Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hon za svobodou 6. kapitola

30.03.2010 (11:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1687×

6. kapitola

Nikdo

Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všechno. Poznamenává své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob.

Aro se skleničkou v ruce vedl lehce vyšinutou konverzaci s velice důležitým hostem na oslavě, když se k němu přiřítil... jakže se to jmenoval? Aha – Mikael Listr. Upír, který zřejmě překonal nemožné a v jeho jinak bledé tváři se objevila červeň, ale tím si Aro nemohl být až tak jist.

„Děje se něco?“ zeptal se jako správný hostitel a obrátil svoji veškerou pozornost na toho mladíka před ním. Pak si také všiml jednoho ze stráží stojící po jeho boku a tvářící se velice nervózně. „Pane Listre?“ zeptal se znovu, aby upoutal mladíkovu pozornost.

Ten hluboce vydechl, naklonil se blíže k Arovi a ztlumil hlas. „Mohl... mohl byste mě následovat?“ zeptal se. „Rychle, prosím,“ dodal, když spatřil, že se Aro k ničemu nemá.

Jemu tahle situace připadala nanejvýš zmatená. V šechno se vyvíjelo tak dobře, všichni se skvěle bavili, a teď sem přiřítil tenhle... Mikael, uřícený a nervózní, bez jeho dcery.

Aro pokýval hlavou a rychlými kroky vypochodoval ze středu dění někam do ústraní. Za ním šel Mik a ten strážný. „Tak co se děje?“ zeptal se podrážděně.

„Ehm...,“ teď se Mik zatvářil o hodně více nervózněji než předtím a ustoupil stranou.  Pokynul strážnému a dal mu najevo, ať to vyřídí za něj. Na tohle neměl on sám nervy.   Zhluboka se nadechl, přestože to nepotřeboval, a pak se zatajeným dechem sledoval Arovu reakci.

„Cože?“ vybuchl vládce, když strážný domluvil. „Jak – zmizela?“ zeptal se podrážděně.

„Utekla,“ opravil ho Mik. „Hráli jsme si na schovku – byl to její nápad, a když jsem se schovával a ona nepřicházela, přišlo mi to divné... její pach pak vedl z zadní zídce a pak dál – ven,“ řekl sklíčeným tónem.

„Děláte si ze mě legraci?“ zavrčel vztekle Aro.

„Ne, pane,“ odpověděli oba dva mladíci před ním a pokorně sklonili hlavy.

„Tak ji, sakra, hledejte,“ rozkřikl se podrážděně. Bylo jedno, jestli ho ostatní slyší. Bylo to jedno už na začátku, jelikož všichni tady měli docela dost vytříbený sluch a všichni slyšeli – museli slyšet – jejich rozhovor.

„Ano, pane,“ řekli opět oba zaráz a pak se otočili a skoro až vyběhli ze sálu. Aro se otočil ke svým hostům se smutným a zároveň rozzlobeným výrazem ve tváři.

„Je mi to líto, přátelé, ale naše oslava se bude muset zrušit. Vyskytly se... ech, nějaké problémy,“ řekl ledově klidným hlasem. Pak se i on otočil a vypochodoval ven. Přitom pevně svíral svoji skleničku v ruce, která to nakonec nevydržela a se zvukem tříštícího se skla se rozbila. Arovi to bylo jedno, nejraději by s ní mrštil o zeď. Takhle se alespoň vyhnul skvrně na stěně.

Běžela. Bot na podpatcích se už dávno zbavila, zbytečně ji zpomalovaly a ona, přestože běžela rychleji než člověk, na plné upíry nestačila. Potřebovala se teď ztratit. Potřebovala splynout s davem, potřebovala... zmizet. Prostě a jednoduše. Jako by nikdy neexistovala. Potřebovala splynout s lidmi a dělat, že je také člověk a pak...

Vynořil se před ní zčista jasna, ale bylo to dokonalé! Místo, ve kterém, jak doufala, jí otec hledat nebude. Bylo tam tolik pachů, tolik povyku, že se v něm ztratí. Byl to dokonalý úkryt, tedy myslela si to a pevně tomu věřila.

Mohla by se vydávat za akrobatku, napadlo ji, ale ten nápad zavrhla. To by možná nedopadlo až tak dobře. Strach z výšek byl pořád její součástí, stejně tak jako závrať, kterou často pociťovala. A pokud by měla být akrobat.... No, to by opravdu dobře nedopadlo. Tím si byla jistá – stoprocentně jistá.

Nasadila úsměv a snažila se splynout mezi lidmi, kteří se pomalu šourali k onomu velkému stanu. Cirkusu. Nasadila si boty a překonala svoji nechuť k nim – protentokrát. Pak nasadila ještě zářivější úsměv a snažila se co nejrychleji ztratit v davu. Doufala, že její pach splyne s pachem ostatních a ona pak bude vonět prostě jako... člověk. Nedoufala v nic jiného a držela se své naděje na svobodu jako klíště.

Proplétala se mezi lidmi, nevěděla, kam vlastně jde, ale bylo jí to jedno. Byli tu lidé, bylo tu živo a ona doufala. To jediné snad mohla dělat. A pak se najednou ocitla někde.... v zadní části cirkusu. Nevěděla, jak se sem dostala, prostě jen tak sem doputovala s mířícím davem. Usmála se a nahodila bezstarostný krok. Cítila se tady jakási uvolněná, možná sama sebou, pokud by se to tak dalo říct.

Opět si sundala nenáviděné podpatky, vykasala si sukni trochu výš a snažila zatlačit pocit ostýchavosti, který jí pronásledoval už od začátku. Byla nápadná, to věděla taky jistě, ale tohle byl cirkus. Klidně jim mohla říct, že bude pracuje a že má třeba nějaké speciální vystoupení nebo tak něco.

Usmála se na procházející pár a snažila se přitom tvářit jako... světoborec, co toho už hodně zažil, který už byl skoro všude a který se například nebál výšek, což v jejím případě pravda nebyla. Když jí pak zmizeli z dohledu, uvolnila se a putovala po neznámém místě.

Většinou tady byly stáje pro zvířata různého druhu. Netušila, jak se tomu říká v cirkusové branži, ale pro ni to byly prostě stáje, možná kotce, ale to už bylo o něčem jiném. Lvi, tygři, velbloudi, koně... nic zvláštního na cirkus. Medvědi, opice, hadi – pořád samé zvířata, která jsou pro cirkus typická.

Myslela si, že když je to tak velký cirkus, který vypadá opravdu úžasně, že bude mít na skladě zvířat něco speciální, ale podle toho, co zde viděla, šlo jen o další z mnoha cirkusů na celé zemi, který se nemohl prohlašovat za něco extra, jelikož něco extra mu scházelo.

Vždycky doufala, že nějaký takový cirkus uvidí. Nějaký, který jí k sobě přitáhne a bude mít něco, co ostatní ne. Něco, čím by se mohl chlubit, čím by byl výjimečný. Ovšem zatím žádný takový cirkus nikde nenašla. A nebylo to jen z důvodu, že na cirkusy neměla čas – tedy, že je viděla jen zřídka a z dáli. Prostě nebyl čas a ani možnost.

A teď, když stála v cirkusem doufala, že uvidí něco extra, jelikož něco v ní jí říkalo, že něco najde právě tady.

„Hledáte něco?“ ozvalo se jí najednou za zády a ona překvapeně zaječela a rychle se otočila. Před ní stál mladík, oh, a opravdu dobře vypadal!

Hnědé, trochu delší vlasy, větší nos, úzké, ale přesto plné rty a jiskřivě zelené oči, které už teď milovala.

Překvapeně zamrkala a odvrátila tvář od té dokonalé, které byla jen kousek od té její. Na člověka to byl vážně pěkný kus....

„Ech,“ začala nervózně a pak plácla první věc, která jí napadla, „hledám práci,“ řekla a měla co dělat, aby si jednu nevrazila. Jestli jí dají něco na vysunutých hrazdách nebo tak něco, tak je v háji.

Mladík se zatvářil překvapeně, tohle zřejmě nečekal. „No... myslím, že bych měl asi zavolat šéfa,“ zakoktal se a překvapeně si prohrábl vlasy. „Počkej – počkejte tu chvilku,“ zablekotal a zmizel ve stínu. Dívka měla co děla, aby se nerozesmála. Byl tak roztomilý!

Pak ji ovšem dobrá nálada přešla, když k ní ten mladík dovedl přísně vypadajícího chlapíka. „Vy hledáte práci?“ zeptal se zostra a neobtěžoval se se zdvořilostmi.

„Ano, ano,“ přikývla rychle, aby zakryla svoje rozhořčení a překvapení nad rychlým vývojem událostí.

„No,“ mlaskl muž, „myslím, že se tu pro vás něco najde. Pracovala jste už dřív v cirkusu...?“

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hon za svobodou 6. kapitola: