Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 8. kapitola

22.01.2013 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 5857×

Isabella Swanová bydlela na druhé straně města, které se říkalo mezi rodáky kolonka. Byla to totiž kolonie vil v nejdražší a zároveň i nejbezpečnější čtvrti města.

Bylo to tu pěkné a klidné, ale ne pro upíry.

Krvavá Marie neměla žádnou honosnou, odpornou bránu se svými iniciály nebo kruhový objezd s kašnou uprostřed. Barák měla - přestože z každého úhlu luxusní - střízlivý. Bílý s balkónem, terasou na střeše a zahradou. Na východní straně byla garáž pro dvě auta. První patro mělo jednu stěnu kompletně prosklenou. Poskytovala pohled na obývací pokoj maximální velikosti s krbem obloženým přírodním kamenem.

Její dům jsem si tedy představoval jinak, a to nějakou do očí bijící stavbu oplývající zlatem a zbytečnými serepetičkami. Ale tohle bylo dost podobné našemu domu. Vkusné.

Tu a tam se plazil po zdech břečťan.

Stisknul jsem kulatou plošku zvonku u schránky v malé, kovové brance. Byla tepaná s malými růžemi.

Srdce se jí nezrychlilo. Ona byla snad uzavřená ve svém malém, egoistickém světě, kde se jí nic netýkalo.

Branka zabzučela, když ji Isabella odemkla z domu. Vešel jsem dovnitř a zamířil rovnou ke dveřím. Nutno dodat, že nedůvěřivě. Všechno jsem si zamračeně měřil a analyzoval. Asi bych to tady nejradši všechno rozkopal, abych se přesvědčil, že nešlapu po neoznačených, ilegálních hrobech.

Domovní dveře jsem si otevřel sám, protože Isabella byla ve druhém patře a domnívám se, že vařila. Dolů se linul slabý pach lidského jídla a něco krájela nožem na dřevěném podložení.

Vyšel jsem dlouhé, široké schodiště. Přitom jsem narazil na fotografii samotné Isabelly. Visela na zdi, kterou jsem míjel. Delikátní snímek, kde si prsa zakrývala jen rukama. Přesto jsem viděl dost. Bradavky měla přesně takové, jaké jsem si představoval.

Schody se stočily do kuchyně. Isabella stála u sporáku a míchala něco na pánvi. To bylo divné… Ona vaří?

Měla světlý, béžový svetr, který jí na jednom rameni spadnul skoro až k loktu. Nejspíš už ji nikdy v ničem tak volném neuvidím.

„Pane doktore,“ usmála se na mě falešně, když ke mně zvedla oči. Nalíčená byla jako na večírek, a to doslova. Tmavé oční stíny, pokrývající celé víčko, a bílá, rozjasňující linka na dolním, absolutně nekorespondovaly s jejím - pro ni netradičním - ohozem.

„Slečno Swanová,“ opětoval jsem jí pozdrav a přimhouřil oči. Tak co bude tohle za komedii? Když jsem tam jen tak stál a měřil si ji, zatímco krájela salát a rajčata, pozdvihla obočí a ukázala nožem na barovou židli u kuchyňského, černého ostrůvku. Myslím, že člověka by ten nástroj v její ruce znervózňoval. 

„Prosím. Posaďte se,“ vyzvala mě bezprostředně. Poslechl jsem, protože kdybych stál uprostřed kuchyně… Není to zrovna přirozené. A ona nepotřebovala další podněty k tomu mě zkoumat.

„Jste na nohou. Nemáte náhodou zraněný kotník?“ udeřil jsem na ni. Nepochyboval jsem o tom, že by jí nedělalo problém si to vymyslet. Usmála se do pánve, kde míchala kuřecí maso.

„Nevěřící Tomáš, pane doktore? Nejdřív se domníváte, že chladnokrevně zabiju vašeho přítele, a teď si zase vymýšlím o svém zdravotním stavu.“ Potom nesouhlasně zamlaskala a zakroutila nad tím hlavou. „Jaká nedůvěra, pane doktore… Nemůžu vám říkat - Edwarde?“ zkusila.

„Ne,“ odvětil jsem ledově a bez prodlení. Široce se usmála a oklepala si vařečku o okraj pánve. Potom ji zvedla a část jejího obsahu vysypala do připravené mísy se zeleninou. Vrátila pánev zpět a opřela se rukama o mramorovou, bílou desku.

„Co pro vás znamená Hippokratova přísaha?“ zeptala se s očima upřenýma do mých. Vlastně ani nezměnila téma. Pořád jsme byli v oblasti důvěry.

„Znamená to pro mě to, co to je. Slib skládaný ještě před atestací.“

„Ano, všichni známe definici. Ale já se ptám na to, co to znamená konkrétně pro vás. Jestli pro vás vůbec něco znamená.“

„Je to přísaha. A když jsem slib skládal, myslel jsem to vážně. Proč se ptáte?“

„Takže ji dodržíte, ať se děje cokoliv?“

„Opakuji – je to přísaha, a to Hippokratova. Neskládá se pro nic za nic. Je posvátná.“

„Posvátná… Hm,“ protáhla a zamyslela se s úsměvem. Přitom na mě přestala zírat a odlepila se od pracovní desky. Šla k lednici. Teď jsem jí viděl na nohy, které měla uvězněné v těch maximálně těsných, bledě modrých džínsech. Ten zadek a nohy, dokonale obkreslené, byly satisfakce za to, že dekolt jí zakrýval pletený svetr. Nejlepší by bylo, kdyby si vzala tepláky nebo něco podobného, abych přestal civět.

Kotník levé nohy měla v ortéze.

„Můžete chodit,“ poznamenal jsem zamračeně. Vyťukávala do dveří neznámou melodii a něco hledala v útrobách lednice.

„Jak se to vezme…“ Vytáhla parmezán a zavřela křídlo nohou, když do něj kopnula. Z poličky vyndala stříbrné pouzdro na cigarety s vyrytým – Isabella. „Podpatky mám ještě tři dny zakázané,“ vysvětlila mi a zapálila si. Všimnul jsem si, že uvnitř tabatěrky bylo něco delšího.

Pro tu, jejíž tělo a fantazie nikdy nevyhasne.

Odporný dým už mi zase proudil do nosu, ale vzduch jsem ochutnávat musel, jestli jsem chtěl mluvit. A to jsem tedy chtěl.

„A kvůli tomu, že nemůžete cestovat na chůdách, jsem musel já přijít sem?“ optal jsem se nepříjemně. Ta si dělá legraci… No, nedělá.

„Bez podpatků já nikam nejdu,“ odpověděla a zasunula si pouzdro do kapsy na zadku. Náhle jsem chtěl být tabatěrkou. Všimla si, jak jsem si ji prohlížel. „Pěkná, že?“

„Dárek?“ Nemohl jsem rovnou říct – od koho ji máte? Jak jsem na to asi přišel? Super rychlým, upířím zoomem?

„Přesně tak. Dary od zesnulých mají sentimentální hodnotu, co myslíte?“

„Od koho je tenhle?“ zajímalo mě. Že by od Brianda? Isabella si znovu sáhla do zadní kapsy a vytáhla pouzdro. Začala ho otáčet v ruce s úsměvem a cigaretou v ústech.

„Od Williama. Williama Richardse,“ odpověděla s jakousi nostalgií. Věděl jsem dobře, kdo Richards byl.

„To byl manžel Carly Richardsové. Manželé, které někdo brutálně zavraždil před pěti lety v jejich domě u jezera. Carlu estrapádou. Vykloubily se jí nohy i ruce a břicho se roztrhlo. Přitom vyhřezly střeva. Williama vrah upálil. A za to jste byla, slečno Swanová, souzená. Ale důkazy porotu nepřesvědčily,“ připomněl jsem jí věcně a sledoval pečlivě její reakci. Vyndala si cigaretu z úst a vyfoukla se smíchem dým. Zírala do prázdna a v očích měla zvláštní lesk minulosti, která se jí přehrávala.

„Estrapáda použitá ve dvacátém prvním století. To je geniální… Vidím, že jste po nocích studoval, pane doktore.“ Šíleně bolestivá vražda ženy jí přijde geniální… Radikální feministka nebude.

„Znám minulost svých pacientů.“

Naklonila se ke mně. „Je hezké, že si to myslíte,“ šeptla a foukla mi přímo do tváře kouř. Znechuceně jsem se ovál rukou, nemohl jsem to potlačit. Smála se mi. Vzala mísu se svým jídlem a obešla ostrůvek. Pokračovala do jednoho z obývacích pokojů, a to toho, který byl součástí kuchyně. Posadila se na pohovku a k cigaretě si začala pochutnávat na svém výtvoru. Rakovina ji zřejmě netrápila, protože kouřit k jídlu je teda do nebe volající. Jsem si jistý, že chtěla zemřít mladá a zanechat tak po sobě krásnou mrtvolu.

Obsadil jsem bez vyzvání křeslo naproti ní.

„Jak to tenkrát bylo? Měla jste s Williamem poměr?“ rozhodnul jsem se zapátrat v historii.

„S Williemem. S Carlou. Jsem bisexuální… Chybí mi k tomu víno,“ uvědomila si a vyskočila z pohovky. Přicupitala k poličkám, co dávaly dohromady trojúhelník, a jedno si vytáhla.

„A co se tedy ten víkend stalo? Tvrdila jste soudu, že jste tam nezůstala do neděle a odjela dřív,“ osvěžoval jsem jí aktivně paměť. Taky jsem se snažil moc nerozvíjet představy o ní s jinou ženou. Bohužel, má fantazie pracuje stále na plné obrátky.

„Odjela. Plánovali jsme dva dny šukat. Trojka… Ale pak William řekl něco nevhodného. Nikdo mi nevykouřil tak dobře jako ty. Carla se dost urazila. Nechtěla jsem tam s nimi už zůstávat, protože nálada byla trochu… ožehavá a mně se to nelíbilo,“ vyložila mi bez okolků, jako kdyby se bavila o tlustých provazcích deště, co se snášely z černé oblohy.

„Ty vaše expresivní výrazy jsou roztomilé, ale myslíte, že byste mohla trochu zvolnit?“

„Myslíte, že vám můžu říkat – Edwarde?“

„Ne.“

„Tak vidíte,“ usadila mě.  Co se týká našich rtů, tak zatímco moje byly pořád stažené do přímé, rozhněvané linky, ty její byly neustále zvlněné do ironického, zlého úsměvu. Nikdy však nebyl afektovaný. A v tom bylo to kouzlo.

„Proč jste se předtím ptala na Hippokratovu přísahu?“ chtěl jsem vědět, jelikož to téma zůstalo otevřené. „A musíte během toho kouřit?“ nevydržel jsem to, když si zapálila k nalité sklence další. Misku se salátem už nechala.

„Já nemusím. Já chci. To je ta výhoda domácí půdy. A ptala jsem se, protože mě zajímá, kolik důvěry do vás mohu vložit.“

„Čekám na pokračování,“ řekl jsem jí, protože to nebylo všechno. Oklepala spálený tabák do popelníku na skleněném, nízkém stolku a olízla si rty.

„Chci se ujistit, že tomu dobře rozumím. Když vám teď řeknu, že jsem třeba… spálila americkou vlajku… nebo někoho zabila,“ nadhodila po krátkém zamyšlení. Ztuhnul jsem ještě víc, než bylo u mrtvého možné. „Vy musíte zachovat mlčenlivost?“ Byla to jen teoretická otázka. Neznamená to, že někoho vážně zabila a já jsem kretén, co to nepoznal.

„Pokud mi řeknete o něčem, co už jste udělala, nemůžu to ohlásit a musím zachovat lékařské tajemství. Kdybych měl ale podezření, anebo dokonce věděl, že se to teprve chystáte udělat, uvědomím příslušné úřady.“

„Takže prohibice je uvalená na minulost?“ ujišťovala se. Tvářila se, jako když jsem jí nahrál právě do karet. Přikývnul jsem. „To se mi hodí do knihy,“ zaradovala se znenadání a vytáhla zpod vrchní desky stolu stoh papírů. Na první straně ale nebyl prolog. „Mám jen půlku,“ vysvětlila mi. „Chtěl byste vědět, o čem to je?“

„Bude mi to k něčemu?“

„To nevím… Je to o dvou psychiatrech a pacientce jednoho z nich.“ Kdybych se mohl zakuckat nebo nějak jinak dát najevo svoje… překvapení, dusím se. „Šuká jen jednoho, ale ten druhý po ní nevýslovně touží.“ Takže upletla z reality nový trhák. Kreativní. To znamená, že v té knize budou stovky stran jejích myšlenek bez ochrany. Ale hlavně tam bude konec. A ona věděla, jak tohle skončí. S každým jejím dalším slovem jsem si tím byl víc jistý.

„Zajímavé. A jak to dopadne?“

„Samozřejmě špatně. Všechny moje knihy tak končí.“

„Co u vás znamená pojem – špatně?“

„To teprve uvidíme… Každopádně teď nastane zásadní zvrat,“ nechala to viset ve vzduchu a vstala i s polovinou knihy. Přešla k červené, obývací stěně a založila ji do police. Otočila se na mě se skleničkou vína v ruce. Ani jednou mi nenabídla. Věděla, že jsem abstinent? „A to když se pacientka svému doktorovi přizná, že mu lhala.“

Bože můj, ať to není to, co si myslím.

„O čem mu lhala?“ zašeptal jsem přiškrceně. Ruce jsem zaťal do pěstí… Já ani nechtěl slyšet odpověď.

„Ona se mu podívala na prvním sezení do očí a řekla, že je nevinná. A on jí to uvěřil. Ani se nemusela snažit. Ten psychiatr byl sice jiný, než ty, které do té chvíle poznala, ale stejně se nechal oklamat…“ U soudu lhala. Nepoznal jsem to. Přišel čas nadávat si do idiotů a kokotů. „Vidíte to, pane doktore Cullene? Tu úžasnou paralelu příběhu postav s našimi vlastními osudy?“ zeptala se nadšeně a přitom ukazovala prsty, ve kterých měla cigaretu, přímku, která měla symbolizovat tu analogii. Já konečně viděl, že je vážně totální psychopat. Vystřelil jsem z křesla a musel se neskutečně ovládat, abych jí nevytrhnul páteř z těla.

„Víte co, slečno Swanová? Jděte do hajzlu,“ zasyčel jsem. Ruce jsem měl stále zabalené v pěstích, abych nezačal konat. Nemohl jsem se na ni ani dívat.

„Jste takový pokrytec. Až je mi z toho zle,“ plivla po mně. O čem zase mele?

„To má být zase co?“ Oční kontakt jsem jí nevěnoval. A místo toho, aby ona couvala, protože já ztrácel kontrolu, přešla ke mně a začala mi zblízka šeptat do tváře a chrlit další dávky jedu.

„Zabil jste. Já to z vás cítím. A teď se mi tu snad zhroutíte?“ přecedila znechuceně. Už se nesmála. Horní ret měla ohrnutý. „Bože, Edwarde, vypadáš, že jsi tvrdý a nezdolný jako skála, ale jsi patetický. Tak snadno se s tebou manipuluje.“ Couval jsem před ní a odvracel tvář, abych jí neviděl do obličeje. „Vsadím se, že se tě skoro nedotknu a postaví se ti.“ Lýtky jsem narazil do křesla a padnul na zadek. Jedním kolenem se zapřela mezi mýma roztaženýma nohama a oběma rukama se chytila opěradel.

Natisknul jsem se co nejvíc zády do křesla, a tak si připsal na seznam další věc, co musím zvládnout – nerozlámat ho.

Přejela mi špičkou horkého, prokrveného nosu od klíční kosti k uchu. Po místě, kde sto let bez jakéhokoliv významu dlel žulový vlasec – slepená a uškvařená krční tepna.

„Nevím, jak voní nebe, ale myslím, že tohle bude ono,“ šeptla. Kdyby nefetovala, nekouřila jako fabrika a nechlastala, už dávno leží pode mnou. Teď jsem se snažil držet jako tonoucí se stébla kyselého pachu krve a nenechat se ovládnout liliemi a feromony, co její tělo začalo vydávat. Skoro třicet sedm stupňů mě pohltilo. Její koleno, co oplývalo teplem a krví, tak blízko mého rozkroku. A nakonec… Tak nádherná ženská téměř na něm.

Upír může čekat ve své existenci na okamžik, kdy potká svoji La tua cantante. Jenže já měl místo toho na klíně moji femme fatale.

Proč zrovna ona? Byla mým trestem? Infernem a Edenem zároveň?

„Tak co, Edwarde? Kolik ještě vydržíš?“ vzdychla a já myslel, že moje kalhoty explodují, když mi pohladila vnitřní stranu stehna. Ale ona to vážně dodržela – že se mě skoro nedotkne. To já to se svými smysly vnímal na jiné frekvenci. Věděla, co se mnou dělá. Ale neměla nejmenší tušení, jak já to cítím. Že je to mnohem intenzivnější, než si dokáže ve svém smrtelném, záhadném mozku představit. Proto jsem to jemné tření její dlaně vnímal, jako kdyby lidskému chlapovi zaťala do těch stehen nehty a stiskla.

Celou dobu se svými rty byla centimetr od mé tváře a mých vlastních úst. Nestřetla se s nimi. Jen mi ukazovala, co by mohlo být, a zkoušela moji výdrž. Já udělal to, co minule – zkameněl jsem a každý jednotlivý snopeček snopce držel na uzdě a nedal mu ani snítko volnosti.

Ale byl tu jeden sval, který nemohl ovládnout ani upír, přestože měl jinak pod palcem celou muskulaturu.

Isabella se ode mě bohudík a bohužel odtáhla. Koleno měla stále mezi mými stehny. Už jí bylo zase do smíchu, protože se posměvačně podívala do mého klína, který expandoval.

„Pěkný stan,“ poznamenala. Zavrčel jsem a odstrčil ji od sebe. Dopadla na skleněný stůl. Sklo bylo naštěstí tvrzené a silné, takže jsem tu neměl náhle litry vylité krve a spisovatelku na sračky.

Vstal jsem a mírně se nad ni nahnul s vyceněnými zuby. Z hrudě se mi šířilo nepřetržité vrčení. Otřásalo mým tělem.

„Nechci, aby ses ještě někdy přiblížila ke mně nebo dokonce k Fabianovi. A najdi si jiného psychiatra, protože ho potřebuješ. My dva jsme spolu skončili!“ zařval jsem na ni a víc děsivě interpretovat to, co jsem měl na srdci, už nešlo. Kdyby byla normální, rozbrečela by se a schovala do nejbližší alamary a třeba hledala Narnii. Hlavně, aby byla co nejdál ode mě. Jediný efekt, který to mělo, byl, že ke mně nenávistně vzhlížela, když jsem se nad ní tyčil, a ani se nehnula ze své pozice na desce stolu, kde byla zapřená o lokty.

Ještě chvíli jsem si ji měřil, a pak jsem se obrátil na podpatku a hodlal z tohohle baráku, co vlastní ta harpyje, vypadnout.

Slyšel jsem, že něco letí za mnou, ale jen jsem to líně, periferně sledoval, když se sklenka roztříštila o zeď vedle mého obličeje. Malé střípky mi zasáhly jedno oko a tvář jsem měl pokropenou portským vínem.

„Skončíme teprve, až řeknu já!“ zaječela. Kapalo z toho to šílenství a hluboko uložený hněv.

Ani jsem se neotočil a pokračoval v krasojízdě, protože jinak bych udělal to, na co jsem myslel. Tím nemyslím sex, ale její mícha v mé krvavé ruce. A proč jsem to vlastně neudělal? Protože nechci zabít svoji femme fatale? Ale i když je ona přímo něčím nadpozemským určená k tomu, abych jí roztáhnul nohy, neudělám to. Stejně jako bych ji nevypil, kdyby byla moje La tua cantante.

Potřeboval jsem vypadnout z tohohle zkurveného města a vrátit se do světa, do kterého patřím. Nepředstavím Grace ještě rodičům, ale na Aljašku si zaběhnout můžeme. Zaměstnám aspoň pár komor mysli, aby se všechny do jednoho nesoustředily na moje fatální selhání, které si nikdy neodpustím. Zabila bůhví kolik lidí a já to prostě nepoznal… Nezáleží na tom, že je patologická, vygumovaná lhářka, která sama věří tomu, co říká. Na planetě Zemi není většího odborníka na lidskou mysl a stejně… jsem se zmýlil. Proč jsem to neviděl?

Možná, že kdybych se jí u soudu nedíval na kozy, mohlo být všechno jinak. Upír, ale pořád chlap.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 8. kapitola: