Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 3. kapitola

Hledaná - 3. kapitolaTeda, teda...jsem já to na Vás hodná....ne, to jen, že jste hodní Vy na mě...máte tu další kapitolku...Doufám, že se bude líbit. Prosím,prosím, komentáře...díky.

„Dávej na sebe pozor“. „Je mi to líto“ a pak ještě něco, ale to už jsem nevnímala. Jako by ta slova přicházela odněkud hodně zdaleka a já je nemohla slyšet. Chtěla jsem se mu naposled podívat do očí. Zvedla jsem oči a zadívala jsem se před sebe. Chtěla jsem vidět ty oči, bez kterých nemůžu žít, ale nebyly tam. On už tam nebyl. Sedla jsem si na zem. Hleděla jsem do prázdna.  Nemohla jsem se vzpamatovat. Byl to konec. Nejen našeho vztahu, ale konec všeho. Konec mého života.

 

Seděla  jsem a čekala.  Určitě si to ještě rozmyslí. Určitě se vrátí. Přijde si pro mě. Zaslechla jsem hlas. Slyšela jsem své jméno. „Bello“, volal. Doufala jsem, že je to konečně on. Přišel si pro mě. Ale proč mě volá, proč za mnou nepřijde? Vždyť ví kde jsem. Za celou dobu jsem se přece nehnula ani o centimetr. „Bello, jsi v pořádku?“. Někdo se mnou zatřásl a já jsem poznala ten hlas. Nebyl to ON.

„Charlie“, chtěla jsem říct, ale můj hlas nefungoval. Stěží jsem tomu mohla rozumět já, natož Charlie.

Zvedl mě ze země a někam mě odnášel. Chtěla jsem na něj křičet, aby mě tam nechal, že si pro mě přijde ON, ale nedokázala jsem to.

Cítila jsem něco měkkého pod sebou. Stočila jsem se do klubíčka a zavřela jsem oči. Snažila jsem se představit si jeho oči, jeho tvář, ale nešlo to. Slzy mi už zase stékaly po tváři. Proč si ho nemůžu vybavit?

„Bello, co se stalo?“, třásl se mnou Charlie.

Neodpověděla jsem. Jen jsem se pořád snažila vybavit tu známou tvář. Tu tvář, kterou jsem tolik milovala.

„Bello, prosím, co se stalo?“, křičel na mě.

„Je pryč. Všichni jsou pryč“., vzlykala jsem.

Na nic se už neptal. Objal mě a držel mě v náručí.

Uběhlo pár dní. Ležela jsem v posteli. Přijela i Renée. Neustále na mě mluvili, snažili se mě přesvědčit, abych jedla, ale já jsem nemohla. Snažila jsem se stále dokola vybavit si jeho tvář. Nedělala jsem nic jiného. Už jsem byla zoufalá.  Horší než ta bolest z toho, že mě opustil bylo to, že jsem si nemohla představit jeho oči a obličej. Stále jsem to zkoušela, stále plakala. Po nějaké době, nevím jak dlouhé, se mi to podařilo. Uviděla jsem jeho tvář a vybavila si i jeho oči. Byly nádherně zlaté. Dívala jsem se do nich a bylo mi lépe. Obličej, který jsem se tak dlouho snažila upamatovat byl v mé mysli a já byla šťastná. Šťastná, že jsem ho ještě jednou mohla vidět. Teď už můžu odejít. Když odejdu teď, odejdu s jeho tváří v mé mysli. Nemůže být lepší chvíle. Vstala jsem a šla jsem do koupelny. Sedla jsem si na zem. Hlavu jsem si opřela o vanu a zavřela jsem oči. Znovu jsem si představovala jeho tvář, každý její detail. Neváhala jsem ani vteřinu. Byla jsem rozhodnutá. Každý můj pohyb byl jistý a rozhodný. Vzala jsem do ruky žiletku a zvedla jsem ruku. Zadívala jsem se na svoje zápěstí. Houpal se na něm stříbrný náramek a na něm srdce. Dárek k narozeninám. Říkal, že je stejně tvrdé jako to jeho a září na slunci stejně jako on. Usmála jsem se. Žiletkou jsem objela místo kolem náramku a dívala se, jak se náramek barví krví. Přendala jsem si žiletku i do druhé ruky a udělala to samé na druhém zápěstí. Šlo to mnohem hůř, protože moje prsty už ztrácely sílu. Nakonec se to povedlo a žiletka mi vypadla z ruky. Zavřela jsem oči a ty poslední chvíle, které mi zbývaly jsem strávila se svým Edwardem.

„Sbohem“, zašeptala jsem.

 

 

Slyšela jsem nepříjemné zvuky. Otevřela jsem oči a uviděla jsem ztrhaný obličej Renée.

„Bello, cos to udělala?“, šeptala zlomeným hlasem. Prosila jsem, aby to nebyla pravda. Prosím, prosím, chci být mrtvá. Nechci tu být.

Rozhlédla jsem se okolo. Byla jsem v nemocnici. Zvedla jsem ruce a na zápěstí jsem měla omotané obvazy. Teď jsem si byla jistá. Skutečně se to stalo. Chtěla jsem zemřít, ale přežila jsem. Teď jsem se musela dívat do tváře zoufalé Renée. Bylo to horší než cokoliv jiného. Do pokoje přišel i Charlie. Mluvili na mě, vyčítali mi to. Varovali mě, abych to už nikdy nedělala. Musela jsem jim slíbit, že už se o to nepokusím. Nemyslím si, že mi věřili a já jsem věděla, že dělají dobře. Samozřejmě, že to udělám znovu. Nemůžu bez něj žít.

„Kde mám náramek?“, byla první věta, kterou ode mě slyšeli.

Výraz na tváři Renée se změnil v bolestný. Aniž by mi odpověděla, otevřela šuplík a podala mi ho.

„Díky“, zašeptala jsem a pevně ho sevřela v dlani.

V nemocnici jsem byla jen pár dní, ale následovaly dva měsíce v psychiatrické léčebně. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslela. Sice jsem musela chodit neustále na nějaké seance a sezení, kontrolovali mě, dávali mi nějaké léky, ale alespoň jsem před nikým nemusela nic hrát. Mohla jsem se poddat své depresi a svému smutku. Stále za mnou někdo chodil. Všechny návštěvy jsem ale odmítala. Proč bych s někým měla chtít mluvit? Jediný, kdo mě zajímal stejně nepřijde. Nestojím mu za to, tak proč bych měla s někým mluvit. Jediný koho jsem odmítat nemohla byli rodiče. Charlie chodil každý den. Renée jezdila na víkendy. Po jejich návštěvách mi bylo vždycky ještě mnohem hůř. V noci se mi před očima míhal jejich zdrcený obličej plný bolesti, strachu a výčitek. Nemohlo být nic horšího. Možná že díky tomu, možná díky lékům, možná díky tomu množství rozprav s psychology, možná tím vším dohromady, jsem se začala cítit lépe. Ne dobře, ale trochu lépe. Podvědomě jsem si začala vyčítat co jsem udělala a vyčítala jsem si, kolik bolesti jsem způsobila své rodině.

Ze dne na den přišel ten pocit. Pocit, že musím bojovat. Rozhodla jsem se žít. Ne pro sebe, ale pro Charlieho a Renée, kteří si tohle nezasloužili. Začala jsem zase normálně jíst. Doktoři říkali, že se můj stav lepší. Doporučovali mi změnu. Navrhovali Charliemu, abychom se přestěhovali. Moje lítost z toho, co jsem udělala byla v té chvíli zničující. Tolik se kvůli mně trápili a teď bych ještě měla Charlieho nechat kvůli mně opustit Forks, jeho rodné město? Byla jsem takový sobec. To nemohu dopustit. Charlie začal všechno připravovat k odstěhování a já jsem věděla, že tohle nemůžu připustit. Jako bych jim už neublížila dost! Navíc jsem si byla jistá, že odstěhování nic nevyřeší. Dokud uvidím v jejich tvářích ten bolestný, zoufalý pohled, nemůžu si to přestat vyčítat a utápět se v tom smutku.  Musela jsem odjet, ale sama. Jestli to mám skutečně zvládnout překonat,  tak jedině sama.

Charlie mě po dvou měsících vyzvedl z léčebny a dovezl domů. Původně tam nechtěl jet vůbec, ale prosila jsem ho, abych si svoje věci mohla sbalit sama. Nakonec souhlasil. Byla to moje jediná šance na útěk.

Ve skříni jsem našla batoh do kterého jsem naházela pár věcí a oblečení. Dopisy na rozloučenou jsem napsala už v léčebně, takže jsem je jen nechala na nočním stolku. Cítila jsem se strašně, ale nesmím zničit Charliemu život. Jednou se třeba vrátím. Ale teď musím být sama. Z ponožky v šupleti jsem vytáhla všechny svoje úspory, nebylo to zase tak málo, mělo by to stačit na pár měsíců. Charlie dole připravoval něco k jídlu a neustále na mě ze spodu volal, jestli jsem v pořádku. Počkala jsem na další jeho dotaz a jakmile jsem zavolala

„Ano tati, jsem v pohodě. Balím“, seskočila jsem na větev stromu u mého okna a slezla jsem dolů. Utíkala jsem po silnici a doufala jsem, že pojede brzo nějaké auto. Hned první mi zastavilo a já se nechala odvést na nádraží v Port Angeles. Letěla jsem k autobusům. Neměla jsem vůbec představu, kam bych měla jet, takže jsem prostě vybrala jeden z nich a nastoupila.

„Kam to bude slečinko?“, zeptal se řidič.

„Kam jedete?“, zeptala se ho a cítila jsem pohled nejen jeho, ale i ostatních cestujících.

„Na tyhle vtípky nemám náladu slečinko, kam chcete jet?“, zeptal se podrážděně.

Pomyslela jsem si, že je mi to vlastně úplně jedno.

„Na konečnou“, řekla jsem a doufala jsem, že to bude hodně daleko.

Řidič si odfrkl a pak řekl „St. Paulo?“. V hlavě jsem se rychle snažila přehrát mapu USA a přemýšlela rychle, kde to je. Minnesota? Ulevilo se mi. To je dost daleko.

„Ano prosím“, odpověděla jsem mu nadšeně.

Dal mi lístek a já jsem se uvelebila na jednom ze zadních sedadel. Byla jsem připravená začít nový život. Nebude šťastný, to jsem věděla, ale přežiju. Udělám pro to všechno. Nikdy už nechci vidět tu lítost a výčitky v očích Charlieho a Renée. Nikdy. Jednou se k nim vrátím. Určitě ano a plnými doušky si pak vychutnám pohled na jejich šťastné tváře.

Předchozí kapitola ..... Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!