Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 13. kapitola

21.06.2010 (18:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3473×

13. kapitola

„Narodila jsem se před dlouhou dobou a to poutě nebyly, potom už jsem nebyla ta stejná Isabella, která by měla chuť se bavit. Změnil jsi mě, Edwarde…“ přejela mi prsty po tváři až skončila na mých rtech, políbil jsem jí prstík.

„Před jak dlouhou dobou?“ snažil jsem se neznít naléhavě, ale zvědavost ve mně byla nehorázná. Zavřela oči.

„Dlouhou. Delší než si dokážeš představit…“

„Kdybych ti řekl, že já se narodil před sto lety, co bys mi na to řekla?“ zeptal jsem se a zkoumavě se zadíval do jejích očí, které otevřela.

„Že jsem ještě starší. Ale upozorňuji tě, že ani jeden z nás to nemusí myslet vážně.“ Ale já to myslel vážně a věděl jsem, že ona taky. A já se rozhodl v této hře pokračovat.

„Kdybych se tě zeptal, jak umřel tvůj bratr, jak bys odpověděla?“  Opět oči zavřela a její ruka se přestala hýbat. Poznal jsem, že jsem uhodil do citlivého místa.

„Nejspíš bych ti řekla, že byl zabit.“

„Kdybych se zeptal jak?“

„Člověkem.“ Víčka se jí chvěla, ale nechtěl jsem přestávat. Ne teď, když se tak rozpovídala a já byl blíž k jejímu poznání.

„Kdybych se zeptal, proč nemáš přátele, co bys řekla?“

„Že mi stačíš ty.“ Tomu jsem se usmál. Isabella odpovídala bez rozmýšlení a rychle.

„A předtím?“

„Pro lidi není bezpečné být v mé blízkosti a oni to vycítí.“

„Pro tvého bratra to nebezpečné nebylo?“

„Bratr byl stejný jako já.“ Přemýšlel jsem, na co se zeptat teď. Věděl jsem, že následující otázkou vše pokazím, ale přece jen byla šance, že mi Isabell odpoví.

„A co byl tvůj bratr?“

„Nebyl člověk,“ řekla jen, oči měla stále zavřené, hlas se jí třásl a cítil jsem, že i její tělo se celé třáslo. Ruce měla zatnuté v pěst. Rvalo mi srdce takhle jí ubližovat, ale má zvědavost a touha po poznání byla silnější.

„A co tedy byl, Isabell?“ Z pod víček jí vytekla slza. Rychle jsem si sednul a objal ji kolem ramen. Stulila se do klubíčka a rukama sevřela mou košili.

„On byl… On… On byl vyjímečný.“

„Bells, prosím.“ Při oslovení se roztřásla ještě víc.

„Kdybych se tě zeptala, co jsi ty, odpověděl bys mi?“ zeptala se. Měla pravdu. Já bych jí to neřekl.

„Určitě ne.“

„Proč?“ Naše role se obrátily, teď ona pokládala otázky a já odpovídal.

„Protože jsem strašný sobec, kdybych ti to řekl, nejspíš by ses bála a já bych tě ztratil. To bych nepřežil. Ale na druhou stranu bych ti to říct měl. Měla bys vědět, v jakém jsi nebezpečí,“ řekl jsem smutně. Ani jsem nevěděl, proč jsem jí říkal, v jakém je nebezpečí. Voní mi, to ano, ale její vůně nebyla tak intenzivní. Cítil jsem ji pouze zblízka a ani mi nepřipadala lákavá.

„Tak zaprvé… Ze stejného důvodu to neřeknu tobě. A za druhé… Mě už se nezbavíš,“ pošeptala a na tváři se jí objevil úsměv. Nechtěla mi říct, co je zač, protože bych se jí bál? Mého anděla? Zbláznila se? Nechtěl jsem na to upozorňovat, už tak atmosféra mezi námi byla napjatá. Také jsem se na ni usmál.

„Nic jiného, než být navěky s tebou, si nepřeji.“

„Navěky,“ pošeptala a políbila mne na čelo. Vidině života s ní jsem se musel usmát. Opravdu jsem si dokázal představit zbytek mé věčnosti po boku mé lásky. Každý den, každou noc.

„Měl bys jít. Rodina tě bude shánět,“ řekla Isabell po chvíli ticha. Povzdechl jsem si.

„Já vím, ale když mě se tak nechce.“ Isabella se zasmála.

„Edwarde, jsi se mnou už pět hodin. Měl bys jít domů, abys opět mohl přijít večer.“  Ta malá mrška prostě věděla jak na mě. Dal jsem jí pusu na tvář, rozloučil se a utíkal domů. Všichni se věnovali nějakým činnostem. Vběhl jsem do pokoje, kde jsem se zdržel maximálně půl hodiny. Četl jsem si knížku, kterou jsem stejně znal nazpaměť. Posléze jsem sešel dolů, kde jsem se chvíli díval na fotbal po boku Emmetta a Jaspera.

„Tak já zase mizím. Před školou jsem doma,“ oznámil jsem rodině.

„Proč někdy nezůstaneš přes noc s námi?“ zeptala se Esme. Povzdechl jsem si.

„Protože se tu se mnou nikdo nebaví,“ odpověděl jsem, nečekal na reakci a utekl.

Strávil jsem u Isabell celou noc. Mluvila ze spaní, vyslovovala mé jméno, čímž mě udělala nejšťastnějším upírem na světě. Usmíval jsem se, hladil ji po těle a užíval si každičkou chvíli s ní.

Noc se ale až moc rychle přehoupla v den, měsíc byl vytlačen sluncem, i když schovaným za mraky. Políbil jsem spícího anděla na spánek a vyskočil oknem.

…

„Můžeme jít?“ zeptal jsem se Isabelly, když přišla na naši sjednanou schůzku na hřbitově.

„Kam?“ zeptala se.

„Včera jsem ti slíbil, že tě vezmu na pouť do Seattlu.“ Usmál jsem se, když jsem si všiml jiskřiček v Isabelliných očích. Nabídl jsem jí rámě, do kterého se s radostí zavěsila, a vyšli jsme k mému autu. Jako správný gentleman jsem jí otevřel dveře na straně spolujezdce a zase zavřel. Rychle jsem si sedl za volant a vyjel. Opět jsem po očku sledoval, jak si mou rychlou jízdu užívá. Uprostřed jízdy si stáhla okýnko a nechala si větrem čechrat vlasy. Musel jsem usmát.

„Co?“ zeptala se s úsměvem.

„Jsi nádherná. Líbí se mi, jak jsi svobodná,“ pošeptal jsem. Isabellin úsměv zmizel.

„Užívám si každou chvilku, kdy se můžu cítit svobodně. Tohle by dělal každý, koho svazuje jakási… Kletba? Je to tak možné říct.“ S každým jejím slovem jsem byl blíž k jejímu poznání, ovšem stále jsem nevěděl dost. Každý den mi dávala nápovědy. Stále se mi snaží odkrýt své tajemství, ale já ji stále viděl jako normální skoro dospělou dívku, která si v životě zažila již mnoho. Stále pro mě byla tou nejkrásnější a nejdůležitější ženou na světě. Na jazyku mě pálila otázka, co myslela tou kletbou, ale dnešní den jsem nechtěl kazit vyzvídáním. Zaměřil jsem se na vozovku před sebou.

„Co jsi řekl rodině? Přece jenom budeš pryč zbytek odpoledne,“ zeptala se najednou Isabell.

„Řekl jsem jim, že se du proběhnout. Vymluvil jsem se na to, že nemám sílu držet se od tebe dál, a tak mě raději sami vyhnali.“ Usmál jsem se na ni.

„Neměl bys jim takhle lhát. Je to rodina.“

„Rodina, která pro mě bez tebe nemá cenu. Pokud tě nepřijmou, nejsou rodina,“ řekl jsem rázně.

„Oni mě nepřijmou.“ Isabella mluvila potichu a smutně a já se rozhodl tuhle konverzaci ukončit.

„V tom případě jsem s nimi skončil.“

Po pár minutách jsem vjížděl do Seattlu. Už jsem slyšel hudbu z poutě, slyšel jsem dětský smích, upozornění rodičů. Podíval jsem se na Isabell. Otočila se na mě a její oči plály štěstím. Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

Po chvíli jsem už zastavoval pár metrů od hlavního dění. Pomohl jsem Isabell vystoupit a ruku v ruce jsme šli. Bylo to tam obrovské. Na každém volném místě stály různé atrakce… Ruské kolo, střelnice, dům hrůzy, horská dráha. Všude kolem byly stánky s občerstvením a pitím, lidé se smáli s krabičkou popcornu nebo špejlí cukrové vaty v ruce. Děti běhaly kolem, pevně držely své nafukovací balonky, aby jim neuletěly. Nejeden rodič se mračil na své dítě, které se dožadovalo dalších peněz. Celková atmosféra tohoto místa dolehla i na mě a já se začal těšit jak malé dítě. Pohlédl jsem na Isabellu, která na tom byla stejně. Svůj pohled stočila na obrovské ruské kolo, a pak opět na mě. Pochopil jsem a pomalu se rozběhl. Isabell se zasmála a běžela za mnou. U kasy jsem zaplatil a spolu s mou láskou si stoupnul do fronty.

„Připadám si jako dítě,“ svěřil jsem se.

„Sem lidé chodí, aby uspokojili svou dětskou část. V každém z nás je trochu dítěte.“  Vševědoucně se na mě podívala. Usmál jsem se a dal jí pusu na tvář. Po chvíli jsme přišli na řadu. Nastoupili jsme do malé bílé kabinky a stoupli si tak, abychom viděli ven. Kolo se pohnulo, ovšem po chvíli se opět zastavilo.

Trvalo nejméně čtvrt hodiny, než jsme se dostali na samý vrchol. Byla to nádhera. Výhled byl okouzlující. Podíval jsem se na Isabell, která se křečovitě držela tyče a víčka měla pevně semknutá. Nevěřícně jsem se usmál.

„Bojíš se výšek?“ zeptal jsem se.

„Já o tom nevěděla.“

„Ty, nespoutaná krasavice a bojíš se výšek?“

„Každý má své slabé stránky!“ vyštěkla, aniž by otevřela oči. Opět jsem se uchechtnul. Přiblížil jsem se blíž a pevně Isabellu objal.  Přitiskla se ke mně, hlavu položila na mou hruď, rukama uchopila mou košili tak pevně, až jsem se bál, že ji roztrhne. Sklonil jsem hlavu a políbil Isabell do vlasů.

„Se mnou se bát nemusíš. Ochráním tě, ať to stojí cokoliv,“ pošeptal jsem. Isabell zvedla hlavu a podívala se mi do očí. A já se v nich začal ztrácet.

Nevím, jak dlouhá doba uběhla, ale zničeho nic se Isabell postavila na špičky, objala mě kolem krku. Toužil jsem jí věnovat náš první polibek. Sklonil jsem hlavu.

„Ehm, promiňte, ale musíte si vystoupit.“ Se zavrčením jsem se podíval na mladého muže, který nás vyrušil. Byl jsem tak blízko. Konečně jsem mohl ochutnat její rty, ale ne… Povzdechl jsem si, chytnul Isabell kolem pasu a vedl ji pryč.

„Tak kam chceš jít teď?“

„Do domu hrůzy! Prosííím!“ Udělala psí oči a já nemohl odolat.

„Dobře, ale budeš tam muset sama. Nemám je rád,“ řekl jsem a přitom mrkl okem. Isabell se zasmála a už mě táhla k další atrakci. Zaplatil jsem za ni, nasedla do vozíčku a zamávala mi. Musel jsem se smát. Uprostřed seděla ona, téměř dospělá dívka, a kolem ní plno dětí mladších deseti let. Ale i tak to vypadalo, že se Isabell těší nejvíce. Vozík se rozjel.

Zevnitř domu jsem slyšel křik, pištění, občas pár vzlyků a volání maminky. Byla tam naprostá tma, takže jsem Isabell nemohl pozorovat přes dětské myšlenky, které se stejně zabývaly jediným, a to jak se dostat k mamince.

Vozík vyjel a zastavil, děti se rychle rozutekly k rodičům a ke mně přišla Isabell s unuděným výrazem.

„Tak tohle byly nejnudnější strašidla, jaká jsem kdy viděla,“ postěžvala si.

„Zlato, každé dítě, které tam bylo s tebou, si myslí pravý opak. Jen ty si můj statečný anděl.“

„Nech si ty lichotky… Zlato.“ Popleskala mě po tváři. Usmál jsem se a vzal ji za ruku.

„Dáš si něco? Popcorn, cukrovou vatu?“

„Vatu, prosím. Ale neplať, mám dost peněz.“

„Isabell, já tě sem pozval, já platím.“ Isabell jen pokrčila rameny. Mlčky jsme se procházeli po pouti, obdivovali atrakce, Isabell jedla svou vatu. Před námi se objevila střelnice.

„Co bys řekla jedné papírové růži?“ zeptal jsem se.

„To bys byl moc hodný. Promiň, ale musím si odskočit. Vystřel mi růžičku a já za tebou přijdu, ano?“ Než jsem stačil odpovědět, dala mi pusu na tvář a rozběhla se pryč. S úsměvem jsem zavrtěl hlavou a šel ke střelnici. Mladá slečna s ne zrovna slušnými myšlenkami mi podala brokovnici a já si třikrát vystřelil. Po chvíli jsem už v ruce držel tři bílo-růžové růže. Otočil jsem se, že půjdu naproti Isabelle, to by ovšem naproti mně nesměl stát dav dívek. Všechny se na mě usmívaly. Jedna z nich udělala pár kroků ke mně.

„Ahoj, já jsem Sandra. Viděla jsem, jak si vystřelil ty řůže a chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi taky jednu nevystřelil. Prosím,“ řekla a ostatní se k ní přidaly.

„Jsi fešák.“

„Dnes mám volný byt. Co kdybychom si udělali menší párty?“

„Páni! Mě bolí záda! Nemohl bys mě namasírovat?“ Obklopily mě a já nemohl ven. Řekl jsem jim, že ne, že mám přítelkyni, ale nedaly si říct. Stále se chichotaly a přemlouvaly mě, abych jim vystřelil růži. Pár z nich mě dokonce chytlo za ruce a mačkalo mi bicepsy.

„Wow. Svalovec… To se mi líbí.“ Zavrčel jsem na onu dámu, i když pochybuju, že to slyšela. A v tu chvíli jsem ucítil něčí stisk na pravé půlce mého pozadí. Vykulil jsem oči a ztuhnul.

Rychle jsem se otočil, chytnul dotyčnou za ruku a naštvaně se jí podíval do očí.

„Tohle už nikdy nedělej,“ procedil jsem skrz zuby. Dívce se v očích mihl strach, ale vážně jen na chvíli. Usmála se na mě a druhou rukou mě pohladila po tváři. Jakmile to viděly ostatní, přiblížily se. A tak jsem prostě jen ztuhnul, nahodil nudný výraz a čekal, než je to přejde.

Když to jedna z nich vzdala a odešla, spatřil jsem Isabellu. Stála jen pouhých pár metrů ode mě, viděl jsem, jak zhluboka dýchá, ruce měla zatnuté v pěst a celá se třásla. Srdce jí splašeně bilo a i na tu dálku jsem cítil, jak se jí zvedla teplota. Nechápal jsem to… Z ničeho nic se její obličej zkroutil do bolestivé grimasy, otočila se a utekla pryč, směrem do lesa.

„Omluvte mě,“ řekl jsem rychle přítomným dámám, prodral se davem a rozběhl se za Isabellou. Její vůně už se rozplynula, netušil jsem, kudy běžela. Prostě jsem šel tam, kam mě nohy nesly. Lidskou rychlostí jsem se proplétal mezi stromy a rozhlížel se na všechny strany. Strach o Isabellu se stále zvětšoval a po chvíli jsem nebyl schopen běžet tak pomalu. Zapojil jsem svou upírskou rychlost. A v tu chvíli ve mně hrklo…

Ucítil jsem krev, spoustu lidské krve. Na chvíli mi zatrnulo… Isabell – Ne! To nebyla Isabellina krev. Vlastně jsem její krev ještě necítil… Ale co to povídám, díky bohu! Tohle byla silná vůně spalující hrdlo… Utíkal jsem na místo odkud vycházela. Isabellina stopa rychle mizela, ale byla jasně směrovaná za vůní, ke které mě to táhlo. Uslyšel jsem divoké vrčení a potom mě prudký náraz odhodil do vzduchu…