Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 37. kapitola

Hippokratova přísaha - 37. kapitola„Fabiane, pamatuj si moje slova. Až to na tebe dopadne a ty zase dokážeš racionálně uvažovat, tak věř tomu, že tvůj otec tě nade všechno miluje. Já to vím. I já mám děti. On ti nemusí odpouštět… On ti nebude nic vyčítat. Potřebuje tě víc, než si dokážeš představit.“

Fabian

Černá jako uhel, drsnější, už nasáklá mým vlastním pachem. Splňovala moje požadavky do puntíku.

„Myslím, že v ní vypadám perfektně,“ usoudil jsem a uhladil si košili na ramenou. Odstoupil jsem od zrcadla a prohlédl se z každého úhlu. Upravil jsem si límeček a vjel si rukou do vlasů. Pozastavil jsem se, když mi můj odraz připomněl gesto naučené od otce. Kdyby ty vlasy nebyly tak výjimečné a dokonalé, oholil bych si je do jednoho. Uvažoval jsem, jestli bych je přece jenom neobětoval…

„Ta zelená ti slušela víc,“ přihlásila se o slovo Mercedes na stoličce v rohu. Kroutila levým kotníkem a usmívala se na můj zadek tak, že se jí tváře mohly roztrhnout.

„Já jsem se tě ale neptal na názor,“ šeptl jsem bez pohledu a artikulace. Víc mě zajímalo rozepínání knoflíků od krku až dolů. „Kromě toho si nenechám radit od někoho, kdo se jmenuje jako automobilka,“ dodal jsem. Zůstala štronzo s otevřenými ústy a vyvalenýma očima. Evidentně nechápala, jak jsem si mohl něco takového dovolit říct. „Pojď sem,“ zašeptal jsem a roztáhl rty do falešného, ale pořád plně funkčního úsměvu.

Nejdřív hrála, že je tak uražená, že neklesne ještě níž, ale ženy jsou tak předvídatelné a klidně se nosem dotknou dna, když ucítí závan amerických dolarů. Případně jiné měny. Teď jsem se omezil jen na stát, kde se právě nacházím.

Přešla pomalu ke mně a čekala asi omluvu. Průhledná jako papír.

„Kleknout,“ nakázal jsem. Zvedla nechápavě obočí. „Co sis myslela, drahá Mercedes, že tu budeme dělat? Nakupovat a smát se? Mám tě jen na šukání.“ Není nic krásnějšího, než upřímnost.

„Co ty jsi za kokota? Hajzle!“ štěkla a zvedla ruku, aby mi vrazila. Chytil jsem ji tvrdě za zápěstí a otočil jí ho tak, aby to pekelně bolelo, ale nic jí nezlomil. Zatím. Padla na ty kolena, jak jsem chtěl, a naříkala, protože jsem jí stále svíral ruku. Pustil jsem ji a rozepnul si před jejím obličejem poklopec.

„Jsi na mě nasraná, chce se ti brečet a máš zlomené srdce. Tak tohle přeskočíme, poněvadž oba dobře víme, že jsi jen opovrženíhodná děvka, co zbožňuje moje bankovní konto. Udělej to a koupím ti tu, co budeš chtít,“ slíbil jsem. Odhadl jsem ji dokonale, protože po chvíli přemýšlení a probodávání mě očima přikývla a stáhla mi kalhoty a trenky. Opřel jsem se zády o zrcadlo a přivřel oči, když si vzala do jemných ruček to nejcennější, co chlap má. Ani si nenavlhčila rty a vtáhla si ho do úst. V puse měla taky vyprahlo a díky tomu, jak jsem citlivý, dřelo to.

Zkřivil jsem obličej, když mě kousla do naběhlého žaludu. V klíně jsem měl žulovou vrstvu nejslabší a zatraceně citlivou. Dole jsem ještě pořád dost lidský chlap, tak ať si zuby nechá nebo jí je všechny vyrazím.

„To si ze mě děláš legraci? I ženská s Parkinsonem by mi ho vykouřila líp,“ zasyčel jsem a chytil ji za vlasy, když mě neopatrně kousla po druhé. Ta se s tím přirozeným talentem nenarodila ani omylem. Sundal jsem ji ze sebe a zakroutil nad ní hlavou. „K jídlu snad budeš víc,“ zamumlal jsem a rychlostí blesku ji zvednul do vzduchu a přirazil k tomu zrcadlu. Zakousnul jsem se jí do rozhaleného dekoltu a její ječící ústa zacpal rukou. V zápalu žízně jsem ji zespodu chytil za levé ňadro, ze kterého jsem sál, a vychutnával si to. Jo, definitivně byla lepší, když byla zticha a tekla z ní krev.

Nevysál jsem ji celou. Teď jsem se krmil tak často, že jsem nechával zbytky. Často mi bylo zle z toho, jak jsem se přejídal.

Pustil jsem ji, ale pořád přidržoval, aby se nezhroutila k zemi. Zapnul jsem jí rudý, vyzývavý kabát, co ve vás evokoval pocit toho, že před vámi stojí kurva, až pod bradu a uhladil jí rovné, blonďaté vlasy. Oči se jí přivíraly, a proto jsem jí nafackoval, aby neztratila vědomí hned.

„Za chvíli tě omdlévání přejde, až začneš hořet. Měníš se, miláčku,“ vysvětlil jsem jí stručně a s úsměvem. Ale tu transformaci samozřejmě proběhnout nenechám. Netuším, co bych dělal s nekonečně otravnou, vymetenou novorozenou. Jen jsem ji nechtěl zabít v kabince, jelikož venku jsou kamery a já nepotřebuju mít na krku Volturiovy. Vraždil jsem rád a nechtěl jsem, aby se to někdo snažil eliminovat, protože jsem vyburcoval policajty a reportéry k činnosti.

„Tu košili si beru, lásko,“ rozhodl jsem a zvednul ji ze země. Oblékl jsem si svoje vlastní, modré tričko a otřel si do cípu jejího kabátu bradu.

Vedl jsem ji ven z kabiny a držel si ji u pasu. Tak velká ztráta krve to zase nebyla, no, taky nic, po čem by mohla vyběhnout vesele po svých.

„Tuhle si beru,“ oznámil jsem prodavačce a hodil jí košili na pult. Usmála se na mě jak na obrázek a přikývla. Ani si mojí omdlévající společnosti nevšimla. Lidé.

Zato černovlasý asistent u vchodu jí věnoval pozornost. Myslím, že na člověka by působil dost tvrdě a nebezpečně. No… To já tady mám ale špatnou náladu a jsem potomek upíra a sériového vraha. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

„Je vaší přítelkyni dobře?“ zajímalo toho všetečného muže, kterému bych teď nejradši ukopnul hlavu. Podal jsem prodavačce kartu a podíval se zamračeně na něj.

„Je jí fajn,“ odsekl jsem tím způsobem, kdy jsem nevyžadoval jeho další odpověď.

„Vypadá, že omdlí. Neměl bych…“

„Kdybyste měl lékařský diplom, bral bych vaši poznámku v potaz. Ale jelikož očividně pracujete v obchodě jako prodavač, držte radši hubu a neobtěžujte mě. Děkuji,“ uzavřel jsem to. Zapadnul váhavě zpátky tam, kam patří.

„Je mi líto, pane, ale váš účet byl zablokován,“ řekla mi prodavačka chvějícím se hlasem. Viděla, že jsem špatně naložený – to není pravda, bylo mi skvěle – a nechtěla mě víc rozčílit, asi.

„Prosím?“ zasyčel jsem a chytil monitor, abych ho na sebe otočil. Otec mi zmrazil kreditky? Vážně chytré. To se domnívá, že nikde nemám žádné svoje tajné zásoby z bezedných účtů Cullenů po celém světě? Opravdu si myslí, že to bude mít nějaký vliv na můj stav? Že ze mě bude zase tatínkův chlapeček, co pro něj dá ruku do ohně? Z toho Fabiana mi bylo na blití. Byl tak podobný otci. A celou tu dobu, co jsem tu já, ukázkově předvádí, jak je slabý. Snaží se dostat zpátky do vedení, ale je to akorát otravné.

To ten kretén, moje příliš dobré já, neviděl, jak je nám teď dobře? Cítíme tolik radosti, bereme si, co chceme, dokážeme nenávidět tak, že ze sebe dostaneme neuvěřitelné. Vidíme svět a jeho obyvatele v pravých barvách. Nemáme slabosti a strasti… Co ještě chtěl? Jen se se mnou pořád musel hádat. On přece potřeboval zlikvidovat svoje svědomí a on sám mi k tomu dal požehnání. Tak co ho teď žere?

„Fajn, nechte mi ji tu. Zítra se pro ni zastavím,“ řekl jsem jí a táhl Mercedes ven. Už začínala bolestně skučet.

„Pálí to,“ naříkala a chtěla si rozškrábat hruď. Přikoval jsem jí ruku k boku, přešel chodbu a pokračoval do dveří, za kterými byly schody, jež sloužily jako úniková cesta. Dovlekl jsem ji až na střešní parkoviště, kde jsem ji posadil na přední sedadlo Pagani. Usídlil jsem se rychle za volantem a vyjel z místa. Druhou dlaní jsem jí zezadu rozdrtil vaz. Nechtěl jsem si totiž zakrvácet interiér. Posunul jsem opěrku a zapnul mrtvole pás, aby vypadala, že spí.

Tohle byl hrozný den s nepoužitelnou děvkou. Chci někoho na úrovni. Někoho, kdo zasytí moji chorobnou touhu po zajímavém. Nechci další nudnou, vygumovanou krávu, ale ženu, při které vzkvétám.

Máš Heidi…

„Heidi je daleko a je až moc živá na to, že je mrtvá,“ zamumlal jsem si pod nos.

Byla jen jediná žena, o které můžu tvrdit, že si skutečně zasloužila moji pozornost. Ani náhodou nebyla perfektní, ale měla tu správnou jiskru. Scarlett Millerová.

Ten idiot ve mně ji měl opravdu rád, ale mě hlavně vždycky přitahovala její osobnost. Smykem jsem to obrátil zpátky směrem do Seattlu, kde moje sladká Scar bydlela.

Byla to pořád ta samá vila u zálivu. Cihlová v řadě chatrných, dřevěných. Zkrátka typických, amerických staveb, které byly zkonstruovány většinou z levných materiálů, protože nikdo nechtěl vrážet velké prachy do domu, u něhož má dobrou šanci na to, že mu to odnese hurikán nebo tornádo i se střechou.

Pagani jsem zaparkoval už v jiné části města, poněvadž je celkem nápadné, a Mercedes schoval do kufru, aby se nikdo nedivil, kdyby šel kolem. Sice vypadala jen jako zfetlá, ale za tu dvouhodinovou cestu interní dekompozice docela pokročila, tak ať mi to nepáchne v kabině auta. Měl jsem ji už předtím někde vyhodit, ale upřímně řečeno jsem nesnášel úklid.

Usmyslel jsem si, že ji překvapím a dostal se dovnitř otevřeným oknem ve třetím patře.

„Někdo si tu pořídil děti,“ konstatoval jsem, když jsem se ocitl v dětském pokoji v zelených a modrých barvách. Na zemi se válely formule a v rohu zářila dráha pro vlaky včetně miniaturních modelů stromů, semaforů, strojvedoucích a nádražíček. Její jednovaječná dvojčata – podle fotek na zdi – ve svých malých postelích nespala. Prohlížel jsem si tu rodinnou fotografii a na chvíli se mi zadrhl dech, když jsem si něco uvědomil. Ty její parchanti vypadají na tři, čtyři roky. Pečlivě jsem zkontroloval, jestli ani jeden není zrzavý a potom pořádně začichal, jestli tu neucítím upíří esenci. Ale jen jsem se zbytečně znepokojoval. Ten pach by mě praštil do nosu už na parkovišti a oba měli havraní vlasy po Georgovi.

„Užijte si, děcka, tatínka. Bude vám lhát, jako když tiskne. To rodiče dělají. Lžou, protože nás milují… Jak šlechetné,“ zašeptal jsem a narovnal rámeček, co byl o pár stupňů nakřivo. Vyšel jsem z jejich pokoje na chodbu a sestoupil do přízemí.

V kuchyni ze světlého masivu stála Scarlett s větším zadkem, než jsem si pamatoval. Ona měla vždycky řádně vyvinuté boky, ale těhotenství jí nadělilo pár centimetrů navíc. Ovšem, nebylo to na škodu. Táhlo jí na čtyřicet a pořád měla ten nejlepší zadek v Seattlu. Před čtyřmi lety neznala pojem gravitace ani zepředu.

„Vážně bych dala nevím, co za to, aby některé mýty byly pravdivé a já tě nejdřív musela pozvat,“ zašeptala, když začala do hrnku s kafem sypat smetanu. Přestal jsem se opírat o zeď a kochat se její božskou postavou v bílých minišatech.

„Budu hádat. Zdálo se ti o tom?“ optal jsem se. Měl jsem to tušit.

„Už několik dní. Vždycky je to stejné. Jsem v domě sama a v televizi běží sportovní noviny o vítězství Žraloků v play-off. Hned potom, co dneska oznámili, že Žraloci skórovali, šla jsem si uvařit svoji poslední kávu. Dopřála jsem si i smetanu, když si mě přišel zabít,“ dodala a otočila se na mě s klidným úsměvem. Její abnormálně plné, růžové rty byly skvost. Pohodila plavými vlasy a opřela se o linku se založenýma rukama.

„Když jsi věděla, že přijdu, proč koukáš večer sama na fotbal a radši si neutekla?“ Scarlett měla v podstatě nadpřirozené schopnosti, přestože je jen člověk. Jako Alice… Jenže s tím rozdílem, že zatímco Alice vidí tisíce kravin a rozhodnutí, co nikdo nikdy nezrealizuje, Scarlett vidí osud a na ten nemají rozhodnutí vliv. Díky ní jsem kdysi začal na něco tak sentimentálního, jako je zrovna fátum, věřit.

„Oba dobře víme, že to, co se mi zdá, je nevyhnutelné. Ale to je v pořádku, zlato,“ řekla mi blahosklonně, když ke mně přešla, a skoro až mateřsky mě pohladila po tváři. Její starostlivost mě přímo polila. „Já vím, že za to nemůžeš, protože jsi syn Isabelly Swanové.“

„Cos to řekla?“ zasyčel jsem.

„Pojď se na chvíli posadit,“ navrhla mi a na odpověď nečekala. Sedla si na pohovku a já do křesla. Vzal jsem ovladač a vypnul tu televizi.

„Takže?“ pobídnul jsem ji. Upila si kafe a já si nemohl přestat vychutnávat její rty obepnuté kolem keramického hrnku. Její rty obepnuté kolem čehokoliv…

„Když jsem si tvoje jméno poprvé přečetla na tvojí diplomce, tušila jsem, kdo jsi. A potom, co jsem tě viděla, jsem to věděla na sto procent. Syn Edwarda Cullena, psychiatra spisovatelky Isabelly Swanové. Já jsem o ní totiž psala disertační práci, víš.“

„Cullenů je v Americe spousta,“ utrousil jsem zamračeně.

„To ano, ale je jen jeden Cullen, který měl za nejlepšího přítele Fabiana Greena, po němž by mohl pojmenovat svého syna. A jen jeden má dítě, co vypadá přesně jako on… Tvůj otec byl součástí mé disertačky a navíc jsem ho před deseti lety a i dlouho předtím vídala v časopisech a televizi každý den.“

„Tys věděla, kdo byla moje matka a neřekla si mi to?“ zavrčel jsem vztekle.

„Právě protože jsem věděla, držela jsem ústa zavřená a tebe v bezpečí. Ale už to víš… Ani já jsem tě, miláčku, nezachránila. Zdědil jsi část něčeho tak odporného a teď se to v tobě probojovalo na povrch. Mě tak hrozně mrzí, že svého Fabiana už nikdy neuvidím a nebudu u toho, až převezme vládu nad sebou samým. Ani tě nebudu moc obejmout, až budeš plakat nad tím, co všechno si udělal, když si to nemohl kontrolovat…“

„Nebuď patetická, Scar,“ zamumlal jsem otráveně a položil se do křesla i zády. Masíroval jsem si čelo, protože už mi to v hlavě zase vřelo.

„Příčetný Fabian by mi nikdy neřekl, že jsem patetická,“ odvětila s neochvějnou jistotou a upila si znovu z šálku.

„Protože příčetný Fabian je idiot, co si nechá srát na hlavu. Nic nedokáže, nedokončí a postrádá hloubku…“

„Fabian umí vroucně milovat, nepostrádá životní hodnoty a nedá dopustit na svoji rodinu… A dokázal dostat do postele třiatřicetiletou profesorku psychologie, která byla šťastně vdaná.“ Usmála se. Možná jí proběhly mozkem ty samé vzpomínky, co mně. Scarlett byla můj oponent k diplomce. Přeskočil jsem pár ročníků, protože když jsem chtěl, byl jsem geniální a moje fotografická paměť byla brilantní. Na střední jsem se moc nezdržel a vysokou s přehledem za dva roky udělal.

A právě při obhajobě diplomky jsem ji potkal poprvé. Vypadal jsem tenkrát asi na sedmnáct, ale lidských let mi bylo šest. Proto jsem byl stále panic a právě krásná profesorka Scarlett mě o panictví připravila a začala moji kariéru.

Otec se to nikdy nedozvěděl, a to jsem se Scarlett spal dost dlouho. Možná se tomu dalo říkat vztah, když jsem jí dokonce řekl, co jsem, kdo byla moje rodina, a co umíme. Přišla by na to stejně sama. Byla mi schopná udělat – nebo to spíš zkusit – biopsii mramorové kůže ve spánku.

„Pokud pokládáš schopnost milovat za umění…“

„To není umění. Ale není nic důležitějšího a přirozenějšího.“ Není nic hloupějšího a slabšího. Čím víc osob jedinec miluje, tím víc je v ohrožení. Desítky lidí ho může potopit.

„Vsadila sis aspoň na Žraloky?“ zeptal jsem se, abychom konečně opustili protivné téma.

„Ne. Nechtěla jsem vědět, kdy hrají, protože potom bych při loučení s dětmi znala pravdu, a to, že je vidím naposledy. Nedovedu si představit, jak bych je pak pustila z náruče. A to samé platí pro George. Naše manželství přežilo můj úlet s tebou a o něj jsem se vždycky mohla opřít. Je to skutečný chlap, který ženě nezpůsobuje vlhké oči, ale rozkrok.“

„A skutečná žena nezpůsobuje chlapovi tvrdý život, ale ptáka, viď?“ poznamenal jsem a zaútočil jsem tak na ni s naší bohatou minulostí.

„Udělala jsem chybu – to vím. Ale nic z toho bych zpět nevzala. Byl jsi zkušenost s nevyčíslitelnou hodnotou a prožila jsem s tebou jedny z nejkrásnějších chvil života.“

„Tak co uděláme? Naposledy si zašukáme, anebo budu mít hned tu čest držet v rukách život někoho tak výjimečného, jako si byla ty, Scar?“

„Přesně jako tvoje matka. Obětí měla spoustu, ale především zabíjela ty, co pro ni byli zajímaví a důležití. Edward Cullen, ten úžasný chlap, kolem kterého bylo tolik povyku a představoval chodící záhadu, měl být zlatý hřeb její kariéry.“

„Chtěla otce zabít? No, to není sama,“ dodal jsem nakonec. Scarlett si odfrkla a pozorovala mě zpod dlouhých řas jako někoho, koho má na háku.

„Nikdy by si ani v tomhle stavu Edwardovi neublížil. Dal ti život. Od něj se odvíjí všechno, co uděláš. Je smyslem tvého bláznění… Střed vesmíru. Potřeba mít ho ve své existenci je přímo tvým atributem.“

„Možná,“ připustil jsem, ale tím neřekl, že má na sto procent pravdu. Ne, že by moje potvrzení potřebovala.

„Než uděláš to, proč si přišel, chci něco dát,“ řekla a odložila hrnek na stůl.

„To mám chápat tak, že už se mnou nechceš spát?“

„Ne. V té vizi to nebylo, tudíž se o tom můžu rozhodnout sama. A já už bych Georgeovi neublížila. Můj poslední skutek nebude nevěra.“

„Kurevská škoda,“ zamumlal jsem a vstal taky. Pokračoval jsem za ní do druhého patra, kde měla pracovnu. Kdysi to byla ložnice, na kterou mám pěkné vzpomínky. I když ne tak dobré jako na posluchárnu ve škole.

Předklonila se ke stolku a hledala něco v šuplíku. Z tohohle úhlu jsem mohl říct, že její prsa kojení nezruinovalo.

„Tady to je,“ oznámila a narovnala se. Přešla ke mně, aby mi podala svoji svázanou disertační práci. „Přečti si to. Získáš novou perspektivu. Je tam rozebraný každý její čin až k Fabianu Greenovi a tvému otci.“

„Ona zabila Fabiana Greena?“ Další lež. Otec tvrdil, že v tom měla prsty mafie.

„Až si to přečteš, aspoň tvá zdravá část si uvědomí, že se tě otec snažil chránit a posílí ji to. A ty to riskneš, protože potřebuješ informace. Tvoje matka je fantom, kterému toužíš strhnout masku.“ Pozdvihl jsem obočí. Začínala mě štvát. Proč už i Scarlett?

„To byla idiotská metafora. Na sklonku tvého života bych čekal víc, Scar.“

„Scar si mi říkal jen ty a můj táta… Fabiane, pamatuj si moje slova. Až to na tebe dopadne a ty zase dokážeš racionálně uvažovat, tak věř tomu, že tvůj otec tě nade všechno miluje. Já to vím. I já mám děti. On ti nemusí odpouštět… On ti nebude nic vyčítat. Potřebuje tě víc, než si dokážeš představit.“

„Tvoje reputace klesá. Vážně mě teď musíš srát a sprchovat moralismem?“

„Udělej to,“ popohnala mě, abych ji zabil. Lidské instinkty ale umlčet nemohla a ustupovala přede mnou.

„To bude tak smutné, až tě tvoji potomci s manželem najdou.“

„Nenajdou. To bych nikdy nedovolila. Už jsem posílala tísňovou zprávu, že mi někdo vniknul do domu. Za chvíli tu bude policie.“

Narazila zády do knihovny a já se opřel dlaní o vazby nad její blond, kudrnatou hlavou. Druhou jsem zvednul právě k jejím velkým kudrnám mikáda a namotal si pramen na prst.

„Jsi tak nádherná ženská, Scar,“ zašeptal jsem a přejel jí nosem po krční tepně. Voněla dokonale, a to na všech místech.

„Od chlapa, co vypadá jako ty a má tak přísné parametry, je to vážně kompliment. Pořád máš ještě ten diář, o kterém si všichni myslí, že to jsou telefonní čísla, ale ve skutečnosti jsou to míry s pár dalšími, krycími číslicemi na konci?“

„Někde bude,“ hlesl jsem a dál vtahoval co největší koncentraci jejího pachu. Chtěl jsem ji cítit až v útrobách, i když nebudem šukat. Celé tělo mi brnělo, jak jsem vzrušeně vrčel.

„Isabella často vraždila předměty, které pro ni měly osobní hodnotu. Tvého otce chtěla zabít nožem, kterým ubodala svoji první oběť… Jak mě chceš zabít ty?“

„Radši používám ruce. Umím to s nimi, jak víš, a rád si osahám lidi zevnitř,“ řekl jsem a zajel jí rukou přes bok na kříž. Chtěl jsem jí vytrhnout páteř.

„Edward je psychiatr. Bude to chápat lépe, než kdokoliv jiný. Jsi jen nemocný chlapec…,“ vydechla. Nakrčil jsem nos a odhrnul horní ret, když jsem vztekle zavrčel. Ani trochu se mi nelíbil přídomek – nemocný.

„Nádherná sice jsi, Scar, ale moc mluvíš.“ Odstoupil jsem a švihem jí rozevřenou dlaň zarazil do krku. Chytil jsem do ní obsah jejího hrdla a vytrhnul to ven. V ruce mi zůstal soubor chrupavek, hrtan, trachea, štítná žláza, hltan a jícen. A hlavně součástí toho složitého, anatomického balení byly hlasivky. Teď už bude mlčet.

Chrčela s vytřeštěnýma očima, ale řvát nemohla. Skládala se k zemi a přitom se držela mých nohavic, po kterých jí sklouzávaly ruce.

Zvednul jsem si krvavý, kulovitý svazek s výběžkem k ústům, olízl plochou část a ochutnal její krev. Nechal jsem si to poválet na jazyku, abych to patřičně zhodnotil.

„Zajímavé. Chutnáš ještě lépe, než vypadáš. Tedy, než si vypadala.“ Sklopil jsem oči k jejímu tělu a měřil si roztrhané hrdlo. Obratle v zadní části odhalené nebyly. „To mi věř, že na tebe nikdy nezapomenu. Na žádnou chvíli s tebou,“ dodal jsem a hodil ten kus vedle ní. Ze stolu jsem sebral její dílo, otřel všechny otisky z ovladače, klik, rámu okna a rámečku fotky - zkrátka všeho, čeho jsem se dotknul, a ztratil se z téhle čtvrti dřív, než uslyším první policejní houkačky.

Scarlett byla moje zářivá, zlatá trofej. Ji jen tak něco nepřekoná.

Ale teď si přečtu pohádku na dobrou noc o jednom psychiatrovi a jeho pacientce.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 37. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
14.01.2014 [16:01]

SabiennaTak tohle byla síla Emoticon Emoticon Tahle povídka naprosto dokonale graduje Emoticon Emoticon Doufám, že i to Fabianovo běsnění graduje a díky vědmě Scar dogradovalo Emoticon Emoticon Emoticon Mohla by mu otevřít oči, zvlášť když k tomu má nějaký velicea zajímavý podklady Emoticon "Nemocného" Fabiana už bylo dost Emoticon Emoticon
Ten krátký záchvěv "zdravého" Fabiana ohledně Heidi mi dodal naději, že už mu bude brzy konec Emoticon Emoticon Emoticon
Pokračuju rychle dál, tohle už dneska musím dočíst prostě Emoticon Emoticon
Dokonalé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

40. Inoma
06.06.2013 [12:36]

InomaNO! Tak vzhledem k tomu, že jsi mi servírovala scénky z MS přes fb, tak to na mě mělo zřejmě trošku tvrdší dopad, než na ty, co tohle četli bez jediné vědomosti ohledně Fabiana a Scar. Emoticon Emoticon Emoticon
Chjo, já vím, že Fabian je taky Edwardův, ale teď v tuto chvíli je prostě jen Isabellin. A mě to děsně štve, protože všechno tohle, co Fabian teď provádí (ať už to je nedokončená proměna, vražda Scar atd.), tak ve finále to nejvíc odnese Edward, protože ten truhlík z toho zase udělá svou vlastní chybu. Emoticon
Tím nechci říct, že Fabian to neolituju; určitě ano a těžce, ale díky jeho povaze se s tím zkrátka srovná líp jak jeho taťka...
Taky ti musím pochválit to, že píšeš -1 k HP Emoticon Protože možná, kdybych nevěděla, že Moji Scar píšeš, tak pak by tahle kapitola na mě působila tak, jako žes do příběhu namotala postavu, o které se před tím nikdo nikdy nezmínil. Ale takhle se můžu těšit na to všechno, co už vím. Emoticon A k tomu mlčky poplakávat nad tím, jak to dopadne/dopadlo.
Krásný domi, krvavý scény jsou prostě tvoje. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.04.2013 [20:31]

MaryAngelTak toto bol riadny rozbor. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Jedine ty dokážeš za jeden diel ma zoznámiť s postavou, totálne si ju vďaka tomu obľúbim, cítim maximálne sympatie s jej hodnotami, životom a sklamaním... a potom ju Fabian zabije. Emoticon
Ako, on prišiel s tým, že Scarlett zabije. Ale v kútiku duše som dúfala, že ho niečo z toho preberie, čo povedala. Že sa zachytí záchranného lana.
Áno, toto je tá správna osoba, ktorá by mohla jeho démona premôcť... Ale nie... Nie, keď je to démon v sile poloupíra. A pochybujem, že skutočnú Isabellu by niečo takéto zastavilo.

Kapitola dokonale napísaná, že až strach...
Smútim za tak výnimočnou ženou, akou bola Scarlett Millerová. Emoticon Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

38. misa04
24.04.2013 [19:43]

Pořád mi to nedá a přemýšlím nad tím, jak Fabiana umravníš. Podle mě přečtení diplomky Scar nestačí. Že by narazil na nějakou fakt, ale fakt nevinou dívku v nesnázích, které by neodolal ? Teda odolal a ona mu pomohla se vzpamatovat ? Jsem moc zvědavá čím nás překvapíš.

23.04.2013 [13:30]

lolalitaFabianova hlava je komplikovaná až strach. Vážne som myslela, že Scar nezabije, ale nezaprel mamičku. Som zvedavá, ako na tom bude, keď vážne precitne z tej svojej vraždiacej dekády. Krásna kapitola. Je úplne úžasné, že od prvej kapitoly má každá taký náboj, že sa človek nevie odtrhnúť. Emoticon

36. misa04
22.04.2013 [19:14]

Neuvěřitelný !!! Jsem zvědavá, jak vyřešíš F. výčitky svědomí až se vzpamatuje a uvědomí si, že zabil někoho, koho miloval. A to bys vyřešit měla a pořádně ho potrápit.
Skvěle napsané.

22.04.2013 [14:33]

Alexa215Byla bych ráda, kdyby se Fabian brzy vzpamatoval a začal by litovat vše, co udělal. Úžasná kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.04.2013 [14:27]

Danka2830No akože už to prehnal nie?????? Viem, že je nasraný až za hrob, ale toto???? Teraz som zvedavá, čo bude, až si prečíta tú prácu, ale dosť pochybujem o tom, žeby dostal rozum.... No nechám sa prekvapiť... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. hvw
22.04.2013 [14:25]

A co kdyby z něj udělali nějak 100% upíra? Tím by se vyléčil jako Bella a byl by klid... Emoticon

22.04.2013 [10:56]

klarushaFabian už mě začíná docela štvát. Snad dostane co nevidět rozum. Jsem každopádně moc zvědavá, co se bude ještě dít. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!