Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 22. kapitola

Hledaná - 22. kapitolaDalší kapitolka. Bella se vzpamatovává z útoku Tamary. Co Thomas udělá? A co dítě? Čtěte...moc moc moc prosím o komentáře.

S vypětím všech sil se mi podařilo dostat se na kolena a postavit se, ale než jsem zvládla udělat krok, ostrá bolest na hlavě mě zastavila. Vykřikla jsem bolestí. Tamara mě držela za vlasy a přibližovala svůj obličej k mému krku. Držela mě pevně. Už nemělo cenu se bránit.

 

Cítila jsem její ledový dech na svém krku. Neměla jsem vůbec sílu se pohnout. Cítila jsem krev. Páchlo to a mě se udělalo špatně. Najednou se mi před očima mihnul obličej Jamese a jeho černých očí, když ucítil mou krev. Slyšela jsem u svého ucha zavrčení. Najednou mi došlo, že to samé se teď dělo s Tamarou. Věděla jsem, že je jen otázka vteřin, kdy se zakousne do mého krku. Připravila jsem se na bolest, která má přijít. Zavřela jsem oči.

 

„Co tady děláte?“, někdo zakřičel. Prudce jsem otevřela oči. Svitla ve mně jiskra naděje. Tamara i já jsme se obě otočily směrem k tomu hlasu. Její sevření mých vlasů nepovolilo, takže mě ten pohyb bolel až mi z očí vytryskly slzy, ale musela jsem se podívat na toho, komu patří ten hlas. Stály tam dva muži, znala jsem je. Bydleli v tomto domě. Zřejmě museli slyšet ty rány. Chtěla jsem zavolat, ať jdou pryč. Nebyl by pro ni problém je zabít stejně jako mě, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Tamara zavrčela a otočila se zpátky ke mně.

„Teď mě dobře poslouchej“, promluvila tvrdým, zlostným hlasem, který mnou projel a bolestě se usídlil v břiše. „Tohle si oba vypijete. Porušili jste pravidla. Vyřiď to Thomasovi“.

 

Pustila mě a já se zhroutila na zem, znovu do těch střepů. Cítila jsem, jak se mi střepy zařezávají do nohou a rukou, ale bolest jsem necítila. Otočila jsem se rychle směrem ke dveřím a zahlédla jsem, jak prochází kolem těch dvou mužů. Chtěli jí zastavit, ale jedním pohybem je tvrdě odstrčila a proklouzla. Oddechla jsem si. Kdyby jen věděli, s kým právě měli tu čest. Oba dva se rychle vydali ke mně. Nemohla jsem uvěřit, že je pryč, ale zároveň jako bych si ani pořádně neuvědomovala, co se to tady vlastně stalo.

„Jste v pořádku?“ zeptal se jeden z nich.

„Asi ano“, mumlala jsem, ale ve skutečnosti jsem vůbec nevěděla. Byla jsem myšlenkami někde hodně daleko.

„Odvezeme Vás do nemocnice“. Kývla jsem hlavou na souhlas, ale potom jsem si znovu vzpomněla na toho tvorečka uvnitř a věděla jsem, že do nemocnice nemůžu. Snažila jsem se rychle něco vymyslet.

„Přítel je doktor, za chvíli přijede, on mě ošetří“, snažila jsem se jim to vymluvit. Nevypadali ale, že by jim to stačilo.

„Skutečně, já budu v pořádku“. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to, podlomily se mi kolena. Znovu jsem se skácela na zem. Jeden z těch mužů mi pomohl vstát a posadil mě na gauč. Z mých rukou tekla krev a skapávala na podlahu. Ucítila jsem, jak mi krev stéká i po obličeji. Našla si cestičku kolem spánku a kutálela se po tváři. Zvedla jsem paži a utřela si obličej.  Snažila jsem se soustředit na další části mého těla. Oči se mi zalily slzami, když jsem si uvědomila, že jsem mohla přijít o toho malého tvorečka. Šáhla jsem si na břicho, ale to se zdálo v pořádku. Nebolelo mě. Tímhle pohybem se mi ale části skla, které jsem měla zapíchnuté v rukách zaryly hlouběji a já sykla bolestí. Rána na hlavě nevypadala tak zle, protože po té jedné osamocené kapičce už žádné neskapávaly. Uvědomila jsem si ostrou bolest v noze, ale to už se ke mně skláněl jeden z těch mužů a bral mi nohu do svých rukou. Všimla jsem si, že mi ze stehna trčí kus střepu. Ten muž si prohlížel tu ránu a potom se podíval do mé tváře. „Potřebujete do nemocnice“, poznamenal.  Na chvíli mě pohltila panika.

„Podejte mi prosím telefon“, požádala jsem ho. Chvíli si mě měřil pohledem, ale potom vstal a šel k místu, kam jsem ukazovala. Chtěla jsem ho vzít do ruky, ale v mých rukách byly ty střepy. Zaváhala jsem. Pokynul mi hlavou, abych mu nadiktovala číslo. Udělala jsem to a on mi přidržel telefon u ucha. Jakmile jsem slyšela první zvonění v telefonu, ozvala se mně známá melodie i v bytě.

Thomas si zapomněl telefon doma. Zavřela jsem oči a zhluboka si povzdechla. Znovu se mi ze spousty té  krve udělalo zle.

„Zavolám sanitu“, oznámil mi a začal vyťukávat číslo. Najednou jsem zaslechla kroky. Všichni jsme ztuhli a dívali se ke dveřím. Modlila jsem se, aby to nebyla znovu Tamara. Když se ve dveřích objevil Thomas, oddechla jsem si tak hlasitě, že to musel slyšet i on. Ve vteřině byl u mě, až mě napadlo, jestli si ti muži všimli, že to bylo možná trochu moc rychle na člověka. Díval se na mě s bolestným výrazem. Zhluboka se nadechl. „Tamara?“, zeptal se.

Kývla jsem hlavou na souhlas. Zřejmě ji tu cítil.

„Měla by se odvézt do nemocnice“, oznámil mu jeden z těch mužů. Thomas se na něj na chvíli díval a potom se rychle znovu střetl s mým pohledem. Zakroutila jsem hlavou. Pochopil.

„Jsem lékař. Postarám se o ni“.

„Chcete pomoct?“, ozvalo se po chvíli.

„Ne, děkuji“, odpověděl mu Thomas a určitě se musel hrozně přemáhat, aby odpověděl takhle klidně.

Chvíli tam ještě oba stáli a pak se pomalu vydali ke dveřím. Jeden z nich si něco brblal, ale nerozuměla jsem mu.

„Děkuju“, špitla jsem.

Otočili se. „Nemáte za co, ale měla byste do nemocnice“, stál si za svým.

Potom za sebou zavřeli dveře a já jsem zůstala v místnosti jen s Thomasem.

Zrovna si prohlížel mou nohu, když se jeho oči střetly s mými. „Odpusť mi“, zamumlal ztrhaným, zlomeným hlasem.

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale nenašla jsem slova.

„Jak se cítíš? Co tě bolí?“, probudil se v něm najednou instinkt lékaře a začal si prohlížet všechny rány. Podíval se na moje břicho a pak zpátky do mé tváře.

„Dítě je v pořádku, myslím“, odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.  Viděla jsem, že si oddechl. Je zvláštní, jak jsme oba přilnuli k tomu tvorečkovi, o kterém víme sotva jeden den. Přiložil své ucho k mému břichu a zaposlouchal se. Odtáhl se a na obličeji měl na malý moment úsměv. Ten ale hned zmizel, když začal prohlížet moje další zranění.

Pochopila jsem, že je tvoreček v pořádku. Uvědomila jsem si taky, že je tu se mnou Thomas. Že jsem v bezpečí a ten strach, který mě doteď svíral, pomalu mizel. Teď už budeme v pořádku. Thomas nás ochrání. Můj mozek začal zase fungovat a dolehla na mě celá situace a rozplakala jsem se.

„Beth, šššš“, jak moc jsi zraněná?“, zeptal se. Na noze si všiml střepu, prohlédl na mé zakrvavělé ruce a  ránu na hlavě. Nevím, kde ji vzal, ale najednou mi svítil do očí baterkou.

„Bolí tě hlava?“, zeptal se.

Kývla jsem hlavou na souhlas. „Myslím si, že máš otřes mozku“. Najednou jsem byla v jeho náručí a odnášel mě směrem do koupelny. Pustil sprchu.

„Musíme smýt ty střepy, abych tě mohl ošetřit.“ Pochopila jsem. Začala jsem se svlékat, ale ruce mě při každém dotyku s látkou bolely. Všimnul si toho a pomohl mi. Vlezla jsem do sprchy a vyjekla jsem, když jsem zjistila, že je téměř studená. Podívala jsem se na Thomase. „Promiň, ale jinak to nejde“, odpověděl mi lítostně. Nechápala jsem důvod, ale zřejmě to mělo něco společného s těmi ranami, nebo možná s tím otřesem mozku. Povzdechla jsem si. Začala jsem si vymývat střepy z rukou. O střep v noze se postaral sám.

Když jsem se osprchovala, pomohl mi se osušit a oblíknout si spodní prádlo a jeho dlouhé tričko. Vzal mě do náruče a znovu mě posadil na gauč.

Chtěla jsem si lehnout, ale on mi to nedovolil. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Teď nesmíš usnout Beth. Potřebuju, abys ještě chvíli byla při vědomí“, řekl klidným hlasem. Snažil se mě zřejmě uklidnit.  Kývla jsem hlavou na souhlas.

„Mluvila jsi s ní?“, zeptal se mezi tím, co mi čistil rány na rukách.

„Ano. Říkala, že jsme porušili pravidla a že si to vypijeme. Měla jsem Ti to vyřídit“, zamumlala jsem a sykla jsem bolestí, když jsem ucítila dezinfekci ve svých dlaních.

Thomas ztuhnul a obličej zvážněl. Po chvíli se ovládl.  Vzal do ruky telefon. Ve stejné chvíli, kdy ho vzal do ruky se telefon sám rozezvonil.

Thomas ho rychle vzal.

„Carlisle, můžeš přijet. Hned?“, mluvil nervózně a tvrdě.

„Je to vážné, Beth je raněná“, pokračoval. Chvíli bylo ticho.

„Jsme doma“, odpověděl zřejmě na otázku, kterou mu Carlisle položil.

„Je tu spousta krve, přijeď sám“

Došlo mi proč to říká. Jen on a Carlisle mají takové sebeovládání, aby byli schopni vydržet pach krve. Oni a Tamara. Tamara na mě přece taky nezaútočila. Znovu jsem si vzpomněla na ni a na to, co se stalo a začala jsem vzlykat.

Thomas byl hned u mě a pohladil mě po tváři. „Beth, teď musíš být statečná. Až přijde Carlisle, tak tě tu s ním nechám a zkusím najít Tamaru než udělá nějakou hloupost, ano?“

Z očí mi zase stékaly slzy a každá další slza se jakoby vpíjela Thomasovi do tváře a bolela ho. Snažila jsem se je zastavit.

Zvedl mi opatrně nohu a vyndal z tašky injekční stříkačku. Natáhl tekutinu ze skleničky. „Musím to umrtvit, je to hodně hluboké. Dítěti by to nemělo ublížit“. Myslel na všechno, mě by tohle vůbec nenapadlo.

Když zajela stříkačka pod mojí kůži, sykla jsem. Natáhl ještě z jiné lahvičky a píchnul mi ji do ruky. „To je na uklidnění“, řekl a věnoval se noze.

Začal šít a mě se začalo chtít spát. Ta injekce působila hodně rychle, protože mě všechno bolelo mnohem míň.  Vzal znovu do ruky baterku a svítil mi znovu do očí. „Otřes mozku to zřejmě není. Hlava bude v pořádku“, mumlal si pro sebe.

„Je mi to hrozně líto“, řekl najednou. Zvedla jsem ruku a hřbetem ruky jsem ho opatrně pohladila po tváři. Povzdechl si. Slyšeli jsme zaklepání na dveře, ale zřejmě to bylo jen ze slušnosti, protože se hned otevřely a vstoupil Carlisle a za ním Edward. Thomas se postavil přede mě a zavrčel. Nechápala jsem, co se stalo, proč vrčí? Marně jsem hledala Tamaru, ale tu jsem nikde neviděla.

„To je v pořádku Thomasi. Neublížím jí“, uklidňoval ho Edward. Až teď mi to došlo. Moje krev. Když naposledy cítil moji krev, neudržel se. Teď ale vypadal, že se naprosto kontroluje. Zřejmě stejně to viděl i Thomas, protože si zase sedl přede mě a opatrně mi položil ruku na hřbet mé.

„Beth, musím odejít. Budeš s nimi v bezpečí“.

Chtěla jsem strašně moc, aby zůstal se mnou. Co když mu Tamara ublíží?

„Ne, prosím nechoď“, prosila jsem roztřeseným hlasem.

V očích se mu zrcadlila bolest. „Musím ji zastavit, ať má v plánu cokoliv.“

Z očí mi zase začaly stékat slzy. Palcem mi je setřel a políbil mě na čelo.

„Miluju tě“, zašeptal. Než jsem stihla odpovědět, už stál a mluvil na Carlisla. Nepochytila jsem ani slovo. Mluvili potichu a strašně rychle. Sledovala jsem je a znovu se mi v žaludku usídlil ten strach. Podívala jsem se na zem, kde byla všechna ta krev a střepy a udělalo se mi zle. Natáhla jsem. Všichni tři se zarazili a Thomas hned pochopil. Vzal mě do náručí a položil mě na křeslo na druhé straně místnosti. Podíval se na Edwarda.

„Postarám se o to, vím co s ní dělá pach krve“, poznamenal Edward směrem k Thomasovi.

Thomas se ke mně znovu sehnul a pomalu, něžně přiblížil své rty na ty moje. „Dávej na sebe pozor. Na Vás oba“, zašeptal mi do ucha.

„Vrať se brzy“, zamumlala jsem.

Usmál se na mě a byl pryč.

 

Edward neuvěřitelně rychle odstranil střepy a setřel krev a donesl mě zpátky na gauč. Dívala jsem se do prázdna a téměř jsem nevnímala. Carlisle mi doošetřil tu ránu na stehně. Vyndal zbytky střepů z rukou a zašil mi ránu na hlavě.

„Bolí tě ještě něco Bello?“, zaslechla jsem z dálky. Probralo mě to.

„Asi ne“, zamumlala jsme.

„Měla by si odpočinout. Vezmeme ji k nám. Tam bude ve větším bezpečí. Zavolej Emmettovi“, poručil Carlisle Edwardovi.

Cítila jsem se víc a víc ospalá. Poslední co jsem vnímala bylo, jak mi Edward oblékal kalhoty a pak už jsem svá víčka neudržela a usnula jsem.

 

Předchozí kapitola ----  Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!