Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 14. kapitola

Hledaná - 14. kapitolaTý jo, už 14. kapitola. Na to, že to měla být jednodílná....hehe. Slíbila jsem, že trochu pomotám Belle pocity a život, tak tady to je! Prosím o komentáře...

 

Thomas odjel ještě toho dne. Jeho zdůvodnění bylo natolik přesvědčivé, že je nenapadlo o tom pochybovat.  Thomas jim vysvětlil, že jeho pacientovi se velice přitížilo a musí být teď s ním.

Domluvila jsem se, že tu strávím pár dní s Charliem a s Renée. Měla jsem ještě asi 3 týdny do začátku semestru, takže jsem nemusela nikam spěchat. Thomas mi volal a psal několikrát denně. Vždycky to byly dlouhé hovory a Charlie si začal stěžovat, že mu blokujeme linku. Připadala jsem si najednou jako dítě. Dítě, které prožívá románek se svým klukem a žhaví dráty, protože s ním nemůže být po večerce. Bavilo mě to. Renée se bavila se mnou. Přiváděli jsme Charlieho k šílenství. Ale i tak jsem na něm viděla, jak je šťastný, že jsem zpátky a v pořádku. Pořád se usmíval a neustále mě objímal, vlastně oba mě pořád objímali. Sešla jsem se i s Angelou. Charlie říkal, že jsme byly kamarádky. Znala jsem její tvář, ale nevzpomněla jsem si na nic víc. Ale to už asi nikoho nepřekvapilo. První otázka Thomase, vždy když jsem zvedla telefon byla, jestli jsem si vzpomněla. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že ve skrytu duše doufá, že si nevzpomenu. Bál se citů, které by mohly vyplavat na povrch. Bál se, abych si nevzpomněla na lásku k Edwardovi a taky se možná obával, abych nepocítila znovu tu bolest z jeho odchodu.

Pár dní po Thomasově odjezdu, v neděli, musel Charlie do práce a Renée odjela na pár dní za Philem. Rozhodla jsem se udělat si menší výlet. Charlie mi schoval moje auto, kterým jsem jezdila. Červený náklaďáček. Bylo to legrační auto, ale líbilo se mi. Když jsem nasedla dovnitř, cítila jsem se v bezpečí. Vyjela jsem a vůbec jsem nevěděla kam. Po pár mílích jsem zahnula na vedlejší silnici, neměla jsem ponětí kam to vede, ale cítila jsem, že jsem tudy musela už párkrát jet. Jela jsem dál, dokud jsem nepřijela k nějakému domu. Znala jsem ho. Byla jsem si jistá, že jsem tu už mnohokrát byla. Vylezla jsem z auta a šla jsem si ten dům prohlídnout z blízka. Snažila jsem si vzpomenout na cokoliv, ale nic se mi nevybavovalo. Přišla jsem ještě blíž a podívala se oknem dovnitř. Zaslechla jsem nějaké kroky, tak jsem se radši rychle vrátila ke svému autu. Najednou mi došlo, že to možná nebyl moc dobrý nápad, je to cizí dům, někde v lese. Zeptám se později Charlieho kdo tady bydlí a proč to tu znám. Otevřela jsem dveře od náklaďáčku, ale nestihla jsem už nastoupit. Chytla mě něčí ledová ruka. Napadlo mě, že je to Thomas, ale co by tady dělal? Rychle jsem se otočila  a dívala jsem se do těch krásných karamelových očí. Byly úplně stejné, jak si je pamatuju ze St. Paula. Tentokrát v nich ale nebylo tolik bolesti, byly mnohem veselejší. Podařilo se mi se vzpamatovat a naznačila jsem, aby mi pustil ruku. Nerad, ale udělal to.

„Edwarde, co tady děláš?“, zeptala jsem se. Neměla bych mít strach nebo tak něco? Neříkal mi při našem posledním setkání, že se mě pokusil zabít? Moje reakce vůbec není normální. Nebojím se a to je zvláštní.

„Tak rád bych teď věděl na co myslíš“, odpověděl mi, ale rozhodně ne na moji otázku.

„Co tady děláš?“, zopakovala jsem.

„Spíš bych se měl zeptat, co tu děláš ty? Tohle je náš dům“. Tak proto ho znám. Určitě jsem tu musela několikrát být.

„Ale co děláš tady ve Forks?“, zeptala jsem se a čekala jsem na odpověď. Najednou jsem zaslechla jsem vysoký hlásek Alice. Otočila jsem se tím směrem, ale viděla jsem jen šmouhu a pak jsem cítila pevné sevření. „Alice, nemůžu dýchat“, zasmála jsem se.

„Promiň. Ráda tě vidím“, volala.

„Vzpomněla sis?“, zeptala se, ale než jsem stihla odpovědět, už zase mluvila ona. „Ne, nevzpomněla, tak co tady děláš?“

„Jak víš, že jsem si nevzpomněla?“, zajímala jsem se a měla jsem nepříjemný pocit, že jejich schopnosti na mě už zase fungují.

„Thomasův štít na takovou dálku nefunguje. Nevím, jestli to ví, ale mě se to líbí“, odpověděla mi.

„Takže vidíš moji budoucnost?“

„No, to zase tak úplně ne. Jen tu bezprostřední. Té vzdálené nemůžu věřit, protože v tom není zahrnuto ještě nic z toho, co by se mohlo stát“.

„Nechápu tě Alice“, řekla jsem zmateně.

„Tvoje budoucnost je pomíchaná, protože ještě nevíme, jestli si vzpomeneš“, vysvětlovala.

No, možná to dává smysl. Ale taky mě štve, že Thomasův štít nefunguje, protože stále ještě nevím nic o  schopnostech ostatních. Edward čte myšlenky, ale říkal, že moje nemůže. Měla bych to vyzkoušet. Podívala jsem se na něj a myslela jsem jen na to, jak je jeho sestra potrhlá. Sledovala jsem jeho výraz a čekala jsem, jestli se nějak změní. Ale jen mě dál sledoval a spíš se tvářil ztrápeně než pobaveně. „Prosím, nad čím přemýšlíš?“, zeptal se. Musel si všimnout mého zírání. „Nad ničím. Jen jsem zkoušela, jestli mi můžeš číst myšlenky“, odpověděla jsem mu vesele. Zavrtěl hlavou a povzdechl si. Stále ale nevím schopnosti ostatních, pokračovala jsem dál ve svých úvahách.

„Pojď, vše ti řekneme“, táhla mě Alice do domu.

„O čem to mluvíš?“, nechápala jsem.

„Vím, že přemýšlíš nad tím, jaké máme schopnosti, viděla jsem to“, vysvětlila mi.

„Bože, to je zlý sen. Lezeš mi na nervy a to tě znám chvíli“, odpověděla jsem jí. Edward za mnou se začal smát. Podívala jsem se na Alice a ta se zatvářila trochu smutně, ale hned se jí výraz změnil. „To co plánuje se ti nebude líbit Bello“, řekl Edward a vysloužil si tím velmi nepěkný pohled od Alice.

„Nevím, jestli je tohle dobrý nápad. Možná bych se měla vrátit domů. Neměla bych tu být“, řekla jsem a oba se zastavili. „Bello, chceš poznat svoji minulost?“, zeptala se mě Alice.

„Ano, samozřejmě“, odpověděla jsem jí. „A my jsme byli součástí tvé minulosti, třeba si díky nám vzpomeneš“. No, možná to zní logicky. „A navíc, stejně vím, že půjdeš dál, tak to neprotahuj“, oznámila mi a zase mě táhla za ruku k domu.

„Jak to s ní můžete vydržet?“, obrátila jsem se s otázkou na Edwarda.

„Bello, já čtu všem okolo myšlenky, co myslíš, že jim vadí víc?“, zeptal se a usmál se. Rychle jsem se otočila, protože jinak bych na něj zírala s otevřenou pusou. Krásný úsměv, pomyslela jsem si.

Vešla jsem dovnitř a tam už čekali ostatní. Viděla jsem Jaspera a Emmetta s Rosalii.

„Kde je Carlisle a Esmé?“, zeptala jsem se.

„Ti tu nejsou. Přijeli jsme jen my“.

„A proč jste tady?“, dožadovala jsem se konečně odpovědi.

„Alice tě zase mohla vidět ve svých vizích, tak nás napadlo, že už tu s tebou Thomas není, tak jsme toho chtěli využít a jsme tu, abychom ti pomohli si vzpomenout“, vysvětloval Emmett. Jak to říkal, přibližoval se ke mně a viděla jsem, že mě chce obejmout. Když byl téměř u mě, podíval se na Jaspera. Jasper jen kývnul hlavou. Emmett se usmál objal mě. „Jsem rád, že jsi zase u nás“.

„Co to zase znamená?, promluvila jsem k Jasperovi, když mě Emmett pustill z jeho šíleného pevného sevření. „Jako bys čekal na jeho svolení.“, ptala jsem se dál.

„Jasper cítí emoce. Emmett si jen chtěl být jistý, že se ho nebojíš“, vysvětloval mi Edward.

Zavřela jsem oči a rozdýchávala to. Jednak mě zaskočilo, že se nebojím a taky jsem narazila na jejich další schopnost. Co ještě přijde?

„Dobrá. Nějaké další schopnosti v místnosti?“, zeptala jsem se a všechny jsem tím pobavila.

„Mě to tak vtipné nepřijde“, zakřenila jsem se na ně.

„Jasper  dokáže emoce i ovládat, ale jinak to už je z těch, co by ti mohly vadit vše. Neboj“, uklidňovala mě Alice.

Vyprávěli mi o schopnostech ostatních. Překvapilo mě, že Carlisle dělá doktora stejně jako Thomas. Kolik asi upírských doktorů chodí mezi námi, napadlo mě. Povídali mi o tom, jak jsem přišla k té jizvě. O Jamesovi, o mé nepochopitelné snaze se jím nechat zabít. Žila jsem šílený život. Jak jsem to mohla přežít? Ne, že by můj současný byl méně šílený!!!!

Z našeho povídání mě vytrhlo zvonění mobilu. Byl to Thomas. Zvedla jsem to a mířila jsem ven ze dveří, chtěla jsem mít klid.

„Ahoj miláčku“, řekl na přivítanou

„Ahoj. Jak se máš?“, zeptala jsem se.

„No, to bych se měl ptát spíš já tebe“, zasmál se.

„Já se mám dobře. Charlie musel do práce, tak poznávám Forks“, odpověděla jsem mu a doufala jsem, že se nebude ptát dál.

„ Vážně? To musí být strašně zajímavé“, řekl pobaveně.

„Ha,ha. Náhodou je tu i knihovna, není to takový zapadákov“, řekla jsem dotčeně.

Chvíli bylo ticho. „Thomasi?“

„Promiň miláčku, mám pohotovost, musím běžet, užij si to v knihovně. Miluju tě.“

„Já tebe taky“, stačila jsem ještě říct, než musel zavěsit.

Zhluboka jsem se nadechla. Kdyby jen tušil, kde zrovna jsem.

Když jsem se vrátila zpátky, všichni mě sledovali. „Předpokládám, že jste to slyšeli“, poznamenala jsem.

„Proč jsi mu neřekla, že jsi s námi?“ zajímal se Edward.

„Protože by v tu chvíli sedl do letadla a přijel by“

Všichni se na mě dívali a nebylo mi to vůbec příjemné.

„A proč odjel?“, zeptala se Alice.

„Řekněme, že jsem měla pocit, že bych chvíli byla ráda se svoji rodinou a s normálními lidmi, ne s upíry. Což se mi evidentně nepodařilo“, řekla jsem a zamračila jsem se na ně.

„Takže se hned tak nevrátí?“, zeptal se Edward a ač se to snažil skrýt, poznala jsem, že má radost.

„Ne, vypadá to, že ne. Ale jeden telefon a může být všechno jinak. Takže na mě buďte hodní“, řekla jsem a významně jsem se podívala na Alice.

Všichni se začali smát.

„Nechápu, že Charlie stále schovával ten tvůj otřesný náklaďáček. Horší auto už ti koupit nemohl“, vysmíval se Emmett.

„Náhodou se mi líbí“, pronesla jsem dotčeně.

„Jak jinak“, řekl Edward a pousmál se. Krásně se smál. Přemýšlela jsem, kdo má hezčí úsměv. Jestli Thomas nebo Edward. Tak dost, okřikla jsem se. Takhle nesmí uvažovat.

„Měla bych jet. Charlie mě bude určitě za chvíli shánět“, řekla jsem a namířila jsem si to ke dveřím.

„Nebude, Charlie přijde domů až asi za dvě hodiny“, odpověděla mi Alice.

Zasténala jsem. „Jsi neskutečná“, zabručela jsem od dveří.

„Tak zítra“, volala na mě.

Ani jsem to nekomentovala. Přišlo mi, že ví stejně víc než já. Jen jsem zakroutila hlavou a povzdechla jsem si.

„Doprovodím tě“, řekl Edward.

Šel se mnou mlčky k autu. Nikdo jsme neřekli ani slovo. „Jeď opatrně“, řekl, když už jsem startovala. Nazdvihla jsem dotčeně obočí a zašklebila jsem se. Usmál se. Cítila jsem, jak mi srdce začíná tlouct rychleji. Usmál se ještě víc.

Zakroutila jsem hlavou a rychle jsem ujížděla pryč. To byl teda den, pomyslela jsem si, když jsem se vracela domů. Charliemu radši nic říkat nebudu, dělal by si starosti.

 

Otočila jsem se a uviděla jsem ho. Blížil se ke mně, na tváři úsměv. Jeho očí byly rudé. Měl na sobě džíny a nějakou starou košili. Tvrdě mi dupl na nohu, zakřičela jsem bolestí. Jeho oči byly najednou černé. Uslyšela jsem cvaknutí zubů a další bolest …… „neeeeeeeeeeeeeeeee“, zařvala jsem.  Najednou jsem si uvědomila, že sedím, nevěděla jsem kde, ale byla jsem celá zpocená, po tvářích mi stékaly slzy a nemohla jsem pořádně popadnout dech. Ucítila jsem chladné ruce na své tváři. „ŠŠŠŠ Bello, byl to jen zlý sen“, řekl někdo a já hned poznala Edwarda. Začala jsem se rozkoukávat a poznala jsem kde jsem. Byl to můj pokoj. Edward seděl vedle mě na posteli a utišoval mě. „Co tady děláš?“, zeptala jsem se, když jsem alespoň trochu byla schopná promluvit. „Lehni si a zavři oči“, poručil mi a já jsem to nevím proč udělala. Najednou jsem slyšela, jak se otevřely dveře pokoje. Za chvíli se zase zavřely. „Charlie tě slyšel křičet, už je pryč“, vysvětloval.

„Co tady děláš?“, zeptala jsem se znovu.

„Promiň, já jsem si nemohl pomoct. Musel jsem tě vidět. Přesvědčit se, že jsi v pořádku. Dřív jsem tady trávil skoro každou noc, díval jsem se jak spíš, když jsme byli ještě spolu. Musel jsem se přesvědčit, že to všechno je pravda, že jsi zpět.“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Co se Ti zdálo?“, zajímal se a odhrnul mi uvolněný pramen vlasů z tváře. Rozbušilo se mi srdce.

„Myslím si, že to byl James. Zlomil mi James nohu?“, zeptala jsem se.

I v té tmě jsem viděla, jak se celé jeho tělo napjalo. Bylo vidět, že se musí ovládat. Potom promluvil a v hlase jsem slyšela tu bolest. „Ano. Zlomil“

„Tak myslím,  že jsem si vzpomněla na Jamese. To je zajímavé, že zrovna on je jedna z mých prvních vzpomínek, nemyslíš?“

Zřejmě jsem ho tímhle rozzuřila, protože se rychle postavil a jeho hlas byl rozzuřerný. „Zajímavé? Jsi blázen? Málem tě zabil a tobě se to zdá být zajímavé?“

Nevím proč, ale zasmála jsem se. Zarazil se a měřil si mě pohledem. Nevydržel to. „Čemu se směješ?“

„Nevím. Mám pocit, že podobné rozhovory u nás byli poměrně časté, ne? Ten tvůj tón v hlase, to, jak se tvoje tělo napjalo, mám pocit, jako bych to velmi dobře znala, ale přitom to bylo tak vzdálené“, snažila jsem se mu to vysvětlit.

Povzdechl si a posadil se zpátky ke mně na postel.

„Myslím si, že by se Thomasovi nelíbilo, kdyby tě tu našel.“, upozornila jsem ho.

Chvilku bylo ticho. Jeho obličej zvážněl.  „Miluješ ho?“

„Ano Edwarde. Poslední rok a půl byl celý můj život. Nic předtím si nepamatuju. Samozřejmě, že ho miluju.“, odpověděla jsem mu popravdě.

Neodpověděl. Jen tam dál seděl.

„Myslím si, že bys měl jít“, zašeptala jsem.

„Sladké sny Bello“, pohladil mě po tváři lehoučkým dotykem a zmizel. Podívala jsem se k oknu a viděla jsem, jak se větrem pohnula záclona. Znovu jsem si lehla a doufala, že nepřijdou další noční můry. Nedovolila jsem si myslet na to, že byl v mém pokoji Edward. Neměla bych na to myslet. Neměla bych myslet na něho. Rychle jsem si začala vybavovat nějaké společné chvíle s Thomasem. Připadala jsem si, jako bych ho podváděla, ale přitom jsem nic takového nedělala. Usmála jsem se téhle bizardní situaci.

 

Předchozí kapitola ... Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!