Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 39

29.06.2010 (09:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3918×

Edward mě okamžitě popadl do náručí a svou přirozenou rychlostí se rozběhl k tatínkovu domu. Cesta nám netrvala víc než minutu. Na upíří rychlost si nejspíš nikdy nezvyknu a nepřestane se mi z ní dělat mdlo. Tajně jsem doufala, že s mou přeměnou se to změní. Myslím, že bych nesnesla věčné a nikdy nekončící vtípky Emmetta o tom, že jsem první upír, kterému nedělá rychlost dobře. Můžou vůbec upíři zvracet? Taky bych mohla být první a jediný upír v celé historii, který to po vlastním běhu dokázal.

Edward mě postavil na zem a už už sahal po klice od vchodových dveří, když se zarazil a ztuhnul. Ještě se mi motala hlava a musela jsem se trochu předklonit a opřít se dlaněmi o kolena. Zhluboka jsem dýchala. Kdyby nás někdo nezasvěcený viděl, musel by si myslet, že to já jsem běžec a Edward tu na mě jen čekal. Nyní měl soustředěný a zamyšlený výraz. Nadechla jsem se, abych se zeptala, co se děje, ale umlčel mě ukazováčkem přiloženým na rty. Bála jsem se o Charlieho, ale uklidňovala jsem se tím, že kdyby mu hrozilo nějaké reálné nebezpečí, nestojíme venku a můj muž nemá ucho přitisknuté na dveře. Zarazila jsem se, protože tomu tak opravdu bylo. Stál na ně natisknutý a uchem se jich záměrně dotýkal. Tvářil se překvapeně a mírně frustrovaně. Po chvilce se narovnal, zavrtěl hlavou a párkrát zamrkal. Pak mě vzal za ruku a normálním tempem vedl na kraj lesa. Dokonce se mírně usmíval. Strach ze mě opět spadl a já se nechala vést.

Zase jsem vůbec nic nechápala. Rozčilovala mě to a pevně jsem doufala, že s novou existencí se to změní. Přála jsem si zkrásnět a získat schopnost všemu porozumět tak rychle, jako zbytek mé nové rodiny. Představa, že budu jako oni, mě opájela. Záměrně jsem z ní vytěsnila touhu po krvi, tu spalující věčnou žízeň, novorozenecké období, kdy se asi nebudu vůbec ovládat a způsobím svým nejbližším značné množství starostí, i svou největší obavu z toho, že já už nebudu tak úplně já. Prostě jsem se bála, že jako upír budu myslet jinak a změní se má osobnost. Odmítala jsem se tím ale zabývat. Snažila jsem se myslet jen a jen na ty příjemnější věci.

Posadili jsme se na kraji lesa a spadlý kmen stromu. Edward si mě vytáhl do náručí a přitiskl mě k sobě. Trpělivě jsem čekala, až začne mluvit. O Charlieho už jsem se vůbec nestrachovala, protože můj muž by nikdy nebyl tak klidný a nečinný, kdyby byl táta v nebezpečí nebo mu někdo ubližoval. Byla jsem si naprosto jistá, že by okamžitě jednal a chránil Charlieho. Nebo by ho pomstil… Přeběhl mi mráz po zádech. Okamžitě jsem se ale opanovala. Kdyby byl táta po smrti, neseděli bychom tady a Edward by si zamyšleně nehrál s mými vlasy.

„Ingrid je opravdu tvoje sestra, Charlieho dcera,” začal tiše. „Víš, její mysl je hrozně zvláštní. Je tak nějak zastřená a její myšlenky jsou nejasné a tiché. Spíše než abych je slyšel, vnímám svět kolem jako ona. Cítil jsem obdiv k Charliemu, mimochodem ona teď nemá daleko k tomu, aby mu vystavěla oltář a klaněla se u něj, váš táta se jí zdá dokonalý a bezchybný. Vnímal jsem její obavy z toho, jestli ji k sobě přijmete. Nechce se vrátit k matce, přála by si zůstat tady. Viděl jsem Charlieho jejíma očima. Ovládla mě radost a obrovské štěstí, které nyní zmítají i jí. Pochytil jsem záblesky jejích vzpomínek na matku a život do včerejšího dne, ale všechno to bylo jako v mlze. U tebe nevidím nic, jen tmu. U ní toho vidím hodně málo a je to tak zvláštní. Za tuhle anomálii bude zodpovědný váš otec.”

Ke konci řeči už se usmíval. Věděla jsem, že Charlieho myšlenky slyší dobře a kolikrát nám to už pomohlo, ale jestli je mysl mojí polosestry taky jiná, měl pravděpodobně pravdu. I já se musela usmát. Ulevilo se mi. Pořád platilo, že táta po mém vynuceném odchodu nezůstane sám.

„A Charlie pořád přemýšlí, jestli náhodou nespí. Ingrid se mu moc líbí a nemůže uvěřit, že někdo tak upovídaný, spontánní a živelný může být jeho potomkem. Zároveň už nemá ani stín pochybností, že je to tak. Strašně ho mrzí, že má dvě dcery a ani jednu pořádně neviděl vyrůstat,” poskytl mi Edward náhled do tatínkovy mysli.

„Jak to, že Alice měla ten výpadek ve vidění?” zarazila jsem se náhle.
„Ty máš hlavu dokonale chráněnou proti mé schopnosti. Tvoje sestra je pravděpodobně imunní proti té Alicině. Nezpůsobuje tmu jako vlci, jen ji Alice nevidí. Lidi kolem ní ano, ale jen do doby, než se k nim dostane blíž. Ani pak nezmizí. Ustrnou v předchozí činnosti,” usmál se na mě. „Je to samozřejmě jen domněnka, ale bylo by to logické.”

Měl pravdu, samozřejmě. Už úplně klidná jsem se o něj pohodlně opřela a nechala se vískat ve vlasech. Má mysl se rozběhla. Samova podmínka se najednou nezdála být tak strašlivá. Stále jsem nechtěla opouštět Charlieho a na jednu stranu se mi chtělo odejít ještě míň. Objevila jsem sestru, o níž jsem neměla ani tušení, a přála jsem si ji poznat. Mrzelo mě, že k tomu nejspíš nebudeme mít příležitost. Ale na druhou stranu její existence znamenala, že táta nebude sám. Svou přeměnou mu nevezmu šanci na to být jednou děda a vidět vyrůstat alespoň vnoučata, když už ne vlastní dcery.

Rozhodující bitva se mílovými kroky blížila, to jsem cítila a telefonát od neznámého toho byl důkazem. Nerozuměla jsem jen tom, proč mě varoval. Takhle dal Cullenovým příležitost zmobilizovat se, připravit se a očekávat útok. Připravil se o moment překvapení. Asi jsem nechápala upíří pravidla boje či co to mělo být, ale zdálo se mi to pro něj nevýhodné. Na boj jako takový jsem myslet nechtěla. Odmítala jsem si představovat, jak někdo s vyceněnými zuby a děsivým vrčením útočí na Edwarda, Alici nebo Esmé. To nešlo. Stejně tak jsem odmítala možnost, že bychom prohráli, nebo sice vyhráli, ale utrpěli ztráty. My vyhrát museli. A po bitvě nás čekal urychlený odchod. Vzdychla jsem si. Nikdy jsem nebyla na slavnosti a ceremoniály, ale že zmeškám konec střední školy a slavností rozloučení mě mrzelo. Ani ne tak kvůli mně, jako kvůli Charliemu a Renée. Zasloužili by si vidět mě šťastnou. Bylo by to pak pro ně třeba snazší.

„Ano, Alice?” probral mě z přemýšlení Edwardův hlas. V zamyšlení jsem si ani nevšimla, že mu zvonil telefon. Mírně jsem se od něj odtáhla a pozorovala jeho tvář. Mračil se tak, až se mu mezi obočím vytvořila vráska. Odpovídal takovou rychlostí, že jsem mu nerozuměla ani slovo. Nakonec zaklapl telefon a starostlivě se na mě podíval.

„Alice měla takový záblesk vidění. Někdo se hodně snaží, aby její dar blokoval, ale tohle mu uniklo. Ode dneška za deset dní se na nás novorození chystají zaútočit. Napadnou nás na našem vlastním území. Alice není moc optimistická. Kvůli vlkům nic nevidí a nelíbí se jí to. Byla by raději, kdybys odjela někam daleko a byla tak v bezpečí,” šeptal a propaloval mě přitom pohledem. Zněl vyčerpaně a unaveně. Trápil se a bál se o mě.

Moje rodina bude vystavena nebezpečí, nejspíš kvůli mně, a já měla někam odjet? Podle Edwardova výrazu jsem pochopila, že on ví, že já nikam nezmizím. Znal mě natolik dobře, aby to předem odhadl. Trápil se a bál se o mě. To jsem zase věděla a poznala já. Deset dní. Už mě ani nepřekvapila má nelogická reakce na tento fakt. Ulevilo se mi. Místo, abych začala šílet, uklidnila jsem se. Věděla jsem, kolik mám času. Deset dní… To znamenalo, že stihnu ukončení školy. Rozloučím se s Charliem a Renée se vší parádou a pak jim navždy zmizím ze života. Deset dní a pak možná zemřu. Zachvěla jsem se. Nebála jsem se vlastní smrti. V životě jsem dostala mnohem víc, než jsem kdy mohla doufat, a jestli to byla daň za jeho krátkost, byla jsem více než ochotna ji zaplatit. Děsilo mě však, co by se mohlo stát mé rodině. To o ně jsem se bála. A také mě strašila reakce Edwarda, kdybych skutečně zemřela.

„Slib mi… slib mi, že když něco nevyjde, když se jim podaří mě zabít, ty budeš žít dál. Přísahej mi, že nepojedeš do Volterry a nenecháš se zničit. Prosím, slib mi to,” pronesla jsem pevným hlasem, ale v očích jsem cítila slzy. Vzala jsem jeho šokovaný a náhle zkamenělý obličej do dlaní a vpíjela se mu do očí.

Zavrtěl hlavou. Vydechla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. Zavřela jsem oči a opřela si své čelo o to jeho. Příjemně mě chladil.

„Bello, já nemůžu být ve světě, kdy nejsi ty. Ztratil bych důvod své existence. Co bych bez tebe dělal? Byl bych nic. Ubohý, zlomený tvor bez duše a bez srdce. To, co chceš, ti slíbit nemůžu. Můžu tebe ale ujistit, můžu ti přísahat, že tě ochráním a nebude ani ten nejmenší důvod, abych se po bitvě nechával ničit. Prostě nedovolím, aby se ti něco zlého stalo. Ani na okamžik tě neopustím a bude tě chránit. Nikdo ti neublíží.”

Myslím, že už když jsem po něm ten slib chtěla, věděla jsem, že je to marné. Byla jsem však ráda, že on podobnou přísahu nepožadoval po mně. Kdyby se nějakou děsivou náhodou stalo, že by on byl zničen a já přežila, tento stav by netrval dlouho. Sebevraždy se mi příčily a nikdy jsem nechápala ty, kteří je páchali. Nebyla jsem si ale jistá, jestli bych dokázala žít tam, kde nebyl Edward. Nejspíš bych se snažila jít za ním.
Zakázala jsem si takové myšlenky. Měla jsem před sebou deset dní, během nichž jsem chtěla poznat sestru, strávit nějaký čas s Charliem a taky samozřejmě se svým manželem. Deset dní nebylo moc, ale lepší než nic.

„Doprovodím tě domů. Začíná se stmívat a tys chtěla být s Charliem. Lásko, dneska v noci budu muset být se svou rodinou. Musíme vymyslet nějaký plán. Připravit se. Alice zavolá Samovi a někdo tebe bude hlídat, ano?” protnul ticho Edwardův hlas.

Přikývla jsem. Ruku v ruce jsme šli k domu, kde se se mnou na verandě rozloučil. Připadala jsem si jako ve snu, nebo omámená nějakými léky. Všechno bylo neostré a barvy příliš jasné. Vstoupila jsem domů a našla Charlieho s Ingrid sedět na stejném místě. Povídali si a obličeje obou nadšeně zářily. Takhle jsem si chtěla tátu pamatovat.
Zpozoroval mě a usmál se na mě. Přisedla jsem si k nim a zapojila se do hovoru. Mně samotné zněl můj hlas falešně a afektovaně, ale asi tomu tak nebylo. Oni si ničeho nevšimli. Nebýt všeho kolem, byl by to báječný a veselý večer.

Kolem desáté se Charlie zvedl s tím, že je čas jít spát. Naplánoval, že bude spát na pohovce v obýváku a Ingrid může být v jeho ložnici. Ušklíbla jsem se na něj. Pohovka byla kratší než jeho tělo a pohodlně by se rozhodně nevyspal. Navrhla jsem své sestře spaní u mě v pokoji. Měla jsem pod postelí ještě jednu matraci a na té se bez problémů a docela pohodlně dalo spát. Ingrid nadšeně souhlasila a objala mě. Charlie měl takřka slzy v očích, když nás tak spolu viděl. Ano, Ingrid pro mě byla jako dar z nebes.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 39: