Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 50

24.06.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1908×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

50. kapitola

Edward

Když jsem dole nasedal k Alici do auta, stále jsem se horko těžko ovládal. Mou mysl momentálně okupovalo jen to, co bych Belle tak rád právě v tomhle okamžiku dělal. Všechny ty perverzní představy mi hlavu naplnily doslova k prasknutí. Představoval jsem si, jak ji u dveří otáčím zády ke mně, a jako bych skutečně zaslechl plesknutí jejích dlaní o tvrzené dřevo. Vystrčila by na mě boky, roztáhla nohy…

„Edwarde!“ napomenula mě z ničeho nic vážným hlasem moje sestra, a aniž bych chtěl, vztekle jsem na ni zasyčel. „Chápu, že jsi tu pravou ženu našel teprve nedávno. Vlastně to není tak úplně správné, protože Bella už tu nějaký ten pátek byla, přesto ti hned nedošlo, že je to tvá polovička, takže vlastně chápu, jak se asi cítíš, ale i tak by sis měl dávat pozor na to, co ti běhá hlavou v přítomnosti tvojí dcery,“ přednášel mi vědoucně tenhle malý Napoleon. Co tak ona může tušit? Budoucnost už stejně pořádně nevidí, protože je propletená s Renesmé a Bellou.

„A co jako?“ osočil jsem se na ni.

„No,“ poznamenala věcně. „Nechci tvojí dceři vysvětlovat, proč má její tatínek v rozkroku tu jasně se rýsující bouli,“ dodala šeptem tak, aby to ta cácorka vzadu nezaslechla. Stejně bylo to moje zlatíčko koncentrované jen na panenku v náručí a hřebínek, kterým jí pročesávala vlásky. Dlaní jsem si tedy nenápadně překryl napěchované kalhoty, i když to až tak žhavé nebylo. Ať si Alice říká, co chce. Na to, aby se ten dole proboural ven, bych tu potřeboval mít tu moji atraktivní divoženku, která se teď nejspíš doma připravovala na nahrávání.

„Fajn,“ zabručel jsem kysele. Moje nálada byla všechno, jen ne spokojená. Možná za to mohl i fakt, že díky té maličké narušitelce na zadním sedadle jsem se už nedokázal s mojí rozkošnou Bellou sjednotit na té správné úrovni. Ano, Edwarde! Takhle musíš rozmýšlet, intelektuálně, pokud nechceš, aby ti hned ruply kalhoty. Opravdu jsem tak tak odolával nutkání vystoupit a rozběhnout se zpátky. Jenže Alice mi zřejmě chtěla ještě něco důležitého vyjasnit.

„Ráda bych se vyvarovala například toho, aby to pak téhle naší rozumbradě vysvětloval její strýček Emmett. Dovedeš si představit, jak by to dopadlo? Co by si navymýšlel?“ Ztěžka jsem polknul a jako by mi na dno žaludku dopadl kus kamene, protože se v mé mysli ihned zformoval možný rozhovor těch dvou. A tomu bych se tedy velmi rád vyhnul. Z pusy toho praštěného upíra občas vylézaly nepředstavitelné hovadiny.

„Dobře,“ zavrčel jsem rozladěně, „už se budu chovat slušně.“ A to se mi taky podařilo, ale… Jakmile se můj mozek přestal zabývat způsoby toho, jak všemožně bych dokázal Bellu pomilovat, začal jsem bohužel vzpomínat na náš ranní rozhovor.

Mrzelo mě to a bolelo zároveň. Nikdy jsem nic podobného nezažil, tedy ne v téhle míře. Dřív, když mě Bella trápila svou hloupou tvrdohlavostí a dál chodila s tím lidským červem, jsem trpěl jako zvíře. Bral jsem to však jako můj trest, který jsem si koneckonců zasloužil. Jenomže nyní, kdy se z nás stal pár se vším všudy, mě její prohlášení o nedůvěře prostě ranilo.

Nečekal jsem to.

Přiznal jsem Belle, že ji miluju. Úplně jsem se otevřel a odhalil tak i všechny mé city k ní. Konečně jsem se i díky tomu po dlouhé době cítil doopravdy šťastný. Osvobozený. Tohle břemeno, které jsem si mlčky nesl uvnitř, vážilo i pro někoho mého druhu příliš. Jednou jsem se to Belle dokonce pokoušel vysvětlit víceméně přímo. Nevypadalo však, že by to pochopila. Nebo tomu jednoduše uvěřit odmítla. Vlastně, když jsem nad tím teď tak přemítal, přišlo mi daleko uvěřitelnější tvrzení, že ona v moji upíří lásku k ní prostě nevěřila. Nechtěla. Možná po tom všem zlém, co jsem jí způsobil, to jednoduše nedokázala. Navíc žila mezi upíry už nějaký ten rok, takže jistě dobře věděla, jak se to má s partnerem na věčnost. Když si jednou vybereš, končíš. Nejde to změnit. Nejenže bych jí už nedokázal zahnout, což bylo skutečně naprosto nereálné, ale já dokonce nad ničím podobným vlastně ani nezapřemýšlel. A nepomáhalo mi ani to, že jsem jí jako jediné do hlavy nahlédnout nedokázal.

Zrovna Belle!

Dnes ráno jsem odběhl koupit pouze snídani, abych těm mým dvěma pokladům udělal radost a zpříjemnil den, a co jsem za to dostal? Přímý kopanec na solar. Zřejmě si můj anděl stále myslí, že se má osobnost ani trošku nezměnila. Omyl. Ta totiž prošla naprosto radikální otočkou. Ať jsem se podíval, kam jsem chtěl, všude byla pouze ona. Ať nahá nebo oblečená, byla to vždy výhradně Bella.

„Tatí?“ oslovila mě moje dcera. Jak božsky to slovo znělo. Dcera. Moje dcera. Alespoň mě tak vytrhla z rozmýšlení nad tím, jak tu paličatou ženskou, její mámu, konečně přivést k rozumu a vtlouct jí do hlavy, že chci po zbytek existence jen ji. Nikdo umíněnější snad ani existovat nemohl.

„Ano, princezno?“

„Nebude maminku mlzet, že zůstala doma sama?“ nadhodila posmutněle s panenkou pevně přitisknutou na svůj drobný hrudníček, a něžně ji vískajíc ve vláskách popotáhla.

„To víš, že ne,“ pověděl jsem konejšivě. Byla to pravda. Dokonce bych řekl, že je šťastná za klid, který na přípravu dostala. Pokud by jí ale bylo skutečně smutno… Však já sám se dnes večer chtěl postarat o to, aby Bella zapomněla na celý svět. Ano! Zavrčelo mi opětovně nabuzené podvědomí. Bude křičet jenom moje jméno a… Zatraceně! Musel jsem zas co nejdřív zkrotit moje nadržené libido společně s těmi hříšnými plány na dnešní noc. „Zítra ráno přijede a pak už tu zůstane jenom s námi,“ zakončil jsem s koutky tak vysoko, že se i to mé malé srdíčko vzadu potěšeně usmálo.

Do konce cesty už jen spokojeně koukala z okna a sem tam pohladila po zádíčkách tu její oblíbenou panenku. Ani medailonek, co jsem jí daroval, nesundávala a neustále ho opatrovala. U srdce se mi z toho, jak krásně se k tomu dárku chovala, láskyplně zatetelilo.

Tatínkova holčička.

„Už jsme tu,“ pronesla vesele naše řidička po chvíli ticha a hbitě vyskočila z auta, aby se hned nato vrhla do rozevřených paží svého muže. Záviděl jsem Jasperovi. Sice jen dočasně, protože jsem měl na programu si to za pár hodin vynahradit. A to pěkně vrchovatě.

„Babí!“ zaječel nedočkavě ten divoch na zadním sedadle. Když jsem ji odvazoval z dětské sedačky, měl jsem co dělat, abych ji udržel na místě alespoň do té doby, než se vedle dvířek konečně objevila Esmé. Převzala si ode mě prcka do náruče a vlepila jí pusu na čelíčko. Nessie se k ní zase pevně přitulila a svou náklonnost dávala najevo tichým předením.

Má popuzená a neukojená nálada se ve vteřině ztratila, a to jen díky téhle milující scénce. Renesmé svou babičku naprosto zbožňovala. Ovšemže i dědu, ale mateřská Esmé prostě vedla na celé čáře. To prťavé čertisko si dokonce na zadním sedadle zapomnělo svoje plavky.

„Teda, ty už jsi velká holčička,“ pochvalovala ji moje máma.

„Še jo, babi,“ odpovídala zapáleně. „Já jim to žíkám požát, že už jsem veliká,“ dokončila naprosto vážně. To už se vedle Esmé objevil i Emmett.

„To víš, že jo, prcku,“ řekl s jemně pocukávajícími koutky a vemlouvavým hlasem. Pohladil ji po vláskách. Nessie se jak na zavolanou otočila mým směrem a očička jí jiskřila spokojeným zadostiučiněním, když je na mě zúžila.

„Vidíš, tati, já ti to žíkám požát!“ Jen jsem oblouzněně zamrkal.

Kdo by se u toho oslovení naprosto nerozněžnil?

Neroztékal se blahem? 

Upír, co si myslel, že děti mít nemůže a teď mu jeho skutečný potomek říká táto, to by dostalo na lopatky i toho nejtvrdšího upířího neřáda. Přesto jsem nemohl v téhle roli zklamat jen proto, že bych jí dovolil naprosto vše. Ne. Byla moje a já nad ní musel držet rodičovskou ruku. Ať se mi to zamlouvalo nebo ne, Renesmé potřebovala pevně stanovená pravidla už jen proto, že byla ze všech těch upírů okolo, co z ní byli tolik paf, úplně rozmazlená.

Kývli by jí na cokoliv.

„Miláčku, věř mi, když říkám, že na některé věci jsi ještě příliš malá princezna,“ doplnil jsem jemně.

„Tvoje plincezna?“ zazubila se ta potvůrka. Věděla přesně jak na mě. Spíš jak na nás všechny. Jen s její maminkou jí to šlo o něco hůř. Ještě že tu z nás všech ochočených upírů měla alespoň Bella rozum.

„Jenom moje,“ špitnul jsem jí do ouška, když mi ji Esmé podávala zpátky, protože se po mně už nedočkavě natahovala. Jako bychom se ‚kdo ví jak dlouho‘ neviděli. Malinko se ode mě poodtáhla, aby mi svoje drobounké dlaně mohla připlácnout na studené tváře a pak se zamračila takovým způsobem, že jí mezi obočím vyskočila miniaturní vráska. Stejná, jakou měla i její dokonalá máma.

Teď už jsem doopravdy tál.

„Já sem tak láda, že si nás našel,“ promluvila naléhavě s pusinkou soustředěně vyšpulenou. Srdce mi v okamžení sevřela železná pracka. Opodál jsem dokonce zaslechl nějaké tiché vzlykání.

Renesmé byla sice malá, přesto moc chytrá. Kdyby jen věděla, jak málo chybělo a já bych se o nich třeba vůbec nedozvěděl? Kdybych Bellu náhodou nezahlédl v tom kostele, nejspíš bych se nakonec dostal zpět domů, kde by si moje rodina chránila myšlenky a lhala mi do očí jen proto, aby ty dvě cácorky přede mnou ochránili, a já? S největší pravděpodobností bych znovu odjel hledat něco, co jsem měl přímo pod nosem.

„To i já,“ zamumlal jsem stále ještě s myšlenkami v minulosti. „To i já,“ zopakoval jsem důležitě. „Ani nevíš jak moc.“ A jako velký zlý upír jsem měl momentálně na krajíčku. Naprostá přecitlivělá slečinka.

Takže tohle s námi dělá láska? 

Musel jsem se z téhle nezmapované půdy s názvem sentimentalita co nejrychleji dostat.

„A teď si půjdeme zaplavat. Co ty na to?“ navrhl jsem hravě a kladnou odpovědí mi bylo jen nedočkavě zapištění. Může upír ohluchnout? Kdybych neznal Renesmé, tvrdil bych že ne, nyní si tím však nejsem tak jistý.

Moje zlatíčko putovalo z náruče do náruče, a nejdéle se zdrželo u svojí tety Rous. Nakonec ona a Alice odnesly tu malou ještěrku převléknout do plavek, abychom jí splnili i tohle přání. Pro upíry skoro neznatelná nádrž s vodou nic neznamenala, možná pro Emmetta ano, ten totiž nikdy pořádně nedospěl, ale strčte dovnitř jedno čiperné poloupíří dítě a je o zábavu postaráno. Všechno, co nám bylo dřív fádní, triviální se najednou stávalo fascinující. Celá rodina si s ní chtěla hrát.

Esmé pro změnu kuchtila, protože jakmile se to zlobidlo vyřádilo, dostala najíst a pak většinou únavou sama odpadla. Tentokrát však ne. Seděla s námi, konkrétně mně na klíně v obývacím pokoji a společně s Emmettem a Jasperem jsme koukali na pohádky. Na kocoura v botách.

Měl jsem chvilku klidu, a tak mi zas myšlenky utíkaly k Belle. Nelíbilo se mi ani trochu, že se znovu vidí s těmi podivnými individui, jejími rádoby kamarády. Tamara a Ronald mi prostě lezli na nervy takovým způsobem, až to bylo nemyslitelné. Pouhá jejich přítomnost, i kdyby měli myšlenky tiché jak pěny, ve mně probouzela upíří instinkty. Trhat, kousat a vypít až do sucha. Kdo ví, jestli i poté by Tamařina vyšisovaná mrtvolka měla zájem projet se na mém… 

Jak že to nazvala?

Úhoři?

Br, znechuceně jsem se oklepal a uklidnil tím, že tam je i Mary a Rick. Ti dva byli fajn. I kdybych se na nich snažil najít sebemenší problém, na lidi s otevřenou myslí byli opravdu slušní. Tedy pokud jsem jim do nich nevpadl ve chvíli, kdy byli zaměřeni jen sami na sebe.

Nejhůře jsem však snášel zmínky o Mattovi.

Zrada toho zasraného lidského ksindla ve mně dál tiše hnisala. Chápal jsem, že se Bella kvůli tomu cítí líp, a ne jako obyčejná lehká holka, co se vyspala se mnou, když na ni někde venku čekal přítel. Přesto jsem nedokázal utišit moji sžíravou nenávist vůči tomu slizkému červovi. Toužil jsem s tím hajzlem zůstat jen minutku někde o samotě. Ručně a stručně bych mu milerád předvedl, jak se koukám na jeho nevěru. Bylo by to hloupé, přiznávám. Už jen z toho hlediska, že mi lásku mojí existence takhle jednoduše nahrál do mé vlastní branky, a proto jsem se tedy držel zpět. Neměl jsem v plánu jakkoli zasahovat. Můj miláček si sám konečně uvědomil, kdo je v jeho životě důležitý a kdo do něj vlastně vůbec nepatří a nepatřil. Takže jsem si tenhle hořký bonbónek zakopal hodně hluboko uvnitř a doufal, že ten skunčí ksicht už nikdy nikde neuvidím. V opačném případě… Ovládání bylo jen pro silné povahy, kterou já rozhodně nedisponoval.

Když se od mojí holčičky ozvalo první naštvané upíří zavrčení, doslova mě to vyrvalo z mých protichůdných myšlenek. Nelíbilo se jí to podvodné vajíčko, které kocoura v botách lákalo do léčky. Ohlédl jsem se po těch dvou opodál, ale taky koukali jen na malou a tvářili se přitom jak po lobotomii. Jo, tohohle se nikdo nikdy nenabaží. Mezi dveřmi do obýváku navíc najednou postávala i Alice s Rosalií, za nimiž ještě vykukovala hlava Esmé. Všichni jsme měli ránu. A poté, co si Renesmé začala stěžovat, že pan Vajíčko je škaredý a zlý, všichni jsem jí to tupě odkývali.

Tolik k rodičovské výchově!

„Stlejdo!“ Otočila se po Emmettovi ihned, co se na obrazovce objevily první titulky, a tak jsem mu ji předal a stoupnul si. Na mém místě se v okamžení usadila Rous s provinilým kukučem. Nechal jsem to být. O další hnusné hádky jsem totiž nestál. Raději jsem odešel do kuchyně připravit Nessie jejíčervené mlíčko. Když měla dostat krev, Bella jí to často vmíchala do horkého mléka s medem. Učil jsem se rychle. Hlavně co se týkalo mého dítěte.

„Ano, drobku?“ odpověděl jí Emmett. Tiše jsem je poslouchal a modlil se, aby ten magor nevymýšlel nějaké kraviny, za které bych mu musel natrhnout prdel, protože času nazbyt jsem tedy neměl. Čekal jsem jen na to, až moje maličká usne a já se budu moct rozběhnout jediným možným směrem. Tam, kam mě to táhlo přímo magnetickou silou.

„Dneska jsem našla maminku a tatínka v posteli spolu,“ vyhrkla šeptem. Moje tělo ztuhlo a poté, co si ti zabednění upíři představovali v myslích, jsem se jen hrůzou otřásl. Jako bych Nessie nechal, aby nás načapala při… tom.

„A?“ nadhodil lehce vyděšený Emmett.

„No… spinkali spolu!“ dodala tónem, jakože ji tu nikdo nechápe.

„Jak spinkali?“ vyžblebtla vylekaně Rous. Netušila, jak správně vysvětlit malému dítěti pohlavní styk. V hlavě už se jí odvíjel celý porno film, v němž jsem hlavní roli hrál já s Bellou. 

Sakra! 

To byla vážně pomoc, jakou jsem k mému chabému ovládání potřeboval!

„Džív měl táta svůj pokojíček, tak jako já, víš? Ale dneska spinkal v pokojíčku s maminkou,“ povídala uchváceně a malinko zmateně. „Žíkali mi, že všichni tatínci a maminky spinkají spolu.“

„To víš, že jo. A pak taky manželé,“ doplnil roztěkaně Emmett.

„Manželé? Co to je?“ vyptávala se dál zvědavě a já měl chuť začít mlátit hlavou o zeď.

„Koukni, teta Rous má takovýhle žlutý kroužek okolo prstu, což znamená, že je to moje manželka,“ pokoušel se jí to rozumně vysvětlit. Rosalie samozřejmě zvedla ruku a ukázala na prstýnek.

„Jééé,“ vydechla zmámeně malá, pak se však zamračila. „Ale moje maminka nic takového nemá!“

„Hm,“ zadrhával se můj ničemný bratr. „Ne všichni ho mají. Někteří, jako například tvůj táta a máma, zatím tenhle kroužek nemají, zato mají tebe, což je vlastně daleko víc než tenhle zlatý prstýnek,“ vyprávěl a Rous jen němě kývala na souhlas.

„Vášně?“

„Jo.“

„A tak teda ty taky spinkáš s tetou Lous?“ vypadlo z ní nevině a pozvedla přitom zvědavě obočí.

„Ano. Všichni manželé nebo tatínci s maminkami spinkají v jedné posteli,“ doplnil spokojeně.

„A ploč teda měl tatínek plvně svůj pokojíček?“ nevzdávala to ta malá čiperka.

„To já nevím. Možná maminku naštval, a tak musel za trest spinkat ve svém pokojíčku,“ pokoušel se z toho vybruslit Emmett.

„Aha,“ zamračila se Renesmé s ukazováčkem zabořeným v bradičce a spodním rtíkem mírně vysunutým. „Takže to znamená, že jsem zlobivá? Plotože já mám sama svůj pokojíček,“ vyhrkla vystrašeně a očička se jí zaleskla potlačovaným pláčem.

„To ne,“ bránil nás okamžitě Emmett. „Kdyby tatínek neměl maminku, spinkali by každý sám, víš? I ty, až budeš dost velká a najdeš si svého… manžela -“

„To už by stačilo!“ zavrčel jsem vztekle od mikrovlnky.

„- budete spinkat spolu!“ doplnil rychle Emmett a nedbal mých varování. Teď už jsem z kuchyně běsnivě vrčel, zatímco se moje dlaň pokoušela nerozdrtit lahvičku se svačinkou pro Nessie.

„Takže to neznamená, že jsem zlobivá?“

„Ale vůbec ne,“ ohradila se usměvavá Rosalie. A pak řekla něco, za co bych jí nejraději utrhnul hlavu. „Maminky a tatínkové spinkají spolu jen proto, aby mohli mít další miminka, víš?“ prozradila upejpavě a já nedopatřením urval kus kuchyňského pultíku. 

Zatraceně!

Za tohle mě Esmé zabije!

„Pusinkují se v postýlce?“ dedukovala dál moje maličká a já už viděl rudě. Tuhle hovadinu jí navykládal Emmett.

„Ano,“ zakončil právě on ostudně.

„A já u toho být nemůžu?“ nevzdávala to Nessie.

„Ne!“ vyprskli zároveň.

„Ploč?“ natáhla smutně.

„Protože to nejde. Maminky a tatínkové k tomuhle potřebují klid. Musí být sami, jinak se jim nepodaří zasadit semínko,“ vysvětloval dál s naprostým klidem. Ohledně těch semínek už se ale blížil pravdě!

„Emmette!“ vybafl na něj naštvaný Carlisle z pracovny. „To už by stačilo, nemyslíš?“

„Emmette!“ zařinčel můj hlas až do obýváku.

„Aj aj,“ šeptl na oko vystrašeně.

„Táta je naštvanej?“ vyptával se prcek. Emmett jí to souhlasně odkýval. Nezapomněl přitom vykuleně třeštit oči, ačkoli se vůbec nebál. „Budu tě chlánit, neboj, stlejdo,“ slíbila odhodlaně.

Nakonec jsem si Renesmé od Emmetta pouze převzal, společně s ní se usadil do křesla a podal jí plnou flaštičku. Krev smíchaná s mlékem vážně nevoněla nikterak přívětivě, takže bych si i udržel zlatavý pohled, kdyby mě můj bratr pořádně nevytočil. Pěnil jsem a propaloval ho vražedným onyxovým pohledem. Takovéhle hlouposti jí nacpe do hlavy, aby se pak dál vyptávala? 

A copak jsou to ty semínka?

A jak se dávají dovnitř?

Už teď mi z toho bylo horko a hrůzou bych se potil, kdyby to šlo.

Nessie vybumbala všechno, a když jsem ji i za jejích dětských protestů odnášel nahoru do postýlky, už jí viditelně poklesávala víčka. Byla unavená. Nejvíc jistě z toho dementního rozhovoru s Emmettem. Tohle mu vytmavím, ale dnes ne. Měl jsem úplně jiný projekt na vypracování. To však neznamenalo, že zapomínám.

Právě jsem ukládal to drobné tělíčko ke spánku, když mi do mysli vklouzl Jasperův telefonát. Normálně by mě to nijak nezajímalo, nešmejdil bych, ale v okamžení, kdy dotyčná na druhé straně promluvila, jsem poznal, komu ten ubrečený hlas patří. Belle. Na místě jsem ztuhnul a už si v hlavě vykreslil ty nejhorší možné scénáře toho, co se stalo. Malá předtucha mi napověděla, že dnes večer budu spíš vraždit než se milovat. Napnul jsem všechny smysly a soustředil se pouze na ten záhadný rozhovor.

Proč vlastně nezavolala mně?

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 50: