Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 5

Houslistka 5Další kapitolka přidána. Příjemné čtení. :)

EDIT: Článek neprošel korekcí

5. kapitola

 

Když jsem se zničehonic konečně probrala, zdálo se mi, že mě dost pobolívá hlava, což bylo opravdu zvláštní. Vždyť já přece tolik nepila, ne? Nebo že bych to nakonec opravdu tak moc přepískla? Naštěstí jsem však žádné další hmatatelné škody na mém organizmu nezaznamenala, což bylo jen dobře.

Musela jsem cestou z klubu asi usnout v Mattyho vyhřátém autě… No, a zdál se mi jeden z těch nejdivočejších snů, co jsem marně doufala, že se mi už zdát nebudou. Prvně se mě nejenže pokusil zakousnout jakýsi cizí upír, ale nakonec jsem ještě ke všemu zaslechla Edwardův hlas. Taková blbost! Tohle už vážně začíná být jistý druh poruchy, no ne? Proč jen pořád přemýšlím nad někým, kdo mi v minulosti tolik ublížil? Raději jsem se okamžitě pokusila vypnout ten otravně unavený mozek. Jo, správně! To bylo nejjednodušší momentální řešení.

Jemně jsem se na tom měkkém sedadle zavrtěla a užívala si ten dokonalý dotek kůže na kůži.

A ta vůně…

Hm… Ale momentík! Matthew vlastně ve svém ojetém bouráku nikdy žádná kožená sedadla neměl!

To zjištění mě vystřelilo do tak prudkého sedu, až se mi na vteřinu zamotala ta moje bolavá hlava. Tentokrát se můj týl ozval hlasitěji a napomínal mě, abych si takovéhle střemhlavé pohyby laskavě odpustila. Fajn, fajn!

Očima jsem nervózně zašilhala na místo k řidiči a mezitím ještě stihla rozmýšlet nad tím, jestli ten prapodivný sen byl skutečně pouhým snem, nebo na tom přece jen bylo něco málo pravdy. A na moji kuriózní otázku přišla i hodně brzká a hlavně nemilá odpověď. Všechno to byla zasraná realita, a za volantem dokonce sedět ten… hajzl!

Starostlivě si mě prohlížel, i když já mu ten jeho falešný zájem rozhodně nespolkla a brzdila jsem v sobě všechny ty neutuchající chutě, které mě nutily mu alespoň plivnout do toho jeho perfektního ksichtu. Skočit na něj a mlátit ho hlava nehlava za jízdy a ještě k tomu v noci by totiž bylo asi dost nerozumné a já rozhodně nejsem žádný vyšinutý sebevrah. On je nerozbitný, ne já!

„V pořádku?“ zeptal se tichým melodickým hlasem a přitom si mě ještě i nepokrytě prohlížel. Od shora až dolů. „Tam v uličce ses pořádně bouchla do hlavy…“

Můj překvapeně vyděšený a zároveň i nenávistný pohled jej zřejmě okamžitě umlčel. Pravdou ale bylo, že mě skutečně děsil. A bála jsem se hlavně toho, co všechno už stihl zjistit. Alice mi sice tvrdila, že moje myšlenky číst nedokáže, ale kdo ví…

Dozvěděl se, že má dceru?

Ví vůbec, že se vídám s celou jeho rodinou?

A co když to byli právě oni, kdo mě zradil?

Nebo je to prostě všechno jen jedna velká náhoda?

Tomu poslednímu jsem však moc nevěřila, přece jen by mě Alice varovala, že Edwardova budoucnost zmizela, což by znamenalo, že je buď se mnou, vlkodlaky nebo je prostě mrtvý. Byla bych rozhodně raději za poslední dvě varianty! Jak mi to jen mohla udělat? Proč mě ksakru nevarovala! Možná je ona ta hlavní zrádkyně. Přece jen tenhle mizera je nakonec její bratr a znají se už téměř jedno století.

Hlavou se mi mihnul ten nešťastný obrázek od Nessie a… teď? Objevil se tady dokonce sám její zploditel… Nevystoupil pomocí nějakého zvráceného kouzla právě z té prokleté kresbičky? To by byl vážně gól!

Třeba je to všechno jen pouhý sen… Snažilo se mě upokojit moje rozrušené podvědomí. No, nevěřila jsem mu ani nos mezi očima, natož tyhle rádoby uklidňující řečičky, když Edward na vedlejším sedadle vypadal až příliš reálně. Jo, tohle byl můj osobní horor.

Má nejděsivější noční můra.

Tak zvláštně si mě prohlížel a já při té příležitosti plánovala, jak se z jeho odporné přítomnosti co nejrychleji dostat. A pak mě to spásně napadlo. Výskok z jedoucího auta! Sice při tom utržím nějaké ty pohmožděniny, možná i zlomeninu, ale tou rychlostí jakou se hojím, to nebude problém. Asi bych si ale měla dát pozor na hlavu, ta by už druhou ránu tak skvěle přestát nemusela a já měla za úkol po výskoku taky vzít nohy na ramena a zdrhnout tak rychle, jak jen poloupír dokáže.

Tahle spásná záchrana mi zatemnila veškerý rozumný úsudek, takže jsem pomaloučku mými vyklepanými prsty nahmátla kličku ode dveří a…

On se po mně ve vteřině hbitě natáhl a jeho nepříjemně známá a ke všemu i odporně ledová pracka skončila na mém roztřeseném rameni. A i když jsem ho tak moc nenáviděla, v momentě, kdy se mě ten ničema dotknul, projela mnou jemná elektřina a ukotvila se na dně mého rozechvělého žaludku. Celé tělo mi strachy vibrovalo a já najednou začínala pociťovat tu prostupující sílu, která plnila moje rosolovité údy.

„Nesahej na mě!“ vyštěkla jsem tak hlasitě, že bych snad dokázala i někoho ohlušit, a doplnila to divokým zavrčením. Musela jsem mu dát jasně najevo, že se mnou si už zahrávat nebude. Pokud si myslí, že jsem ta samá Bella co dřív, tak se hošánek ale pořádně sekl.

Obočí mu vystřelilo vzhůru a tu svou invazivní dlaň pěkně stáhnul zpátky. Koukal na mě pořád vyvaleněji a asi mu právě do toho jeho zmagořeného mozku došlo, že jsem na něj nelidsky zavrčela.

„Tak tohle je poděkování za to, že jsem ti před chvilkou zachránil život… To jsem teda opravdu nečekal,“ brblal naštvaně a já mu téměř skočila po krku. Jak se jen opovažuje! Bídák jeden zatracenej! Všechno je to jen jeho vina. To on mohl za úplně každičkou událost v mém životě. To jeho bezcitné pařáty si utrhly moji nevinnost a… Nedokázala jsem dál vzpomínat. Příliš to bolelo a teď, když byl hned vedle mě, to bylo dokonce nesnesitelné!

„Kdyby nebylo tebe, vůbec bych se do té uličky nedostala a nebyla by…!“ vybouchla jsem vzteky, ale hned nato si skousla spodní ret. Málem jsem provalila to, co má zůstat utajené. Nebyla bych matkou takhle brzo! Ne, že bych toho snad litovala, jen mi bylo líto, že otcem mého štěstí je tahle bezduchá sketa.

„Bello,“ oslovil mě v dlouhém povzdechnutí a to jen šroubovalo výš můj už tak bezbřehý vztek na tohohle upíra. Kdyby alespoň nebyl tak… nádherný! Dokončilo za mě opět moje přidrzlé podvědomí, a kdyby to šlo, vyfackovala bych ho tak, že na to nikdy nezapomene. „Prosím,“ brouknul tichounce. „Tak dlouho tě hledám, abych se ti konečně mohl omluvit a ty…“

„Lžeš!“ vybouchla jsem jak atomovka a ty vzteklé vlny, který ze mě vylítly, musel vidět i slepec. Měly toho blbce jednou provždy umlčet. Marně jako obvykle…

„Ne!“ řekl tvrdě a podíval se na mě úkosem. Ten křivák jeden prolhanej! „Myslím to naprosto vážně,“ pokračoval už mileji, „protože to pro mě v těchto víc jak třech letech byla priorita. Najít tě a omluvit se ti za všechno, co jsem ti dřív udělal. Kdybys jen věděla, jak…“

„Dost!“ vřískla jsem jak zbavená rozumu a namířila na něj výhružně ukazováček. Horní ret se mi sám automaticky ohrnul. „Neříkej, že tě to mrzí, protože v tom případě za sebe vážně neručím!“ procedila jsem vrčivě skrze křečovitě zaťatou čelist. Tolik nenávisti…

„Ale tak to je,“ pověděl klidně a vypadalo to, že to myslí upřímně. Jistě, alespoň takhle by to viděla stará Bella. Ta, co čekala na svého prince z pohádky a svoje první políbení a milování zažila s touhle stvůrou! Já tahle naivka už nebyla. Dávno ne.

„Fajn,“ odpověděla jsem mu naprosto asertivně a ani brvou v obličeji nehnula. Chtěla jsem na něj dál řvát, ať si ty svoje trapný omluvy nacpe do té jeho perfektní zadnice a nechá mě konečně na pokoji, ale pochybovala jsem, že by to na něj nějak valně účinkovalo. Byl to arogantní parchant… Proč jen se mi musel znovu zamotat do života?

„Odpustíš mi?“ vydechl pokorně s jemně prozářenou tváří.

To si snad ze mě dělá srandu? Nevěřícným šokem jsem zmateně zamrkala. Byl skutečně až takhle debilní? Že by se tentokrát naivitou nakazil právě on?

On mě zničil a teď si myslí, že to spraví jedna jediná omluva? Ten je vážně na palici! Každý si tíhu svých podělaných rozhodnutí nese na svých bedrech sám! A on má jediný štěstí, že je upír, jinak by už ležel rozpláclej na zemi, jak by ho všechny ty jeho krutosti zavalily.

„Ne,“ pověděla jsem znovu naprosto nezúčastněně. Pokud se jednalo o tohle, nikdy mu neodpustím, takže ať to máme za sebou. Nezajímalo mě ani v nejmenším, že mi zachránil život. Nakonec za všechno mohl jen on sám… Jemu žádná slova díků nedlužím a to ani za moji zlatou Nessie.

Podíval se na mě pohledem trpícího štěněte, které právě dostalo na zadek srolovanými novinami, a já se poprvé měla možnost přesvědčit o podobnosti v pohledu mojí malé holčičky a jejího otce. Oba se uměli zatvářit jak hromádka neštěstí. Jenomže zatímco u Edwarda mi to bylo naprosto jedno, moje rozpustilá dcerka si mě omotala okolo jejího útlého prstíku pokaždé, když se na mě takhle smutně podívala. Odpustila bych jí všechno na světě, ale tomuhle upírovi… ne!

„Bello, prosím!“ zopakoval. „Vím, že jsem se zachoval jako ten nejhorší nevyzrálej kretén pod sluncem. Vím, že to, co jsem ti udělal, je neodpustitelný, ale přesto pořád neztrácím naději, že mi to jednou třeba odpustíš. Nikdy jsem nedoufal, že to bude hned, ale třeba v budoucnosti- “

„Sni dál!“ křikla jsem na něj.

„Sakra, vím, že je to pro tebe těžký a zvlášť po tom, co jsem zjistil, že,“ odmlčel se a jeho dlaně sevřely pevněji volant. Přemýšlel tak hluboce, až jsem měla pocit, že slyším, jak se mu v té jeho zpropadené upíří hlavě otáčí námahou kolečka. Že by to nakonec opravdu věděl?

Celou dobu jsem měla podezření, že mu to někdo pověděl. Jen jsem se nedokázala rozhodnout mezi Esmé a Rose. I když ani Alice mě nijak nevarovala… Buď to měly naplánované, nebo to moje kamarádka jednoduše nečekala. Celou mojí raněnou duší jsem zadoufala v druhou možnost, protože pocit, že mě zradil i ten nejbližší člověk… vlastně upír, by mě už asi úplně dorazil.

„Co?“ vydechla jsem zhrozeně.

„Že… Já nevím, pořád tomu sám nemůžu uvěřit, ale… ta podoba,“ vyslovil tak posvátně a mně zatrnulo. Chloupky na zátylku se mi vyděšeně postavily do pozoru. On to vážně ví. Do očí se mi ve vteřině nahnaly slzy, ale veškerou zbylou silou vůle jsem je stejně rychle odehnala. Zachovat si chladnou hlavu a srdce chtělo nesmírnou sílu a odvahu, ale podařilo se mi to.

„Jaká podoba?“ zeptala jsem se na oko nezaujatě.

„Tvoje dcera. Ona je prostě nádherná a tak moc podobná mojí sestře, víš? Kdybych nežil ve vědomí, že upíři potomstvo mít nemůžou, asi bych se už nepokrytě radoval, že Renesmé je i moje dcera. Dokonce to uvnitř cítím. Vím, že to tak je, jenomže je tu taky ten tichý hlásek, který mě napomíná, že to prostě není možný…“

„Ještě jsi neskončil?“ vypadlo ze mě chladně. „Nessie je jen moje dcera, a abych tě uklidnila, jejím otcem byl člověk.“

„Aha? A proto ty změny?“ optal se dost sarkasticky.

„Jaké?“ Dělala jsem hloupou.

„Bello, možná jsem chlap a ke všemu totální pitomec -“

„Slabé slovo… Já bych tě otitulovala rozhodně daleko líp. V těchhle oblastech má fantazie nezná mezí, věř mi,“ odfrkla jsem si znechuceně. Díky tomuhle magorovi se moje slovní zásoba rozšířila o tolik sprostých slov a v tolika rozličných jazycích, že by se hošánek divil.

„To ti věřím,“ pípnul tiše a stejně potichu si i povzdechnul. Pak opět nabral dech, podíval se na mě tím zlatavým pohledem, který se mi zakousl přímo do toho zrádného svalu v hrudníku. A to mě vyděsilo asi nejvíc.

Nenávidím tě! křičela jsem na něj v duchu stále dokolečka jako nějaký blázen, ale jinak to nešlo. Začínal oslabovat všechny moje negativní emoce a reakce na něj. Jak je to jen, ke všem čertům, možný?!

„Jak jsem říkal, možná jsem debil, ale rozum mi pořád slouží,“ pověděl smířlivě a tím ve mně jen podpaloval nové plamínky vzteku. „To vrčení před chvílí? Pořádná změna, řekl bych… Nebo tvoje bledá kůže. Taková jsi nikdy nebyla a…“

„Jak ty to můžeš vědět?!“ zakřičela jsem na něj tak hlasitě a hystericky, až málem vyděšeně dupnul na brzdu. „Nemyslím si, že zrovna ty sis na mě čehokoliv stačil všimnout,“ dodala jsem tak ledově, jak jsem právě cítila v hrudi. Uvnitř mě doslova mrzlo. Pořád ty stejné zatracené vzpomínky.

„Věř mi, že jsem si všimnul,“ ohradil se klidně. Já si jen nevěřícně odfrkla, založila si ruce na hrudi a dokonce jako malá holka vystrčila uraženě bradu. V očích mě už opravdu nebezpečně pálilo.

„Zastav, chci vystoupit!“ nakázala jsem s potlačovaným pláčem, který byl už na krajíčku, a lesklým pohledem raději sledovala okolí za oknem. Kruci! Nadávala jsem si v duchu a ani mi nedošlo, že ta cesta, po které právě jedeme, je mi nějak až moc povědomá.

„Odvezu tě až domů,“ mluvil na mě stále uklidňujícím hlasem, ale na mě to platilo asi tak, jako by vás po vlasech hladila sexy zubatá a kosu si prozřetelně schovávala za zády. „Rád bych se seznámil s mojí… dcerou,“ poslední slůvko vydechl doslova zbožně a karamelový pohled mu zněžněl tak moc, až jsem na vteřinu myslela, že tohle ani Edward být nemůže. Vždyť on byl přece bezcitná obluda, která připravovala poctivé dívky o věneček!

„Nikdy!“ vyhrkla jsem vyděšeně. „Není tvoje, takže…“

„Bello,“ zašeptal opět smířlivě. „Vím, že je moje. Cítím to…“

 

„Jakže…? Cítíš? To je teda pěkně blbá výmluva! Kdo ti to sakra pověděl!?“ vyštěkla jsem v další záplavě vzteku. „Esmé? Rose? Nebo to nakonec opravdu byla Alice?“ vyjmenovala jsem s odporem jména těch zrádných upírek, které mi dřív tak dobrosrdečně pomáhaly. I když konkrétně Rose s Emmettem se to dozvěděli až teprve nedávno, a ta blonďatá bohyně se mnou za to nechtěla prvně prohodit ani slovíčko. Její uražená ješitnost byla do nebe volající. Jakoby mi snad na jejím pitomém názoru nějak zvlášť záleželo. Kdybych se tehdy opravdu naštvala, nikdy by taky svoji neteř nemusela vidět…

Když jí ale Alice nakonec osvětlila veškeré dřívější události, okamžitě se uklidnila a mohly jsme se začít poznávat alespoň jako… kamarádky? Věděla jsem, že Rose se před proměnou stalo něco hrůzného, jak mi jednou naznačila Alice, ale víc mi k tomu už neřekla, to prý náleželo jen její sestře. Ať si tajnůstkaří, když je to baví… Za část mojí rodiny jsem ji stejně prozatím nepovažovala a asi se to ani nikdy nestane. To u Emmetta to byla jiná.

„Nikdo mi nic neříkal,“ dodal pevně a jeho horký, medový pohled mi sjel kamsi do klína, nebo možná spíš na břicho? Jeho dlouhé a husté řasy, které perfektně rámovaly ty božské oči, házely… Dost! Uklidni se! Je to ten největší parchant, co se ti kdy objevil v životě, a ty ho tady okouzleně pozoruješ? No, to už bylo i na mě moc…

A pak mi teprve došla jeho slova.

„Tak jak ses to zatraceně dozvěděl?“ zamumlala jsem tiše celá zmatená a rozrušená. Tohle nebylo normální, copak měl nějaké vize jako Alice? Ne, přece mohl jen číst... Aha!

„Hm… Prostě jsem procházel Seattlem a zničehonic jsem zaslechl tu úžasnou hudbu. Doslova mě to tam magicky zatáhlo…, a odtud se pak všechno odvíjelo. Viděl jsem tě na pódiu v tom kostele, hrála jsi opravdu úžasně, celá jsi, ehm… změnila ses,“ blekotal najednou tak jaksi nesměle. Oči už nekoukaly na mě, ale upřeně sledovaly cestu před námi.

„Po koncertě jsem tě venku pozoroval, a přitom četl myšlenky, ze kterých jsem se nakonec všechno dozvěděl. Čekal jsem na moment, kdy dostanu příležitost se ti omluvit, a přitom-“ Utnula jsem ho velmi hlasitým pohrdlivým odfrknutím, aby věděl, že se u mě žádného odpuštění nedočká. 

Idiot!

Edward ale jen chytil pevněji volant a pak pokračoval dál, jako by se nic nestalo.

„Hledal jsem tě tak dlouho až mě něco tajemného, nedokážu to správně popsat, ale něco mě navedlo přímo k tobě. Musel to být… osud,“ vydechl zamyšleně.

„S osudem běž do hajzlu!“ křikla jsem vztekle a ve spáncích mi pěkně divoce bušilo. A i když jsem se zotavovala daleko rychleji než obyčejní lidé, beztak mě neminuly všechny ty bolestivé příznaky, které mi prudká rána do hlavy mohla přivodit.

Nenávist mi probublávala tělem a ten šašek tady vypráví cosi o tom, že to všechno bylo předurčené? Měla jsem chuť mu nezastavitelným hněvem vyškrábat ty jeho medové oči! Alespoň by ten jeho fantastický pohled už nemohl oblbnout žádnou nevinnou naivku, jakou jsem dřív byla i já.

„Bello, vím, že jsem to podělal na celé čáře, ale udělám cokoliv, jen když mi to odpustíš, nebo pokud ještě nemůžeš, alespoň mi dej šanci vidět…“ U posledních tří slov se mu hlas pod náporem emocí chvěl tak moc, až mi z jeho uboleného a zároveň i štěstím prosyceného tónu přeskočilo srdce. Krk se mi společně s žaludkem nepříjemně sevřel, když jsem se koukala do jeho najednou oddaných očí a představila si ty dva vedle sebe. Věděla jsem, že všechnu tuhle pokornost a provinilost jen předstírá, protože tahle věc přede mnou nebyla schopná jakéhokoliv hezkého citu, ale… Možná, že ke svojí vlastní krvi ano?

Třeba by nakonec mohl celkem obstojně plnit roli táty…

Ne, blbost! Jen Nessie zkazí a pořádně rozmazlí, ačkoliv v té druhé možnosti by stejně přišel s křížkem po funuse. Moje zlatíčko už totiž dávno komanduje téměř všechny a na co ukáže, to dostane. Co by se asi stalo, kdyby chtěla něco po tomhle upírovi a navíc věděla, že je to její otec?

„Nemyslím, že je to dobrý -“

„Já se nevzdám!“ pověděl tvrdě a jeho najednou chladný pohled, kterým si mě prohlížel, říkal to samé. Měla jsem vážný strach, že tenhle boj už mám prohraný.

„Já taky ne!“ zavrčela jsem podrážděně a nehodlala jsem hned hodit ručník do ringu. „Ona o tobě neví a nechci, aby se kdy cokoliv -“

„Je to i moje dcera,“ sdělil mi tak majetnicky, až mě zasvrběla dlaň, jakou jsem měla potřebu mu jednu pořádnou střelit, aby se probral. Já mu dám, že je to i jeho dítě. A jak se kdy postaral? Ne… Ta parodie na člověka, vlastně spíš upíra, byla tak akorát schopná pošlapat moji nevinnost, a to jen díky nějaké idiotské pomstě. Že má vůbec tu kuráž mi něco takového říct! Jako by ten fakt snad něco znamenal. No a co, že to byl on, kdo mě přivedl do jináče, pak totiž všechno tím svým odporným chováním jednoduše zničil a já ho ze svého života i srdce nadobro vyhodila a zařídila dokonce potřebné barikády. Prozatím držely perfektně.

Matthew byl jediný muž, kromě třech upírů, kterému jsem začínala věřit. Otevírala jsem se postupně jako uzavřené poupě a téměř se to mezi námi rozvinulo do nádherného květu. Prozatím jsem se však poslední fázi bránila, ale tušila jsem, že pokud otěhotním, sbližování se tím úspěšně zakončí. Pro mě to tak bylo. Začalo to chozením, nevinnými polibky a držením se za ruku. Nakonec to přešlo v až tak důvěrný vztah, že chceme počít dítě. To, co jsem si s Edwardem prostě nedokázala ani vzdáleně představit. Vlastně, kdybych dostala na výběr už tehdy, nikdy bych těhotná zůstat nechtěla.

„Jo? A jak ses teda zasloužil? Hm? Pardon, vlastně ano, dodneška si celkem detailně pamatuju, jakou jsi ve všem sehrál roli,“ říkala jsem kousavě a vypadalo to, že ten skunk se na sedadle snad snížil. Tváře mi hořely vztekem a ruce jsem hystericky zatínala do pěstí. Cítila jsem můj zběsilý tep dunět v celém těle.

„Bells -“

„Pro tebe Isabella!“ štěkla jsem zničeně a z koutku oka mi taky stekla jedna osamocená slza. Rychle jsem hlavu vytočila k oknu a prstem se pokusila ji nenápadně setřít. Neukázat žádnou slabost!

„Is-, Bello,“ vydechl a jeho studená dlaň přistála na vršku mého stehna. V tu ránu mnou projela tak silná elektřina, až se mi postavily chloupky na zátylku. Prohnala se mnou stará známá touha, jenomže tentokrát byla v něčem nová, a ke všemu i devastující. V klíně se mi v sekundě objevil tlak a já jako bych se ho potřebovala co nejdřív zbavit.

Vyděšeně jsem si uvědomila, nad čím jsem právě přemýšlela, a co u mě tenhle drzý upír dokázal v sekundě vyvolat i přes to, že ho z celého srdce nenávidím. A to se nezmění. Když mi došla vážnost situace a mých stupidních myšlenek, urychleně jsem jeho ruku setřásla a ještě na něj výhružně zasyčela.

„Už nikdy na mě nešahej! Nemáš na to nejmenší právo!“ vrčela jsem jak smyslů zbavená, a i když jsem byla zuřivostí bez sebe, přesto mi právě došlo, že netuším, jak ví, kde teď bydlím…

Sledoval mě snad už dřív?

„Jak víš kam jet?“ obořila jsem se na něj pořád celkem odporně a on ihned zašmátral dozadu na zadní sedadlo a podal mi moji… kabelku? Sakra!

„Ty ses mi hrabal ve věcech?“ vypadlo ze mě nevěřícně.

„No, nevěděl jsem kam tě odvézt,“ obhajoval se.

„Aha? No, to určitě! Jenom jsi prostě chtěl vědět, kde přesně bydlím, co? Kvůli Renesmé!“ cedila jsem jedovatě skrze zatnutou čelist. Chvíli mlčel, a i když možná chtěl opět lhát, jeho obličej to nedokázal.

„Fajn, přiznávám, že to bylo částečně i kvůli tomu,“ přiznal tiše a znovu po mně hodil provinilým pohledem.

„Částečně,“ zopakovala jsem po něm jen jako znechucené odfrknutí. „Proč mě ke všem čertům nenecháš už pro-jednou na pokoji? Nechci, aby tě Nessie poznala. Nemůžu dovolit, abys ji zkazil nebo hůř…“ Odmlčela jsem se a na moment zadoufala, že mě ten arogantní kretén pochopí, ale jak jsem čekala, nechtěl se od ní držet dál.

„Promiň, vím, že jsem ti ublížil a věř mi, že si to nikdy nepřestanu vyčítat, jen… Nemůžu se teď vzdát bytosti, kvůli které moje existence konečně dostala smysluplný význam,“ dodal bolestně a na chvíli se odmlčel. Nevím, jak si vyložil moje mlčení, ale téměř neslyšně si povzdechl a pokračoval. „Zkus si představit jaké to je, když tě promění v pouhých sedmnácti letech. V té době jsem byl ještě kluk, obyčejný člověk, který netoužil po ničem jiném, než si vybudovat kariéru u vojska, jenomže… přišla španělská chřipka a všechny moje plány se rozletěly na kousky jak tabule křehkého skla.“

Seděla jsem jako pěna a poslouchala jeho vyprávění. A upřímně? Normálně by mi ho mohlo být i líto, ale nic, co mi ten kretén poví, ať už to bude sebevíc srdcervoucí příběh, nedokážu mu odpustit to, co mi prve udělal. Něco zničilo jeho lidskou existenci a on zase tu mou… Bylo to podle něj takhle správně?

„Po třídenní agónii jsem se probudil s šílenou bolestí v krku, jako bych snad polykal roztavené železo… A můžu ti klidně odpřísáhnout, že to co bych od života chtěl, se během jednoho století opravdu rapidně změnilo.“

„Jo, to jsem si všimla…“ vybafla jsem na něj kousavě. „Čím víc ženských dostaneš, tím líp a míň zoufale se cítíš, co? Pokud přitom ještě nějaké chudeře zničíš život, ještě víc tě to povzbudí, že?“ rýpala jsem dál. A on se právě skutečně tvářil, jako bych do něj opravdu fyzicky něco zarývala. Ten má ale žaludek!

„Můžu to doříct?“ optal se suše.

„Tys ještě neskončil?“ dodala jsem štiplavě a zkřížila si přitom ruce na hrudi. Naprosto ignoroval moje vzdorovitá gesta.

„Smířil jsem se s tím, že už nikdy nebudu žít tak, jak jsem chtěl a… marně jsem toužil po tom, co mají mí sourozenci. Čekal jsem na tu pravou téměř jedno století a upřímně ti přiznám, že si ze mě Emmett nepřestal dělat srandu. Nebyl den, kdy by s tím nepřišel. Zdálo se mu směšné, že jsem první téměř stoletý… ehm, že jsem zkrátka ještě nikdy nikoho neměl. Intimně. Nakonec jsem to teda prubnul, a ačkoliv jsem tu pravou nenašel, Emmettovi alespoň sklaplo a já měl posledních deset let o zábavu postaráno. To až s tebou jsem konečně poznal netušené a pochopil, jak moc špatně jsem se k tobě zachoval,“ vydechl s horkým pohledem zaklesnutým na mé tváři. Ztěžka jsem polkla a pokoušela si rychle představit toho idiota jako panice. Ulíznuté vlasy, motýlek nakřivo…

„No, tak teď už je mi jasné, proč ses udělal tak rychle,“ vypadlo ze mě posměšně.

„V mojí praxi to rozhodně nebylo. Byl jsem totiž hajzl a to, co jsem ti udělal, byl jen můj debilní plán. Jenomže ty jsi krvácela,“ vydechl a jistě právě polykal jedovaté sliny. Auto zpomalilo a nakonec i zastavilo.

„Pro mě se nic nezměnilo, hajzlem jsi byl a taky jím pro mě zůstaneš. Nespraví to nic! Nic!“ přerušila jsem tu jeho dojemnou řeč rozčíleně. Jak si jen může myslet, že mě ten jeho praštěný příběh chytne za srdce? Nenávidím ho!

„Prosím, Bello, dovol mi poznat moji dceru!“ zakňoural a já netušila kam dál. Bylo by to pro moji maličkou vůbec dobré? „Ještě jsem ji osobně neviděl, jen v myšlenkách, ale už teď je pro mě na prvním místě. Před každým i přede mnou. Ona je můj poklad, něco, v co jsem ani nedoufal, že kdy můžu mít. Anděl,“ pěl tak zbožně, až mi ten příliv citů málem zastavil srdce.

Možná opravdu dokáže milovat?

Frustrovaně jsem zavrčela, abych tak dala najevo moje rozhořčení. Tak moc jsem to nechtěla, ale nakonec…

„Ty jsi vážně takový parchant, Edwarde!“ ulevila jsem si. „Prvně mě využiješ, ponížíš a teď ještě žádáš tohle?“

„Já ji miluju,“ dodal prostě. Nelhal, to jsem vycítila. Zapřela jsem zmoženě hlavu do opěrky a oči mi utekly k okýnku. Zaparkoval správně. Od Nessie nás už dělilo jen několik desítek metrů a nějaký ten železobeton, nic, s čím by si upír neporadil. Slzy jsem prozatím úspěšně zadržovala uvnitř.

Dlouze jsem si povzdechla a společně s kabelkou vystoupila. Zabouchla jsem dveře a v momentě už vedle mě stál i Edward.

„Fajn, ale mám nějaké podmínky,“ sdělila jsem mu nekompromisně.

„Cokoliv,“ zavrněl blaženě, až mi do klína znovu sjela ta ohromná porce elektřiny. Magor!

„Tak pojď,“ prohodila jsem zničeně a pokynula mu rukou, aby mě následoval.

Cestou jsem mu ještě osvětlila, co si přeji, aby nedělal. Například aby zapomněl na chvilkové známosti, když je v blízkosti mojí dcery. Opravil to na naši dceru. Nechala jsem to být a dál ho instruovala, že musí poslouchat, a že mám barák plný upírů, co mi ji nepokrytě rozmazlují, takže on nesmí. Chápavě přikývnul, ale nevěřila jsem mu. Ani jsem si nevšimla jak, ale jeho studená dlaň skončila na mém kříži, když jsme se blížili ke dveřím bytu.

Vytáhla jsem klíče, ale Alice mě předběhla a prudce dokořán otevřela.

„Takhle brz- Edwarde?“ vydechla překvapeně, když po několika letech znovu spatřila svého ztraceného bratra.

„Alice,“ pověděl zbožně a pak, aniž by to některá z nás čekala, si ji přitáhl do náruče a pevně sevřel. „Tolik jsi mi chyběla!“

„Bello?“ oslovila mě zmateně místo toho, aby se věnovala Edwardovi.

„To je v pořádku,“ dodala jsem smírně a ona až teprve potom opětovala jeho srdečné obětí. Pozorovala jsem ty dva, jak se objímají, div u toho nevzlykají a byla jsem ráda, že to Alice skutečně neviděla. V opačném případě by mě to zničilo.

„Mamí?“ broukl na mě zničehonic jeden rozespalý hlásek. Koutkem oka jsem si všimla, jak Edward ztuhnul a opatrně svoji sestru odstrčil ze svého zorného pole.


« Předchozí díl Následující díl »

Diskuse pro článek Houslistka 5:

 1
3. Maky
19.03.2020 [2:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Babča.S.
18.03.2020 [19:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Seb
18.03.2020 [18:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Konečně jsem se dočkala Emoticon Emoticon Emoticon a nemá to chybu
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!