Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 54

10.09.2010 (11:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3947×

S berlemi jsem se pokoušela udělat krok. Alespoň jeden. Jediný hloupý posun nohy vpřed. Jenže ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nešlo to. Vztekle jsem dosedla zpět na postel a bylo mi do pláče. Pravou nohu jsem měla uvězněnou v těžké sádře a levou ruku v dlaze a šátkem přivázanou k tělu, aby mi jen tak neplandala. Musela jsem vypadat k popukání.

Berle spadly na zem s dunivým žuchnutím. Neměla jsem ani tu nejmenší chuť je zvednout. Najednou jsem měla pocit, že je toho na mě prostě moc. Objevení Ingrid, únos a ta děsivá epizoda s Rileym a Victorií, prozrazení mého manželství, Inčina přeměna ve vlkodlaka, Charlieho reakce na dění kolem něj, blížící se konec střední školy a ten zpropadený a lehce neuvěřitelný úraz nohy. Zdálo se mi, že až do téhle chvíle jsem žila v nějaké podivné bublině, která mě před vnějším světem a vším šíleným na něm chránila. Ale nyní jakoby praskla a já si naplno uvědomila, co všechno jsem v poslední době zažila a co mě ještě čeká. Roztřásla jsem se a cítila horké slzy stékající mi po tvářích. Tohle přeci není normální. Můj život nebyl normální a já najednou nevěděla, jestli se mi všechno to nadpřirozeno vážně líbí, nebo mě děsí a tím tajemnem a záhadami mě láká a tak trochu strašidelně přitahuje.

Než jsem přijela do Forks byla jsem úplně a dočista obyčejná holka, která nezažívala žádná velká dobrodružství a její největší starostí byla škola a představa tehdy tak vzdálené budoucnosti, v níž si budu muset zvolit obor, který vystuduji a který mě bude živit. Když si jen vzpomenu na svou nechuť a nelibost k tomuhle městečku i všemu, co se ho týká! Jak jsem nesnášela déšť, který teď miluji, protože znamená, že Edward bude ve škole se mnou. Za těch pár měsíců ve Forks jsem se změnila. Změnily se i moje sny, touhy a priority. Dospěla jsem a vdala se. Nikdy jsem se nad tím nijak nezamýšlela, ale najednou mi ta nevýrazná holka z Pheonixu, které si nikdo moc nevšímal, chyběla. Přede mnou se rozprostírala léta plná radosti, lásky, štěstí a milování s Edwardem. To bylo úžasné, na to jsem se těšila. Ale ač jsem přeměnu na upíra chtěla a usilovala o ni všemi prostředky i ženskými zbraněmi, které jsem teprve nedávno objevila, bála jsem se jí. Strašila mě představa samy sebe s rudýma očima a spalující  žízní ženoucí mě za krví a nutící toužit zabít člověka. Věřila jsem, že mi má rodina pomůže, bude stát při mně a nedovolí, abych udělala něco zlého. Stejně jsem ale měla strach. Upíří existence byla velkou neznámou.

Vzlyky mnou zmítaly a já se třásla jako při horečce. Brečela jsem jako ještě asi nikdy. Vytrvale, usedavě, hystericky a velmi hlasitě. Přesto můj pláč zůstal nikým nezpozorován. Slzy mi došly během půl hodiny a dalších několik minut jsem jen povzlykávala a štkala. A pak mi bylo zase dobře. Stejně rychle jako ten záchvat přišel, taky odešel. Papírovým kapesníkem jsem si osušila oči a pořádně hlučně se vysmrkala. S novou energií jsem vyrazila k umyvadlu v rohu místnosti. Na berle jsem se vykašlala. I kdybych sebevíc chtěla, levou rukou jsem berli neudržela, a mít jen jednu se mi zdálo zbytečné a hloupé. Namáhavě jsem k umyvadlu doskákala a umyla si obličej ledovou vodou. Několikrát jsem tvář strčila pod proud vody a nechala kapky, aby mě bily do zteplalé kůže a ochlazovaly ji. Po pár minutách se ty ošklivé červené fleky, kterými se obličej poseje při pláči, ztratily a já měla pleť zase krásně bledou a rty poněkud nepřirozeně nafialovělé.

Zrovna jsem si sedla zpět na důkladně ustanou postel a v duchu se pochválila, jak hezky jsem ty dva metry k umyvadlu a dva zpátky zvládla, když se otevřely dveře a vešel Carlisle.
„Papíry vyřízeny, můžeš domů,” usmál se na mě a taktně přešel a nekomentoval zarudlé oči, s nimiž jsem nic udělat nedokázala. Možná můj záchvat pláče přeci jen nezůstal nepozorován, ale Carlisle by se nikdy nemíchal do mých věcí a nesnažil se mi radit, aniž bych o to stála. Oba jsme o tématu předchozí hodiny mlčeli a mně to vyhovovalo.

K mé radosti a úlevě mi přivezl invalidní vozíček a pomohl mi na něj přesednout. Kdykoliv jindy by mi cesta nemocniční chodbou připadala potupná, ponižující a trapná, ale toho dne ne. Nezvládla bych chůzi s berlemi, chodítkem ani cizí pomocí a tohle byl nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak se dostat z nemocnice ven. Na parkovišti na mě čekal Edward. Nikdy se nebudu moci nabažit pohledu na něj. Ležérně se opíral o kapotu auta, ruce strčené v kapsách vybledlých džínů, na očích černé sluneční brýle, i když sluníčko nesvítilo, a rty rozražené do úsměvu, který patřil jen a jen mně. Jako filmová hvězda si sundal brýle z očí a zastrčil je do kapsy saka. Pomalým a velmi svůdným krokem vyrazil směrem ke mně a od několika dalších aut se ozval fascinovaný a okouzlený povzdych. Srdce se mi jako vždy šťastně rozbušilo a zatvářila jsem se nejspíš nepříliš inteligentně, protože Edward se tiše a tlumeně rozesmál.
Došel až ke mně, pro mé uši neslyšně odpověděl na něco Carlislovi, kterému já poděkovala a se kterým se rozloučila, a zaujal jeho místo za vozíkem. Spokojeně jsem se opřela o opěrák na záda a na okamžik zavřela oči. V noze mi škubalo, jak pomalu přicházela  k sobě, pobolívalo mě rameno, protože dlaha nebyla z těch nejlehčích, a cítila jsem únavu typickou pro několik hodin po celkové anestezii. Ale bylo mi dobře. Můj milovaný muž byl se mnou, a tím se jakýkoliv problém sám vyřešil. Stačila mi Edwardova blízkost, aby mě opustily starosti a vyletěla jsem na měkoučký obláček euforie.
U auta mě vzal přeopatrně do náručí a jako princeznu na trůn mě posadil na sedadlo spolujezdce. Na pár vteřin mě k sobě pevně přivinul a svou tvář zabořil do mých vlasů. Jak já ho milovala!

V autě panovala družná a velmi příjemná nálada u mě umocněná teplem z topení, které Edward zařídil, aby mi nebyla zima, když se mě při jízdě dotýká. I nyní měl ruku poleženou na mém stehnu a nenápadně, u člověka bych to nazvala mimovolně přejížděl palcem sem a tam v drobných půlkruzích.
„Přišla jsi o poslední den na střední,” prolomil ono hezké ticho. Poznala jsem, že ho to mrzí. Chtěl, abych měla co nejnormálnější život, dokud se ho dobrovolně nevzdám ve prospěch věčného mládí a nesmrtelnosti.
„Takových posledních sní na střední ještě bude,” usmála jsem se na něj a on se k mému překvapení nezamračil, ale usmál.
„To sice ano, ale bude to jiné. Člověkem už znova nebudeš a jako upír to budeš  všechno prožívat jinak a už nikdy to nebude takové jako teď, dokud ti bije srdce a patříš mezi ostatní spolužáky,” snažil se mi odporoval, ale neúspěšně. Mě těšilo, že jsem tenhle den nemusela být ve škole. Sice bych byla raději, kdyby se to obešlo bez té zlomeniny a pobytu na operačním sále, ale hlavně že jsem povinnosti navštívit onu u většiny mých vrstevníků nepříliš oblíbenou budovu unikla. Čekalo mě ještě slavností závěrečné ukončení školní docházky na forksou střední s předáním vysvědčení a to mi bohatě stačilo.

U tatínkova domu Edward zaparkoval, vystoupil a z kufru vyndal vozík. Ušklíbla jsem se na jeho odraz ve zpětném zrcátkem. Z nutnosti být závislá na tomhle zatraceném stroji jsem nadšením neskákala. Opatrně jsem byla přesunuta na vozík, na němž jsem se až překvapivě pohodlně usadila a zadívala se na dveře od domu. Ty se pomalu otevíraly a nakonec vykoukla poněkud pobledlý Charlie. Když mě uviděl, zavrtěl hlavou a zatvářil se nešťastně.

„Bello, Bello, Bello, holčičko, jak to jenom vypadáš,” zašeptal tiše, ale já ho slyšela dobře.
Došel až ke mně a sehnul se k vozíku. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel a pak udělal něco naprosto nečekaného a pro něj neobvyklého. Něžně mě pohladil po tváři a přivinul si mě do náručí. Párkrát jsem musela zamrkat, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. Nezdálo. Vážně to bylo skutečné. Váhavě jsem mu objetí oplatila. S hlubokým sípavým nádechem mě lehce poplácal po zádech a narovnal se.
„Bez toho vozíku se pohybovat nemůžeš?” zeptal se, ale měla jsem pocit, že odpověď už zná. Zavrtěla jsem smutně hlavou. Ten hloupý vozík znamenal, že budu vyžadovat takřka neustálou pomoc a asistenci. Náš dům nepatřil mezi ty bezbariérové a jen při představě těch několika dosti vysokých prahů a mnoho schodů do patra, kde se nacházela jediná koupelna v domě, mi způsobovala mírnou nevolnost.

„Neříká a nedělá se mi to lehce, ale musím uznat, že ti bude lépe u Edwarda a jeho rodiny. Oni mají dům lépe přístupný na vozíčku a jelikož nespí, budou na tebe moct dávat pozor dvacet čtyři hodin denně,” povzdychl si a vyčkávavě sledoval mou reakci, která přišla až téměř po minutě. Nějak mi nemohlo dojít, že mě Charlie dobrovolně a sám od sebe posílá k Edwardovi.
„Ech?” vyrazila jsem ze sebe nakonec nepříliš chytře.
„Bells, tohle není snadné pro žádného rodiče. Dospěla jsi a já se s tím, i s tvými rozhodnutími musím smířit a přijmout je. Vdala se. Za mými zády, což se mi, jak víš, ani trochu nezamlouvá a mrzí mě to, ale už se stalo a vzít zpátky to nejde. Edward je tvůj právoplatný manžel a teď už vím, že to není jen hormony rozbouřený osmnáctiletý kluk. On se o tebe postará,” pokračoval táta tiše a v očích se mu zaleskly slzy.
„Tobě… tobě to nevadí?” ujišťovala jsem se opatrně.
„Neříkám, že jsem kdovíjak nadšený z toho všeho, ale mám pevné nervy a něco vydržím. Člověk, upír, vlkodlak nebo třeba lesní skřítek. Edward říkal, že ať už budeš cokoliv z toho, pořád to budeš ty. Bello, podívej se na sebe. Nedokážeš přejít ani po rovném povrchu, aby sis něco nezlomila. Co přejít po rovině! Nedokážeš ani sedět u stolu bez nějakého úrazu. Od té doby, co ses sem nastěhovala, o tebe mám pořád strach.  Každá tvoje modřina, každá boule, vykloubení nebo zlomenina mi způsobuje neskutečná muka. Jsem tvůj táta a bolí mě vidět, že něco bolí tebe. Prý pak budeš jaksi trvanlivější a jen tak se ti něco nestane. Žádné pády, zakopnutí či uklouznutí. Žádné další pobyty v nemocnici. Pokud budeš šťastná, nemíním ti nějak bránit. Navíc jsem si docela jistý, že můj odpor by neměl smysl,” dokončil Charlie na něj neobvykle dlouhou řeč a usmál se na mě.

„Tati,” vzlykla jsem a už zase brečela. Tentokrát to byl ale velmi osvěžující a příjemný pláč. Poněkud jsem ale pozapomněla, že Charlie ženské slzy snáší velmi špatně.
„Taky tě mám rád, holčičko. Tak už jeďte, ať mi tu ještě nenastydneš,” pronesl jen maličko přiškrceným hlasem a  dokonce mě odvezl k autu.
„Opatruj se, ozvi se a uvidíme se pozítří na školní slavnosti,” vyklopil rychle a zmizel zpět v útrobách domu.

Dívala jsem se za ním naprosto nevěřícně a měla chuť se štípnout, abych se přesvědčila, že nespím.
„Myslel to vážně, lásko,” zašeptal mi Edward přímo do ucha a usadil mě v autě. Najednou mi to bylo až líto. Dokud neměl Charlie o mém manželství ani potuchy, děkovala jsem Bohu za každou uloupenou chvilku. Nyní se mi zdálo tak zvláštně divné, že jedu k Edwardovi s tátovým požehnáním. Ne, že by se mi to nelíbilo, jen to bylo nezvyklé a trošku mě mrzelo, jak snadno se s tím vším táta vyrovnal. Jedna moje část, která dlouho zůstávala skrytá, toužila po tom být tatínkovou holčičkou.
„Všechno bude v pořádku, Bello. Pro Charlieho je to těžké, ale mluvil pravdu. Prostě chce, abys byla šťastná a měla se dobře,” prolomil Edward ticho. Opět jsem měla pocit, že mi čte myšlenky.
„Já vím, jen…,” zašeptala jsem a zjistila, že to neumím vysvětlit. Edward mě ale chápal.

Zastavil u krajnice na cestě k jejich domu a pecně mě objal. Několik minut jsme jen tak v objetí seděli uvnitř auta a já se uklidňovala jeho blízkostí a vůní.
„Miluji tě,” zašeptal procítěně a upřímně. Pohladil mě po vlasech a políbil na čelo.
„Já tebe. Nechci, aby sis myslel, že svých rozhodnutí lituju, jenom se trochu začínám bát loučení se se starým životem,” přiznala jsem a očekávala Edwardovo přemlouvání, abych si tedy přeměnu ještě důkladně promyslela.
„To je dobře. Je to přirozená reakce, konečně. Bello, do teď ses ke všemu stavěla tak samozřejmě, že mě to občas až děsilo. Strach z neznámého je normální. Slibuji, že s tebou budu každičkou vteřinu, budu tebe chránit a pečovat o tebe jako o princeznu,” tiše promlouval tím svým krásným hlasem a vískal mě přitom ve vlasech.
„Taky tě miluji a to moc,” vyznala jsem mu své city a hladově se přisála na jeho rty. Chyběl mi. Neskutečně mi chyběly jeho dotyky, polibky, laskání, šeptaná slůvka lásky…
S téměř neslyšným zaúpěním se ode mě odtrhl a zčernalýma očima se vpíjel do těch mých.
„Musíme dojet domů. Napustím ti vanu a udělám masáž, ano?” usmál se na mě a já pocítila záchvěv touhy. Nepochybovala jsem, že Edward by auto nejraději nesl při běhu v náručí, abychom doma byli co nejdříve.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 54: