Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 16. kapitola

Hledaná - 16. kapitolaPřidávám další kapitolku. Bude to šok pro všechny, předpokládám, ale upozorňuju, že není poslední a ještě všechno projde vývojem. No a dál: Díky všem za neuvěřitelné množství komentářů, hlavně těm, kteří se vyjádří i k povídce, nejen k E+B a nebo E+T...díky moc. Těším se na další a předpokládám, že touhle kapitolkou mě budete chtít odrovnat, ale předem říkám, že tohle není poslední kapitolka!!!Prosím, prosím, smutně koukám...dejte mi jakékoliv komentáře, kritiku, prostě co vás k této povídce napadne. Díky moc Reni21 a dablici4 za jejich podporu, stejně tak jarusince,gigles a dalším, kteří mě motivují k psaní dál a dál. Díky.

Poklekl a skláněl se ke mně. Jeho rty se blížily k mým a já jsem zase nenašla sílu se jim uhnout. Seděla jsem a čekala, až se naše rty spojí. Nejprve byly naše polibky opatrné, něžné, ale stále se prohlubovaly. Začala jsem zhluboka dýchat. Potřebovala jsem se nadechnout, přesunul se na můj krk, ale hned zase zpátky na moje rty. Ucítila jsem jeho ledový jazyk ve svých ústech a propadla jsem touze. Líbala jsem ho vášnivěji.

Najednou se otevřely dveře. Charlie! Napadlo mě v první chvíli. Rychle jsem se tam podívala. Charlie by ale byl v této chvíli ta lepší varianta. Stál tam Thomas a já se střetla s jeho zdrceným pohledem.

 

„Thomasi“, zašeptala jsem.

Díval se na mě. Na tváři stále ten zdrcený výraz. Najednou se podíval na Edwarda, zhluboka se nadechl a překvapivě promluvil naprosto vyrovnaným hlasem.

„Mohl bys nás prosím nechat chvíli o samotě?“, směroval svoji otázku k Edwardovi. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale ani jsem se na něj nepodívala, veškerá moje pozornost byla směřována na Thomase. Edward tam ještě chvíli stál a zřejmě přemýšlel, jestli má odejít, ale nakonec kývnul hlavou a odešel.  Slyšela jsem jeho kroky po schodech, ještě hlas Charlieho „Co tady sakra děláš?“, ptal se ho vyděšeně, ale potom klaply venkovní dveře a už jsem neslyšela nic. Thomas pomalu zavřel dveře do pokoje. Znovu se na mě otočil a díval se na mě. Čekala jsem výčitky, čekala jsem nějakou scénu, ale tohle bylo mnohem horší.

„Nebudu Ti nic vyčítat Beth. Já jsem to věděl. Tušil jsem to od té chvíli, kdys ho poprvé uviděla u nás v bytě. Slyšel jsem tehdy tvé srdce. Nemůžu ti to vyčítat“, snažil se mluvit klidným hlasem, ale v pozadí jsem cítila tu bolest.  Na chvíli se odmlčel. Chtěla jsem říct, jak mě to strašně mrzí, že to nic neznamenalo, ale on pokračoval.

„Jak je tady dlouho?“, zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou, abych se trochu probrala.

„Přijeli v neděli“, odpověděla jsem mu popravdě.

Jeho obličej se zkřivil bolestí, ale rychle se zase ovládl. „Měla jsi mi to říct“, promluvil najednou. „Promiň“, řekla jsem a prosila sama sebe, abych se zmohla na víc, ale nemohla jsem mluvit. Otřesená touhle situací, slova nepřicházela a já tam jen stála a dívala se na něho.

„No, přijel jsem, protože jsem o tebe po tom tvém telefonu měl strach, ale zřejmě je o tebe dobře postaráno“, řekl s vážným obličejem.

„Thomasi, takhle to není, prosím, věř mi“, sestavila jsem alespoň jednu smysluplnou větu.

„Radši pojedu. Nerad bych udělal nějakou hloupost“, řekl a povzdechl si.

Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale než jsem to udělala, dívala jsem se do prázdného pokoje. Kromě mě tu nebyl nikdo jiný. Thomas byl pryč. Rozeběhla jsem se, abych ho zastavila, ale téměř u dveří jsem si uvědomila, že je to zbytečné. S jeho rychlostí je už určitě dávno v autě a odjíždí. Vrátila jsem se a sedla jsem si na postel. Seděla jsem tam a nechala své slzy stékat po tváři. Nevnímala jsem okolí, sotva jsem vnímala to, že mě Charlie vzal do náruče a objal. Seděl tam se mnou  a nechal si smáčet košili.

„Jsem tak pitomá, tati. Jsem tak pitomá“, šeptala jsem zlomeným hlasem. Charlie mě utěšoval. Když slzy přestaly téct, vyprostila jsem se z jeho náručí. „Už je mi líp. Nechal bys mě prosím o samotě?“, zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a viděla jsem na něm, že neví co udělat. Uvědomila jsem si, že má zřejmě strach, abych znovu neudělala nějakou hloupost.

„Ach můj bože tati, neboj, nehodlám si nic udělat, neboj“, uklidňovala jsem ho.

Povzdechl si a odešel z pokoje. Lehla jsem si do postele a nechala jsem slzy, které se znovu hromadily v mých očích, stékat po tváři. Viděla jsem nějaký pohyb u okna, tušila jsem, kdo to je.

„Je mi to líto Bello“, promluvil, když si sedal na moji postel.

„Věděl jsi, že je na cestě, viď? Musel jsi ho slyšet.“, vyčetla jsem mu.

Neodpověděl, takže to bylo zřejmě ano. Nakláněl se ke mně a chtěl mě políbit.

Rychle jsem se posadila. „Co si myslíš, že děláš?“, zeptala jsem se.

„Bello?“, zeptal se, zřejmě nechápal proč jsem ho zastavila.

„Edwarde, to co se stalo byla chyba. Já miluju Thomase. Nevzpomínám si na nás. Nevzpomínám si na naši lásku. To, co se stalo byla chyba. Podlehla jsem touze, ale nebyla to láska. Je mi líto, ale nevzpomínám si na to, jak jsem tě milovala“, vysvětlovala jsem mu a hlas se mi u toho chvěl.

„Bello, vzpomeneš si. Zůstaň se mnou a pokusíme se, aby sis vzpomněla.“, prosil.

„Edwarde, proč si mě vlastně opustil? Nechtěla jsem být jako ty?“, ptala jsem se. Uvědomila jsem si, že mě přece mohl přeměnit, jako mi to nabízel Thomas.

Zarazil se.

„Ne Bello, ty jsi chtěla být se mnou. Chtěla jsi být jako já. Ale to bych ti nikdy neudělal. Nemohl bych z tebe udělat monstrum jako jsem já. Nemohl bych tě připravit o duši.“

Zírala jsem na něj. „A jak sis to představoval?“, ptala jsem se nechápavě, vůbec mi to nedávalo smysl.

„Byl bych s tebou dokud bys mě chtěla“, vysvětlil a já jsem byla pořád víc a víc zmatená.  „Stárla bych a ty ne“, upozornila jsem ho na něco, co mu přece ale muselo být jasné.

„Miluju tě, je mi jedno kolik by ti bylo.“

„To je úchylné“, řekla jsem.

„Bello….“, začal znovu, ale já jsem ho utnula.

„Prosím odejdi. Chci být teď sama“, řekla jsem zostra.

Chvíli se na mě ještě díval. Obličej zvážněl. „Zítra se pro tebe stavím. Musíš si vzpomenout“,

Neodpověděla jsem mu. Už jsem se s ním nechtěla mluvit. Pochopil a já sledovala jak opouští oknem můj pokoj.

Lehla jsem si na postel a najednou jsem si uvědomila, co to tady sakra dělám? Zvedla jsem se, vyběhla jsem z pokoje a běžela jsem dolů.

„Charlie“, řvala jsem.

„Bello“, vyjekl zděšeně a šel rychle ke mně.

„Hodíš mě do Seattlu? Musím za Thomasem“, volala jsem na něj mezitím, co jsem hledala číslo na letiště.

„Samozřejmě, že ano.“

„Díky“, křičela jsem po cestě do schodů.

Zavolala jsem na letiště a zarezervovala první let do St. Paula. Naházela jsem do tašky pár věcí, co byly navrchu a běžela jsem zase dolů. Charlie už byl připravený. Vyjeli jsme a on zřejmě pochopil, jak moc je to důležité, protože jel dost rychle i na policejní auto. Dorazili jsme na letiště. Doufala jsem, že třeba ještě uvidím Thomase, ale zřejmě musel chytit předešlý let. Rozloučila jsem se s Charliem. Popřál mi štěstí.

Čekání na let bylo dlouhé, ale let se neskutečně vlekl. Promýšlela jsem, co bych měla Thomasovi říct, ale na nic pořádného jsem nepřišla. Budu muset improvizovat. Musí mi odpustit. Nesmí mě opustit. Mohla bych se mu ale divit? Jak bych asi reagovala já, kdybych byla v jeho situaci. Povzdechla jsem si a když jsem cítila, že se moje oči plní slzami, radši jsem rychle vstala a vydala jsem se na záchod. Po přistání v St. Paulu jsem se přiřítila k taxíku. Cpala jsem se do prvního, který přijel. Zřejmě jsem musela někoho předběhnout, protože jsem za sebou slyšela nadávky. Bylo mi to jedno. Musela jsem rychle za Thomasem, omluvit se mu a prosit o odpuštění. Vyběhla jsem schody a zastavila jsem se u dveří. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nevzala klíče. „No super“, povzdechla jsem si. Ťukala jsem a zvonila, ale nikdo neodpovídal. Thomas nebyl doma. Šla jsem zazvonit na domovníka, ale ten taky nebyl doma.

Sedla jsem si na schody před našimi dveřmi a čekala jsem. Seděla jsem tam už několik hodin a snažila jsem se neusnout. Nepovedlo se. Rychle jsem otevřela oči a dívala jsem se  vyjeveně do očí Thomase. Rozhlídla jsem se a byla jsem v naší ložnici v posteli. Thomas seděl u mě a sledoval mě. Jeho obličej byl naprosto nečitelný. Dívali jsme se jeden na druhého. Thomas nic neříkal a já jsem marně vzpomínala alespoň na jednu větu, kterou jsem si připravila v letadle, ale marně.

„Zapomněla jsem si klíče“, řekla jsem a až když jsem to řekla nahlas, došlo mi co to vykládám.

Thomas se na mě nevěřícně díval. Zřejmě stejně nesmyslné to přišlo i jemu.

„Thomasi, s Edwardem se nic nestalo. To, co jsi viděl, bylo všechno co se stalo. Nic jsem s ním neměla, přísahám. Já nevím, proč jsem ho líbala, byla jsem jak omámená“, ujišťovala jsem ho a cítila jsem zase slzy na své tváři.

Jeho obličej zjihl. „Nemůžu tě takhle vidět Beth. Neplač prosím tě“, řekl a objal mě.

„Miluju tě Thomasi. Mrzí mě, že jsem ti neřekla, že přijeli. Nevím, proč jsem to udělala. Ale ten polibek s Edwardem nic neznamenal a nic jiného nebylo. Věř mi prosím“, šeptala jsem znova a pevně jsem se ho držela a doufala, že mě nepustí z jeho objetí. Odtáhl se a díval se mi do očí. Zřejmě přemýšlel, jestli je to pravda. „Přísahám“, zopakovala jsem.

Zavřel oči a zamračil se. Určitě přemýšlel, co má dělat. Nesměl mě opustit. Vymotala jsem se z deky a uvelebila jsem se mu na klíně. „Prosím odpusť“, šeptala jsem a přibližovala jsem svoje rty k těm jeho. „Miluju tě,“ zašeptala jsem, když naše rty byly jen pár milimetrů od sebe. Povzdechl si a já cítila jeho ledový dech. „Taky tě miluju“, odpověděl a hladově spojil naše rty. Líbal mě a já sotva chytala dech, ale bylo mi to jedno. Najednou mě zvednul a někam mě nesl, ale ani na vteřinu neoddálil od sebe naše rty. Vůbec jsem nevnímala co právě dělá a bylo mi to jedno. Teď bylo jen já a on. Probrala jsem se až když jsem cítila, jak mě smáčí proud horké vody. Zarazila jsem se a rozhlídla jsem se. Byli jsme oba ve sprše, oblečení, Thomas dokonce v botách. Nechápala jsem proč to udělal.

Přitiskl své rty znovu k těm mým a zašeptal mi do ucha. „Cítím ho z tebe“. Teď už to vše dávalo smysl. Pomalu jsme si začali sundávat navzájem oblečení. Ještě jsme nebyli ani úplně nazí, když jsem cítila, jak do mě Thomas vniknul. Chtěl mě tak moc jako já jeho a nemohl čekat. Zvedl mě a obtočil si moje nohy kolem pasu. Přirážel a já si užívala jeho blízkost, která mi tolik těch pár dní chyběla. „Miluju tě“, zašeptala jsem, když jsme se oba vraceli do naší ložnice. Stáhla jsem Thomase znovu do postele. Milovali jsme se tolikrát, že jsme snad předčili i ten rekord z prvního dne v našem domě. Kdo by to ale počítal???

Když jsme potom ještě leželi v posteli, věděla jsem, že musím říct Thomasovi pravdu.

„Thomasi, já ti musím něco říct“, řekla jsem potichu. Jeho tělo se napjalo.

„Já jsem si začala vzpomínat. Poprvé ten den, co jsme přijeli. Bylo to v té koupelně, vzpomněla jsem si, jak jsem si podřezala žíly.“  Mlčel, jeho tělo bylo stále napjaté, ale cítila jsem, jak mě zřejmě nevědomky pevněji objímá pažemi. Bylo to trochu bolestivé, ale nic jsem mu neřekla a pokračovala jsem.

„Potom jsem si vzpomněla na dům Cullenů. Jela jsem na výlet a přijela jsem k jejich domu, no a tam jsem se s nimi setkala.“ Nereagoval. „No a potom jsem si vzpomněla, jak se se mnou Edward rozcházel. A potom….“, zarazila jsem se. Možná bych tohle radši měla vynechat.

Thomas si přitáhl moji hlavu tak, aby mi viděl do očí. „A potom?“ naléhal.

„Vzpomněla jsem si na Jamese. Jak mi zlomil nohu, jak mě kousnul, na tu bolest“, jeho obličejem projela vlna bolesti.

„Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěl, že po tom, co se vrátí lidem paměť, jsou dvě možnosti? Buďto jejich současné city budou silnější než ty před ztrátou paměti a ty původní nebudou tak silné, a pak ti druzí, kterým se vrátí kromě vzpomínek i ty pocity, jako by ta doba, kdy ztratili paměť neexistovala?“ Zeptala jsem, ale věděla jsem, že si vzpomíná. Kývnul hlavou na souhlas.

„Já si budu pamatovat vše, pokud si vzpomenu. Cítila jsem tu bolest, ten strach jako by to bylo teď“.

Objal mě. „To mě mrzí. To nebyly zrovna ty nejhezčí vzpomínky, viď?“

„Jen jsem chtěla, abys to věděl, nechci před tebou nic skrývat“, řekla jsem. Thomas se naklonil a políbil mě. „Díky“ řekl jen a já jsem byla ráda, že jsem mu to řekla.

 

Další dny jsme strávily převážně spolu. Já jsem měla ještě pár dní do začátku semestru a Thomas si vzal další dovolenou. Potřebovali jsme být spolu a oba jsme to věděli. Užívali jsme si to. Bylo to jako na začátku našeho vztahu. Jednou, když jsme spolu seděli u snídaně, tentokrát jsem jedla jen já, protože on už si přede mnou nemusel na nic hrát, jsem ho požádala o něco, k čemu jsem se odhodlávala už několik dní.

„Thomasi, mohl by sis prosím tě sundat čočky?“, zeptala jsem se a sledovala jsem jeho výraz.

Podíval se na mě vyděšeně. „Nechci tě děsit Beth“.

Povzdechla jsem si. „Prosím“, naléhala jsem a on nakonec vstal a odešel do koupelny. Cítila jsem na něm, že mu to není příjemné. Bál se mé reakce. Věděla jsem co čekat, takže jsem ovládla svoji reakci. Vlastně mi to na Thomasovi už nepřišlo tolik děsivé. Usmála jsem se. „Myslím si, že si zvyknu. Nechci, abys musel doma nosit čočky. Chci tě takového jaký jsi a navíc, jednou budu mít stejné jako ty, tak proč by mě to mělo děsit“, vysvětlila jsem a  teď jsem netrpělivě čekala na jeho reakci.

Jeho obličejem projelo tolik emocí, že jsem je všechny ani nestačila postřehnout. Stihla jsem překvapení, bolest, strach a pak nakonec i úlevu a radost“.

Najednou u mě klečel a chytil mě za ruce. „Beth, jsi si jistá?“, zeptal se.

„Ano. Naprosto, ale chci tě o něco požádat.“

„Cokoliv.“

„Ráda bych dodělala školu jako člověk, vadilo by to?“

„Proč by mělo?“, zeptal se nechápavě.

„No, říkal jsi, že to jsou zákony, že buďto mě musíš přeměnit nebo mě musíš zabít?“, vysvětlila jsem mu.

„Beth, nikdo ti nic neudělá, neboj se. Dodělej si školu a pokud to bude pořád tvoje přání, přeměním tě a budu ten nejšťastnější upír na světě.“

Usmála jsem se. „Díky“,

„Já děkuju“, odpověděl a pevně mě objal.

Předchozí kapitola ... Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 16. kapitola:

 1
1. florida
16.04.2012 [0:00]

Tuto povídku jsem ,už četla asi před rokem.Moc se mě tehdy líbila . A když ji čtu po roce znova ,líbí se mě ještě víc. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!