, prosím,“ přikázala mi sestra, ale mně to bylo jedno! Vytrhla jsem se z hadiček a pokusila se vstát.

„Zavolejte doktora!“ vykřikla na mladíka, který se rozběhl ven ze dveří. Za pár vteřin se objevil a s ním i doktor a několik sester. Pak už si jen pamatuju, že mi píchli jehlu a všechno se mnou se zamotalo…

Plameny. Křik. Krev. Všude plno krve.

„Néééééééééééééééééééé!“ vykřikla jsem ze snu a probudila se. Rozklepaná jsem se opřela o rám postele a rozsvítila lampičku.

„Bello, uklidni se,“ konejšil mě starostlivý hlas toho neznámého kluka, který se objevil u mé postele. Až teď jsem si ho dobře prohlédla. Byl velmi atraktivní a ty oči, ty jeho oči…

„Řekni mi, kdo jsi,“ zašeptala jsem a on se posadil. Jeho chladná ruka se dotkla mé. Překvapivě jsem neucukla.

„Jsem Edward Cullen,“ představil se. Jeho jméno ve mně nevyvolalo žádnou vzpomínku. Pokračovala jsem ve svých otázkách.

„Předtím jsi mě oslovil jako Bellu, to je mé skutečné jméno?“ zeptala jsem se a jeho tvář se stáhla do bolestné grimasy.

„Isabella Swanová přesně, ale říkají ti Bello,“ dodal.

„Proč tu jsem? Co se mi stalo? Snažím se si vzpomenout, ale nejde to!“ vzlykla jsem zoufale.

„Doktor říkal, že na svou paměť nemáš spěchat,“ odpověděl a odvrátil tvář.

„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se najednou a Edward se na mě znovu podíval.

„Bello, já…“ nestihl doříct. Do pokoje vtrhl nějaký muž v policejní uniformě a prudce se zastavil.

„Bells, holčičko!“ šeptl a v očích se mu zatřpytily slzy.

„Náčelníku, uklidněte se. Bella má retrográdní amnézii, nic si nepamatuje,“ řekl Edward a muž se na mě zděšeně podíval. Nechápavě jsem sledovala celou situaci.

„Pojďte se mnou radši na chvíli ven,“ oznámil a vedl ho ven z pokoje.

Moje mysl byla prázdná, žádná vzpomínka, žádná známá tvář. Jen nic neříkající prázdnota, která mě utápěla v zoufalství a beznaději…

Edward

„Edwarde, co se jí proboha stalo?“ šeptal zničeně náčelník Swan.

„Měla nehodu, spadla z útesu, ale naštěstí ji zarazil výklenek,“ odpověděl jsem.

„Z útesu? O čem to proboha mluvíš? Co dělala Bella na útesu?“ rozčiloval se.

„No… upřímně, já nevím,“ zalhal jsem a nepříjemný pocit viny na mě dopadl jako těžký kámen. Bylo mi naprosto jasné, co tam dělala. Chtěla skočit, chtěla se zabít kvůli mně. Jenže to, co nedávalo žádný smysl, bylo Bellino napadení. Vůbec jsme si nebyli vědomi toho, že by se v okolí Forks nějaký „nevegetarián“ pohyboval, ale teď o tom nebylo pochyb. Musíme ho najít, než se pokusí zabít někoho dalšího. Myslel jsem, že nám Bella s jeho hledáním pomůže, ta ztráta paměti všechno ale zkomplikovala. Bylo to tak skličující. Tolik jsem ji miloval a ona ve skutečnosti ani nevěděla, kdo jsem.

„A co tady vůbec děláš?“ pokračoval náčelník Swan ve výslechu.

„Já ji našel,“ řekl jsem a on těžce polkl.

„Děkuju ti,“ hlesl zkroušeným hlasem a poplácal mě po ramenou.

„Myslím, že by bylo nejlepší nechat teď Bellu trochu prospat. Neví ani, kdo je ona sama. Nesmíme na ni spěchat.“

„Dobře, ale zůstanu tady. Ty se běž domů trochu vyspat,“ přikázal mi a bez dalších slov se posadil na chodbě.

Nechtěl jsem ji opustit, ale musel jsem vyřešit jednu věc. Alicino vidění nás k Belle dovedlo, musela vidět, kdo na ni zaútočil a co se stalo. Její vidiny byly jedinou odpovědí na mé otázky. Naposled jsem se podíval přes sklo na spící Bellu a rozešel se dlouhou chodbou ven z nemocnice. Když jsem dorazil domů, Alice s ostatními seděla u krbu a ruch jejich dohadujících se hlasů zněl domem. Zastavil jsem se a oni utichli.

„Edwarde!“ vyhrkla Alice a posadil mě vedle sebe.

„Alice, potřebuju vědět, co jsi přesně viděla,“ oznámil jsem a její tvář se stáhla do bolestného výrazu.

„Já, doufala jsem, že by nám pomohla Bella,“ špitla.

„To není možné, Bella ztratila paměť, nic si nepamatuje,“ řekl jsem zkroušeně a pokojem proplul zvuk údivu.

„Co?“ vyjela Alice.

„Alice, co jsi viděla?“ promluvil jsem podrážděnějším hlasem.

„Já, já, mrzí mě to, ale Bella byla jedinou v mé vidině,“ zašeptala smutným hlasem.

„Ale jak je to možné?“ vyhrkl jsem nevěřícně.

„Ten útočník v mé vidině nebyl. Jediným vysvětlením je, že je chráněn nějakým svým darem.“

„K čertu!“ zahřměl jsem a smetl keramickou vázu ze stolu. Tisíce střepů se rozsypalo po podlaze.

„Edwarde, uklidni se!“ vykřikla Rosalie.

„Jak se mám uklidnit, Rose?! Bella je v nemocnici! Nic si nepamatuje, ani neví, kdo je ona sama, natož někdo z nás! Skoro prošla přeměnou a já ji málem zabil! A do toho tu máme upíra, který bude útočit na nevinné lidi! Tak mi laskavě řekni, jak se mám uklidnit!“

„Jaspere!“ křikla Alice a vztek, který mi pulzoval v žilách, začal pomalu odeznívat.

„Chápeme, že jsi rozrušený, ale to jsme všichni! Pokud ale chceme zjistit, co se stalo a kdo na Bellu zaútočil, musíme spolupracovat a nevyvolávat konflikty,“ řekla Alice a všichni přikývli.

Zvedl jsem se.

„Ale až toho upíra najdeme, zabiju ho! To přísahám.“

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 9. kapitola - Vzpomínky jsou vzácné, Bello!: