Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hon za svobodou 4. kapitola

Hon za svobodou 4. kapitolaTák! PO dlouhé době je tu zase další dílek. HZS. No, všimla jsem si úbytku komentářů a proto vás všechny prosím o komentáře, jelikož bez komentářů nebude další dílek, což by mne velice mrzelo. Mám tuhle povídku ráda, má něco do sebe, ovšem proč ji psát, když o ni nemá nikdo zájem? A tak vás prosím o komenty, děkuju. Vaše ZabZa.

4. kapitola - Den D

Bella

 

 

A pak to přišlo. Ani jsem nevěděla jak, ale už jsme stála před zrcadle, které bylo zakryto látkou a okolo mě skákali dvě komorné. Gab lítala po hradě a dodělávala poslední úpravy a já umírala touhou a neskutečným strachem z toho, že to nevyjde, ale musela jsem doufat, že se to nakonec povede. Všechno bylo zařízené tak, jak jsem si to naplánovala.

Můj společník mě odtud dostane, samozřejmě nevědomě, a já pak budu volná. Nikdy jsme nečekala, že naplánovat a lhát bude tak snadné, ovšem teď jsem musela ty dny plánování dát jen do pár minut na útěk, což opravdu nebylo lehké.

Ozvalo se jemné zaťukání na dveře a hned nato do pokoje vtančila Gab. Moc jí to slušelo. Měla na sobě krásné tmavě zelené šaty. Její malý pas  korzet ještě zmenšil a sukně, která vedla od pasu dolů ji dělala ještě krásnější. Šaty byly posázené různými malinkými perlami a pod sukní naschvál vylézal kousek podsudně, což tomu všemu dávalo zlatou korunku.

Vlasy měla stočené do jednoduchého drdol u a na nohou měla černé lodičky. Rukavičky až po lokty a v ruce jako správná organizátorka poznámkový blok s tužkou.

,,Ahoj,“ pozdravila mě hned po příchodu. Jen jsem kývla  a dál se snažila nehýbat, jelikož co pohyb, to jehla v kůži a to opravdu nebylo příjemné...

,,Už to budete mít? Pán už čeká jen na nás,“ informovala a komorné..., ty jakoby nepovel dodělali svoji práci a pak s hlubokým úklonem opustili můj pokoj. Zrcadlo zůstalo zakryté a já si odfrkla. Nechtěla jsem se vidět, ovšem Gab byl jiného názoru. Přešla k zrcadlu a jedním rychlím pohybem sundala látku dolů.

Ach ne! Měla jsme opravdu pech! Na mém těle teď vyseli opravdu krásné modré šaty s korzetem, který měl nahoře stříbrné flitry. Sukně byla opravdu velká, jelikož se od pasu dolů rozšiřovala až k zemi. Látka byla pěkně nařasená, takže mi těch šatů nakonec bylo líto. Jenomže všechno má své oběti...

Ještě chvíli jsem se na sebe koukala do zrcadla a v duchu si přehrávala svůj plán na útěk z tohohle pekla, jelikož nemohl mít chybu. Stačilo by jedno zaváhání a všechno by mohlo jít k čertu. Všechno...

Povzdechla jsem si a otočila se směrem kde stála Gab, která se na mě šťastně usmívala. ,,Sluší ti to, víš o tom?“ zeptala se a já jen zavrtěla hlavou. Zamračila se.

,,Děje se něco?“ zeptala se starostlivě. Potlačila jsem zavrčení.

,,Ne, proč?“ dělala jsem hloupou a křivě se usmála. Vypadalo to, že se ji trochu ulevilo.

,,Vypadáš nejistě a nervózně...“ přešlápla z nohy na nohu.

Chlácholivě jsem se usmála: ,,A ty by jsi nebyla, když tam za těmi dveřmi na tebe čeká přes dvě stovky upírů, aby ti popřáli k narozeninám? Když tam na tebe čeká muž, kterého jsi nikdy v životě neviděla a ty sním musíš strávit jeden večer a ukázat se v tom nejlepším světle? Ukázat všem, že na to máš a že nejsi jen tak podřadná jak si někteří z nich myslí?“ zeptala jsem se.

Gab překvapeně zamrkala. ,,Promiň,“ omluvila se, ,,máš pravdu, tohle opravdu stojí za tu nervozitu a všechno okolo. Díky bohu, že tohle nemusím podstupovat já.“

,,Jo, máš štěstí.“ Ještě chvíli jsem spolu v tom pokoji zůstali a pak, těsně před jedenáctou večer Gab odběhla říct otci, že jsem připravená, takže se může začít. Já jsem jen seděla na posteli a čekala až si pro mne přijdou, což netrvalo moc dlouho.

Asi pět minut po jedenácté někdo zaklepal na dveře, což byl smluvený pokyn k tomu abych vyšla ven, do sálu a ukázala se všem v tom nejlepším světle, a dokázala všem, že jsem schopná jednou vládnout, což bude za hodně let. Pochybuji, že by mě můj tatínek pustil na trůn ještě toto století...

Otevřela jsem dveře a pokynula dvou strážím. Uvolnila jsem se a s klidnými pomalými kroky šla do sálu, přesně tak jak to bylo domluveno.

 

***

 

,,... a proto vám všem chci představit moji dceru Isabellu Marii Susan Vulturiovou,“ dodal a v sále se rozezněl jásot a potlesk. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a pak jsem vyšla z poza závěsu ven s falešným úsměvem na rtech a modlila se ať vypadám co nejkouzelněji, tak jak se to ode mne požadovalo a myslím, že to jsem splnila.

Upíři, služebníci, no prostě všichni tleskali a dívali se mým směrem. Já šla pomalými, ale rozhodnými kroky směrem k otci, který v ruce držel dvě skleničky. Vypadal tak mladě v tom černém obleku, který mu vybrala Gab, stejně tak jako moji strýčkové, kteří stáli opodál a chlácholivě se na mě usmívali.

Nejdříve jsem pokynula otci a přijala od něj skleničku, pak strýčkům a nakonec všem ostatním v sálu.

,,Dobrý večer,“ řekla jsem a mile se na všechny usmála. ,,Jsem ráda, že jste všichni dorazili na naši, tedy spíše moji malou oslavu.“ Pár upírů se pobaveně zasmálo a měli proč. Tohle opravdu nevypadalo na malou oslavu. Tohle nebylo oslava, to už ne. Tohle byla velká akce a ne malá rodinná oslava mých narozenin.

Usmála jsme se na tátu a pokynula mu, aby pokračoval.

,,Jak někteří víte“ začal. ,,Moje dcera právě dnes, v tento posvátný den, slaví své osmnácté narozeniny tudíž se stává jakoby plnoletou a tím se jí otevírá náš svět zcela. A právě v tento posvátný den se moje dcera zřekne své poloviny lidství a stane se právoplatným upírem,“ dodal a v sále to podivně zašumělo.

Sevřel se mi žaludek, už jen pomyšlení na to mi nedělalo dobře, ovšem nenechala jsem se vyvést z míry. Usmála jsem se a rozumně pokývala hlavou, tak jak se to ode mne očekávalo.

,,A proto připíjím na její počest, aby si tento večer užila jak se patří,“ zvolal a zvedl skleničku vysoko nad hlavu. ,,Na zdravím...“

,,Na zdravím,“ zopakovali ostatní upíři a všichni zároveň pozvedli své číše vzhůru já samozřejmě s nimi a tím byl zpečetěný můj večer, který rozhodne ovšem...

 

***

 

Nikdy jsem nevěděla kolik má můj otec známých, ale bylo jich hodně. Skoro s každým v místnosti něco prohodil, promluvil, pochválil a optal se na to jak se mu daří a tak dál. Přestože, to vypadalo jako, že ho to nezajímá, já si myslela něco jiného. Vypadal tak šťastný mezi svými starými přáteli a každému mu mne ihned představil.

Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, tolik jmen, tolik tváří, tolik řečí, že jsem se v tom začala ztrácet hned na začátku, jako vždycky. Na tohle můj mozek nebyl zařízen, ovšem snažila jsem se...

Ale jednu tváři si budu pamatovat do konce svého života. Pana Mika Elistra, hraběte z východních zemí. Černé ulízané vlasy, červené oči, tmavé velké obočí. Rty, které se skoro vůbec nesmáli a od spánku až po bradu dlouhá jizva.

Tohle byl můj nápadník a společník na moji dlouhou noc, ovšem jak se říká, první dojem klame...

Po pár minutách řeči s ním jsem zjistila, že tento na první pohled zle vypadající upír je něco jako malé nevychované dítě, které neví co má dělat a jak se má vlastně chovat v přítomnosti tak okouzlující dámy jako jsem já.

Pořád se snažil vtipkovat (což bylo až odpudivé v jeho podání s nesmějícím se obličejem), mluvil o letadlech, to jediné ho prý zajímalo. Je to prý jeho jediný koníček, kterého si nejvíce váží a otec z něho byl nadšen. Stejně jako Mike i on měl v zálibách letadla a tak si hned padli do řeči a já tam stála jak solný sloup a přikyvovala na všechno co řekli jako správně vychované dítě.

Pak se otec omluvil, že musí jít pohovořit i s někým jiným a věnoval mi velice krátký, ale významný pohled. Pak se s námi rozloučil a nechal mne o samotě s tím milovníkem letadel.

Ze začátku mezi námi vládlo podivné ticho, které v se v žádném případě nedalo označit za příjemné ticho. Tohle ticho bylo plné nervozity...

,,Ehm,“ odkašlal si. ,,Takže... které letadlo máš ráda ty?“ zeptal se a já v tu chvíli pochopila, že tohle bude opravdu dlouhý večer, ale místo odpovědi jsem se mile usmála.

,,Nechtěl by ses projít?“ zeptala jsem se sladce a on nadšeně souhlasil. To byl právě nejvyšší čas rozjet můj plán...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hon za svobodou 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!