Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hlas smrti - 1. kapitola

30.06.2010 (21:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1964×

1. kapitola

Bella ležela ve svém pokoji. Na své posteli. Vedle ní ležel Edward, její upíří kluk. Tiskli se k sobě, protože víc si ani jeden nedovolil. Edward byl vychován jako gentleman, proto se zdráhal dovolit Belle… Něco víc.

„Měla bys spát,“ pošeptal Edward své dívce do ouška sametovým hlasem. Bella se zachvěla.

„Nechci spát,“ odpověděla a zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje. Bohužel ve tmě viděla jen obrys, tak zvedla ruku a dlaň přiložila na Edwardovu tvář. Slastně přivřel oči. Vnímal to teplo sálající z těla jeho lásky.

„Miluju tě,“ řekl.

„Já tebe.“ Bella se natáhla a políbila ho. Stulila se do klubíčka a zavřela oči. Usnula.

„Lásko, vstávej.“ Edward se s úsměvem snažil probudit mrčící Bellu.

„Vždyť je sobota,“ pošeptala a přes hlavu si přetáhla přikrývku.

„Já vím, ale mám pro tebe překvapení.“

„Překvapení? Kde? Jaké?“ vykřikla. Měla ráda překvapení. Hlavně od Edwarda.

„Dávám ti deset minut. Pak pojedeme k nám.“ Políbil ji na čelo a vyskočil z okna. Bella se pro sebe usmála a odběhla do koupelny. Načesala se, opláchla obličej a vyčistila zuby. V pokoji se převlékla a šla dolů.

„Dobré ráno, tati,“ pozdravila otce.

„Ahoj. Co máš dnes v plánu?“

„Edward mě bere k nim domů. Prý má pro mě překvapení.“

„Kde bydlí?“ Bella se ušklíbla. Tohle Charliemu říkala už mnohokrát. Nechápala, jak si to nemůže zapamatovat. Tohle bohužel nebyla jediná věc. Bylo mu sotva čtyřicet, ale vypadal na šedesát. Tvář měl pokrytou vráskami, v jednom kuse si na něco stěžoval. Na bolest zad, nohou, kloubů. Na své spolupracovníky u policie. Na svou paměť. Ano… Poslední dobou Charlie hodně zapomínal.

„V našem bývalém domě, tati,“ odpověděla mu a políbila ho na čelo. V tu chvíli se ozvalo troubení auta. Bella měla výčitky, že nechává otce samotného, ale její zvědavost a láska k Edwardovi byly silnější. Rozloučila se a utíkala za Edwardem, který ji zavezl za ostatními Cullenovými.

Chvíli si jen tak povídali. Bella si všimla jiskřiček v očích její nejlepší kamarádky, ale nechtěla rušit tu nádhernou atmosféru, tak se na nic neptala. Uběhlo několik hodin. Esme udělala Belle oběd a sama se omluvila, že musí na lov. Celá rodina kromě Edwarda se k ní přidala. Zůstali v celém domě sami a Bellu opět napadalo mnoho věcí, které by mohli dělat. Začervenala se, čehož si Edward všiml.

„Na co myslíš?“

„Na to, že jsme v celém domě sami a stejně se zase budeme dívat na film,“ odpověděla popravdě a sklonila hlavu. Ucítila na bradě jeho dotek a vzhlédla. Jeho obličej byl jen pár sentimetrů od jejího. Stoupla si na špičky a políbila ho. Vášnivě, toužebně.

„Nejdřív to překvapení,“ řekl Edward udýchaně s černýma očima. Dalo mu mnoho práce ovládat svou touhu po jejím těle. Ale brzy tomu měl být konec. Vzal ji za ruku a vedl ji do svého pokoje.

Vešli a Bella oněměla úžasem. Závěsy v pokoji byly zatažené, ovšem světla tu bylo dost. Ne zemi stálo několik zapálených svíček, které tvořily obrovské srdce. Uprostřed byl kruh z rudých květů růže. Byla to vážně nádhera.

„Pojď,“ pošeptal Edward a oba si stoupli doprostřed kruhu.

„Edwarde, co to…“

„Tiše, Bells. Teď budu mluvit já.“ Z kapsy od kalhot vytáhl malou sametovou krabičku a klekl si na jedno koleno. Belle se rozbušilo srdce. „Isabello Swanová, miluji tě. Vím, že jsme spolu teprve půl roku, ale to nic nemění na tom, že s tebou chci být. Chci, abys mi patřila i oficiálně. Vím, že jsem šíleně sobecký tvor, ale nedokázal bych bez tebe žít. A proto se tě ptám. Vezmeš si mě?“ Otevřel krabičku a Bella zahlédla nádherný zlatý prsten.

Dojatě těkala očima od Edwarda k prstenu. Srdce jí bušilo, i když nemělo důvod. Nebála se odpovědi. Věděla přesně, co chce.

„Ano,“ pošeptala a klekla si naproti Edwardovi. „Ano, vezmu.“

Edward s úsměvem vyndal prsten z krabičky a nasadil ho Belle na prsteníček. Chvíli se na něj oba dívali, dokud se Edward nepřestal ovládat. Jedním pohybem vzal Bellu do náruče a položil ji na postel. Sám si lehl na ni, ovšem podepíral se, aby na ní neležel celou svou váhou. Než se Bella stihla vzpamatovat, ucítila jeho rty na svých. Tentokrát to ale bylo jiné. Dotýkal se jí, dravě dorážel na její ústa. Byl jako smyslů zbavený. Tohle ovšem Bella nechtěla.

Tedy chtěla, ale ne teď. Slíbila mu, že počká. Věděla, že v jeho době se čekalo do svatby, a ikdyž se budou brát, hodlá to udělat podle jeho pravidel.

Počkala, než se Edwardovi rty přesunou na její krk.

„Edwarde, ne,“ pošeptala, i když její tělo ovládala touha. Edward se odtáhl a zmateně na ni pohlédl.

„Myslel jsem, že tohle chceš.“

„Ano. Ani nevíš jak. Ale slíbili jsme si, že až po svatbě. Nechci, abys toho litoval.“ Pohladila po tváři. Edward se sesunul vedle ní a objal ji. Leželi spolu mlčky, nepotřebovali slova. Lásku cítili z každého jejich pohledu a doteku. Z každého letmého úsměvu.

Vyrušila je až katastrofa v podobě Alice, která chytla Bellu a šťastně ji objala. Bela chvíli nechápala, co se děje. Pak si ale vzpomněla na dar vidění budoucnosti a pochopila.

„Já jsem tak ráda, Bells. Vítej do rodiny,“ pošeptala jí. Do pokoje se nahrnul zbytek rodiny a Bella putovala z jendé náruče do druhé, dokud opět neskončila u Edwarda.

Anabell to všechno slyšela. Na tohle čekala. Už dva a půl roku se proplétala zdmi tohoto domu. Viděla, slyšela, věděla vše, co se v domě šustne.

Půl roku se musela dívat, jak její jediná láska Edward tráví čas s tou ubohou Isabellou. Teď ale přestala jen nečině přihlížet. Nyní se zapojí i ona. A všichni budou trpět.

„Asi bych měla domů. Charlie bude mít strach,“ řekla Bella. Seděla v objetí svého nastávajícího a bavila se s ostatními. Už se pomalu stmívalo a Bella si toho všimla až teď.

„Odvezu tě,“ nabídl se Edward. O chvíli později už parkovali před tmavým domem.

„Charlie už nejspíš spí. Přijdeš v noci?“ zeptala se Bella, když vystupovala.

„Ano, spí. A ano, přijdu. Nech otevřené okno. Zatím ahoj.“ Políbili se a Bella sledovala, jak stříbrné Volvo mizí v zatáčce. V tichosti vběhla do domu a osprchovala se. Zkontrolovala Charlieho a šla do pokoje, kde už čekal Edward.

Ležel na její posteli a ona si vzpomněla na dnešní odpoledne. Jeho doteky a polibky. Kdyby ho nechala dokončit to, co začal… Ani na to nechtěla myslet.

Bella si lehla vedle Edwarda a spokojeně zavřela oči.

„Dobrou noc, budoucí paní Cullenová,“ zaslechla u svého ucha. To už ovšem byla ve svém světě snů. Bohužel, od dnešního dne ne moc krásných.

Bella se ocitla v kuchyni. Zrovna si dělala toast, když u své hlavy zaslechla něčí hlas.

„Ahoj, Bello.“ Rychle se otočila za zvukem, ale nic neviděla. Otočila se i na druhou stranu, ale opět nic. Zaposlouchala se a jediné, co slyšela, byl zvuk televize z vedlejší místnosti, kde se Charlie díval na baseball. Zatřepala hlavou.

„Ty jsi ale neslušná,“ zaslechla znova a opět se leknutím otočila. Nic. Bella se zhluboka nadechla a pevněji sevřela nůž, kterým si mazala toast. S bušícím srdcem se otočila zpět. Nic ale nedělala. Věděla, že se jí ten hlas nezdá. Měla z něj divný pocit.

„Ani nepozdravíš?“ Tentokrát se Bella neotočila. S vykulenýma očima pozorovala nůž, který držela v ruce. Slyšela melodický a zvonivý smích.

„Kdo jsi?“ zeptala se Bella. Bylo jí divně. Povídala si s nikým. Poívdala si s hlasem. Nečekala odpověď, i když se jí dočkala.

„Tvá noční můra, Bello.“ Zachvěla se. Chloupky na krku se jí ježily, cítila chladný vánek až moc blízko sebe.

„Můra?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„Ano. Tohle je jen sen. Brzy ovšem nebude.“

„Kdo jsi?“ opakovala Bella svou otázku.

„Anabell.“ Tohle jméno Bellou prostoupilo jako elektrický proud. Jako rána do zad. Rychle se otočila a otevřela pusu. Chtěla vykřiknout, ale z jejího hrdla se nic neozývalo. Jednou dlaní si zakryla ústa. Oči měla rozevřené strachem. Před ní stála dívka. Mohlo jí být sedmnáct, maximálně dvacet. Špinavé blond vlasy jí spadaly přes ramena. V rudých očích měla posměšný výraz, rty stáhlé do úšklebku. Byla průsvitná. I když Bella jasně viděla celé její zohavené tělo, viděla i zeď za ním. Prohlédla si Anabell od hlavy až k patě. Všimla si malých kruhových ranek, jakoby vypálených, na většině její průsvitné pokožky. Nohama se nedotýkala země, vznášela se.

„Díváš se na mě jak na ducha,“ zasmála se Anabell, a niž by udělala jediný krok, přiblížila se k Belle. Připlula.

Bella před sebe okamžitě natáhla ruku s nožem. Zhluboka dýchala, srdce jí tlouklo. Bála se.

„Vážně si myslíš, že ti nůž pomůže?“ Bellino tělo se začalo třást. Povolila stisk a nůž jí vypadl. Jenže země se nedotkl. Zůstal nad zemí. Levitoval asi metr nad podlahou.

„Co po mě chceš?“ zeptala se Bella a z očí jí vytryskly slzy.

„Před dvěma a půl roku jsem ti slíbila utrpení. Pamatuješ?“ Bella stále slyšela ozvěnu zvonivého hlasu. Snažila si vzpomenout, jestli se s touhle dívkou někdy nesetkala, ale její mozek jakoby nefungoval.

„Takže nepamatuješ,“ konstatovala Anabell, když Bella neodpovídala.

„Ne,“ pošeptala Bella.

„To je vážně škoda.“ To bylo poslední, co Bella slyšela. Anabell zmizela, vypařila se. Bella stále trochu mimo pohlédla na levitující nůž. Roztřesenou rukou ho uchopila.

„Víš, co máš dělat,“ uslyšela Anabellin hlas. Ovšem tentokrát nehledala její postavu. Hypnotizovala nůž a celá se třásla.

„No tak, Bello. Pomůžeš mu.“ Bella se bránila. Nějak věděla, co má Anabell na mysli. Nechtěla to udělat. Nemohla. Zničeho nic, jako by ztratila kontrolu nad svým tělem, které udělalo krok směrem do obýváku.

„Ne! Prosím! Ne!“ křičela Bella, ovšem její tělo se nezastavilo. Dál pokračovalo v cestě. V cestě za svým otcem. V ruce držela nůž, Anabella ignorovala její prosby o pomoc. Až později Belle došlo, že právě Anabell ovládá její tělo.

Bella zmlkla. Došla před Charlieho. Se slzami v očích se dívala, jak spí.

„Takhle to bude lepší,“ pošeptala jí Anabell, i když Bella její tělo neviděla. Bellina ruka s nožem se zvedla a napřáhla. Belle unikl vzlyk. Pevně zavřela oči a slzy nechala téct.

„Promiň, tati,“ pošeptala, když cítila, že už nemůže odporovat. Cítila příval energie. Její ruka velkou rychlostí klesala níž. Nůž proťal Charlieho srdce. Něco uvnitř Belly, něco, co prostoupilo její tělo, ji nutilo ruku opět zvednout a opět uděřit do Charlieho tělo. Na Bellinu tvář dopadaly kapky krve vlastního otce.

Tak co, líbí? Předem upozorňuji, že tohle je zatím jen sen.

Tenhle dílek bych chtěla věnovat Neyimiss, bez které by ještě nebyl. :)