Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 22. kapitola

06.12.2011 (18:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3081×

22. kapitola

Řítil jsem se lesem jako smyslů zbavený. Nic jsem necítil, na nic jsem nemyslel, mé tělo se pohybovalo automaticky. Před očima jsem měl jen obrázek Isabell a celá moje černá duše se upírala k touze najít ji – najít ji rychle!

Nevnímal jsem cizí upíří běh daleko za mými zády. Potlačil jsem instinkt otočit se a bránit se. Bylo mi jasné, že Alice běží jako o život, ale přesto jsem byl kus před ní. Ještě nikdy jsem tak rychle neběžel. Stromům jsem se nevyhýbal, zbytečné zdržování. Za mnou zůstávala vymýcená paseka třísek a drnů, věděl jsem, jak Alice musela skákat přes vykotlané pařezy, které po mně zůstaly. Bylo mi to jedno. Jediná má myšlenka se upírala k ženě, kterou nade všechno miluji, bez které bych nedokázal žít a která musí být docela jistě už blízko. Měl jsem, kudy musela projít a fakt, že Alice svého manžela stále nemohla ve svých vizích vidět, říkal jen jediné, je někde u ní.

Divoce jsem vrčel a veškeré moje citlivě naladěné smysly volaly jen po boji. Tušil jsem, že to jen tak nenechá! Ne, věděl jsem to! Isabell v něm viděla jen dalšího upíra, ale já jsem s ním několik desetiletí žil a nyní si nadával do blbců, když mi došlo, že jsem měl jeho plán celou dobu před očima. Jediný důvod, proč o životě Isabell mlčel, byl ten, že se o něj chtěl postarat v soukromí.

V jedné mé části jsem si oddychl – Je to tady! Konečně! Už nemusím netrpělivě čekat na nějakou odezvu, která se na nás stejně hrnula jako lavina a byla otázka času, kdy nás zavalí. Ale druhá má část byla hrůzou bez sebe, že já nejsem tam, kde jsem měl být! Měl jsem poslouchat instinkty a mohlo být po všem… Po všem? Zarazil jsem se nad svou úvahou.

Další strom se zlomil v půlí a skácel se na stranu, ani jsem se neohlédl. Jasper musel vědět, že mi tím ublíží, stejně jako věděl, že to tak nenechám. To už mě opravdu nepovažuje za bratra, že si myslí, že bych snad ublížil jemu a mé sestře? Alice mi byla z rodiny nejbližší, dokonce víc než můj stvořitel a milá náhradní matka. To mi až tolik nevěřil? Nebo si snad naivně myslel, že když se odklidí problém, vše bude jako dřív?

Myslel jsem, že mi pukne hlava. Alice byla hrůzou bez sebe, slyšel jsem její vzlyky za svými zády. Neviděla nic, ani Jasperovu budoucnost, ani jeho samotného. Nevěděla, co z toho je definitivní a já musel doufat, že jsou oba v pořádku, měl jsem na všechny neuvěřitelnej vztek a hlavně na sebe, měl jsem jako Isabellin muž prostě sbalit kufry a i třeba násilím ji odvléct. Mohli jsme už být na druhým konci světa. Byla hloupost tady zůstávat a ještě je popouzet! Jestli jí něco provedou, tak neznám svou rodinu, tak Culleni naposledy o sobě dali na světě vědět.

Svíral jsem ruce v pěst a běžel až nepřirozeně rychle i na upíry. Oči se mi rozšířily, konečně jsem zachytil její pach. Zavětřil jsem a vydal se už najisto po stopě. Snažil jsem se nemyslet a ignoroval svírání žaludku - pral jsem se s ,zda chci vědět, co se tam děje.

Po pár metrech jsem zachytil Jasperovo pach, napojoval se na ten slabý, mizející  Isabellin.

V hrudi mi hlasitě zaburácelo a vidění se zakalilo do ruda. Zatínal jsem zuřivě čelist, v hlavě mi běželo jediné slovo – zrádce a celá moje podstata volala po pomstě. Nemohl jsem to nechat být, Jasper neměl právo vkročit do mého teritoria a byť jen pomyslet na to, že zničí mou družku!

Proletěl jsem stromy jako torpédo. Už chvíli jsem slyšel řev, dunění a zvuky boje. V tenhle moment jsem nemyslel a nechal se pohltit instinkty. Vběhl jsem jako první na úzkou paseku, která vypadala jako po úderu blesku. Stromy zpřelámané a vyrvaná hlína tvořila v půdě duny.

Zastavil jsem se na okraji a bez dechu civěl na zuřícího vlkodlaka s tlamou zabořenou v bílé kamenné postavě. Tělo bylo znetvořené a jen málo kdo by poznal, komu patřilo. Vyděsil jsem sám sebe, když se přese mě přelila vlna zadostiučinění a chtíče přidat se. Byl jsem lovec a namíchnutý samec. Bylo mi fuk, kdo ten bezvládně ležící upír s rozdrcenými končetinami je. Očima jsem kontrolně přelétl Isabell, jestli je v pořádku a byl svědkem, když trhla tlamou a její čelist rozervala trup na kusy. Neovládala se.

Za sebou jsem uslyšel šramot, když někdo vpadl těsně za mnou na mýtinu. Skoro do mě narazil. Mrštil jsem rukou a odhodil protivníka stranou pár metrů, do nepokácených stromů. Jeho řev mě trochu probral. Došlo mi, že to byla Alice. Věděl jsem, že je to zlé. Isabellin vlk byl mimo sebe, Jasper byl… všude kolem a já se držel, abych se do někoho sám nepustil. Strach, který by mě normálně ovládl o bezpečí mé ženy, se ještě nedostavil, stále mnou vibrovala vražedná energie a nedokázal jsem odhadnout, jak Alice zareaguje, až se vzpamatuje.

Došlo mi to ve chvíli, kdy se mihla šmouha a Alice vystartovala po Isabell. Neváhal jsem a vrhl se jí pod nohy, srazil jsem ji o kus dál a přikurtoval tělem k zemi. Vzpínala se a řvala. Trhalo mi srdce vidět ji tak a adrenalin se mísil s bolestí. Její myšlenky byly strašné, skrz ně jsem viděl Isabell trhat jejího manžela, coby látkového panáčka. Těsně vedle Aliciny hlavy se povaloval kus bílého kamene. Byl to jen malý kousek kamenného těla, poházeného po celém prostranství několika metrů. Byl jako strouhanka rozsypaná po podlaze. Bez možnosti složit a oživit toho, kým byl. Nemohl jsem zasáhnout, nemohl jsem pomoct a z hlouby upřímnosti, jsem si nebyl jistý, jestli kdybych tak učinil, bych ho následně vzteky neroztrhal sám. Na spoušť, kterou dokázal vytvořit vlkodlak nebyla slova. Byla to tak dobrá práce, že nebylo záchrany.

Aliciny myšlenky se ani nepozastavily nad tvorem, kterého vidí. Nezajímala ji mýtická bestie – Tedy ne ve smyslu fascinace, nýbrž touhy ji zničit. Upíří mysl je obsáhlá a díky přebytku prostoru zvládala truchlit, nenávidět i zuřit. Nepoznával jsem Alici a nebylo se čemu divit. Věděl jsem se, že to neskončí dobře.

Isabell za mnou zavyla a vrhla se k nám, nedokázal jsem rozeznat, její úmysl. Ucítil jsem náraz do boku a byl jsem pár metrů odmrštěn stranou. Okamžitě jsem byl na nohou. Alice visela vlčici na zádech, která ji držela hlavu s cenícími zuby, aby ji nemohla pokousat. Sama chňapala po upírce a snažila se ji setřást. Alice byla mrštná a proti Isabellině síle měla výhodu. Dostal jsem hrůzu z toho, co by se mohlo stát, kdyby Isabell kousla. Nikdy jsme se o tom nebavili. Nebyl důvod.

Nemohl jsem jinak. Rozeběhl jsem se proti nim a srazil je obě k zemi. Kousek od tváře mi scvakly obrovské bílé zuby, až mě zamrazilo, jak byla blízko. Snažil jsem se Alici servat z Isabelliných zad. Šlo to těžko, obě byly bez sebe. Podařilo se mi vyškrábat na bok a pořádně Alici spoutat, trhla pažemi. Ozval praskavý zvuk a vlkodlak bolestně zavyl. Vyděsil jsem se a brutálně odtáhl Alici stranou. Isabell po nás nešla. Klopýtala v rovnováze na třech tlapách a snažila se postavit.

„Pusť mě, ty šmejde!“ zasyčela mi Alice do obličeje. Nikdy jsem jí takhle hrubě mluvit neslyšel. Zakroutil jsem hlavou a snažil se ji udržet, aby se uklidnila. Její mysl mi prozrazovala, že takové rozpoložení není možné. Alice byla rozhodnutá a oba jsme to věděli. Kroutil jsem úzkostně hlavou.

„Alice, je mi to strašně líto, ale nedovolím ti, abys jí ublížila,“ snažil jsem se mluvit důrazně, ale mírně. Sestra se začala hystericky otřásat smíchy a máchala kolem sebe dravě rukama.

„Myslíš, že mě to zajímá? Myslíš si snad, že mě zajímáte?!“ řvala na mě a tvářila se šíleně. Snažil jsem se ji držet pevně skrz objetí, ale házela sebou o to víc, jako by se dotýkala elektrického vedení. Řvala na mě, ať jdu k čertu, že nejsem Cullen a nikdy jsem neměl být, že jsem jen omyl, který Carlisle hloupě stvořil. A že je všechno moje vina. Nepřel jsem se.

„Alice, prosím, zkus se uklidnit. Prosím!“ mluvil jsem už zoufale, když celá scéna trvala snad věčnost a neměnila se. Isabell za mnou už byla netrpělivá. Slyšel jsem, jak přešlapuje a kňučí. Přišla k sobě a měla se zase pod kontrolou. Bylo jí to líto, nejspíš, protože dál neútočila.

„Co si, k čertu, myslíš? Že bude všechno v pořádku?“ vzlykla a začala mi bušit pěstmi do hrudi.

„Jasper je mrtvý! Chápeš to? Je mrtvý!“

Tvář mi zkameněla. „Jasper si to udělal sám! Do nás mu nic nebylo, neměl jediný důvod po Isabell jít!“ zavrčel jsem a ona ztuhla.

„Ty pokrytče! Myslíš si, že tím je to v pořádku? Zabil jsi mi muže! Rozumíš tomu? Zabil jsi všechno!“

„Zavinili jste si to sami!“ procedil jsem skrz zuby.

Přimhouřila oči.

„Slibuju ti, ty zmetku, že tebe i tu mrchu sama vlastníma rukama zabiju!“ mluvila klidně a zcela upřímně, „nebudu mít klid, dokud oba nezhebnete! I kdybych měla stopovat každé slepé místo na mapě! I kdybych měla pročesat všechny posraný státy, za tohle vás zabiju! Je ti to jasný?!“ syčela a mně se tvář stáhla bolestí. Cítil jsem to, díky pálení v očích.

„Alice, neříkej to.“

Zabodla se mi pohledem do očí. „Zabiju ji třeba ve spánku, až ji necháš samotnou. Věčnost je dlouhá, ty šmejde, nekonečně ji neochráníš a já tam budu! S tebou si to vyřídím při první příležitosti!“

„Alice, prosím, to neříkej, víš, co budu muset udělat, víš, že to nedopustím!“ zoufalství z mého hlasu ukapávalo. Zatímco ona vrčela a smála se mému výrazu. Smála se jen její ústa těžkým hraným smíchem. Oči měla plné bolesti. Věděl jsem, že nezapomene. Znal jsem Alici víc než všechny a tohle se odpustit nedá. Sám bych neodpustil.

„Celá rodina po tobě půjdeme. Všichni ti hlupáci, kteří tě doma trpěli! Můžeš si být jistý, že Rosalie se ráda postaví do čela, až vás najdeme!“

Trhaně jsem se nadechl, špatně se mi polykal hustý vzduch skrz vyschlé útroby. Cítil jsem bolest, svou i její, cítil jsem smrt tohoto místa i Isabell za sebou, která se přeměnila zpět a opírala se o strom kus od nás.

Objal jsem Alici kolem tváře a schoval ji ve svém náručí. Hruď se mi třásla a tiše bez slz jsem plakal. Tak moc to bolelo. Cítil jsem, jak se kousek kamene z mého srdce odlomit a nikdy už nepůjde přilepit. Jaspera jsem měl rád, ale Alice jsem měl radši. Byla to má malá bláznivá sestřička. Vždy byla usměvavá a i když zuřila, stále z ní proudila pozitivní energie lásky. Miloval jsem ji.

Choulil jsem tvář do jejich vlasů, zatímco odevzdaně ležela s vražedným přesvědčením, že odplata bude nevyhnutelná. Omlouval jsem se jí, prosil a žadonil, aby mi odpustila, aby mě pochopila. Mlčela a víčka očí měla zavřená. Nevím jestli mě poslouchala, její mysl byla zaplněná jen vzpomínkami na Jaspera.

Někde mezi těmi všemi prosbami a utrpením jsem semkl rty do pevné linky, paže ovinuté kolem její hlavy zabraly, a trhly. Ozvalo se lomové křupnutí připomínající nepříjemný náraz dvou těles, které sjedou za skřípavého zvuku po povrchu jako nehet po tabuli, a Alicina hlava se oddělila od těla.

Byla tiše, ani hlásku nevydala, hluboko ponořená v myšlenkách. Celá scéna byla tišší než všechno na světě – nedokázal jsem si jinak představit mrtvé ticho.

Držel jsem ji v náručí a kolébal se. Tiše jsem vzlykal. Došlo mi, že věděla, že žádné příště nebude, bylo jí jasné, že jsem to musel udělat. Nedopustil bych, aby Isabell něco ohrožovalo. Byl jsem na chlup stejný jako Jasper. Chápal jsem ho, když chtěl Alice chránit. Stejně dobře jako Alice věděla, že bych ji nikdy na její přání nezbavil života. Ona už nechtěla bez Jaspera žít, a buď bych to udělal nyní, anebo za dlouhou dobu skrývání a utíkání před budoucností, kdy by nás stejně jednou našla a pomstila se. Bylo to stejně nevyhnutelné, jako že by buď ztratila život později a po vykonání aktu pomsty, by si našla způsob, jak se nechat zabít. Nebo by se napáchalo ještě víc škody než doposud. Tedy jestli to bylo ještě možné.

„Lásko…“ kolem beder se mi obtočily útlé paže a teplá tvář se mi něžně opřela o rameno. Nejsladší hlas na světě mi do ucha šeptal, jak moc je jí to líto. Stáhl jsem si ji k sobě. Nevím, co bych dělal, kdybych o ni přišel. Nedokázal jsem si to představit, byť jsem měl Aliciny myšlenky celou dobu před sebou a útočily na mě jako jedovatí hadi.

Tiskl jsem Isabellinu křehkou, odhalenou postavu, než sykla bolestí po tom, co jsem se dotkl jejího ramene. Zvedl jsem tvář a podíval se na něj. Měla ho celé fialové a oteklé. Pomalu se hojilo, ale nesprávně. Bylo vykloubené, a sama si s ním nemohla poradit.

„Lásko, musím ti ho srovnat. Bude to hodně bolet,“ šeptal jsem. Srdce se jí rozběhlo rychleji a začala dýchat nepravidelně. Počkal jsem, dokud nebyla připravená a nestřeženém okamžiku zabral. Zakřičela, i když se snažila bolest drtit mezi zuby. Pevně jsem ji sevřel, zatímco jsem se snažil nahodit jí rameno zpět. Povedlo se, i když ji to stálo pár vteřin bolesti.

„V pořádku?“ Pohladil jsem ji po tváři. Musela vědět, že se neptám, jestli je v pořádku celé rameno, ale ona sama.

„Už ano.“ Lehce mě políbila a za stálého dorážení rtů mi vtiskla do dlaně kovově stříbrný zapalovač. Málem jsem ho rozdrtil mezi prsty. Položil jsem Alici stranou a opřel jsem si čelo o Isabellino. Nikdy jsem nevěřil, jak těžké bude škrtnout zapalovačem. Několik minut jsem stál nad mrtvým tělem, které by se uzdravilo, kdybych to nedokončil. Jen vidina toho, co by následovalo, kdybych to neudělal, mě držela nad hladinou. Nemohl jsem věčně stát Isabell za zadkem a kdykoli bychom se od sebe vzdálili, Alice by viděla, kde jsme. Bylo by stejně šílené noc co noc, den za dnem, čekat na její vpád, který by stejně skončil podobně. Zavřel jsem oči a zapalovač upustil.

Stáli jsme dál od plamenů, které začaly olizovat krajinu včetně stromů. Ve vzduchu se vznášel pach čpavku. Držel jsem Isabell stále pevně v objetí a odmítal se od ní vzdálil. Jen vzpomínka na šílenství, které mě pohltilo, když jsem nevěděl, kde je, mě srážela na kolena. Dívali jsme se, jak les začíná hořet a já se za ně modlil, aby došli pokoje. Carlisle vždy věřil, že nebe existuje a někde tam mají pro nás místo. Doufal jsem, že jsou spolu a odpustí nám. Oni si nezaslouží do pekla. To my.

Trhl jsem sebou, až když jsem v dálce uslyšel známé myšlenky. Odtáhl jsem se kousek od Isabell a vzal ji za ruku. Byli blízko, museli jsme jít. Bylo zbytečné něco říkat nahlas, stiskla mi propletené prsty a dala se do běhu. Věděl jsem, že tohle je konec i začátek. Konec rodiny jako takové - Od teď jsme lovná zvěř my.

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 22. kapitola: