Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 12

14.02.2010 (21:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5202×

Emmett mě vláčel chodbou a já si připadala jako hadrová panenka. Spolužáci se za námi otáčeli a zvědavě si šeptali. Vážně skvělá situace. Toužila jsem být nenápadná, splynout s davem. Místo toho jsme upoutávali pozornost snad celé školy.

,,Emmette, sakra, zastav se. Okamžitě mě pust, bolí to,” zasyčela jsem na něj a doufala, že alespoň zmínka o bolesti ho probere. A taky ano. Okamžitě pustil mou ruku a provinile se na mě podíval.

,,Promiň, Bells, to jsem opravdu nechtěl,” omlouval se. Prohlédl mé zápěstí a když shledal, že nedošlo žádné viditelné újmy, opět mě za něj vzal a znovu vykročil. Protočila jsem panenky.

,,Emmette, já nikam jít nechci. Pochop to. Ano, Edward jednou trochu neodhadl svou sílu, ale strašně toho lituje. Rozhodně nestojím o to, abys mu to připomínal, rozumíš. Tak mám pár modřin, no to je toho. Každý ví, jaká jsem nešika. A stalo se to jen poprvé, pak už se držel zpátky a kontroloval se. Prosím, nech to být,” šeptala jsem tak tiše, aby mě slyšel jen on a ne naše obecenstvo. Emm si mě chvíli prohlížel a pak přimhouřil oči.

,,Ono je těch modřin víc?” zašeptal nevěřícně. Ach jo, to jsem tomu zase dala! Poslední dobou dříve mluvím, něž myslím.

,,Emmette, prosím, nech to být. Žádám tě jako svého nejmilejšího švagra. Prosím,” zkoušela jsem ho přemluvit všemi možnými způsoby. Mírně jsem sklopila hlavu a zamrkala řasami. Dívala jsem se na něj zpod sklopených víček a maličko se usmívala. Snažila jsem se působit křehce a přesvědčivě. Emm na mě nevěřícně koukal a pak k mé obrovské úlevě propukl ve smích.

,,Teda, Bello, teď jsi se měla vidět. To bylo poprvé, co jsi vypadala jako koketka,” smál se a mě bylo úplně jedno, že ze mě má akorát legraci. Hlavně, že zapomněl na moje modřiny. Najednou se na mě překvapeně podíval a zmlkl. No, tak nezapomněl.

,,Hm, chápu to dobře, že ty podlitiny máš, ehm, ze svatební noci?” ptal se šeptem a v očích mu svítily jiskřičky veselí. Čím dál lepší. Celá rudá jsem sotva znatelně přikývla a Emmett dostal v další záchvat smíchu.

,,Hm, Emme, jak sis myslel, že jsem k nim přišla?” ptala jsem se opatrně. I když jsem si nebyla jistá, jestli chci znát odpověď. Co kdyby si myslel, že mi Edward jednu jen tak vrazil, že.

Stáli jsme uprostřed chodby se skříňkami, do nichž zrovna většina spolužáků neodkladně potřebovala. Každý z nich předstíral nějakou činnost, ale nenápadně po nás pokukovali a natahovali uši, aby jim náhodou něco zajímavého neuteklo. Mezi davem jsem spatřila i Edwarda snažícího se procpat se k nám.

Když se dostal až ke mně, ochranitelsky mě objal a nevěřícně se povídal na svého bratra. Já si úpěnlivě přála, aby mu neviděl do hlavy, protože to, co by v ní našel, by se mu ani trochu nelíbilo. Emmett byl pravděpodobně tak mimo, že opět nemyslel, jelikož Edward nasadil frustrovaný výraz, který míval při pohledu na mě, když se občas snažil číst mi myšlenky.

Když Emm zpozoroval mého muže, měla jsem strach, že se dusí. Jasně, byla to blbost, upíři se nemohou udusit, ale opravdu tak vypadal.

,,Bráško, to jsem teda netušil, že jsi takový divoch,” vysoukal ze sebe naštěstí tak potichu, že ho slyšel jen Edward a já. Edward ztuhl a já měla neodolatelnou chuť Emmettovi ublížit. Před očima jsem měla rudou mlhu a představovala si, jak svému velkému švagrovi trhám tu jeho natvrdlou hlavičku. Velmi lákavá představa.

Edward se najednou přestal tvářit frustrovaně a zamyšleně, rysy mu ztvrdly a tiše zavrčel. Fajn, takže Emmett si nepohlídal myšlenky a ukázal mu ten náš menší incident ve třídě po konci hodiny.

,,Doma si promluvíme,” pronesl ke svému bratrovi temně a mě odváděl pryč. Za úžasně nenápadného sledování spolužáky jsme došli až k lavičce před školou. Oba jsme se posadili, já sklopila oči a čekala, až začne mluvit.

,,Bello, tam na chodbě, když jsem k vám přišel, neslyšel jsem Emmettovy myšlenky. Stejně jako u tebe i u něj jsem viděl jen tmu. Vůbec to nechápu. Sice to byl první takový výpadek, ale co když ztrácím svou schopnost?” promluvil a jeho hlas zněl velmi naléhavě. Překvapeně jsem se na něj podívala. Tohle jsem opravdu nečekala.

,,Naše schopnosti by měly časem narůstat a sílit, vyvíjet se. Rozhodně ne slábnout a zanikat. Nerozumím tomu,” pokračoval ve svém monologu a v nešťastném gestu si prohrábl vlasy.

Já hořečnatě přemýšlela. Na té chodbě jsem si velmi silně přála, aby Edward Emmettovy myšlenky neslyšel. Soustředila jsem se jen na to a nyní si připadala naprosto vyčerpaně. Bylo možné, abych za tmu v Emmově hlavě mohla já? Třeba ta moje anomálie, díky které jsem byla odolná proti psychickým darům upírů, fungovala i takhle. Co když jsem opravdu dokázala zakrýt myšlenky i někoho jiného?

Podívala jsem se na svého manžela, který měl hlavu složenou v dlaních a něco si neslyšně mumlal. Pocítila jsem obrovskou touhu ho utěšit. Nesnesla jsem pohled na jeho utrpení. Pohladila jsem ho po vlasech a políbila  na čelo. Zmučeně se na mě usmál.

,,Budu muset za Carlislem, aby zjistil, co se se mnou děje,” zašeptal a pohladil mě po tváři.

,,A co jestli se neděje nic s tebou, ale se mnou? Víš, já si tak hrozně moc přála, abys neslyšel Emmettovy myšlenky. Tak co když jsem nějak udělala, aby tomu tak opravdu bylo?” ptala jsem se opatrně.

Edward zvedl hlavu a překvapeně na mě zamrkal. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Mírně se zamračil a začal si zase mumlat pod fousy. Ani jeden z nás si nevšiml přicházejícího Emmetta.

,,Bráško, promiň. Nikdy bych neřekl, že jedna malá a docela nevinná poznámka tě tak sebere. Hele, Bellu to prý už nebolí. No tak jsi jí způsobil pár modřin, no. Trochu jste se rozvášnili a bylo to. Hlavně, že jste si to užili, ne. Jestli si moje vtipy tak bereš, nechám jich. Vypadáš jako hromádka neštěstí,” spustil Emm a přisedl si k nám.

Edward na něj šokovaně vyvalil oči a zalapal po dechu. Emmett překvapen jeho reakcí zvedl obočí a střelil po mě pohledem. Já jen pokrčila rameny. Taky jsem nevěděla, co se děje.

,,Cos to řekl?” zavrčel můj muž.

,,No, viděl jsem ty Belliny modřiny, tak se tě snažím utěšit, abys to tak strašně neprožíval. Teda je to vážně blbý, že ses takhle neudržel, ale hlavně žes ji nezabil. Bella říkala, že pak už sis dával pozor a k žádné další újmě nepřišla. Takže si prostě musíš pamatovat, že se máš držet trochu zpátky a už jí neublížíš. A jestli jo, tak si mě nepřej,” vysvětloval mu Emmett a tvářil se velmi vážně.

Edward na něj nevěřícně koukal a pak se s ještě šokovanějším pohledem otočil na mě.

,,Ty jsi se bavila o našem intimním životě zrovna s Emmettem?” zeptal se a nechápavě kroutil hlavou, čímž svého bratra opět pobavil.

,,No ne tak úplně. On viděl tu modřinu na zádech a chtěl si to s tebou vyřídit, tak jsem se mu snažila vysvětlit, jak to bylo,” bránila jsem se a pro změnu zase zčervenala. Nikdy by mě nenapadlo že se do podobné situace dostanu.

Edward si zkoumavě prohlížel střídavě mě i Emmetta a pak se usmál a uznale poplácal svého bratra po zádech.

,,Děkuji, že jsi chtěl Bellu bránit a chránit. Opravdu si vážím tvé starosti o mou manželku,” pronesl bez špetky humoru.

Emmett na pár sekund nebyl schopen slova a pak se vesele rozesmál.

,,Já ti chtěl dát přes hubu, bráško. Hezky ručně ti vysvětlit, že našim křehkým polovičkám se neubližuje,” objasnil mu svůj původní plán.

,,Hele, když jsi teď nevěděl, o čem mluvím, proč ses předtím tvářil tak nešťastně?” uvědomil si Emmett. Někdy mě opravdu překvapilo, že mu to myslí víc, než se na první dojem zdá.

,,Neslyšel jsem tvoje myšlenky. Na té chodbě jsi měl v hlavě jen tmu s prázdno,” zašklebil se Edward. ,,Myslel jsem si, že je něco špatně s mojí schopností, ale Bella přišla se zajímavou možností řešení. Prý si usilovně přála, abych ti neviděl do hlavy. Což teď naprosto chápu. Asi je možné a pravděpodobně to tak skutečně bude, že nějakým prozatím nevysvětlitelným způsobem skryla tvé myšlenky. Musíme se na to zeptal Carlislea,” vysvětloval Edward.

Emmett vykulil oči a rozzářil se. Než jsme stihli já nebo Edward zareagovat, skočil po mně a uvěznil mě v medvědím objetí. Ocitla jsem se několik centimetrů nad zemí a začala se mi motat hlava. Emmett se se mnou v náručí točil na místě. Když mě konečně postavil zpět na zem, podlomily se mi nohy. Naštěstí mě zachytil a opatrně jako vzácný poklad mě posadil na lavičku.

,,To je báječný, Bello. Mohla bys to tak dělat pořád? Bylo by naprosto skvělé, kdyby některé moje myšlenky zůstaly jen moje. Ty jo, to by bylo nových možností,” zasnil se a nadšeně na mě hleděl.

Zazvonilo na odpolední vyučování. Byla jsem docela ráda, protože delší čas s těma dvěma bych asi nezvládla. Edward se pořád tvářil vážně až tragicky a Emmett svítil a nepokrytě se radoval. Báječné by bylo, kdyby si navzájem nálady promíchali a byli oba normální.

,,Po škole půjdeme všichni tři za Carlislem a zkusíme zjistit, čím byl ten můj výpadek ve čtení myšlenek způsoben. Nejraději bych za ním jel hned, ale Bella nemůže mít další absenci” rozhodl můj manžel zodpovědně a vydali jsme se na biologii. Tu jsem naštěstí měla společně jen s ním.

Celé odpolední vyučování jsem byla jako na trní a přemýšlela, jestli je skutečně možné, abych něco tak úžasného dokázala. Nemohla jsem se dočkat konce školy a návštěvy Carlislea. Edwardovi jsem možná dělala starosti, ale sama sobě rozhodně ne. Pokud by ten jeho výpadek a tma v Emmetoově hlavě byly opravdu mým dílem, konečně bych se svému manželovi alespoň trochu vyrovnala. Už bych nebyla úplně obyčejná. I já bych byla výjimečná.

11. díl • 13. díl

Moc děkuji za všechny komentíky :-)

Další díl přidám nejdříve v pátek. Jedu na hory a internet budu mít pouze v mobilu. Doufám, že na mě ani na Hořko - sladká tajemství nezapomenete :-)

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 12: