Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 17. kapitola

Hledaná - 17. kapitolaPo dvoudenní pauze další kapitolka. Trochu jsem si prošla menší psací krizí, ale fantazie a představivost je zpátky, takže se máte na co těšit...nevím co víc napsat, snad jen, že doufám, že se to bude líbit a budu moc ráda za komentáře. Děkuji všem za předešlé komentáře, myslím si, že jsem si udělala obrázek o tom, kdo jaký chcete konec!!!No, nechte se překvapit. Je vymyšlený! Snad Vás potěším, když prozradím, že mám v hlavě dalších minimálně 5 kapitolek, takže povídka ještě nekončí.Hezké počtení, Twigirl

Všechno bylo zase na svém místě. Moje budoucnost byla jasná a já jsem byla zase relativně šťastná. Volali jsme si s Charliem a s Renée skoro každý den a plánovali jsme si společně strávené svátky.

Do školy jsem se těšila, protože jsem zase chtěla vklouznout, alespoň na čas, do zajetých kolejí, které jsem teď tolik potřebovala. Měla jsem pocit, že se poslední dobou všechno kolem mě hroutí, takže na návrat do školy jsem se skutečně těšila. Párkrát jsme si zavolaly i  s Alice. Snažila jsem se, aby mě pochopila. Chtěla jsem si vzpomenout, ale chtěla jsem na to jít pomalu, opatrně. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že Forks a společnost Edwarda mi moc nepomáhala.  Neměla jsem pocit, že by se mnou souhlasila, ale teď jsem to nechtěla řešit. Chtěla jsem mít na chvíli od všeho pokoj.

Můj pocit relativní jistoty a pohody bohužel netrval moc dlouho. Vlastně skončil hned první den školy. Ve skutečnosti hned první přednáška mi všechny moje plány zkazila. Vešla jsem do učebny a rozhlídla jsem se, abych našla nějaké známé tváře, které jsem neviděla celé prázdniny. Moje oči však upoutaly úplně jiné tváře.  Jejich tváře nezaujaly jen mě, nešlo si nevšimnout, že na ně zírají všichni v učebně. Doufala jsem, že je to nějaký špatný vtip. Nasupeně jsem šla blíž k nim. Oba se tvářili šťastně, že mě vidí a mně se chtělo utéct někam hodně daleko. Ne, že bych je neviděla ráda, ale zrovna teď jsem chtěla mít klid. Přišla jsem k nim, ale nestihla jsem jim ani nic říct a vešel učitel. Edward mě chytil za ruku a přitáhl mě na místo vedle sebe.

Ten dotek sebou přinesl další vzpomínku. Vzpomněla jsem si na podobnou situaci. Já a Edward jsme spolu seděli na hodině biologie. Měl černé oči, v jeho pohledu nenávist. Nebyla to zřejmě nenávist, ale spíš touha po mé krvi. Tuhle vzpomínku vystřídala jiná, mnohem mnohem příjemnější. Bylo to stejné místo, ale jediné světlo v té místnosti prostupovalo s obrazovky televize. Promítali nám nějaký film, ale o film mi v tu chvíli vůbec nešlo, vnímala jsem jen jeho blízkost. Cítila jsem to jiskření mezi námi, jako by to bylo teď a tady.

To bylo vše, ale i tyhle dvě krátké vzpomínky stačily k tomu, aby moje srdce začalo zrychleně bít a já jsem cítila horkost, která zaplavila můj obličej. Edward musel slyšet moje srdce, protože se na mě podíval. Cítila jsem jeho pohled na mém obličeji a začervenala jsem se.  Vrátilo mě to zpátky do reality. Rychle jsem si vzpomněla na Thomase. Zabralo to. Po chvilce jsem se uklidnila, jen pohled Edwarda byl stále namířený ke mně. Otočila jsem se na něj. V jeho tváři byl zamyšlený výraz, ale když si všiml mého pohledu, zase svůj výraz ovládl a na jeho tváři se vykouzlil úsměv. „Příjemná vzpomínka, viď?“, zeptal se a přísahala bych, že jsem v jeho hlase cítila zadostiučinění. Nekomentovala jsem to. Popravdě ta vzpomínka byla ve skutečnosti více než příjemná. Teď mě ale zajímala jedna jediná věc…co tady sakra dělají?

Nechtěla jsem rušit hned první přednášku a taky jsem nechtěla dělat nějakou scénu, protože už teď na mě civěla polovina učebny. Předpokládám, že prahli po tom vědět, co jsou Ti dva studenti zač a proč sedím vedle nich. Naštěstí učitel už konečně začal s výkladem, takže se za chvíli pozornost zase zaměřila na něj. Po pár minutách mi Edward podstrčil papír a naznačil, abych si to přečetla.

„Rád tě vidím“, stálo tam napsané nádherným písmem.

„Co tady děláte?“, odpověděla jsem mu a poslala jsem lístek zpět. Za chvilinku byl papír zase zpátky. Psal neuvěřitelně rychle.

„Studujeme. Napadlo nás s Alice, že když nechceš být ve Forks, tak mi budeme tady s tebou, alespoň dokud si nevzpomeneš. Měl jsem pocit, že sis začala vzpomínat, tak je škoda toho nechat. Ty si nechceš vzpomenout?“

„Samozřejmě, že chci“, napsala jsem rychle a poslala mu to zpátky.

„No tak vidíš a my Ti v tom pomůžeme.“

Povzdechla jsem si. Chtěla jsem se zase věnovat výkladu, ale stejně jsem to vůbec neposlouchala. Pokračovala jsem teda v psaní.

„Kdo je tu všechno?“

„Emmet s Rosalii jsou na Harwardu, chtěli být chvíli spolu sami, ale přestěhovali se sem Alice s Jasperem. Jasper studuje jiný obor. Anglická literatura ho jako obor moc nenadchnula, mám ti vyřídit, že jsi ho tímhle oborem zklamala“. Zakroutila jsem hlavou a povzdechla jsem si.

„Tak to mě mrzí“, napsala jsem a hodila jsem k tomu škleb. Edward se zasmál.

Pokračoval dál v psaní. „Carlisle s Esmé se stejně chtěli už dávno přestěhovat z Denali někam jinam, takže jeli taky. Carlisle si našel práci v nemocnici“.

Když jsem si přečetla tu poslední větu, doufala jsem, že Carlisle nastupuje do jiné nemocnice než Thomas. Edward si musel všimnout mé reakce, protože mi vzal lístek ještě než jsem stihla něco napsat a psal dál.

„Dneska je poprvé v práci, myslím si, že budou s Thomasem kolegové“

Šok, zděšení a zase zpátky šok. To byly emoce, které mnou právě zmítaly, protože jsem si představila reakci Thomase. Edwardovi už jsem neodepsala.

Hodina skončila a já počkala až všichni odejdou. Otočila jsem se na Edwarda.

„Edwarde, já jsem měla pocit, že jsme o tomhle mluvili. Proč myslíš, že jsem odešla? Chci být sama….“, nestihla jsem to doříct.

„Ale sama nejsi, jsi s Thomasem“, řekl tvrdě.

„Ano, protože ho miluju“, odpověděla jsem mu stejně nepříjemně.

Zřejmě si uvědomil, jaký předtím použil tón, protože když znovu promluvil, jeho hlas už byl zase sametově něžný.

„Bello, až si vzpomeneš, chci ti být nablízku. Přísahám, že se nebudu pokoušet tě přesvědčovat, aby ses ke mně vrátila. Mrzí nás co se Ti stalo a je to naše vina, tak bychom Ti chtěli být nablízku a pomoc Ti“, jakmile to dořekl, usmál se na mě. Podívala jsem se na Alice a i na její tváři byl úsměv.

Tohle nebude dobrý, pomyslela jsem si. Alice mi samozřejmě nevadila, naopak, ale nechtěla jsem být na blízku Edwardovi. Zvlášť ne po tom, co se stalo. Bála jsem se jeho blízkosti, bála jsem se, abych zase nepodlehla jako tehdy. Co se to se mnou děje v jeho přítomnosti? Věděla jsem co se to děje…čím víc vzpomínek, tím víc náklonnosti k němu pociťuji, ale teď je tu přece Thomas.

Ostatní přednášky toho dne jsme společně neměli, takže jsem se trochu uklidnila. Volala jsem Thomasovi téměř každou hodinu, ale nezvedal mi to. Hned jakmile mi skončila poslední přednáška, vzala jsem znovu do ruky mobil. Zase mi to nezvedl, tak jsem mu rychle napsala zprávu.

„Thomasi, musíme si promluvit. Je to důležité. Kde jsi? Přijedu!“, potřebovala jsem ho připravit na to, že jsou tady a že může potkat v nemocnici Carlisla.

 

Když jsem vycházela z budovy, zaslechla jsem hádku. Hned jsem poznala ty dva hlasy, vlastně se do toho přidával ještě jeden. Alicin. „Tady to probírat nebudeme“, snažila se je uklidňovat.

„Ty nechceš, aby si vzpomněla?“, ptal se naštvaně Edward.

„Samozřejmě, že chci, aby si vzpomněla, ale vím moc dobře, proč jsi tady. Nevzdám se jí, je ti to jasné“, poznala jsem Thomasův hlas.

„Tak to se ještě uvidí“, odpověděl mu Edward a ve chvíli, kdy jsem zaslechla zavrčení jsem přidala do kroku. Vlítla jsem mezi ně. „Co si myslíte, že děláte?“, křičela jsem na ně. „Zbláznili jste se? Tady?“ a ukázala jsem jim hlavou na hloučky lidí, které se začaly tvořit okolo.

Rozhlídli se okolo sebe a potom se pomalu uklidňovali. „Pojď Thomasi prosím domů“, a na slově domů jsem si dala záležet.

Thomas se ale ani nehnul, tak jsem ho vzala za ruku a táhla jsem ho pryč. Myslím si, že bych s ním ani nehnula, kdyby nechtěl, ale naštěstí se nechal.

Ani jeden z nás cestou k autu nepromluvil. Nastoupili jsme do auta a teprve teď jsem si všimla, že má Thomas zaťaté pěsti. Nechala jsem ho, aby se trochu uklidnil a potom jsem ho lehce pohladila po tváři.

„Je mi to líto“, řekla jsem.

Zakroutil hlavou a povzdechl si. „Ne, to mě je to líto, neměl jsem tam takhle zareagovat, ale když jsem  viděl v nemocnici Carlisla, rozzuřilo mě to. Promiň.“

Vlezla jsem si mu na klín a objala jsem ho. Cítila jsem, že se uklidňuje. Chvíli jsme tam takhle zůstali. Když jsme dojeli domů, sedla jsem si na gauč, zvedla jsem kolena a objala je.

„Chceš se odstěhovat?“, zeptala jsem se Thomase, protože jsem nevěděla, jestli bude schopný tohle vydržet a ještě vídat Carlisla v nemocnici.

Přišel ke mně a ve tváři překvapený výraz. „Ty bys chtěla“?

„Nevím, nechci, aby ses trápil“, odpověděla jsem mu.

„Nejde o mě, ale o tebe a navíc stejně si myslím, že by to nic nevyřešilo. Šli by zase za tebou. Jen mě překvapuje, že se do toho nechal zaplést i Carlisle“, odpověděl mi.

„Nejsem si jistá, jestli Carlisle ví všechno. Myslím….. jestli ví, co se ve Forks stalo“, řekla jsem a cítila jsem se zase provinile, když jsem si vzpomněla, jak jsem téměř podvedla Thomase.

Viděla jsem jeho ztrápený výraz a bylo mi z toho hrozně smutno. „Přeju si, abych si vzpomněla. Možná by potom pochopil, že i tak chci být s tebou a přestal by s tímhle“, řekla jsem a vlezla jsem si mu zase do klína. Hrozně mě to uklidňovalo. Jeho určitě taky, protože jsem cítila, jak se uvolňuje. Hladil mě po zádech.

Domluvili jsme se s Thomasem, že bude lepší nebránit se kontaktu s nimi a já se budu snažit co nejrychleji si vzpomenout. Thomas se odmítal účastnit téhle „vzpomínací komedie“, jak tomu říkal. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Určitě bude trpět i tak dost.  Rozhodla jsem se trávit s nimi všemi co nejvíc času. Čím dřív si vzpomenu, tím snad dřív všechno tohle šílenství ustane. Thomas to na sobě nedal znát, ale věděla jsem, že ho to trápí. A mě trápilo ho vidět ztrápeného. Byl to začarovaný kruh z kterého nebylo úniku. Alespoň ne, dokud si nevzpomenu.

Předchozí kapitola ---- Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!