Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hannah Sweet - 3. kapitola

12.04.2011 (10:45) • Bambulka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1679×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola třetí – Nemůžu

Odcházím. Je mi z toho smutno, protože těch několik měsíců (po pěti jsem to přestala počítat) bylo dokonalých. Cítila jsem se tak volně... Bylo mi překrásně. Jako bych byla zase člověk. Ale u Cullenových jsem žila šťastný lidský život.

Když jsem to Cullenovým oznámila, nevypadaly nadšeně. Dokonce ani Rosalie – a to jsem myslela, že mě nemá ráda. Carlisle se jako obvykle ujal slova:

„A my mysleli, že mezi námi zůstaneš na pořád. Ale soudím, že si to asi nerozmyslíš... kdybys něco potřebovala, klidně se vrať. Kdykoliv.“

Smutně jsem se usmála a naposledy je všechny přejela očima. V podstatě spolu neměli nic společného (až na Renesmé, Bellu a Edwarda), ale patřili k sobě.

„Sbohem,“ řekla jsem. Poslední slova, která ode mne uslyší. Musím je pečlivě vybrat... „Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělali. Nevím, čím bych se vám mohla odvděčit. Chci vám říct, že jsem nikdy nevěřila, že bych mohla najít takovou rodinu, jako jste vy. Přijali jste mne mezi sebe, ale nepatřím sem. Ukázali jste mi nový způsob života a já bych strašně moc chtěla, abyste věděli, že tohle byly nejlepší měsíce mého života. Děkuju.“

Alice vypadala, že kdyby mohla, rozbrečela by se. „Budeš mi chybět, Hannah.“

„Sbohem.“ Zamávala jsem jim a běžela, co nejrychleji jsem mohla. Bylo mi tak smutno... Bylo mi to tak líto, ale musela jsem to dokázat.

Když už jsem byla několik set mílí od jejich domu, zastavila jsem se. Chtěla jsem plakat, chtěla jsem cítit tu slanou vodu, jak mi teče po tvářích...

„Prosím, Bože, chtěla bych plakat. Splň mi alespoň tohle přání, prosím,“ zašeptala jsem. A v tom se spustil déšť. „Děkuji.“ Neplakala jsem sice já, ale plakalo za mne nebe... Bylo hezké vědět, že vás někdo poslouchá. I když si hodně lidí myslelo, že Bůh neexistuje. Kdo by to udělal? Shoda náhod? Tomu nevěřím; já jsem upírka.

Nahuel byl velmi nadšený, když jsem se u něj objevila. Říkal, že Huilen někam odjela, takže se teď o sebe musí chvíli starat sám. Nabídl mi, že u nich můžu na čas zůstat – než se rozhodnu, jak dál.

„Co se vůbec stalo za ty léta? Neviděli jsme se přes sedmdesát let,“ vyzvídal Nahuel-

„Vcelku nic moc,“ zívla jsem, i když jsem vlastně nepotřebovala. Ale povídala jsem dál. „Snažila jsem se najít Dariena, ale jako by se po něm slehla zem. Nikdo ho neviděl, nikde nebyl, nikoho snad ani nezabil... Třeba je mrtvý. To bylo před šedesáti lety. Po doby dalších let se nic nedělo, občas nějaká válka, ale vždy jsem unikla. Jednou mi utrhli paži. Naštěstí vím, jak si ji přidělat. A důvod, proč jsem tady – byla jsem u jedné rodiny, u Cullenových. Živí se zvířecí krví a naučili mě to taky – proto mám ty zlaté oči, jestli jsi si všiml. Žila jsem tam pár měsíců, ale musela jsem odejít.“

„A nasáčkovala jsi se sem,“ zažertoval Nahuel. Vyplázla jsem na něj jazyk – ale usmála jsem se. Byl to dobrý nápad, jít sem. Nahuel byl vždy veselý a všechny tím okamžitě narazil. Když jsem byla s ním, tak moje ledové srdce roztávalo. Ne že bych do něj byla zamilovaná, to ne, ale byli jsme už nějakou dobu velmi dobří přátelé.

„Brzy odejdu,“ zvážněla jsem. „Nevím, kam půjdu. Možná zpátky za Volturiovými... Nevím. Budu muset nějak přečkat věčnost.“

„Držím ti palce.“

Milý deníčku,

jen Ty mi připomínáš moji lidskost. Chybí mi to. Já vím, že jsem se chtěla zabít, že jsem to málem udělala, ale teď mi to všechno chybí. Vyděšený tlukot mého srdce, zrychlený dech, když jsem byla zadýchaná, když mi bylo trapně a polilo mne horko... Co já bych dala za to, znovu pocítit, jak mi tluče srdce...

Ale nechybí mi má rodina ani nikdo jiný z lidí. Jen život. Tehdy jsem chtěla zabít jen sebe, to by nebylo zase tak strašné, ale od doby, co jsem upírka, než jsem objevila Cullenovi, jsem zabila tolik lidí... Nevinných lidí.

Když jsem se poprvé uviděla v zrcadle, nemohla jsem uvěřit svým očím. Opravdu jsem to já? I přes ty děsivě rudé oči, jsem byla dokonalá, krásná. A myslela jsem si to o sobě vždycky (vím, že jsem namyšlená), když jsem potkala nějakého upíra nebo upírku. Do doby, než jsem uviděla Rosalii Cullenovou. Oproti ní jsem byla já hotová obluda!

Ale vždyť na vzhledu nezáleží, nebo snad ano? Někdy ano. Ale teď ne. Vždyť zabíjím, svou mocí je srazím k zemi, jsou bezmocní...

Kéž by mi lidé mohli utéct. Přála bych si to. Ale Bůh už mi splnil jedno přání, abych mohla plakat, další už mi nesplní...

Bude jednou svět jenom upírský? Ne, ne. Ne! To se nesmá stát! A´t nás upíry něco zabije, ale ať je to hodné, lidi ať to nechá, prosím... Prosím!

Asi jsem se zbláznila. Jsem praštěná. Ale to nevadí. Hlavně, že jsem to já. Na tom mi záleží.

Tvá Hannah Sweet

Zatímco Hannah přemýšlí nad svým životem-neživotem, my se podíváme ke Cullenovým. Nebylo tam moc veselo.

„Tebe to nebaví, Emmette?“ divila se Rosalie. „Baseball přeci miluješ!“

„Jo,“ přitakal Emmett. „Ale když tady není Hannah, tak si nemám s kým povídat... Myslím o baseballu. Když tu byla, byla to větší pr... zábava.“

„Nemám s kým nakupovat,“ stěžovala si Alice. Jasper nad ní jen kroutil hlavou. Jemu zase chyběla optimistická nálada, která z Hannah vždy vyzařovala.

Renesmé plakala. U sebe v pokoji a potichu, aby to nikdo nevěděl. Měla Hannah ráda. Povídala si s ní o Jakovi, Hannah jí naslouchala... Někdo takový Renesmé chyběl.

Když to shrneme, panovala tady horší nálada než na pohřbu. Renesmé se dokonce z nudy naučila hrát na piano.

Zpět k Hannah:

Huilen zítra přijede. Musím pryč. Pohádala jsem se s Nahuelem. Tvrdí, že bych se měla ke Cullenovým vrátit. Vždyť já přece chci! Ale nechci otravovat a když k nim půjdu, tak to otravné rozhodně bude... Ach jo, to je všechno tak složité.

„Sbohem,“ řekla jsem Nahuelovi. Nedopověděl, tak jsem se prostě zvedla a odběhla jsem. Kam půjdu teď?

Několik dní jsem se jenom tak potloukala a nudila se. Občas jsem skolila nějakou srnku, jinak jsem pořád šla. Měla jsem pocit, že jsem snad musela obejít už celý svět. Kéž by mě bolely nohy...

„Ne!“ Ten hrozný skřípavý zvuk jsem slyšela dřív, než jsem to ucítila. A když se tak stalo, vykřikla jsem. Ječela jsem bolestí. Bylo to příšerné. „Ne, nech mne! Ne!“

„Ale, Riley,“ ozval se jakýsi tajemný hlas. „Copak máš proti Hannah? Udělala ti snad něco? Riley, měl bych asi uvědomit Victorii. Cože? Ty nechceš? Tak vypadni a už se tady neukazuj! Vypadni!“

Riley zasyčel. Ale odešel. Já ležela na zemi, nemohla jsem se zvednout. To, co mi u těla zbylo z ruky, strašně bolelo. Bylo to horší, než při přeměně.

„Klid, Hannah, klid,“ řekl mi ten tajemný hlas. „Neboj se. Zanedlouho už to bude v pořádku. Vím, jak tě dát zase dohromady.“ Tvrdě se zachechtal. „Chvilku.“

Nemohl to zastavit, to jsem věděla. Ale protože jsem chtěla, aby to přestalo a byla jsem ochotna udělat cokoliv. Proto jsem jen zasípala: „Pomoz mi.“

A pak to přestalo. Mohla jsem pohnout rukou, byla tam jako vždycky a po bolesti nebylo ani památky. Zvedla jsem se ze země.

„Ehm... Děkuju,“ poděkovala jsem tiše.

„Není zač.“ Teď, když jsem jsem nevnímala jenom bolest a mohla jsem normálně přemýšlet, tak jsem začala přemýšlet nad tím hlasem. Byl mi povědomý... Až moc. Ale kdo to je?

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. „Jsi mi nějak povědomý... Kdo jsi?“

„Vždyť ty víš, kdo jsem.“ Hlas se musel usmát. „Víš, kdo jsem, Hannah. Zamysli se.“

„Já nemůžu,“ namítla jsem. „Ať přemýšlím, jak chci, pořád na to nemůžu přijít. Nemůžu.“

„Víš, kdo jsem,“ zopakoval hlas. „Popřemýšlej. Kdo jsem?“

Jak jsem říkala - nic. Ale slibuji, že příští kapitola bude lepší. Konečně se něco stane. :)

Věnováno Majdě a Belle z blogu. Jste obě super.

Autor: Bambulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hannah Sweet - 3. kapitola: