Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 13. kapitola

Hledaná - 13. kapitolaTaaakkkk....v šibeničním termínu dvou hodin jsem Vám napsala 6 stránek. Jestli tam budou chyby, zítra doopravím. Dneska už určitě nebudu mít sílu...Nooo...a abych předešla dotazům....v příští kapitole se děj zase trochu zamotá. Bella bude mít společnost...Thomas bude v St. Paulu a toho využije někdo jiný. No nechte se překvapit...trochu pomotáme Belle hlavu!

 

Cestou na letiště ani jeden z nás nemluvil. Já jsem nevěděla kde začít a Thomas mi chtěl dát zřejmě čas na to, abych to všechno vstřebala. Myslela jsem si, že budeme mít prostor v letadle, ale hned jakmile jsme vzlítli, usnula jsem. Moc jsem toho za posledních pár dní nenaspala. Vzbudil mě až Thomas, když jsme přistávali v  Seattlu. Půjčili jsme si auto a vyjeli jsme do Forks. Snažila jsem se zůstat vzhůru, ale v autě jsem zase hned usnula. „Vstávej miláčku, vjíždíme do Forks“, slyšela jsem Thomasův hlas. Otevřela jsem rychle oči a sledovala domky, které se míhaly kolem cesty, projeli jsme kolem náměstí. „Poznáváš to tu?“, zeptal se Thomas. „Nevím“, odpověděla jsme mu popravdě. Měla jsem pocit, že jsem tu už byla, ale jinak jsem to nepoznávala.

„V této ulici by měl být váš dům“, promluvil a autem jsme vjížděli do ulice, kde bylo asi deset domků. Thomas se začal dívat po číslech na domech. „Je to támhleten, ten s tou hnědou střechou“, řekla jsem a Thomas se na mě udiveně podíval. „Vzpomněla sis?“, zeptal se.

„Ne, ale vím, že je to on.“ odpověděla jsem mu jistě.

Zaparkovali jsme před domem a Thomas vyšel ven, otevřel dveře u spolujezdce a čekal až vystoupím.  Ani jsem se nepohnula. Nemohla jsem přinutit svoje nohy k jakémukoliv pohybu. Byla jsem vystrašená, bála jsem se. Thomas si sedl do dřepu přede mě a chytil mě za ruce.
“To bude dobré Beth. Neboj se, jsem s tebou“, řekl a pevněji mi sevřel ruce. Samozřejmě, že to bude dobré. Vždyť je to můj domov. Podařilo se mi vstát. Jen co jsem vylezla, otevřely se domovní dveře a někdo z nich vyběhl. Běžel k nám a volal „Bello, Bello. Holčičko…“ Poznala jsem jeho tvář, byla mi povědomá. Jak se přibližoval, na tváři měl obrovský úsměv, podíval se na chvíli na Thomase, ale potom už ze mě nespustil oči.  Pevně mě objal a držel. Udělala jsem to samé. „Bello, holčičko. Nemůžu tomu uvěřit.“ Držel mě a já cítila, jak se mu otřásají ramena. Vzlykal. Já jsem taky plakala, slzy mi stékaly po tváři.

„Bál jsem se o tebe, Alice volala a všechno mi řekla. Je mi to tak líto.“ Jeho hlas byl smutný a několikrát se zlomil. Najednou mu to asi všechno došlo. Odtáhl se ode mě a díval se na mě. Sledoval můj výraz a čekal na moji reakci.

„Pamatuješ si mě?“, zeptal se.

Chvíli jsem mlčela, nechtěla jsem mu ublížit, ale nechtěla jsem lhát.

Zakroutila jsem hlavou. Z jeho očí se uvolnily další slzy a stékaly mu po tváři.

„Ale tvoje tvář mi je povědomá. To je dobré, ne?“, zeptala jsem se směrem k Thomasovi. „A poznala jsem tenhle dům“, dodala jsem rychle. „Je to dobré, je to více než dobré Beth“, odpověděl mi Thomas a usmál se na mě.

„Beth? Tak se teď jmenuješ?“, zeptal se mě a obrátil se zpátky na Thomase. „Alice říkala, že přijedeš s přítelem. Dr. Pearson, že ano?“, zeptal se Charlie.

„Thomas, prosím. Rád Vás poznávám“.

„Říkej mi Charlie“, odpověděl mu otec a Thomas se usmál.

„Charlie“, zopakovala jsem to potichu. Charlie? To jméno mi je strašně moc povědomé.

„Pojďte dovnitř, musíte mi toho tolik vyprávět.“ Chytil mě za ruku a táhnul mě do domu. Když jsem procházela kolem Thomase, usmála jsem se na něho a on na mě, ale v jeho obličeji bylo ještě něco a já nevěděla co to je.

Zarazila jsem se přede dveřmi. Charlie se zastavil a otočil se. „Já půjdu sama“, řekla jsem potichu. Potřebovala jsem se na to připravit. Tak tohle je můj domov, pomyslela jsem si a pomalu jsem vyšla do domu. Bylo mi to tu podivně známé. Všechno mi to tu něco připomínalo, jen ne a ne si vzpomenout. Oba dva mě sledovali a  čekali. Procházela jsem pomalu domem až jsem se zarazila u schodů.

„Tvůj pokoj zůstal tak, jak jsi ho opustila. Doufal jsem, že se jednou vrátíš“, řekl smutně.

Pomalu jsem vyšla schody a zastavila jsem se. Byly tu troje dveře. Automaticky jsem vzala za kliku u těch prvních a otevřela je. „To je můj pokoj“, pousmál se Charlie. Byl neuklizený, postel neustlaná… „Tak to doufám“, řekla jsem a s mírným úsměvem jsem se podívala na Charlieho.

Šla jsem dál a otevřela i ty druhé. To musel být můj pokoj. Vešla jsem pomalu dovnitř a zastavila jsem hned u dveří. Bylo to tu hezké. Útulné. Byl to malinkatý pokojíček s několika okny. Na jedné stěně byla knihovna a na druhé velká police plná CD. Oba dva čekali před pokojem. Chtěli mi dát asi soukromí. Sedla jsem si pomalu na postel a rozhlížela jsem se. Bylo to tu známé, ale zároveň tak cizí. Rozplakala jsem se. Slzy se mi řinuly po tvářích a já jsem začala hledat kapesník. Najednou mi ho někdo podával a chytil mě do náruče. „ŠŠŠŠŠŠ“. Utěšoval mě. Připomnělo mi to ten den v nemocnici. „Vzpomeneš si Beth, všechno bude dobrý“, utěšoval mě.

Podívala jsem se na něj a trochu jsem se uklidnila. Charlie stál celou dobu u dveří a viděla jsem, že mu je to strašně líto. Rychle se omluvil s tím, že počká dole. Určitě nechtěl, abych ho takhle viděla. Thomas se na mě tázavě podíval a já jsem se pousmála. Dala jsem mu najevo, že to zvládnu a že tu chci být chvíli sama. Thomas opustil pokoj a šel dolů za Charliem. Znovu jsem si prohlížela celý pokoj. Otevírala jsem šuplíky, dívala jsem se do skříně. Na ramínkách tam visela spousta oblečení. Vytáhla jsem pár kousků a zhrozila jsem se. Jak jsem tohle mohla nosit? Byla to nějaká noční košilka. Téměř celá krajková a hodně odvážná. Najednou se mi před očima mihla scéna, kdy si tu košilku oblékám. Nic víc. Jeden malý střípek, jediný, který se mi zatím vloudil do mé mysli. První reálná vzpomínka. Dál jsem držela tu košilku a zkoušela to znovu. Vzpomenout si, ale znovu už to nepřišlo. I tak jsem měla radost. Alespoň něco. Otevřela jsem šuplík na nočním stolku a uviděla jsem v něm krabičku. Zvedla jsem ji a podívala se dovnitř. V modrém sametu tam byl prostor pro přívěsek. Okamžitě jsem poznala ten tvar. Bylo to na to mé srdce. To, které jsem prodala. Vzala jsem krabičku a sešla pomalu za Charliem a Thomasem. Charlie byl v kuchyni a připravoval něco k jídlu. Když zjistil, že přicházím, promluvil ke mně. „Uvařil jsem ravioly. Měla jsi je ráda. Teda jenom jsem je ohřál, ale snad to bude dobré. Doufám, že si dáš taky Thomasi?“ Thomas se nadechoval a určitě chtěl odmítnout, ale mě napadl malá pomsta.
“Ravioly? To je Thomasovo nejoblíbenější jídlo. Nandej mu toho prosím dost“, zaprosila jsem. Podívala jsem se na Thomase a ten na mě hodil nechápavý pohled. Zašklebila jsem se na něj. Pochopil. Zakroutil hlavou. „To si vyřídíme“, řekl s úsměvem na tváři tak, aby to Charlie neslyšel. Vzpomněla jsem si na to, co držím v ruce. „Ch…tati?“, zeptala jsem se. Začal se smát.

„Čemu se směješ?“, zeptala jsem se nechápavě.

„Tomu tvému „CH…tati?“, tohle se ti stávalo hodně často. Dřív jsme spolu netrávili moc času, tak sis odvykla říkat mi tati, říkala jsi mi Charlie, ale potom jsi zase začala s „tati“, ale občas se ti do toho dostal Charlie. Je hezké, že ti to zůstalo. Vždycky mě to pobavilo“, vysvětlil mi. Taky jsem se usmála.

„Dobrá, takže tati?“, zkusila jsem znovu. Otočil se na mě. Ukázala jsem mu krabičku, kterou jsem držela v ruce. „Od koho je to srdce?“, zeptala jsem se. Charlieho obličej se změnil. V jeho obličeji se na chvilku mihla lítost, ale rychle ji vystřídal hněv. „Od Cullena“, odpověděl mi naštvaně. Slyšela jsem Thomase, jak se uchychtl, ale potom se jakoby rozkašlal. Určitě ho potěšil ten tón, který Charlie použil.

„Myslíš Edwarda?“, pokračovala jsem .

„Ano“, udržoval si stejně tvrdý tón hlasu.

„Bello, drž se od něj dál. Už jednou Ti ublížil, málem jsi se kvůli němu zabila. Slib mi, že se od něj budeš držet dál“, prosil mě.

„Já už jsem se s ním setkala dnes v noci. Nemapatuju si ho“, viděla jsem na něm, že ho to potěšilo. „To srdce jsem prodala. Díky tomu můžu studovat.“, snažila jsem se tím odlehčit atmosféru.

Charlie se na mě s úsměvem podíval. „Studuješ?“

„Ano, minnesotskou univerzitu. Dodělala jsem díky Thomasovi maturitu a on poslal mou přihlášku na vysokou a teď budu začínat 3. semestr“, odpověděla jsem mu.

Charlie se otočil na Thomase. „Moc Ti děkuju“. Vyprávěla jsem Charliemu o mém životě v St. Paulu, byl překvapený, když zjistil, že spolu s Thomasem žijeme, ale viděla jsem, že je spokojený, že jsem s Thomasem. Večer dorazila Renée. Přivítání s ní probíhalo podobně. Šly jsme se projít.  Thomas s Charliem zůstali doma.

„Bello, jsem na tebe strašně pyšná.“, řekla najednou a pevně mě objala.

„Díky. Jen je škoda, že si nic nepamatuju. Tak ráda bych si vzpomněla“.

„Thomas je moc milý muž. Sluší Vám to spolu. Edward byl taky moc milý, ale Thomas mi přijde vyspělejší, takový vyrovnanější. Nedivím se, že ses do něho zamilovala“.

„Prosím, mohla bys mi vyprávět o mě a o Edwardovi? Vím, co jsem kvůli němu udělala a právě proto bych to chtěla pochopit. Víš, kdybych si znovu vzpomněla, ráda bych věděla, co čekat.“

„Počkej. Jak to myslíš co čekat?“, zeptala se.

 

Nadechla jsem se a začala vysvětlovat. „Thomas mi to vysvětloval. Vysvětloval mi, co se může stát, když bych si vzpomněla. Je možné, že pokud si vzpomenu, moje aktuální city budou přednostnější. Ale je i druhá možnost a prý není tak ojedinělá. Mohlo by se stát, že si vzpomenu na všechno, včetně citů, které jsem k němu chovala. Bude to, jako by poslední dva roky nebyly. Alespoň pocitově. Samozřejmě, že bych milovala Thomase, ale zároveň bych si mohla vzpomenout i na city k Edwardovi. Nikdo nemůže dopředu odhadnout co budu cítit, pokud si vzpomenu. Proto bych radši byla připravená“.

Dívala se na mě šokovaně a viděla jsem, jak je najednou utrápená.

„Já nevím co se tehdy stalo. Neřekla jsi mi o tom. Nemluvila jsi o tom s nikým. Byla jsi vždycky spíš uzavřená, ale potom, co tě opustil, jsi několik dní byla jako v nějakém transu. Když jsme na tebe mluvili, dívala ses na nás, ale jako bys nás ani neviděla a neslyšela. Nic jsi nejedla a nic nepila. Bylo to příšerné“, najednou jsem si všimla, že jí tečou po tváři slzy. „Promiň, to jsem nechtěla. Nemusíme o tom mluvit“, objala jsem ji. Setřela si slzy a pokračovala.

„Pár dní potom jsi se pokusila o sebevraždu. Nenapadlo nás, že bys byla něčeho takového schopná. Kdyby ano, hlídali bychom tě. Našla jsem tě náhodou. Naštěstí nebylo pozdě. Naštěstí tě ještě zachránili. Byla jsi 2 měsíce v psychiatrické léčebně. V den, kdy tě propustili jsi utekla.“

„Kdy to bylo?“, zeptala jsem se.

„1. prosince“, odpověděla a já začala počítat. Usmála jsem se.

„Ta nehoda se stala 10 dní po tom, co jsem utekla. To jsem moc dlouho na útěku nebyla, co?“, zasmála jsem se tomu.

„Bello, jak si z toho jen můžeš dělat legraci?“, vyčetla mi.

„Promiň. To já jen, že jsem se moc dlouho netrápila mami. Ty to nechápeš? Od té nehody můj život je docela v pořádku. Chodím na vysokou, jsem s Thomasem a navíc si nepamatuju na to všechno zlé co jsem tady prožila, nemusíš být smutná, mami. Věř mi. Všechno bude v pořádku“, snažila jsem se ji utěšit.

Usmála se na mě. „Máš pravdu. Možná by bylo lepší, kdyby sis na toho Edwarda ani nevzpomněla“.

„Co bylo potom? Vrátil se? Něco takového Alice říkala.“, zeptala jsem se.

„Ano. Asi měsíc po tom, co jsi odešla. Najednou zazvonil u Charlieho domu a chtěl s tebou mluvit. Prý tě chtěl požádat o odpuštění, nebo to alespoň Charliemu říkal. Bylo to nějak po Vánocích. Charlie ho vyhodil, ale potom přijela i Alice a ta nám nějakou chvíli pomáhala hledat. Všichni Cullenovi pomáhali, ale jako by se po tobě zem slehla. Bylo to příšerné“, řekla bolestně.

„Promiň. Pojď. Řekni mi něco o sobě. To bude určitě veselejší, viď?“, snažila jsem se ji přivést na jiné myšlenky, protože jsem viděla, jak se její oči zase zalévají slzami.

Vyprávěla mi o Philovi, o jejím životě v Jacksonville. O všelijakých maličkostech z jejího života. Bylo to úžasné. Povídali jsme si o různých věcech a čas strašně utíkal.

Když jsme se vrátili domů, Charlie s Thomasem seděli na gauči a o něčem debatovali.

Rozhodovalo se, kde kdo bude spát. Bylo legrační sledovat rozpaky Renée a Charlieho, když jsme se s Thomasem chystali do mého pokoje. Musela jsem se pousmát. „Je v tom nějaký problém Charlie?“, zeptal se Thomas. Dusila jsem v sobě smích.

Charlie si ho chvíli prohlížel. Nevím nad čím vůbec přemýšlí. Myslím si, že by asi těžko hledal lepší partii pro svoji dceru. „Ne, žádný Thomasi“. „Renée, lehneš si ke mně, já se vyspím na gauči“, zaslechla jsem, když jsme stoupali po schodech. Vzala jsem si ručník a šla jsem se osprchovat. Jakmile jsem vešla do koupelny, dorazil ke mně další střípek vzpomínek. Podívala jsem se na vanu a viděla jsem, jak žiletkou přejíždím po zápěstích. Cítila jsem přesně ten pocit, který jsem cítila v tu chvíli. Beznaděj, smutek, bolest, lásku. Bylo to jen na moment, ale cítila jsem ji. Bylo to tak silné. Když ta vzpomínka zmizela, snažila jsem se vybavit zpět ty emoce, nešlo to, ale bylo to tak intenzivní. Sedla jsem si na zem a přemýšlela jsem. Najednou jako bych cítila, že bych si nikdy neměla vzpomenout. Budu cítit ten smutek a tu bolest. To, co jsem cítila před malou chvílí byl jen zlomek toho, co budu cítit. Bude to bolet, vím to. Cítím to. Vyběhla jsem z koupelny, seběhla jsem schody a vylítla jsem ven ze dveří. Utíkala jsem co nejdál. Běžela jsem někam do lesa a tam jsem dopadla na kolena. Špatně se mi dýchalo, byla jsem naprosto bez sebe. Přemýšlela jsem, že bych si možná neměla vzpomenout. Neměla bych se o to snažit. Měla bych být ráda a vděčná těm pocitům, které cítím teď a nesnažit se vybavit si tu bolest, kterou jsem cítila v mém předchozím životě. Bella trpěla.

Najednou jsem se ocitla Thomasovi v náručí a odnášel mě zpátky k domu. Položil mě do postele a políbil mě na čelo. Na nic se nevyptával. Byla jsem mu vděčná. Nemůžu jim říct, že si vzpomínám. Ještě ne, jsou to jen střípky, třeba nic víc nepřijde, nechci jim dávat naději.

Vzbudila jsem se do bílého dne. Podívala jsem se okolo sebe a uviděla jsem někoho v křesle. Rozbušilo se mi srdce. Edward. Seděl tam a díval se na mě. Najednou promluvil. „Beth, jsi v pořádku?“ Zaklepala jsem hlavou a dívala se, jak ke mně míří Thomas. Byl to sen? Přísahala bych, že přesně takhle tam sedával Edward. Skutečně si začínám vzpomínat? Thomas si sedl ke mně na postel. „Jsi v pořádku? Už je ti líp?“.

„Ano. Nějak to tu na mě včera dopadlo“, odpověděla jsme mu.

„To je pochopitelné po tom všem. Zvládáš to skvěle. Líp než jsem očekával.“, řekl nadšeně.

„Snad jsi nespal celou noc na křesle?“, zeptala jsem se překvapeně.

„Ne, Beth. Já jsem nespal vůbec.“, odpověděl mi klidně.

„To je mi líto, promiň.“, omlouvala jsem se mu.

„Beth, já jsem nespal, protože já nespím.“

„Nespíš?“

„Ne“

Chvíli mi trvalo než jsem si přebrala jeho slova.

„Jako nikdy?“

„Ne, nikdy“.

Nezmohla jsem se na odpověď. Nezmohla jsem se na nic.

„Nespíš?“, zeptala jsem se znovu, abych se ujistila.

„Ne.“

Povzdechla jsem si. „Ale ležel jsi se mnou v posteli už tolikrát a vypadal jsi, že spíš“, říkala jsem nechápavě.

„Ne, já nikdy nespal. Nepotřebujeme to.“

Nezmohla jsem se na odpověď. Připadala jsem si zase jak v nějakém příšerném snu. „Možná je načase, abych se o tobě dozvěděla všechno“, řekla jsem tónem, který nebyl moc příjemný, až mě to překvapilo. Thomas se na mě podíval, zřejmě to překvapilo i jeho.

„Projdeme se?“, zeptala jsem se ho.

Kývnul jen hlavou na souhlas.

„Potřebuju sprchu. Potom vyrazíme.“ Nečekala jsem na odpověď a odešla jsem do koupelny. Vyhnula jsem se pohledu k vaně, aby se mi nevrátily ty příšerné vzpomínky.

Charlie do nás narval ještě snídani, takže jsem si zase trochu užila Thomasův obličej, když strkal do pusy nějaký kus pečiva. Seděla jsem naproti jemu a smála jsem se. Kroutil hlavou a s povzdechem poslušně jedl.

Procházeli jsme se lesem a potom jsme si sedli.

„Thomasi. Vím, že nejíš, nepiješ, tedy piješ, ale piješ krev, nespíš, oproti ostatním se netřpytíš na slunci, jsi extrémně silný a rychlý, máte dobrý sluch, máš červené oči a tvoje kůže je ledově studená. Je to všechno nebo mám čekat ještě něco horšího?“ zeptala jsem se zase tím nepříjemným tónem.

Zhluboka se nadechl. Dodával si zřejmě odvahy. A jeee, to se mi nebude líbit, pomyslela jsem si a taky že ne. „Nestárneme“, řekl rychle, zřejmě, aby si to nerozmyslel.

Chvíli bylo ticho, ale to ticho vyrušil můj tlukot srdce, které bilo příšerně rychle a hlasitě.

„Jsi nesmrtelný?“, zeptala jsem se nahlas.

„Ano, dá se to tak říct“.

Další chvíle uplynula než jsem byla zase schopná promluvit. Může to být ještě horší?

Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla příšerně naštvaná. Myslela jsem na ty poslední měsíce, na mě a na Thomase, prostě na všechno co se stalo.

„A jak sis to asi tak představoval? Myslel sis, že si toho nevšimnu? Že já vedle tebe budu pomalu stárnout a ty budeš stále 27letý? Nebo kolik ti vlastně je? Můžeš mi říct, jaký byl tvůj plán? Kdy jsi mi to chtěl říct?“, řvala jsem na něho. Sledoval mě a velice potichu a smutně mi odpověděl.

„Já jsem čekal. Řekl bych ti to. Nevydržel bych to už o moc déle, ale chtěl jsem počkat, aby sis byla opravdu jistá, že mě miluješ. Chtěl jsem si být jistý, že chceš být se mnou“. Na chvíli se odmlčel a pak dodal větu, která mi vyrazila dech. „Chtěl jsem, abys se mnou byla napořád“.

„Co tím myslíš?“

„Chtěl jsem ti nabídnout, aby ses stala tím co já a mohli bychom být spolu napořád.“, řekl ještě tišeji a díval se mi do očí.

Seděla jsem tam, neschopna slova.

„Celý náš společný život je snůška lží. Všechno, co jsi mi říkal, co jsi dělal, byla jen lež a přetvářka. Mám pocit, že tě vlastně vůbec neznám“, řekla jsem zdrceně.

„Promiň Beth. Neměl jsem jinou možnost. Je to uzákoněné pravidlo mezi upíry. Nesmíme nikomu říct o naší existenci. Jinak ho musíme přeměnit nebo …“ „Zabít?“, dořekla jsem jeho větu.

„Ano“.

„Fajn. Dobře. Takže teďka mě musíš přeměnit nebo zabít?“

Jeho tvář se najednou změnila a jeho obličej byl plný bolesti. „Beth. Nikdy bych ti neublížil. Nemohl bych tě zabít. Uvažoval jsem o tvé přeměně. Chci s tebou být napořád. Miluju tě. Nic pro mě není důležitější než jsi ty. Musel jsem ti lhát. Je mi to líto“.

Mlčeli jsme a seděli jsme tam. Cítila jsem Thomasův pohled, ale nepodívala jsem se na něho.

„Thomasi, já bych tady chtěla být chvilku s Charliem a s Renée“.

Thomas zatnul ruce v pěst a viděla jsem tu bolest, kterou se snažil skrýt. „Mám odjet?“, zeptal se.

„Ano“.

Ucítila jsem jeho prst na mé bradě a zvedl mi hlavu. „Opouštíš mě?“, zeptal se ztrápeně.

„Ne Thomasi. Jen bych chtěla být chvíli se svou rodinou a chtěla bych si všechno promyslet.“, řekla jsem mu popravdě.

Povzdechl si. „Miluju tě Beth. Budu čekat.“

Když jsem viděla tu bolest, kterou měl v očích, bolelo to strašně i mě. Nechtěla jsem ho opustit, ale teď jsem potřebovala být alespoň na chvíli ve společnosti mé rodiny a hlavně lidí. Alespoň na chvíli zmizet z toho neskutečného světa upírů.

„Taky tě miluju Thomasi. Vrátím se za tebou až budu připravená“, odpověděla jsem mu.

Pokusil se o úsměv.

Postavil se a chystal se odejít. Chytla jsem ho za ruku a zadržela jsem ho. Rychle jsem vstala a přitiskla jsem své rty k těm jeho. Líbala jsem ho vášnivě, tak jako nikdy. Nejdřív byl překvapený, ale potom se polibku naprosto oddal. Otevřel ústa a naše jazyky se střetly. Bylo to už pár dnů co jsme se nemilovali a já jsem cítila tu touhu po jeho těle. Chtěla jsem ho cítit co nejblíž. Chtěla jsem se tím utvrdit ve svých citech, utvrdit se, že ho miluju, že chci být s ním. Začala jsem mu rozepínat kalhoty, stejně dělal i on s mými. „Miluju tě“, šeptala jsem. On šeptal to samé. Lehli jsme si na zem a nechali svá těla splynout. Ještě chvíli jsme tam leželi, dokud mi nezačala být zima. Thomas mi pomohl vstát a objal mě.

„Bude se mi stýskat. Miluju tě.“, zašeptal a políbil mě. „A já tebe. Vrátím se brzo….domů.“

Usmál se. Doopravdy, od srdce se usmál a já věděla, že chci být s ním. Nezáleží, jestli jako člověk, nebo upír, prostě chci být s ním. Je celý můj život. S ním se cítím dobře a ráda se vrátím do našeho bytečku…zpátky ke své lásce…!!!!

 

Předchozí kapitola ... Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!