Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hlas smrti_Prolog

23.06.2010 (16:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2601×

Hlas smrti

Prolog

Bylo jí patnáct. Její rodiče se rozvedli, když byla ještě miminko, ale ona svou mámu nenáviděla. Neměla ji ráda za to, že si našla jiného muže, že ji nutí mít ho ráda a že nemůže být s tátou. Jenže ve svých deseti letech, si bydlení u táty přímo vydupala. A tak se přestěhovala do zapadákova ve Washingtonu.

Jmenovala se Isabella Swanová.

Jednoho dne byla Bella pozvaná na oslavu patnáctých narozenin svého kamaráda.

Byla typický puberťák, který miluje svého otce, i když to nedává najevo. Ve škole byla průměrná, měla hodně dobrých kamarádů, byla oblíbená. Svůj život si užívala. Milovala oslavy. To ale nikdo nevěděl, co se stane.

O dva týdny později už se Bella chystala na oslavu narozenin jejího kamaráda Mika Newtona. V rychlosti se osprchovala a umyla vlasy, které následně vyušila. Oblékla si tmavě modré šaty, které sahaly pod zadeček, nanesla tmavé stíny a lesk na rty, narovnala si mahagonové vlasy, popadla kabelku, obula si černé kozačky a utíkala ze schodů.

„Tati, tak já jdu, ano? Přespím u Mika, tak přijedu až ráno,“ řekla Charliemu, který se díval na zápas.

„Zlato! Mám tě odvést?“ zeptal se a šel zkontrolovat svou milovanou dceru.

„Ne, přijede pro mě Mikův starší bratr. Vždyť víš, ten, s kterým už měsíc chodím,“ zasmála se pohledu jejího otce. Ano, Bella měla osmnáctiletého kluka. Nemilovala ho, prostě si užívala.

„Tak pá a nepij moc!“ zavolal ještě Charlie, když už Bella vybíhala z domu. Před domem na ni totiž čekal David, její kluk. Opíral se o auto a prohlížel si ji, dokud nepřišla k němu a neobjala ho kolem krku. Okamžitě ji chytil za pas a přitáhl k sobě.

„Chyběla jsi mi,“ pošeptal jí do ucha a něžně políbil. Nasedli do auta, David položil svou ruku na Bellino odhalené stehno.

Jeli sotva pět minut, když už museli vystupovat. David doprovodil Bellu ke dveřím.

„Nepůjdeš?“ zeptala se zklamaně, když se zastavil.

„Ne, tohle si užiješ i beze mě.“

„To nepůjde. Nemůžu zůstat s tebou?“

„Ne, můj bráška tě čeká. Vynahradíme si to zítra, ano? Nebo víš co? Až půjdete spát, běž do mého pokoje. Já přijedu kolem druhé ráno.“ Bella se usmála, stoupla si na špičky a vášnivě Davida políbila.

„Tak zatím,“ rozloučila se a vešla do domu. Dům nebyl nijak ozdoben, což bylo dobře.

„Halóóó?“ zavolala Bella a o minutu později už byla v obložení všech svých kamarádů. Všichni se skvěle bavili, tančili, zpívali a koupali se v zahradním bazénu. Po jedenácté hodině večerní většina lidí odešla a zbylo jich tu jen sedm.

„Tak co podniknem?“ zeptala se Bella.

„To vážně netuším,“ řekla Jessica, jedna z Belliných kamarádek.

„Budeme vyvolávat duchy!“ vykřikla Angela a všichni souhlasili. Angelina máma byla něco jako vědma, takže Angela moc dobře věděla, jak se spiritické seance dělají.

„Takže… Potřebujeme naprostou tmu. Pokud možno sklep bez oken,“ řekla.

„My ale sklep nemáme,“ oznámil Mike.

„Tak pojedeme k nám!“ vykřikla Bells. „Táta už bude nejspíš spát, ale náš dům je v lese, máme sklep bez okem, kam se i já bojím.“

Nikdo nebyl proti.

„Tak dobře. Potřebujeme rovnou tvrdou podložku,“ prohlásila Angela.

„Tu máme ve sklepě. Je tam plno beden,“ řekla Bella.

„Dobře, pak svíčku, několik tvrdých papírů, nůžky, izolepu a skleničku na víno.“

„To mám, jdu pro to,“ řekl Mike a na chvíli odběhl. Asi po deseti minutách přišel zpět se sáčkem s věcmi v jedné ruce a s flaškou vodky v druhé.

„Mám to a ukořistil jsem i bonus!“ zamával flaškou nad sebou. Všichni se zasmáli a vydali se na cestu. Vzdálenost, mezi dvěma domy, nebyla dlouhá, jenže i dvacetiminutová cesta může opilým puberťákům trvat hodinu, takže není divu, že dorazili až po půlnoci.

„Hlavně buďte zticha!“ upozornila všechny Bella, zatímco otevírala dveře od sklepa. Rozsvítila baterku a vedla své kamarády po prudkých točitých schodech dolů, do naprosté tmy. Všichni v tichosti sestupovali dolů, ani nedutali. Zdí profukoval studený vítr, který spolu s tou tmou působil strašidelně.

„Jsme tady,“ řekla Bella, když konečně došlápla na zem. Postoupila o několik kroků k jedné z dřevěných beden, položila na ni baterku tak, aby osvětlovala celou místnost. U jedné stěny stálo plno krabic, byly na nich pavučiny a prach.

Bella posunula jednu z dřevených krabic doprostřed. Angela na ni postavila skleničku vzhůru nohama. Vzala si papír a nůžky, nastříhala dvacet osm čtverečků o velikosti 8x8 centimetrů a na každý z nich napsala velké písmeno naší abecedy bez diakritiky. Na zbylé dva napsala Ano a Ne. Tyto papírky pak pečlivě přilepila izolepou k bedně okolo sklenice.

„Tak, teď si všichni posedjte okolo krabice. A do tureckého sedu, prosím!“ vyzvala děti Angela. Všichni ji poslechli.

Cítili vlhkost, smrdělo to tam zatuchlinou. Byli nervózní, bylo chladno a jediný zdroj světla, byla baterka. Všichni dojednoho se báli, i když si to nechtěli přiznat. Cítili… Něco zlého.

„Ehm… Já bych asi měla jít. Musím se na pondělí hodně učit,“ řekla Jessica.

„Tak na to zapomeň. Na seanci musí být alespoň šest lidí!“ vykřikla okamžitě Angela, až se na ni všichni podívali.

„Proč?“ zeptal se Jonathan.

„Protože duch potřebuje energii, aby mohl opustit svůj svět a přenést se do našeho. A my mu tu energii dodáme. Kdyby nás bylo jen pět, neuspějeme. Prosím, Jess.“ Angela na ni upřela psí oči, i když v té tmě to nebylo moc vidět. Jessica si rezignovaně povzdechla a přikývla.

Angela se usmála a opatrně uchopila svíčku. Přenesla ji do prázdného rohu místnosti. Nejdříve zem pokapala pár kapkami vosku a do nich pak připevnila svíčku.

„K čemu to bude?“ zeptal se Mike.

„Až náš duch nabere dostatek energie, bude hledat světlo. Svíčka mu ukáže cestu k nám,“ odpověděla Angela. Naše Bella počkala, až se usadí i Angela, zhasla baterku a sama se posadila.

Šest patnáctiletých puberťáků tvořilo kolečko okolo bedny se svíčkou a písmeny. Dotýkali se navzájem koleny, každý se zmateně díval z jednoho na druhého a nevěděli, co se bude dít. Kdyby to totiž věděli, utekli by pryč. S křikem.

„Teď dají všichni ukazováček na kraj skleničky. Položte ho tam volně, netlačte na něj.“

„A to je k čemu?“ zeptal se Mike a sám se zasmál ve snaze zlepšit ztísněnou náladu.

„Neptej se a poslechni!“ štěkla na něj Angela a sama tak udělala.

HUDBA

Místností se rozlehlo pět hlubokých nádechů. Všichni zavřeli oči a položili ukazováček na sklenici.

Belle tlouklo srdce jako o život. Nejdříve se jí to zdálo jako skvělý nápad, ale teď? Cítila, jak kolem ní proudí chladný vzduch. Naskočila jí husí kůže.

„Je tu přítomen duch? Pokud je tu přítomen, ať pohne sklenicí,“ řekla Angela hlubokým hlasem. Na sklenici byl cítit tlak, začala se mírně třást. Bella byla vystrašená, chtěla rukou pohnout, odtrhnout se od sklenice, utéct. Jenže to nešlo. Nemohla se ani hnout. Chtěla otevřít oči, ale bála se, co uvidí. Proto je držela pevně semknuté.

Sklenice se pohnula. Ozvalo se pár překvapených zalapání po dechu, ale nikdo nebyl sto oddělat ruku. Bella seděla strnule, bez pohnutí. Něco, nebo někdo, byl za ní, ježily se jí chloupky na krku, cítila ledový dech.

„Ano,“ zašeptala Angela, „duch říká, že je tu.“ Angela jediná byla ochotná otevřít oči a předávat tak duchovi vzkazy.

„Kdo jsi?“ Sklenice se opět pohnula a Bella se musela natahovat. Nějaká neviditelná síla ji připoutala ke sklenici, stejně jako ostatní.

„N,“ zašeptala Angela, když se sklenice zastavila.

„O, N.“ Po pěti minutách se sklenice zastavila úplně. Angela vydechla a monotóním hlasem řekla: „Non omnis moriar. To je ten vzkaz.“

„Co to znamená?“ zeptal se Eric. Dalo mu moc práce promluvit, ale dokázal to. Bella se vzpamatovala, ale oči neotevřela, ruku nestáhla.

„Je to z latiny… Já však docela neumřu,“ řekla napřáhlým hlasem.

„Dobře, pokračujeme. Jsem Angela.“ Sklenice se začala opět hýbat. Angela to se zaujetím pozorovala.

„Dvacet šest,“ pošeptala. Nevěděla, co to znamená, ale byla si jistá, že nic dobrého. Máma ji vždy varovala, aby seance neprováděla. Jenže množství alkoholu v její krvi jí zakázalo řídit se máminými rozkazy. Bohužel, alkohol vyprchával a ona si uvědomila, co právě způsobila. Nechtěla pokračovat dál, ale věděla, že musí. Duch ji nutil.

„Jonathan,“ řekla a opět sledovala pohybující se skleničku. Všichni okolo napjatě poslouchali, co jim duch vzkazuje.

„Muž bez dechu.“ Každému se chtělo zasmát, jelikož netušili, co to znamenalo. Nemohli. Jediné, čeho byli schopní, bylo pohybování se spolu se skleničkou a naslouchání Angele.

Angela postupně vyjmenovala všechny přítomné. Bella s napjetím poslouchala a snažila se zapamatovat všechny vzkazy.

Jessica – Tma.

Mike – Pan vajíčko.

Eric – Netvor.

Význam všech těchto vzkazů byl neznámý. Netušili, proč jim duch vzkazuje zrovna tohle, ale raději to neřešili. Třepali se zimou a čekali, než tohle všechno skončí. Zbývalo pouze poslední nevyřčené jméno. Jméno naší hlavní hrdinky.

„Bella,“ řekla Angela.

Věčnost… Takhle bych to, jako nezávislý pozorovatel, popsala. Sklenice klouzala po krabici a zastavovala se na písmenkách. Nikdo ani nedutal, jen Angela pozorovala vzkaz a bledla. To, co duch psal, bylo daleko horší, než předtím.

„Smůla. Krach. Stěhování. Láska. Já, duch, kterého jste opět probrali k životu, se stanu tebou, Isabello,“ pověděla Angela trhaně. Bella jakoby se probrala z tranzu. Okamžitě oddělala prst ze skleničky a ucukla. Kontakt s duchem se přerušil.

To ovšem ještě nikdo nevěděl, že duch neodešel. Pobýval ve stěnách sklepení a čekal na vhodnou příležitost.  Mínil se pomstít své bývalé lásce za to, že ji nechal zabít. A jak nejlépe se mu pomstít? Vrátit se. Vrátit se na Svět. Vrátit se k němu. Vrátit se, jako někdo úplně jiný.

Duchův plán byl lehký. Svést dohromady dvě zbloudilé osoby. Dívku a upíra. Dívka bude zranitelná. Bude stačit jen pár slovíček hrůzy a sama bude chtít skoncovat ze životem. A pak se na scéně objeví náš duch. Naše dávno mrtvá, Anabell.

Bella i její kamarádi rychle zapomněli na nějakou spiritickou seanci. Zapomněli na vzkazy, zapomněli na špatný pocit, který měli. Dál si žili svůj život. Bella a její otec se museli přestěhovat do domu, na který nebudou muset vynakládat tolik peněz. Belle to nevadilo. Měla ráda změnu.

Teď je jí sedmnáct let. Stala se z ní nádherná dívka. Do jejího bývalého domu se přeštěhovala zvláštní rodina. Bella se s nimi seznámila. Našla v nich druhou rodinu, v dívce Alici našla nejlepší kamarádku a v chlapci jménem Edward našla spřízněnou duši.

Bella byla nesmírně šťastná po boku svého vyvoleného. Měla vše, co potřebovala. Nevadilo jí, že její rodina jsou upíři. Naopak… Byla ráda. Cítila se s nimi v bezpečí.

Bohužel nevěděla, že jedna Edwardova otázka a Bellina krátká odpověď všechno změní. K horšímu.