Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 3. kapitola

04.11.2009 (16:45) • Michaela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 892×

Hominem te esse, memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola třetí

Když jsem doběhla domů, Clair už připravovala oběd. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem byla pryč. Přišla jsem k ní zezadu a dala jí pusu na tvář.

,,Copak bude dnes dobrého? ´´ Zeptala jsem se ji nadšeně.

,,Lasagne , zlato. Utíkej se převlíknout, táta za chvíli dorazí z ryb a bude se jíst. ´´

,,Dobře. ´´ Vyběhla jsem k sobě na horu, vzala si čisté věci a rychle zapadla do koupelny s tím, že se ještě osprchuju. Ke stolu jsem dosedala jako poslední. Usmála jsem na Ash , která na mě uličnicky mrkla.

,,Mami myslíš ,že bychom se Sofí mohli dneska zajet do La Push ? Je po dlouhé době zase slunečno. ´´ Škemrala Ashley u Clair a hodila po ní svůj psí kukuč.

,,Nevidím v tom problém. Ale řídit bude Sofia a vrátíte se před setměním. ´´

Ashley nadšením poposkočila a začala do sebe jídlo přímo ládovat. Musela jsem se usmát jejímu nadšení, ona už prostě byla taková. Tony na mě přes stůl házel zamračené pohledy.

,,Děje se něco, tati? ´´ zeptala jsem se.

,,Ne nic, hezky si to užijte holky. ´´ Usmál se na mě. Věděla jsem, že je vnímavý. Všichni u stolu si všimli, že jsem měla zase záchvat. Mlčeli, jen aby mi to ulehčili. Věděla jsem, že jim dělám starosti a to mě tížilo nejvíc. Nechtěla jsem jim přidělávat problémy.

Do La Push jsme dorazili krátce před druhou hodinou. Slunce se stále hrdě tyčilo na obzoru a nevypadalo to, že by chtělo dát mrakům nějakou šanci.

,,Dnes je fakt krásně, ´´ pronesla  Ash, když jsme rozprostíraly deku na útesech. Měla jsem ráda tyhle společné chvíle. Ashley mi byla tou nejlepší přítelkyní, jakou jsem si mohla přát. Věděla jsem, že jí mohu říct všechno, moc jsem toho ale nevyužívala.

,,Je ti dobře Sofíí? ´´ optala se mě starostlivým hlasem. Pohlédla jsem na ni a uviděla její oči plné strachu o mou osobu. Musela jsem se nad tím pousmát. Ve všedním životě jsem to byla spíše já, která dávala na tu druhou pozor. Přesto mě Ashleyna starost zahřála u srdce. Málokdy jsem dávala najevo svými slovy, co pro mě má rodina znamená. Vyplývalo to z mých gest. Teď jsem si to však neodpustila.

„Mám tě ráda Ash.‘‘ usmála jsem se na ní. Poznala, že se o tom víc bavit nehodlám. Usmála se.

„Už dlouho jsme spolu nebyli takhle sami. Chybí mi to.‘‘ Chápala jsem jí. Neměli jsme teď moc času jedna na druhou. I když bylo těžké si to jen přiznat, já sama se jí vyhýbala. Tak moc bych si přála, aby to bylo jako dřív, když jsme byli malé. Před mými 15. narozeninami bylo všechno jednoduché. Měla jsem přátele a často jsem se smála. Dnes mi to přijde jako doba hodně vzdálená. Žila jsem tenkrát velice jednoduchý život, ale spokojený. Velice snadno jsem zapadla do koloběhu rodiny. Pravidelně za mnou po půl roce jezdila Mary na kontroly. Většinou to spíš vypadala jako dámská jízda. Vždy mě vzala někam na víkend. Jezdila jsem na pravidelné kontroly na Newyorskou neurologii, kvůli té jizvě. Vše se zdálo být v pořádku. Pár dnů po mých narozeninách nastal však nastal zlom, který změnil veškerý můj dosavadní život. Začala jsem trpět nesnesitelnými bolestmi hlavy. Zezačátku to nebylo tak zlé. Nejdříve jsem tomu nepřikládala moc pozornosti. Myslela jsem si, že je to normální. Když se to začalo stupňovat, pojala jsem menší podezření. Víc jsem se tomu však nevěnovala. Hltala jsem analgetika, jako cucací bonbóny a docílila tak, že na mě přestali působit. Když už byla hranice bolesti neúnosná, svěřila jsem se Clair a spolu s ní vyhledala doktora. Poslali mě na různá vyšetření, magnetické resonance, Cétéčka a jim podobné. Ale nic nenacházeli. Nechali si mě tedy měsíc na pozorování, aby mohli vyloučit veškerá rizika. Po této hospitalizaci však moji doktoři vyloučili jak migrénu, tak i různé druhy maligních karcinomů. Jste zdravá, říkali. To Tonyho s Clair vytočilo natolik, že jme navštívili  ještě nespočet dalších nemocnic. Naše snaha však byla bezvýsledná. A tak jsme ze zoufalství táhli k doktorům provozujících různé alternativní medicíny. Ani to však mé bolesti nevyléčilo. Po roce jsme naši snahu vzdali. Nezbývalo mi nic jiného než se s tím naučit žít. Tenkrát jsem se zřejmě začala podvědomě stranit okolí. Ashley mi však trpělivě stála po boku a pomáhala mi. Často jsem chyběla ve škole a ztrácela kontakt s vrstevníky. Po půl roce jsem si však v mezích normy na své bolesti zvykla. Bývala jsem v to období protivnější a snadno vznětlivá. Lidé se mi pro mou popudlivost začali vyhýbat. Pro mě však bylo hlavní, že jsem začala fungovat a mohla jsem chodit do školy.  Zvrat přišel asi tak před 7 měsíci. Nejdříve mě vyděsilo, když mě jednoho dne začala pálit moje stará jizva. Bylo to zvláštní, protože jsem ji i po těch letech věnovala pravidelnou pozornost. Vždy jsem studovala její tvar. Táhla se mi od jednoho ucha, těsně nad šíjí, a končila u ucha druhého. Okolo byli malé propadliny od špatného a nekvalitního šití. Ještě více mě pak znervóznilo, když i mé jizvy na spáncích, které vypadali jako malé vodorovné čárky, začali svědět. Raději jsem si však tento fakt nechávala pro sebe. Nechtěla jsem své rodiče děsit ještě víc. Už tak se mnou měli dost starostí. Měsíc po tom však přišel záchvat, který otřásl veškerým mým myšlením. Den předem mě bolela hlava přímo nesnesitelným způsobem, a tak jsem raději zůstala doma. Šla jsem si zrovna pro něco k jídlu, když mě to dostihlo na schodech. Nejdříve se mi zamotala hlava a tak jsem se chytla zábradlí. Mdloby však nepřecházely a mě se zatemnilo před očima. Hrozně špatně se mi dýchalo a já začala panikařit. Snažila jsem se to pravidelným dýcháním zahnat, ale přišlo mi, že to snad ještě zhoršuju. Sesunula jsem se podél stěny do sedu a ruku si přiložila na srdce. Slyšela jsem své srdce bijící jako by snad měly být tyto údery poslední. Naráželo mi na hrudník, až se to po chvíli stalo bolestivým. Myslela jsem si, že už to snad horší ani být nemůže, když přišla obvyklá bolest hlavy soustředěná do spánků. Úlekem jsem vyjekla. Chtěla jsem volat o pomoc, ale dech mi ani na to nestačil. Modlila jsem se, aby to přestalo. Tenkrát jsem si skutečně myslela, že umírám. Bolest hlavy se stupňovala a vypadala to, že už takový nápor nevydržím. Nevěděla jsem, jak dlouho tam už sedím. Dech se mi zkrátil tak, že už z něj zbyl jen sípot, který představoval mou snahu bojovat. Cítila jsem se tak šíleně unavená, cokoliv o co jsem se pokusila se setkalo jen s bolestivější odezvou. Cítila jsem, že pomalu ztrácím vědomí.

Probrala jsem se o den později v nemocnici. Má rodina seděla rozmístěna různě po pokoji, oči napuchlé od pláče. Doktoři mi oznámili, že se o mě pouze pokoušeli mdloby. Že jinak jsem naprosto v pořádku. Vyšetřením vyvrátili jakákoliv rizika. Tenkrát jsem musela pevně zatnout čelist, abych se nerozbrečela. Věděla jsem, že to nebyli pouhé mdloby. Měla jsem však silné pochybnosti, že pokud bych se jim to snažila vysvětlit, neposlouchali by. S tím jsem už zkušenosti měla. Podesáté hodině jsem už odcházela domů.

Něco mi však na našich nesedělo. I Ashley se mi nějak vyhýbala. Držela mě sice za ruku, ale do očí se mi ani jednou nepodívala. Nikdo z nich se mi nepodíval do očí. Jen co jsme došli domů se Ashley nabídla, že mi pomůže vybalit. Divila jsem se tomu. Měla jsem sebou jen toaletní tašku. Nic jsem však raději neřekla. Zhluboka jsem oddechovala, abych zahnala nepříjemný pocit, když si Ashley prohrábla vlasy. Intenzita její vůně, kterou jsem cítila, mě úplně pohltila. Když jsem konečně byla schopna logického uvažování, začala jsem přemýšlet, jestli to jen nepřehnala s parfémem.  Sedla jsme si zrovna na posteli, když se ze zdola ozval Claiřin zoufalý hlas.

,,Musíme jí to říct. Copak chceš riskovat, že až se uvidí, znovu upadne do komatu? Ať si ti doktoři říkají, co chtějí, tohle není normální.‘‘ Pak jsem slyšela jen její hysterický pláč. Otočila jsem se na Ashley. Uvědomila jsem si, že jí po tváři stékají slzy.

„Co se děje Ashley? O čem to mluvili?‘‘ Rychle si setřela slzy a zmateně se na mě podívala.

„Kdo o čem mluvil?‘‘ Ptala se mě.

„O čem to Clair teď mluvila? A proč pláče? ‘‘ Ashley se na mě dál dívala, jako kdyby nevěděla o čem mluvím.

,,Clair je dole v obýváku, chtěli s tátou něco probrat. A nevím o tom, že by plakala.‘‘ Mračila se, když odpovídala. V tu chvíli mě to však naštvalo. Rychle jsem se zvedla a šla ke schodům, když mě zastavil Ashleyinin trhaný nádech. Lekla jsem se, jestli se jí něco nestalo, ale ona na mě jen zírala ohromená a zděšená. Zamračila jsem se nad jejím výrazem a ona se konečně zvedla. Clair jsem skutečně našla v obýváku spolu s Tonym, kterému plakala na rameni. Ashley se nervózně ošila a podívala se na mě sklíčeným pohledem.

„Co se děje Clair?‘‘ I já jsem ve svém hlase zaslechla paniku. Začínala jsem se skutečně bát. Zatajili mi snad něco?

,,Nic se neděje zlato,‘‘ odpověděl Tony. Clair se na mě podívala očima zarudlýma od pláče. Vypadala tak zuboženě. To mě vyděsilo ještě víc.

„Clair,‘‘ špitla jsem. Po tváři mi stekla první slza. „ Co se děje?‘‘

„Skutečně se nic neděje,‘‘ odpověděla mi.

„Zatajili mi snad doktoři něco? Přišli na něco?‘‘ Modlila jsem se jen, aby to nebylo tak vážné, jak to vypadá.

„Ne Sofí, doktoři skutečně řekli všechno, co věděli. Ale je tady ještě jedna věc, kterou jsme ti neukázali. Pojď.‘‘ Vzala mě za ruku a vedla do chodby k zrcadlu. „Prosím, jenom nepanikař.‘‘

Podívala jsem se tedy do zrcadla. Vůbec jsem netušila, co čekat. Pohlédla jsem tedy na to, co správně mělo být můj odraz, a vyjekla hrůzou. To co tam stálo, to jsem nemohla být já. Děs, který mě v tu chvíli naplnil snad nejde ani vyjádřit slovy. Hleděla jsem vyděšeně do těch téměř černých očí podlitých stříbrnou a světle modrou barvou a zapomněla, že bych měla dýchat. Po tváři mi kanula první slza. Stejně tak tomu odrazu v zrcadle. Rozplakala jsem se na plno.

„Bože,‘‘ zachraptila jsem. „ Co se to se mnou stalo?‘‘ Pronesla jsem mezi vzlyky. Upadla jsem do šoku. Položili mě v obýváku na gauč, kde jsem se svému hysterickému pláči poddala úplně. Z tohoto letargického stavu jsem se probrala až pozdě večer. Všimla jsem si, že tu všichni spí se mnou dole. Prošla jsem tedy potichu až do chodby a znovu se postavila před zrcadlo. Instinktivně jsem zadržovala výkřik, až se té bytosti znovu podívám do očí.

„Bože, bože, bože.‘‘ Šeptala jsem neustále dokola, jak jsem se snažila vypořádat s tím šokem.

„Tohle přece nejsem já,‘‘ snažila jsem se namítat. Velmi snadno jsem však poznala svou podobu. Černé vlasy však byli lesklejší a hedvábnější. Rty jsem měla plnější a růžovější. Všechny mé rysy jakoby ztvrdly. To stvoření v zrcadle bylo krásné. Vražedně krásné. To přece nemůžu být já, pomyslela jsem si. Vztáhla jsem ruku ke své tváři a odraz v zrcadle udělal to samé. Ty oči, ty oči ale nejsou moje. Zorničky jsem měla širší, než bylo normální a má původní tmavě modrá barva se vytratila. Místo ní se tam mísila tyrkysově modrá se stříbrem. Takovéhle oči přece nejsou normální. A v tu chvíli mi to došlo.

„Sakra,‘‘ ulevila jsem si nahlas. Vždyť já tu stojím úplně po tmě. Znovu ve mně propukla panika. Teď bych neměla vidět na krok, natož studovat svou tvář. Sesunula jsem se na zem a rozplakala se. Po chvíli ke mně někdo přišel a objal mě. Podle vůně jsem poznala Clair. Poznávám lidi podle vůně, pomyslela jsem si. Jsem jak nějakej pes.

Zůstala jsem týden doma. Naši mě omluvili ve škole a mě pověděli, že musí změnu mého vzhledu nějak vysvětlit. Raději jsem o tom nechtěla nic slyšet. Clair zůstala se mnou doma a statečně se mnou trávila všechen čas. Zvykala si na mě. S Ashley to bylo jiné. Věděla jsem, že se mě bojí a zraňovalo mě to. Nemohla jsem jí to však vyčítat. Po týdnu za mnou ale přišla. Plakala. Dokola se mi omlouvala a neustále opakovala, že to spolu zvládneme. Myslím, že právě tento okamžik mě donutil alespoň se pokusit vyrovnat s tím, co se mi stalo. Když nastal čas návratu do školy, strachy se mi klepaly ruce. Ash se mě snažila uklidnit tím, že na to ostatní už připravovala. Zděšeným pohledům jsem však neunikla. Ten první den jsem donutila Clair koupit kontaktní čočky v mé původní barvě.

Postupem týdne jsem si však všimla změny. Oči mi tmavly a zornice se zužovaly. Vlasům jakoby ubýval lesk a rysy se mi zaoblily. Do 2 týdnů jsem vypadala téměř normálně. Byla jsem nadšená. Celá rodina měla dobrou náladu. Děkovala jsem bohu a neustále si popískávala. Věřila jsem, že mé trápení skončilo. Po dvou týdnech mě zas začala bolet hlava. Nepřikládala jsem tomu váhu, říkala jsem si, že takové štěstí, aby i tohle trápení skončilo, nemám. Pak ale přišel další záchvat.

A tak se z mého života stal jakýsi morbidní kolotoč. Začíná to bolestmi hlavy. Ty sebou přináší záchvaty, které zřejmě vyvolávají tu děsivou změnu mého těla.  Já i celá má rodina jsme si zvykly.

Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a otočila se na Ashley. Už jí pohled na mě neděsí, musela jsem se nad tím pousmát. Teď si z toho ráda dělá srandu. Dlužím jí hodně, pomyslela jsem si.

„Měli bychom to napravit,“ mrkla jsem na ní. „Co takhle se jít projít po pláži?“ Navrhla jsem. Chytla jsem Ash za ruku a pomalu jsme se vydali po oblázkové pláži. V La Push to bylo nádherné. Je to místní indiánská rezervace, vzdálená civilizaci a tak jsem zabloudí jen málo lidí. Často jsem sem jezdila na procházky. Strávili jsme tam ještě asi dvě hodiny, než jsme se vydali domů.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 3. kapitola: