Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gynekolog amatér - 14. kapitola

20.07.2011 (18:15) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 6198×

Moje noční můra jakoby oživla. Probudila jsem se celá zpocená a zadýchaná, jako bych běžela maratón. Byla tma. Rozplakala jsem se, když jsem si vzpomněla na tu bolest, která se mi může stát kdykoli znovu. Doufala jsem, že se to už nikdy nestane, ale kdo ví.

Pohled Edwarda

Probudilo mě až světlo, co se objevilo v našem pokoji. Zamžoural jsem a rozhlédl se po pokoji. Všechno bylo tam, kde to bylo naposledy. Ještě aby nebylo, vlastně ani nevím, jak jsem usnul.

Najednou se ozval klapot a do pokoje strčila Esmé hlavu. „Vstávej, Edwarde.“ Vyškrábal jsem se a podíval se do zrcadla.

„Ááá,“ zapištěl jsem jako holka a sáhl si po obličeji. Vypadal jsem strašně. Celou tvář jsem měl rudou a přeleženou a vlasy byly mastné. Okamžitě jsem se hnal do koupelny a umyl si hlavu. Většinou vypadám dobře, ale někdy mám prostě smůlu.

„Edwarde?“ zaklepala na dveře Esmé. „Je devět hodin, zaspal jsi a volala tvoje „sestřička“, že máš dneska na desátou objednanou pacientku, tak kdybys na půl desátou mohl přijít.“

„Dobře, mohla bys mi, prosím, připravit snídani a sváču?“ poprosil jsem a vysušil si vlasy fénem.

***

„Jsem tady, sestři,“ zavolal jsem a vešel do ordinace. Seděla tam Isabella a sestra jí měřila tlak. „Dobrý den.“

„Dobrá den, pane doktore,“ řekla sestra. Přišel pozdě a usmívá se jako pitomec. Alespoň, že mu to sluší.

Sestra jedna pitomá, už dlouho přemýšlím, že ji vyhodím, ale nějak se k tomu pořád nemám.

„Dobrý den,“ zašeptala Isabella a vstala, aby se mnou šla do ordinace.

„Sestro, mohla byste mi, prosím, udělat kafe?“ požádal jsem sestru. „Chcete také něco?“ Otočil jsem se k Belle. Jenom zavrtěla hlavou a odešla do ordinace.

„Dobrá.“ Přikývla sestra a odešla. Zavřel jsem za námi dveře a oblékl si plášť.

„Myslím, že bychom mohli domluvit ten termín potratu.“ Byla nejistá, když to říkala. Chci dát to dítě pryč, prosím, ať už je to za mnou. Dalších pár dní ve stresu bych už nevydržela.

Jakoby prosila, abych jí to dítě dal pryč hned teď, ale to nešlo. Na potraty moc nejsem, nemám rád, když někdo dá své vlastní dítě pryč, a tak je já osobně nedělám.

„Pokud máte vše v pořádku, tak nevidím žádný problém, který by to komplikoval, tak se můžeme domluvit na termínu.“ Mrkl jsem se do jejích papírů a přečetl si její dosavadní stav, abych mohl předvídat nějaké komplikace, které by jí změnily život.

„Dobrá,“ řekla a pokývala hlavou. „Zítra bych měla mít čas. Půjde to?“ Musel jsem nejdříve zavolat do nemocnice kvůli volným lůžkům, a také jestli tam bude mít nějaký doktor, co bude ten zákrok dělat volno.

„Možná, uvidíme. Nejdříve musím zavolat do nemocnice, abych zjistil informace o jejich času.“ Vstal jsem a odešel za sestrou, která mi mimochodem pořád nepřinesla do kafe, aby zavolala do nemocnice a poté mě informovala.

„Sestra mi potom řekne, ale tak či tak, Vás musím zkontrolovat, když už jste tady.“ Pokynul jsem jí rukou, aby si šla odložit.

***

„Všechno vypadá v pořádku, a tak když bude volný termín, nevidím žádný důvod, proč bychom to nemohli udělat.“ Nebyl jsem z toho moc šťastný, protože kdyby to věděla Rose, tak mi jednu vlepí. Ona mít děti nemůže, a tak nenávidí všechny ženy, co je chtějí dát pryč.

Ach, ty ženský jsou složitý. Nikdy nepochopím ať už ženskou nebo ženskou upírskou logiku, to je snad jediné, co se nedá pochopit.

Ozvalo se klepání a ve dveřích se objevila sestra. „Zeptala jsem se primáře Wolfa a on říkal, že má zítra volno, a ať slečna přijde kolem druhé hodiny odpolední, že na ni bude čekat.“ Tvářila se mile, ale kafe? Nikde. Povzdechl jsem si a děkovně se na ni usmál.

„Díky,“ zašeptal jsem a podíval se po Isabelle. „Můžete jít.“ Sestra se neměla k odchodu, tak jsem ji musel malinko odehnat.

„Slyšela jste.“ Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala.

„Děkuji moc,“ zašeptala a chystala se k odchodu, ale já ji zadržel.

„Počkejte. Jenom bych chtěl, abyste se psychicky připravila, že kdyby se něco stalo, tak že třeba nebudete moc mít děti,“ řekl jsem na přímo, protože jsem neviděl důvod, proč bych měl chodit kolem horké kaše.

Já vím, ale to riziko jsem hodna podstoupit.

Byl jsem rád, že jí umím číst myšlenky a ještě aby ne, vždyť je člověk.

„Dobrá, popřemýšlím o tom,“ řekla a podala mi ruku, abych si s ní potřásl. Chytil jsem ji a její ruka mě zelektrizovala.

Pohled Belly

Byl to moc příjemný doktor a já jsem mu byla vděčná, že už na mě netlačil, abych si potrat rozmyslela.

„Ještě jednou moc děkuji,“ zašeptala jsem a odešla z ordinace pryč.

„Nashledanou,“ řekla jsem sestře, která jenom pokývala hlavou, ale ani se na mě nepodívala.

Nemohla jsem se dočkat, až to budu mít za sebou. Cítila jsem se vinna, že toho drobečka zabiji, ale to, co bylo uvnitř mě, zabíjelo zase mou osobu a to jsem sobecky nemohla dovolit.

Sedla jsem si na autobusové zastávce na lavičku a čekala, až přijede ten správný autobus. Dívala jsem se po lidech, kteří chodili sem a tam po chodníku, když vtom jsem zahlédla postavu, kterou jsem znala. Zaostřila jsem zrak a poznala… Toma. Producíroval se tam s nějakou holkou a drželi se za ruce. Sem tam se líbli na tvář.

Ten hajzl, jak si to jako představuje? Včera mi napíše, že nemá čas a dneska, že tu je s jinou holkou? Najednou mě napadla úplná hloupost. Napíšu mu SMS, jestli nemá teď čas.

Vytáhla jsem mobil z kapsy a psala: Ahoj, Tome, jenom jsem se chtěla zeptat, jestli nemáš teď čas, protože já mám volno a včera jsme nešli. Máme si toho hodně co povědět. Napiš, ahoj Bells. Tak a odeslat. Dívala jsem se na něj s pocitem, že mě neuvidí, protože bylo přede mnou spousta lidí a navíc tady často jezdil autobus a auta.

Chvilku jsem počkala a najednou se přede mnou objevil autobus a já rychle naskočila, protože se z mraků začal linout déšť.

Sedla jsem si okýnku a opřela si hlavu o sklo, protože jsem byla čím dál tím víc unavená.

Ucítila jsem, jak mi zavibroval mobil, a mrkla se, kdo mi píše. Samozřejmě že Tom mi odepsal. Ahoj, Bells, promiň, ale jsem nemocný, a tak nikam nemůžu. Až se uzdravím, tak ti napíšu. Měj se, Tom.

Přečetla jsem si tu SMS ještě jednou, jestli mě neklame zrak, ale opravdu tam bylo napsáno, že je nemocný. Nechápu, proč mi tak lže, vždyť jsem mu nic neudělala. Copak jsem vlezlá pipina?

Nechala jsem ho být, protože nad pitomcema se přemýšlet nemá. Čekala jsem, až dojedu na zastávku kousek od našeho domu, a oznámím mámě, že mám už domluvený termín a dokonce na zítřek. Možná bude mít radost a možná si také uvědomí – jako matka, že je nesprávné to dítě dát pryč, ale já jsem se už rozhodla a nehodlám to měnit.

„Ahoj, mami,“ zavolala jsem do místností, když jsem vešla domů. Nic se neozvalo. Šla jsem do kuchyně pro něco k snědku, protože já a můj žaludek jsme umíraly hlady. Na stole ležel lísteček a pod ním 500 dollarů.

Koukla jsem se na něj a četla:

Milá Bello,

Prosím, nezlob se na mě, ale já a tatínek spolu už nevycházíme a pravděpodobně tvůj tatínek někoho má, s kým mě podvádí. Odjela jsem na pár dní z města, abych si pročistila hlavu. Snad se na mě nezlobíš a odpustíš mi, že jsem odjela tak bez pozdravu.

Tady máš nějaké peníze, které by ti měli vystačit na pár dní, dokud se nevrátím. Měla bych přijet domů za 10 dní, ale uvidím, jestli se mi tam náhodou nezalíbí a já se tam nerozhodnu ještě chvíli zůstat. Samozřejmě, jestli ti peníze nevystačí, tak mi napiš, nebo zavolej a já ti nějaké pošlu na účet.

Doufám, že ti dnešní prohlídka dopadla dobře a tobě nebrání nic, když budeš chtít dát dítě pryč. Peníze na potrat máš nahoře v hrníčku. Kdyby něco, tak mi zavolej. Prosím, nezlob se na mě a snaž se mi odpustit.

P.S.: Nemám tušení, kdy se tvůj otec vrátí. Mám tě ráda, zlatíčko. Zatím se měj a kdyby něco, tak mi zavolej. Jsem na příjmu. Pa, máma

Měla jsem takovou zlost. Jak si může odjet a mě tady nechat? Co si tady mám sama počít, když si  neumím ani pomalu uvařit čaj nebo polívku?

„Uklidni se, Bello,“ říkala jsem si a odešla z kuchyně do obýváku s rohlíkem v ruce. „Sněz si rohlík a spi.“

Lehla jsem si na gauč, a i když bylo už brzy, tak jsem si lehla a usnula.

***

Chystala jsem se do nemocnice s taškou pro případ, že bych tam musela pár dní zůstat. Vyšla jsem zrovna ven, když jsem uviděla před domem něčí auto.

„Ahoj, Bello, jak se máš?“ zavolal na mě Bred.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptala jsem se, protože jsem byla v údivu, že za mnou přišel.

„Nebyla jsi dneska ani včera ve škole, tak jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku.“

„Ano, jsem, ale potřebovala bych hodit do nemocnice. Odvezeš mě, prosím,“ poprosila jsem a doufala v kladnou odpověď, protože jsem se tam neměla jak dostat.

„Jasně, tak nastup,“ řekl a já jsem odešla do auta.

Celou cestu jsme mlčeli, ale těsně před nemocnicí jsme spolu začali komunikovat.

„Proč tam jdeš?“ zeptal se. Nevěděla jsem, co mám říct, protože na potrat jsem se říct styděla.

„Promiň, Brede, moc děkuji, že jsi mě sem odvezl, ale pospíchám. Řeknu ti to později. Ano?“ Nenapadlo mě nic lepšího, než mu vlepit pusu na tvář a běžet do nemocnice.

***

Ležela jsem na lékařském lůžku a čekala, až mi doktor řekne, jestli jsem v pořádku nebo ne.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ pozdravil mě doktor a já se rozhlédla kolem. Spatřila jsem svého doktora Cullena a usmála se na něj, ale on mi úsměv neopětoval.

„Je mi to moc líto, slečno Swanová, ale...."

Snad se kapitola líbila a vy zanecháte komentář. Mám jednu novinku. Každý komentář = 100 slov, takže pokud chcete dlouhou kapitolu, musíte přidávat komentíky. Děkuji.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gynekolog amatér - 14. kapitola: