Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hannah Sweet - 2. kapitola

02.04.2011 (20:45) • Bambulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1734×

Kapitola druhá - Sbohem

„Já nemám žádnou šanci. Nikdy jsem nezapadala, tak nevím, proč bych měla tady. Já odejdu. Nechci tady otravovat,“ řekla jsem. „Vážím si toho, co pro mě děláte, ale musím jít vlastní cestou.“

„Kdy?“ zašeptala Alice.

„Brzy.“

Slovo brzy Alice asi nic neříká. Od doby, co jsem pronesla tuto větu – slovo –, mě pořád někam bere a tráví čas se mnou... Ne, že bych nebyla ráda, je to dobrá kamarádka, ale mám pocit, že to dělám jen kvůli tomu, aby mě tady udržela... Nevím proč, asi se jí zdám zajímavá, protože jsem nová.

Vzdych.

Strašně jsem si přála patřit do jejich rodiny. Byla to úžasná rodina. Úžasnější než Volturiovi. A to vím určitě, protože s Volturiovými jsem jednu chvíli žila...

„Ty jsi žila s Volturiovými?“ zeptal se Edward. Sakra, zase jsem nekontrolovala své myšlenky.

„Hm,“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem to říkat nahlas, tak jsem si to jenom pomyslela: Jo, žila. Jenom osm let... Byla jsem úplně slepá. Myslela jsem, že najdou a zabijí Dariena, ale oni jenom využívali můj dar. Tak jsem slušně poděkovala, rozloučila se a odešla.

„Hannah, nevím, jestli to víš,“ začal Edward, „ale jsi opravdu zajímavá upírka. Měla jsi velmi zajímavý lidský život, váže se k němu opravdu hodně zajímavých příběhů... A ani jako upírka jsi nebyla ochuzena o historky, které teď vyprávíš.“

„Děkuji. Pořád toho o vás moc nevím,“ odbíhala jsem od tématu. „Vím příběh Alice, Belly a Renesmé, nikoho jiného vůbec ne. Co třeba ty?“

„Já? Já jsem umíral na španělskou chřipku. V roce 1918,“ usmál se Edward. „Carlislea napadl upír, Esmé skočila z útesu, prot ji Carlisle proměnil. Rosalie byla napadena svým snoubencem a jeho kamarády, málem ji zabili, ale Carlisle ji zachránil. Emmetta zachránila Rosalie před medvědem.“

„Vy jste opravdu zajímavá rodina,“ řekla jsem. „A co Jasper?“

„Jasper ti svůj příběh někdy poví sám. Myslím, že Renesmé s tebou chce mluvit.“

„Dobře, tak ať přijde,“ usmála jsem se. Proč mi neřekl Jasperův příběh?

Edward se ke mně naklonil. „Protože si myslím, že jeho příběh je na tebe moc tragický. Jsi ještě dítě, Hannah. I když se to možná nezdá, tak jsi. Nessie, můžeš!“ zakřičel.

„Můžu, Hannah? Nevyrušila jsem vás s Edwardem nějak?“ Renesmé nakoukla do dveří.

„Ne, v pohodě,“ odpověděla jsem. „Proč Edwardovi neříkáš tati? Jestli se můžu zeptat...“

„No... My spolu všichni chodíme do školy a vypadáme tak na stejný věk, takže by bylo divné, kdybych najednou na Bellu zavolala ‚Mami!'. Nebo ne?“ zeptala se Renesmé.

„Asi ano,“ souhlasila jsem. „Co jsi potřebovala?“

„Já bych si hlavně potřebovala s někým promluvit... O Jakeovi, víš. S nikým jiným o něm mluvit nemůžu, oni by ho zabili, kdybych se třeba nějak přeřekla... Ty ho nezabiješ, viď že ne?“

„Ne. I když upřímně nechápu, jak s ním můžeš vydržet. Docela páchne...“

Renesmé se zahihňala. „Někdy je to s ním k nevydržení.“

„To se všema klukama.“

„Ale láska a rozum spolu netáhnou za jeden provaz.“

„Pravda,“ usmála jsem se. „O čem jsi tedy chtěla mluvit?“

„No...“ Renesmé trochu zaváhala. „Já Jakea miluju. A bojím se mu to říct. To je snad jediný problém.“

„Už jste se líbali?“ zeptala jsem se. Renesmé kývla, trochu červená. „Tak vidíš. On to pozná, Renesmé, jestli se bojíš. Pokud mu to ovšem chceš říct, tak si počkej na správnou chvíli. Třeba až bude jíst, sedni si mu na klín, dej mu pusu a zašeptej mu do ucha ta dvě magická slovíčka. A čím by ses třeba prořekla?“

Renesmé zrudla. „Ehm...“

„Chápu, nechceš o tom mluvit. I když jsem na sto procent poznala, co nechceš, aby ostatní věděli.“

„Jenom na to, prosím, nemysli. Edward by Jakea zabil,“ zaprosila Renesmé. Souhlasila jsem. Neměla jsem důvod na to myslet – a navíc jsem nechtěla, aby Renesmé měla problémy.

Uběhlo dalších pár měsíc, během kterých jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí o rodině Cullenových.

Strašně jsem jim záviděla, i po takové době. Měli jeden druhého a společně tvořili dokonalou a mocnou rodinu. Jistě, přijali mne, což od nich bylo neuvěřitelně štědré, protože jsem to nečekala ani v nejtajnějších snech. Ale nepatřila jsem mezi ně.

Častokrát mi nabízeli, abych tam zůstala napořád, ale já nemohla. Prostě jsem tam nepatřila. Vypadala jsem jako jedna z nich a chodila jsem s nimi i do školy – řditel mě velmi rád přijal. Ve škole mě měli za dalšíc adoptovanou dceru Cullenových. Adoptovaná Hannah Sweet. Strašně jsem si přýka se stát Cullenovou... Nevím, co mám pro to udělat a bylo by pěkně hloupé vybalit na Carlislea: „Chci se jmenovat Hannah Cullen.“

Jméno Cullen se přeci muselo zasloužit. A já si ho nezasloužila. Je to zvláštní, ale pořád mám na ruce jizvy, které jsem si způsobila za svého lidského života... Nevím, proč tomu tak je. Má to snad být nějaké poznávací znamení – bacha, nebezpečný blázen? Žádný upír, kterého jsem viděla – a že jich bylo –, žádné lidské jizvy na své mramorové kůži nemá... Tak proč já?

„Protože jsi jiná,“ ozvalo se ode dveří. „Omlouvám se, ale tvé myšlenky jsou tak zajímavé...“

„Já vím, že jsem jiná,“ zamumlala jsem otrávně. „Vždycky jsem byla hloupá, nehezká. Byla jsem prostě a jednoduše – a promiň, že to tak říkám –, blbá. Outsider.“

„Být jiná neznamená být nutně outsider. Nebo blbá,“ připojil Edward vzápětí. „U tebe to znamená, že máš větší fantazii, než kdokoliv jiný. A že jsi vzácná. Nebo,“ zapřemýšlel, „to znamená, že sis ty jizvy udělal něčím, co by dokázalo poškodit i upíří kůži... Co takhle upíří zuby?“

Vyprskla jsem smíchy. „Kde bych je asi vzala?“

„Nevím... Je možné, že se z našich zubů vyrábí nějaké druhy nožů, třeba... Věřím, že něco by se určitě našlo...“ Pane Bože, Edward to myslel vážně. Ale přitom to bylo tak směšné. Nože z upířích zubů.

„Možné to je,“ zamumlala jsem, ale už byl pryč. Vzdychla jsem a otevřela svůj deník. Bylo to neuvěřitelné, ale měla jsem ho ještě ze svého lidského života...

30. říjen 1908

Milý deníčku,

nenávidím svůj život. Už to mám všechno naplánované... Půjdu na most a skočím...

1. listopad 1908

To prostě není možné! Já jsem snad nesmrtelná! Mě prostě nejde se zabít. To vůbec není fér! Grrrrr...

Musela jsem se usmát. Byla jsem blázen, když jsem byla člověk. Vlastně jsem i teď – neuvidíte jiného upíra, který by byl živější, hyperaktivnější a energetičtější než já.

29. března 2005, napsala jsem za dnešek.

Odejdu od Cullenových. Musím. Nechci zavazet... nebo překážet. Nejsem tu vítána. Bohužel.

„Nánananánánánananananá,“ začala jsem si zpívat.

„Áaaá!“ zanotoval někdo zdola. Alice. „Ty jsi zpívala?“

„No...“ zasekla jsem se. Nějak jsem si nemohla vzpomenout... „Myslím, že ano. V kostele, v neděli. Ale ne často, moc mě to nebavilo.“ Vzdych.

„Hannah...“ Alice zaváhala. Zbystřila jsem. Už to viděla? „Hannah, ty chceš odejít?“

„Musím, Alice.“

„Kam půjdeš?“

„Ještě nevím. Možná k mému kamarádovi... Je to poloupír, jako vaše Renesmé. Jmenuje se Nahuel,“ řekla jsem.

„Budeš mi chybět.“

„Ty mně, Alice. Byla jsi mi rodinou, jakou jsem nikdy neměla. Sbohem.“