Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledači pokladu - 3. kapitola

Náhrobek


Hledači pokladu - 3. kapitolaČeká vás rozhovor Belly a Edwarda a také mnoho promarněných životů.

3. kapitola

Bella



Probudila jsem se v nějaké kajutě. Byla honosně vyzdobená, to určitě nebude můj chlívek, kterému otec říká pokoj.
Na kraji postele jsem zahlédla plačící Alice v roztrhaných šatech. Okamžitě jsem k ní přiskočila a rány na zádech se ozvaly. Sykla jsem bolestí, ale ani to mě neodradilo od objetí plačící přítelkyně.
„Alice, co se stalo? Jak jsem se sem dostala? Kde to jsem… a co se ti stalo?“ vyhrnula jsem ze sebe vše, co mě teď tížilo.
„Já... našla jsem tě krvácející v mučírně... Chtěla jsem tě vzít ke mně do pokoje, ale potkala jsem Edwarda a požádala ho, aby mi s tebou pomohl. Souhlasil, že můžeš chvíli zůstat u něj, ale..." vzlykala Alice.
„Co se stalo?" pobídla jsem ji.
„On mě znásilnil, Bello!" vzlykla Alice a propukla v další pláč. Vyděšeně jsem na ni zůstala zírat a pevně ji objala. To si dělá srandu! Ten parchant mi znásilnil nejlepší kamarádku?! Já si toho násilníka mám brát?! Tak to se připrav, Edwarde Cullene! Zrovna takový smrad jako ty mi ze života peklo dělat nebude! Za to, co jsi udělal, budeš pykat!
Byla jsem hrozně naštvaná a toho svého dokonalého manžílka z celého srdce nenáviděla. Je možné, abych někoho nenáviděla více než otce? Ano, je!
Vztekem jsem vrčela a začala se ve mně probouzet ta zlá půlka Belly.
„Kde je ten hajzl!“ zavrčela jsem a vyšvihla se do stoje. Alice strachy ztuhla.
„Bello, nedělej nic ukvapeného. Nech Edwarda být. Já si to s ním vyřídím,“ snažila se mě uklidnit Alice, to jsem jí však už neposlouchala.
Ignorovala jsem jí a upíří rychlostí vyběhla na palubu.
Byla jsem nahrbená do útočné pozice a vrčela jsem tak, jak jsem jen mohla. Okamžitě jsem přitáhla pohledy všech.
Zahlédla jsem i toho kripla a hned vedle něj svého milovaného otce. Okamžitě jsem schovala svůj vztek za milou masku a s úsměvem přihopsala až ke kriplovi, teda chci říct k Edwardovi.
„Ahojky, miláčku, můžeme si, prosím, promluvit? Musíme zařídit spoustu věcí kolem svatby," pištěla jsem nadšeně a snažila se co nejvíce potlačit tu nechuť a vztek.
Edwardovi nechápavě, ale přitom velice šťastně svítily oči.
„Jistě,“ řekl a naznačil mi, ať jdu. Dovedl mě do jeho pokoje a já, jako správná ženuška, za ním zaklapla dveře.
Stále jsem stála k němu otočená zády.
„Tak jaká byla noc?“ zeptala jsem se chladně.
„Ehm... normální?"
„Normální? Ty proradnej kreténe! Ty mi znásilníš kamarádku a všechno je fajn!? Tak takhle teda ne, ty idiote! Jsi pro mě jen nejhorší špína! Jestli si myslíš, že si tě někdy vezmu, tak si ty svoje zásnuby strč do zadku! Se mnou si nikdo zahrávat nebude! A jestli ještě někdy sáhneš na Alice, tak ti urvu ruce! A nemysli si, že to neudělám!" křičela jsem na něj a divoce vrčela.
„Klid, Bello, všechno bude fajn,“ snažil se mě uklidnit, to mě však ještě víc vydráždilo. Skočila jsem mu po krku.
Bohužel byl moc rychlý, takže jsem se zakousnout nestačila. Místo toho jsem ho však alespoň pořádně praštila pěstí do toho jeho odporného obličeje.
Chtěla jsem ho znovu uhodit, ale místo toho mi zkroutil ruku za zády a já se nemohla hýbat.
„Pusť mě, ty idiote!" řvala jsem na něj, ale on nepovolil.
„Až se uklidníš."
„Fajn, jsem klidná, pusť!"
„Nepustím, a ty bys měla začít ovládat svůj vztek."
„Aha, tak to jo. Tak já se mám léčit, ale to, že jsi znásilnil mou kamarádku, to je v pořádku?! Ty jedno nechutný zvíře!" prskala jsem. Na chvíli ztuhl.
„Tak já jsem pro tebe nechutný?!“
„Jsi víc než to! Nejhorší spodina, tyran, násilník, barbar, nemáš city! Nemáš srdce! Kdybys měl srdce, tak mě necháš být! Vrať se tam, odkud si přišel! Nechci tě tady! Nenávidím tě a nikdy si tě nevezmu! Marníš tady ten svůj pošahaný čas!" vrčela jsem na něj. Sice jsem mu neviděla do tváře, ale připadal mi nějak ztuhlý.
„Nemůžu," šeptl tiše a pustil mě. Chvíli jsme na sebe jen koukali. Jeho výraz byl plný smutky a touhy. Kde je ta odporná, chladná a odtažitá maska? Proč se na mě teď dívá, jako by mu na mně záleželo? Co to na mě hraje?
Povzdechla jsem si.
„Hele, ty, zdá se, nedokážeš vydržet bez ženské společnosti, která by ti ho hned vykouřila, ale já taková nejsem, jasný? Ale uvědomuji si, že i když nebudu chtít, tak se stejě vdám. Otec mě donutí násilím a ty mu, zdá se, budeš pomáhat. Ty nechceš mě a já nechci tebe. Sice už nikdy nebudu mít ten vytoužený život, jaký jsem chtěla, ale lepší než nic. Navíc, pohádky z románů se prostě nedají vyplnit, o tom já vím své. Nicméně, ty si najdi milenek, kolik chceš, ale netahej do toho moje kamarádky! A já si budu žít také po svém. Na papírech budeme manželé, ale nic nebudeme mít společného. Bude nám to vyhovovat oběma," řekla jsem a sledovala jeho výraz.
„Jenomže to já nechci. Nechci, abychom každý měli tisíce milenců a milenek, chci abychom byli jen my dva,“ řekl, a toužebně se na mě zadíval.
„Ty nejsi upír pro mě. Jsi krutý, nemáš k ženám úctu, se všemi se hned vyspíš a nemáš srdce. Nic takového já nechci, Edwarde! Svůj život jsem si plánovala úplně jinak! Copak to nevidíš! Nechci tě!"
„Nemohu odejít."
„Tak se alespoň budeme ignorovat. Já neznám tebe a ty zas neznáš mě," řekla jsem a odešla rázně z pokoje.
Zase jsem si vylezla na můj stožár a pozorovala slunce. Proč je ke mně život takový? Proč nemohu mít alespoň trošičku štěstí?!
Pohlédla jsem na palubu a uviděla, jak Jasper bojuje s Edwardem. S úsměvem na rtech jsem je pozorovala. Ten můj manžílek by měl dostat pořádnou lekci. Jasper byl nejlepší bojovník na lodi a nějaké princátko proti němu nemá šanci.
Jenomže síly byly vyrovnané. Edward vždy uhnul chviličku před tím, než ho Jasper stihnul praštit, a Jasper byl zase neuvěřitelně rychlý, takže ho Edward také nemohl dostat. Připadalo mi však, jakoby Edward nebojoval, spíš se bránil. Najednou se do toho vložila Alice a povalila Jaspera. Něco mu šeptala a potom společně s Jasperem utekli. Divný... Taky mohli Edwarda trochu stlouct, vůbec by mi to nevadilo, možná bych jim i fandila. Takhle přicházím o všechnu zábavu.
„Loď na obzoru!" křikl nějaký upír a já se podívala po směru, kam všichni ukazovali.
Opravdu. Byla to nějaká obchodní loď, ale velice ozbrojená s velkým počtem děl. Hmmm, to bude cenností, až se mi začínaly sbíhat sliny. Ladně jsem seskočila a vytasila meč z pochvy, který jsem měla připásaný u boku.
Chtěla jsem jako vždy přivolat vítr a dopřát nám tak výhodu, ale vítr mě neposlouchal! Co to je! O co tady jde! Sakra, to se musí stát zrovna teď!?
Dělové koule začaly lítat a pistole střílely.
Na to, že to byla obchodní loď, měla dokonce i ozbrojené námořníky, wow! To bude pokládek!
Mečem jsem neomylně utínala jednu hlavu za druhou a probodávala rychlostí geparda.
Když vtom jsem uslyšela výstřel hlasitější než všechny ostatní, a hned po něm následovalo několik dalších. Otočila jsem se po zvuku a uviděla, jak jeden z mých upířích kolegů padá k zemi. Mrtev. Kulka, která ho prostřelila, byla malá bombička, která v jeho těle vybouchla, a tím dorazila i upíra.
Další výstřel, prásk!
Zděšeně jsem uviděla otce, jak padá k zemi. Mrtev. Okamžitě jsem k němu přiběhla. Já vím, že ho nenávidím, ale v těchto chvílích, když jsem viděla vlastního otce umírat, jsem na všechen vztek zapomněla a soustředila se jen a jen na umírajícího upíra v mé náruči.
Otec se mi podíval do očí a na tváři se mu mihl nepatrný úsměv.
„Jsi tolik podobná své matce... Veď tuhle loď a najděte poklad, mapa je v dřevěné skřínce v mém stole. Bello, byla jsi tou nejlepší dcerou, jakou si otec mohl kdy přát. I přesto, že jsem si na tobě vyléval vztek, jsem tě vždy velice miloval. Já vím, že to zvládneš, dcero má, věřím ti..." řekl poslední slova a jeho pohled se stal skelným. Můj otec mi právě umřel náručí.
„Nezklamu tě, otče," řekla jsem a zavřela mu víčka.
Ve svých žilách jsem zas pocítila moc nad větrem, nechala jsem se ovládat vztekem a nechala vítr bouřit. Zařvala jsem a vší silou odhodila všechny lidské námořníky do moře.
Když se nějaký z nich vynořil, silou větru jsem ho opět potopila. Jejich srdce bila rychle, ale pak postupně odezněla...
Vyčerpaně jsem se svalila na zem. Nevnímala jsem okolí. Vnímala jsem jen svůj rychlý tep a mrtvá těla mých přátel, která byla poházená všude kolem mne.
Kolik z nich přežilo? Jak se dostanu k ostrovu? Myšlenky se mi mísily jedna před druhou. Jedno jsem však věděla jistě.
„Nezklamu tě, otče," šeptla jsem.


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledači pokladu - 3. kapitola:

 1
2. cechovicovam
05.01.2012 [18:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.06.2011 [12:59]

Ariana Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!