Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 11. kapitola - Niterná destrukce

13.10.2010 (17:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4844×

Edward

Po několika dnech jsem se musel ukázat zase ve škole. Mohlo by to být později podezřelé a já na sebe rozhodně nechtěl poutat větší pozornost, než jakou jsem měl. Bellu by měli dnes pustit z nemocnice a to byl jediný důvod, který mě držel na nohou. Stále si nemohla na nic vzpomenout, ale každým dnem mě k sobě pouštěla blíž a blíž. Zkrátka jsme začali úplně od začátku. Ale skvrnou na tom všem byl stále ten, kdo Bellu napadl. Nebyli jsme schopni toho útočníka najít a zničit. Ani Alice si nevěděla rady a její mentální slepota ji značně zneklidňovala. Všechno jsem pustil z hlavy, když se proti mně zjevila Nancy.

„Oh, ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě s úsměvem.

„Nancy,“ odvětil jsem a úsměv jí oplatil.

„Jak se cítí Bella? Bude v pořádku?“ zeptala se zvědavě.

„Jo, dneska ji mají pustit. Ale pořád nevíme, kdo na ni zaútočil,“ řekl jsem neklidně a Nancy se zatvářila rozrušeně.

„To mě mrzí. Hlavně, že už je v pořádku,“ špitla a podívala se na hodinky.

„Už jdu pozdě na hodinu. Jdeš taky?“

„Jo, úplně jsem zapomněl. Škola, povinnosti,“ odpověděl jsem s úsměvem a Nancy se pousmála. Vydali jsme se do přeplněné třídy a já celý den myslel jenom na Bellu. Po nekonečně dlouhém odpoledni zazvonil konečně zvonek na konec poslední hodiny. Vyběhl jsem od hlavního vchodu a nasedl do Volva. Prudce jsem nastartoval a vyrazil do nemocnice. Nemohl jsem se dočkat toho, až budu držet Bellu v náručí. Najednou mi zavibroval mobil, volal náčelník Swan.

„Dobrý den, pane,“ pozdravil jsem do telefonu.

„Ahoj, Edwarde. Chci se jen ujistit, že Bellu vyzvedneš, jak jsme se domluvili,“ řekl.

„Právě pro ni jedu, nebojte se. Postarám se o ni, než se vrátíte,“ uklidnil jsem ho.

„Dobře, vím, že bude v dobrých rukou. Vrátím se za dva dny a pak si pro ni přijedu.“

„Myslím, že to nebude třeba. Odvezu ji domů, až se vrátíte,“ oznámil jsem přívětivě.

„Díky. Už musím končit, tak vyřiď Belle, že ji mám moc rád,“ zachraptěl a v jeho hlase byl cítit smutek.

„Vyřídím. Nashle, pane,“ rozloučil jsem se a položil telefon.

Když jsem zaparkoval u nemocnice, rozběhl jsem se ke vchodu a za pár minut stál u Bellina pokoje. Opatrně jsem zaklepal na dveře a vstoupil. Na posteli seděla připravená Bella a u nohou měla tašku s věcmi.

„Ahoj,“ rozzářila se, když mě spatřila.

„Ahoj, Bello,“ odpověděl jsem něžně a přistoupil k ní.

„Můžeme jet? Už to tu vážně nemůžu vydržet,“ řekla a zakroužila si prstem kolem hlavy.

„Samozřejmě. Málem bych zapomněl, mám ti vyřídit od táty, že tě má moc rád.“ Její oči se zaleskly slzami.

„Děkuju,“ špitla a postavila se na nohy. Vzal jsem jí tašku a podepřel ji svými pažemi.

„To je v pohodě. Zvládnu to sama,“ zasmála se a já se trochu zastyděl.

Celou cestu nepromluvila ani slovo a její výřečnost se dostavila až ve chvíli, kdy jsem zaparkoval na příjezdové cestě před domem.

„Páni,“ vydechla unešeně a vystoupila z auta ven.

„Líbí?“ zeptal jsem se s úsměvem. Překvapeně se na mě podívala.

„Jestli se mi tu líbí? No, zapomenu, že ses ptal. Je to naprosto úchvatný, ani se mi nechce věřit, že tohle někdo nazývá domovem,“ odpověděla.

„Už to tak bude,“ odvětil jsem a z kufru vytáhl Bellinu tašku. Vydal jsem se ke vchodu a otočil se za sebe. Bella tam stála, pořád na stejném místě a fascinovaně sledovala náš dům.

„Bello?“ promluvil jsem a vyrušil tak její zaujetí. Trhla sebou a spadlý pramínek vlasů si odstrčila z tváře pryč.

„Ehm, promiň,“ špitla a rozešla se za mnou. Musel jsem se pousmát, působila opravdu rozkošně.

Dům byl prázdný, všichni mi vyklidili pole a odjeli lovit do hor. Byla to pro mě možnost být po dlouhé době s Bellou sám a začít od začátku. Nervózně se usadila do pohodlného křesla se sametovým potahem a nejistě se usmála.

„Málem bych zapomněl. Určitě máš hlad,“ řekl jsem zamyšleně a rozešel se k lednici, která stála v rohu rozlehlé kuchyně. Vlastně jsem ani nevěděl, kde by měla být, ale byla skutečně nepřehlédnutelná. Esmé si naštěstí potrpí na lidské věci, takže… Bella se zvedla a přistoupila ke mně.

„Co třeba vajíčka, hm?“ zeptala se a k mému štěstí otevřela jídlem přeplněnou lednici. Sáhla po krabičce s vajíčky a zabouchla dveře lednice.

„Já jen…“

„V pohodě, myslím, že to bych ještě měla zvládnout,“ řekla a její oči zajiskřily. Ustoupil jsem stranou a sledoval její ladný pohyb, se kterým proplouvala kuchyní. Za pár minut místnost zaplnila vůně smažených vajíček a já se kysele zašklebil. Bella si mě ale nevšimla a se vším půvabem je naservírovala na talíře a posadila se ke stolu. Pak se na mě podívala.

„Tak pojď, jinak to bude studený,“ hlesla a já se s hrůzou posadil. Jenom pohled na lidské jídlo mi byl odporný, natož ho jíst. Nervózně jsem hleděl do talíře a doufal v zázrak, který by mě z téhle situace vytáhl. Když se na mě Bella podívala znovu, vypadala překvapeně.

„Není to jedovatý, neboj,“ řekla polohlasem a s červenými tvářemi zabořila pohled zpátky do talíře. Uvnitř jsem bublal vzteky sám na sebe, že jsem něco neudělal dřív.

„Voní to báječně,“ hlesl jsem a se vší nechutí skrytou ve tváři jsem nabral sousto na vidličku a polkl. Když jsem se sebezapřením snědl poslední kousek, v duchu jsem vydechl.

„Bylo to skvělý,“ zalhal jsem a Bella mě obdařila zářivým úsměvem.

„Ani nevím, odkud to umím. Ale co,“ mávla rukou a sklidila talíře ze stolu.

Po chvíli jsme se vrátili do haly, já vzal Belle tašku a vedl ji po schodech nahoru. Okouzleně cupitala za mnou a sledovala každičký detail našeho domu. Když jsem došel ke dveřím svého pokoje, vstoupil jsem a položil věci ke stěně.

„Tak to je můj pokoj. Snad se tu budeš cítit jako doma,“ řekl jsem přívětivým tónem a Bella se přede mě postavila.

„A kde budeš spát ty?“ zeptala se udiveně a mě polilo zvláštní horko.

„Budu hned vedle, nemáš se čeho bát,“ zašeptal jsem chraplavě a sklopil zrak.

„Dobře,“ odvětila a posadila se na kraj postele. Připojil jsem se k ní a její oči se na mě poutavě zadívaly, až mě zamrazilo.

„Kdo jsi, Edwarde? A proč ti na mě tolik záleží?“ položila mi otázky, které mě zarazily. Mojí myslí projely všechny okamžiky, které jsem s ní zažil. I když jsem ji nenáviděl, vlastně jsem ji miloval. Víc, než bych si kdy jen pomyslel…

„To, kdo jsem, je ve skutečnosti nepodstatné. Jediné, co můžu říct je, že můj život byl temný a prázdný do té doby, než jsi do něj přinesla světlo,“ odpověděl jsem rozechvělým hlasem a Bella hlasitě polkla. Její srdce se rozechvělo jako stovky třepotajících se křídel kolibříků a sílilo s každým nádechem. Její tvář byla příliš blízko mé, příliš velké pokušení pro moji prokletou duši…

Ty čokoládově tmavé oči mě sledovaly jen pár centimetrů od mé tváře a já nedokázal poručit svým citům, které mě v tu chvíli naplno ovládly. Opatrně jsem se otřel o její sladké rty, ve kterých pulzovala horká krev. Omámeně se poddala mé náruči a já ji pevně objal. Vůně jejich vlasů a pokožky byla jako životodárný kyslík, který mi umožňoval vdechovat ji víc a víc. Přitáhla se tak těsně, jak jen mohla a já jí slíbával ze rtů tu horoucí vášeň, která nás oba ovládla. A pak, z ničeho nic, se odtáhla. V tu chvíli mi došlo, že jsem asi udělal velikou chybu, když jsem nedokázal ovládnout svoje touhy. Zaraženě mě sledovala.

V její tváři bylo ale něco jinak… něco se změnilo…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 11. kapitola - Niterná destrukce: