Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 39. kapitola

28.04.2013 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5383×

Fabian

„Další,“ hlesl jsem potom, co na barovou desku dopadla moje malátná ruka s právě vyprázdněnou, originální sklenkou. Přesto mi pár kapek třikrát destilované Tullamore D.E.W. vyšplíchlo ze stále dost mokrého dna na hřbet. Prohlížel jsem si ty malé, zlaté krůpěje na mé, z cest jemně sluncem ožehlé, kůži. Leskly se… Miluju záři kvalitní whisky.

Bože, je mi zle…

„Už máš dost,“ informoval mě barman. Sebral mi skleničku a utřel naleštěný, mahagonový bar, co jsem tu znečistil svojí alkoholickou chvilkou.

„Nalij mi další nebo tě zabiju,“ zašeptal jsem, ochraptělý. Ale i přes můj stav jsem si dokázal udržet serióznost vraha. Tomu slibu měl ten kretén věřit. Měl smůlu, že má větší důvěru ve svoji ochranku přetékající bicepsy a tricepsy. Dvě holohlavé gorily – asi kamarádi – se na jeho kývnutí vyšvihly na své krátké nohy a valily se směrem ke mně. Z téhle rovnice by logicky vycházelo, že ze mě nezbude nic. Kdybych ovšem nebyl tím, čím jsem.

„Poslední šance vypadnout. Mně nikdo vyhrožovat nebude. A už vůbec ne nějaký zasraný manekýn.“

„Poslední šance, abys dělal svoji práci a nalil mi,“ odvětil jsem otráveně. Tohle je nuda. Jeden vymetený mozek vedle druhého. Šíleně nezajímavé prostředí průměrného, irského baru. Ale potřeboval jsem pít a nejbližší, druhá hospoda v tomhle malém, zapadlém městě je jen domov fanoušků Manchester United. Bylo mi zle a potřeboval jsem klid, takže jsem přirozeně extrémní sport bar vynechal. Ještě by začaly lítat dlažební kostky, co by mi na náladě nepřidaly.

Z nějakého nejasného důvodu mi bylo každou další hodinou hůř. Hlava mi třeštila, jako kdybych tam měl mixér, který se pokouší rozemlít hřebíky s maticemi. Největší vrásky mi dělalo to, že tahle celá šaráda s migrénou, co mi můj mozek hraje od potyčky s otcem roku, nemá nic společného s kocovinou. Tu znám zprava i zleva, a teď to není její zásluha.

Ty víš, čím to je… Slábneš¨.

„Vyhul si,“ zašeptal jsem a promnul si spánkovou kost, za kterou se odehrávala bitva.

„Cos to řekl?“ zahřměl jeden z nabušených sekundantů zbabělého barmana. Panáky to nalévat neumí a teď se to ani nedokáže porvat.

„Slyšel jsi, kokote,“ odvětil jsem tiše a zavřel oči. Nestačil jsem si je ani pořádně promnout – jakoby to něčemu pomohlo – a slyšel, jak něco silně rozráží vzduch vedle mé hlavy. Mohl jsem dvakrát hádat, co mi to letí k hubě.

Vystřelil jsem upíří rychlostí ruku a nastavil rozevřenou, žulou potaženou dlaň. Klouby tomu blbečkovi při nárazu zapraskaly do jednoho. Podíval jsem se do jeho překvapeného, bolestí zkřiveného ksichtu a sbalil jeho pěst do své.

Padnul přede mnou na kolena, když jsem mu drtil ruku jako kus rozehřátého eidamu. Jestli je pro mě rozplizlým sýrem, jak tohle cítí čistý upír? Mezi našimi rasami byl tak diametrální rozdíl, až to bylo směšné.

Vstal jsem a chytil pod krkem toho druhého, co se proti mně rozeběhnul. Těch pár lidí, co tu bylo, ani nedutalo. Včetně hrdiny dne – barmana.

„Přemýšlím, že vám udělám z mozku takovou sračku, že ji tu pak zašlapají do spár podlahy,“ zamumlal jsem a chtěl to hned splnit, jenže mě zasáhla tak příšerná bolest hlavy, že jsem oba skoro upustil. Třásly se mi ruce a moje zraková dráha taky nebyla zrovna rovná a jasná.

„To stačilo,“ hlesl někdo za mnou a z toho hlasu čišel upír. Nikomu jinému se nic tak krystalicky čistého z hrdla neozývá. Pootočil jsem hlavu, abych na něj viděl. To je docela vhodné, když je dvakrát silnější, než já a mně už lebka zpět ke krku nepřiroste.

Neznal jsem ho. Nějaký blonďatý hajzl, co mi tu dá přednášku o území. Vypadal jako ten nejstarší typ upíra. Myslím tím lidským věkem. Bez vrásek a pigmentových skvrn není stařešina, a tak jsme všichni perfektní a mladí. Včetně těch po přeměně ve velice pozdním věku. Krása je schopnost a žádná stařenka by asi nikoho neoslnila tak, aby za ním šla kamkoliv.

„Nechceme tu kvůli ožralému Cullenovi problémy s Volturiovými,“ vysvětlil mi a bylo vidět, jak si je jistý, že tohle vyhraje. Až s ním skončím, bude potřebovat víc, než o sobě smýšlet jako o správci území. Ani si nebude jistý, že je ještě stále upír a ne už jen poletující esence uvržená do podsvětí.

„Víš, kdo jsem,“ konstatoval jsem.

„Jediný svého druhu. Cítím na kilometry daleko tvůj pach. Upír smíchaný s člověkem. To je znesvěcení našeho jedu.“ Odplivnul si znechuceně. Celé to šeptal na jiné zvukové frekvenci. Nikdo tu neslyšel, o čem se bavíme. Ne, že by to za to stálo.

Pustil jsem ty dva a natáhnul se přes barovou desku pro celou flašku whisky. Barman už si nedovolil říct ani slovo. Pořád jsem přitom sledoval mého obdivovatele.

Pořádně jsem se nalokal. S chlastem jde všechno lépe. Zvláště, když nikdy nepoznáte, co je to jaterní cirhóza na vlastní kůži.

„Ten poločlověk ti nakope koule,“ slíbil jsem mu s neochvějnou jistotou. Vyprsknul smíchy.

„Co to slyším? Lidské, šťavnaté srdíčko? Co se stane, až mi proteče mezi prsty? Myslím, že chcípneš, kamaráde. Takže vypadni z téhle oblasti a přestaň se předvádět.“

„Já se nepředvádím. Já to prostě dělat chci,“ opravil jsem ho a znovu se napil.

„Vážně mě začínáš srát.“

„To ty mě už před dvěma minutami.“

„Rozbiju ti hubu,“ slíbil mi a upínal na mě černé oči.

„Sice nevím, kolik ti je, ale předpokládám, že dost na to, abys věděl, že síla mysli je někdy víc, než síla těla.“ Pozdvihnul jedno obočí. Očividně netušil, co chtěl básník říci. „Chápu, že nerozumíš. Jsi tak přece jenom tak… blonďatý. Píšeš taky pomalu, protože neumíš číst rychle?“ zesměšnil jsem ho přede všemi, protože jsem přestal šeptat. A zatímco on se tvářil jako Etna před výbuchem, já měl siestu.

„Pojď ven, Cullene,“ zavrčel na mě hrdelně. Lidem naběhla husí kůže. Já se usmál.

„A mám si vzít světelný meč a přilbu? Přilbu radši ne. Jsem na ni moc pěkný, ale ty bys ji potřeboval,“ dodal jsem se smíchem a nalokal se. Jen tiše zavrčel a vyšel ven z baru. Jak chce. Netuší, na co si, chlapec, zadělal. „Fajn,“ hlesl jsem spokojeně. Už dlouho jsem si nezahrál s myslí upíra. Ta byla stokrát složitější a tudíž se s ní dalo víc vyjebávat a mohl jsem si dát záležet. Navíc na to nemohli umřít jako lidé. Ti hned pošli na infarkt. Upír je bezedná studna.

Třísknul jsem u dveří s láhví o zem a nechal sklo rozsypat do všech stran. To bylo na rozloučenou.

Jakmile se do mě opřel studený vítr a pod nohama jsem ucítil sníh, pod krkem mě chytil ten upír a přirazil ke zdi.

„Nebojíš se Volturiových a dáváš to všem na odiv?“ zasyčel a škrtil mě. Vcelku nepříjemné, abych to objektivně zhodnotil. No, ve skutečnosti… Bolelo to jako prase a nemohl jsem, kurva, dýchat.

„Jedna Volturiová je moje matka a druhou šukám. Seru na Volturiovy,“ zasípal jsem. Bez vzduchu je konverzace náročná.

„Protekční zmrd, co si myslí, že mu patří svět.“ Začal mi utahovat dlaň kolem hrdla pevněji, a to už končila legrace, protože mi praskala kůže.

Zpříma jsem se mu podíval do očí a chytil se na správnou vlnu, kterou jsem se svezl k vodopádu. Pod ním jsem propadnul rozbouřenou, temnou hladinou na dno, kde jsem se chvíli motal a hledal. Podmanil jsem si jeho vnímání a přenesl ho do jiné reality. Tím jsem ho ochromil a zmátl. Žádný upír nikdy neviděl tmu. Proto jí vždycky začínám. Ani nemusí být xenofobní, aby se lekli černě kolem sebe.

Ovládl jsem jeho mysl a nechal ho se bát a šílet. Povoloval sevření, a když už jsem cítil, že to zvládnu, obrátil jsem polaritu. Teď on boural zeď za sebou a já ho držel pod krkem.

„Víš, kdo jsem, ale už netušíš, co umím. To mě trochu uráží, příteli.“ Spustil jsem to naplno a nechal ho projít se po světě, kde je jeho družka mrtvá. Proč se upíři skoro vždycky musí bát toho samého? Jak si mám pak vyzkoušet nové věci a triky? Chtěl jsem ho nechat tisíce let existovat v prázdnotě a sebevražedných touhách, ale ani jsem pořádně nezačal, když znovu ta prudká bolest hlavy a jekot. Kvílení, vrčení, řvaní, bouchání… To všechno a mnohem víc mě ničilo zevnitř. Rozervávalo mě to na kusy.

Pustil jsem toho upíra, co byl naštěstí dostatečně v hajzlu, aby zmizel, poznamenaný, pryč. Ten se mě teď bude už navždycky bát a nikdy se mi znovu do cesty nepostaví. Ale nějak jsem z toho nedokázal mít radost, protože ta bolest byla paralyzující.

Padl jsem do sněhu na chodníku. Nejdřív jsem myslel, že omdlím, ale nakonec jsem – a říkám si, že bohužel – zůstal při vědomí a civěl na černé nebe.

Ve mně to nevřelo jen obrazně. Vážně se tam rvali. Neurony snad ani nemohly stíhat zpracovat tu bitvu o vedení.

„Nedělej to. Budeme trpět,“ hlesl jsem tomu toxickému hlasu, co se mi rozšiřoval celým tělem. Protrhla se hráz a ten hajzl toho využil. Chtěl zase panovat. Ale když mu svěřím do rukou takovou moc, udusí ten potencionál a protáhne nás oceánem nenávisti. Bude nás v něm topit. To nechápe, že ho chráním? „Nestojí za to. Nikoho nepotřebujeme. Jsme zrození pro to být sami, ale bez starostí. Nechápeš, že za to dostáváš víc, než platíš? Nevděčný, zmrde,“ zasyčel jsem.

To můj otec mu dal energii. Viděl, že na něj nekašle a jeho zničené oči. Všechno mu to sežral a já za to teď budu trpět.

„Ještě budeš prosit, abych tě osvobodil od vší viny,“ přísahal jsem svému druhému, zmatenému já, co si myslelo, že ví všechno nejlíp a doplatí na to. „Já jsem ten pravý. Já dokážu vyzdvihnout to, čím jsme. Já jsem lepší syn pro tu, která nám dala život. To na mě by byla hrdá!“

Přísahal bych, že mi snad v hlavě vybuchnul granát a ta mocná vlna se rozšířila až do mých prstů na nohou. Zařval jsem, protože mě roztrhli vedví, a to duševně. Upadal jsem do zapomnění a začínaly mě zalévat všechny moje skutky a myšlenky. Vracel se mi zpátky respekt k otci, co si prošel svým soukromým infernem, abych já mohl žít.

„Já chci, aby na mě byl hrdý můj otec. Nemám matku a nikdy jsem ji neměl,“ hlesl jsem do mokrého sněhu vedle svých pootevřených úst.

Vina… Taková vina. Narazila do mě silou hromady trhaviny, ale to nebylo finále. Přicházela pořád další a další, a když už jsem si myslel, že to nemůže být horší, pocítil jsem novou, tvrdou nálož. Ani jsem to nestačil absorbovat.

Bylo mi nejhůř v mém životě a sněžilo na mě. Nevím, jestli jsem si to jen namlouval, ale po pár hodinách na mrazu v severním Irsku jsem začínal pociťovat zimu.

Potřeboval bych svoji rodinu, ale jediné, co jsem tu mohl obejmout, je hydrant, poštovní schránka a pouliční lampa s dekorem lucerny. Široký výběr.

Schoval jsem se pod malý most, co vedl naproti přes říčku, protože tam nesněžilo. Objal jsem si rukama kolena a otřásl se. Moje kůže sice propouštěla jen minimum teploty dost pod nulou, ale bylo mi tak hrozně, že se můj stres nějak propojil s termoregulací.

Vážně jsem teď přímo toužil po tom, aby se ta druhá část mé osobnosti, co za tohle vinu necítí, vrátila. Chtěl jsem, aby ten psychopat převzal velení. Bylo mi tak děsně, že jsem se k tomu snížil… Ne, že bych to nebyl ochotný vytrpět, ale připadalo mi, že teď už to stejně nemá cenu. Že mi otec nikdy neodpustí, tak proč tohle absolvovat? Pro nikoho jiného jsem to dělat nechtěl.

Já jsem ti to říkal… Tohle si vyžereš, když jsi tak moc chtěl zpátky do vedení…

Moje svědomí a mé druhé já se proti mně úspěšně spikli. Alienace mé osobnosti byla vždycky jejich cílem. Teď jsem to cítil víc, než kdy dřív – tu rozštěpenost. Dvě osobnosti žijící stejný život, mající stejné příbuzné, ale absolutně jinak prožívají. Jedna překrývá druhou. A na chvíli se vystřídaly, když jsem přestal věřit v autoritu a nedotknutelnost mého otce. Jen jsem se tenkrát v té hospodě tak naštval… Netušil jsem a nechtěl si přiznat, jak je to nebezpečné, a že jsem psychicky labilní. Mám nemoc. Duševní poruchu… Matka mi zanechala to nejlepší ze sebe - a protože už jsem zase normální, myslím to ironicky. To zlé já se dá definovat. On je člověk, co dostal do ruky upíří schopnosti, a neumí s nimi nakládat. Upír ho dneska konečně zatlačil zpátky a převzal otěže.

Všichni vždycky říkali, že mám to nejlepší z obou světů, ale opak je pravdou. Ten kus člověka je mým prokletím. On není jen slabý a ovládaný primitivismem jako je neuhasitelná touha po utrpení druhých. On je nemocný.

„Dobré ráno, Fabiane.“ Zvednul jsem unavené oči k nečekanému příchozímu. Usmíval se. Jako vždycky sršel pozitivní energii na všechny strany a lásky měl na rozdávání.

„Dědo.“ Upír, který místo toho, aby zapadal do všeobecné mýlky o nočních tvorech, vybočoval extrémně z řady svým vlídným úsměvem a zářivou, blonďatou hlavou. Můj děda je zkrátka ten typ prarodiče, kterého se nemusíte bát vzít někam mezi lidi, protože si nebude stýskat po starých časech, kdy si ještě spořádání občané nepropíchali, co mohli, nechodili v otrhaných hadrech a měli vybraný slovník. Nebude si nahlas vylévat srdce o vašem dětství, neoholené tváři a neučesaných vlasech. Kromě toho, kdyby si děda veřejně zoufal například na rodičovském sdružení po svém mládí, dopadlo by to špatně.

Inu, za Anglické, občanské války v sedmnáctém století to bylo těžké…

„Můžu se posadit?“ optal se. Ne, jeho jsem tu nechtěl. Nemohl jsem se dívat na něco tak čistého a nezkaženého. Vždyť ten snad v existenci neudělal jediný, špatný skutek. Byl momentálně můj protipól.

„Nemyslím si, že je to dobrý… Už sedíš,“ zamumlal jsem, když se ocitnul vedle mě. Taky jsem ho tu nechtěl, protože byl ten poslední na světě, co si zaslouží ochutnat peklo, kdybych se náhodou zase vymknul kontrole. Když jsem byl malý, věřil jsem tomu, že děda Carlisle je ve skutečnosti anděl. Ironií osudu je ale upír jako my ostatní.

„Jak se ti daří?“ zeptal se, jakoby se nechumelilo a my seděli u televize v domě, v zádech s praskajícím krbem. Volterra a pravda se nikdy nekonala. To jen on dokázal odpustit každou chybu a vidět, případně hledat, v lidech to nejlepší. Babička byla první, co se setkala s mým přemrštěným, ochranným instinktem vztahující se na tátu, a děda mi tenkrát nevěnoval jediné křivé slovo nebo pohled.

„Už mi bylo lépe,“ odvětil jsem a propichoval pohledem zamrzlou řeku. Jeho oči byly totiž jako poslední soud. Jako – podívej se, kolik já mám soucitu a pochopení. Ty si v sobě nedokázal najít ani střípek pro svoji rodinu.

„Volal mi tvůj táta.“

„Aby ti řekl, že už mě nikdy nechce vidět?“

„Ne. Omlouval se. Mrzí ho to a chce, aby ses vrátil. Taky se bojí, jestli to ještě nezhoršil, když tě… fyzicky konfrontoval. Edward je totiž zase můj syn a vždycky bude svého otce potřebovat. Jako ty jeho.“

„Táta se omlouval?“ To je mu podobné.

„Edward dokáže při všem svalit vinu na sebe… Nevím, kdo z vás dvou si teď bude všechno vyčítat víc. Ale asi nakonec on. Má k tomu vrozené předpoklady. Díkybohu, že má tu Bellu… Byl to ale šok.“

„Řekl ti to?“

„Setkal jsem se s nimi. Neměl na výběr. Je to prazvláštní situace… Začal jsem snad věřit na osud.“

„Zabil jsem Scarlett,“ uvědomil jsem si. Do očí se mi tlačily slzy a v krku mně pálilo. Nebyla to žízeň, ale žal. „Zabil jsem první ženu, kterou jsem miloval.“ Spodní ret se mi roztřásl, jak jsem se snažil udržet pláč na uzdě. Dařilo se mi to, ale vody se mi nahromadilo v očích tolik, že přetekla přes okraj. Zima byla taková, že mi dvě slzy stekly po tvářích k bradě, kde se snad proměnily v miniaturní rampouchy.

„Je mi to vážně líto, Fabiane. Byla to krásná a výjimečná žena.“ Kmitl jsem k němu uslzeným pohledem a pozdvihl obočí. „Co? Byla nádherná. Něco ti prozradím – jsem taky muž a dokážu ocenit kulaté pozadí a dvě…“

„To jsem nemyslel,“ přerušil jsem jeho chvilku poezie. „Jak víš, kdo byla Scarlett?“

„No, jak to vím… Byl jsem u její zkoušky z histologie. Potom se dala na dráhu psychologie a ztratili jsme kontakt. Když jsme se potkali podruhé, seděla na tobě ve zvláštní poloze s ohledem na to, že to bylo v posluchárně.“ Semkl jsem víčka, po tom, co jsem si představil, čeho byl můj děda svědkem. Fuj… „Ale i babička za mnou chodila na návštěvy, když jsem vyučoval na vysoké kardiologii.“ Fuj dvakrát.

„Dědo, radši pokračuj o tom, jak víš, kdo byla Scarlett.“

„Samozřejmě. Takže, protože znám svého vnuka, nechtěl jsem, aby se spálila. Promiň, Fabiane, ale…“

„Jo, já vím. Jsem proutník,“ zamumlal jsem a použil přezdívku Alice. Přitom jsem protočil oči.

„Navíc tu byla ta druhá věc, a to, že její disertační práce se zakládala na Isabelle Swanové… Nabídnul jsem jí jiné, prestižní místo a finanční obnos, aby na tebe zapomněla.“

„Ale ona na to nekývla. Nezapomněla na mě. To já na ni,“ hlesl jsem. Zkurvené slzy. Kdo se o ně prosil? Otřel jsem si mokré oči, ale dlouho suché nezůstaly. V podstatě mi ze slzných kanálků vytékala vina v kapalné podobě.

Vážně jsem Scarlett tenkrát miloval. Moje první láska. A já jí vytrhnul hlasivky…

Děda mi položil ruku kolem ramen a poplácal mě po zádech. Brečí jen ženský! Nedělej to ty, idiote!

Pevně jsem ho objal. Tohle jsem celou dobu chtěl. To, co on mít nemohl. Rodinu.

„To bude dobré,“ slíbil.

„Kdy?“

„I kdyby za dvě stě let, buď rád, že bude. A teď půjdeme domů.“

„Já ten barák vypálil,“ vzpomněl jsem si hořce. To mi na náladě nepřidalo.

„Půjdeš k Esmé a ke mně. Už jsem mluvil s Arem a vyřídil to… Máš čas na to, aby ses dal u nás dohromady. Babička ti upeče Bloody cake a oslavíme spolu Vánoce. Prošel sis rozštěpem osobnosti. Tvoje druhé já se vyvztekalo a teď jsi na řadě ty. Já myslím, že jsi na tátu ještě pořád naštvaný, a co udělá dítě, když je naštvané na celý svět a rodiče mu nerozumí? A neříkej, že vyhulí balík trávy a opije se. Vrať se ke klasičtějším způsobům.“

„Uteče k prarodičům?“

„Přesně tak.“ Pustil jsem ho a zhluboka se nadechnul. Kdo by nechtěl mít za dědu Carlislea Cullena? Díky němu jsem začal věřit, že mi ještě někdy bude dobře.

„Jak si ale věděl, že to budu zase já a neschytáš spoustu urážek?“

„Já jsem to nevěděl. Věřil jsem… Víš, spousta lidí v boha nevěří. Spoléhají jen sami na sebe a odmítají zásahy vyšší moci. Ale někdy ti už nezbude nic jiného, než víra a naděje.“

„Takže ses modlil k bohu?“

„To zrovna ne. Jen jsem doufal, že když ti táta namlátil, kolečka se zase začnou točit správným směrem.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 39. kapitola: