Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 14. kapitola

16.10.2012 (10:30) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3088×

14. kapitola

Pohled Alessy Abis

Procházela jsem dlouhou chodbou a v ruce držela papíry, které mi předal doktor Rossi. Nahlédla jsem do spisu a vyhledala jméno, ke kterému to mám přiřadit. Došla jsem do sesterny a začala se zakládáním jednotlivých výsledků.

Hned jak jsem byla hotová, chtěla jsem si sednout k počítači a začít třídit maily, když vtom se otevřely dveře urgentního příjmu a dovnitř doslova vtrhl mladý muž. Jeho vyděšený výraz mě okamžitě upoutal, hned potom jsem uviděla v jeho náručí ženu, která byla ošklivě poraněná.

S hlasitým vyjeknutím jsem vystartovala ze sesterny a utíkala k němu.

„Doktora!“ volala jsem na kolegyni, která se právě vracela do sesterny. Kývla a okamžitě se rozběhla do místnosti pro lékaře.

Cestou jsem sáhla po nemocničním lůžku a táhla ho k němu. Ne, nevypadalo to, že by měl problém ji držet, spíš jeho bezmocnost ho dostávala do kolen.

„Co se stalo?“ ptala jsem se okamžitě a pomohla mu opatrně přesunout tu ženu na lůžko. „Musíte mi říct, co se jí stalo,“ naléhala jsem na něj. Stál a držel ji za ruku. Nespouštěl z ní zrak. Zdálo se mi, že ani nedýchá.

Doktor už byl při nás. S Teri ji odváželi pryč. Já jsem zůstala s tím mužem. Měla jsem podezření, že upadl do šoku.

„Pane,“ zatřásla jsem s ním. „Pane!“ zakřičela jsem. Podíval se na mě, přesto koukal skrze mě. Jeho pohled byl vystrašený a apatický. „Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Stále jsem se pokoušela o navázání kontaktu. Byl celý od krve. Jeho tělo bylo ze strachu celé zkamenělé. Museli zažít něco otřesného.

„Bello,“ naléhavě zašeptal a mně svitla naděje, že z něj přece jenom něco dostanu.

„Jak se jmenujete?“ zkusila jsem svoje štěstí.

„Cullen. Edward Cullen,“ vyslovil velmi tiše.

„Já jsem vrchní sestra Abisová. Pojďte se mnou,“ řekla jsem rázně. Třeba ho to probere. A opravdu, následoval mě až do sesterny.

Tam jsem odsunula židli u stolu a pokynula mu, aby se posadil. Ruce držel při těle. Jeho výraz byl trýznivý. Vážně jsem mu chtěla pomoct, ale v takovémhle stavu toho moc nenadělám.

Přece jen přešel k židli a posadil se. Já jsem zatím zapnula konvici s vodou a nasypala čaj do hrníčku. Bylo mi jasné, že tohle není v náplni mé práce. Ale výraz toho muže mi jasně říkal, že potřebuje pomoct.

Nemohla jsem ho nechat v čekárně. Něco mě nutilo mít ho u sebe. Kontrolovat jeho stav.

Došla jsem k němu a opřela se o stůl. Kromě vařící se vody bylo naprosté ticho. Vlastně v celé nemocnici byl dnes nezvyklý klid. Do příchodu tohoto mladého páru.

„Řeknete mi, co se jí stalo?“ Opřela jsem ruku o jeho rameno. Hlavu měl svěšenou a pohled upíral na krev na jeho rukách. Seděl tam bez jediného pohybu.

„Mohlo by nám to pomoct při hledání zranění. A vůbec, při celkové diagnostice,“ snažila jsem se z něho cokoliv vypáčit. Podíval se na mě a já měla možnost opět nahlédnout do jeho zlatých očí. Tentokrát se jeho pohled upíral opravdu na mě. Měl andělskou tvář, kterou zdobily ty oči. Okamžitě mi bylo jasné, že tyhle oči mi dlouho nedají spát.

„Mohla byste mi zjistit, jak je na tom?“ vyslovil a jeho hlas mě doslova pohladil po uších. Nedokázala jsem si v ten moment utříbit myšlenky. Jen mě zarazilo, jak jedna jediná věta z úst tohohle chlapa mě dokáže takhle okouzlit.

Seděla jsem tam s pootevřenou pusou, zírala do jeho hlubokých, netradičních očí a zhluboka dýchala. Konvice cvakla a ve mně hrklo. Zprudka jsem vstala a hnala se ke konvici. Ten muž mě upoutal a okouzlil zároveň. V momentě, kdy spočinul můj zrak na něm, jsem porušila Hippokratovu přísahu. Přála jsem si, aby nikdo nebránil tomu, abych do konce života mohla zůstat s tímhle chlapem.

Zatřásla jsem hlavou, abych podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Zalila jsem čaj a snažila se zachovat chladnou hlavu. Postavila jsem hrníček na pracovní stůl u něho a opět se na něj zadívala.

„Zajdu se za nimi podívat a vy zatím vypijete ten čaj, Edwarde,“ pronesla jsem a výchovně na něj ukázala. Jméno Edward jsem si okamžitě zapamatovala. Není to v dnešní době obvyklé a proto se mi tolik zalíbilo.

„Děkuji, Alesso,“ vyslovil téměř neslyšně. Ode dveří jsem se na něj naposledy povídala. Jeho utrápený výraz se mi vrýval do hlavy. Najednou jsem mu chtěla pomoc od bolesti, kterou zjevně prožíval.

Doběhla jsem k operačnímu sálu a vešla dovnitř. Nemusela jsem chodit pro zprávy daleko. Hned za sklem je hlídala pomocná sestra, která sledovala dění uprostřed sálu. Nebylo moc informací, které bych mohla zjistit. To mi bylo jasné hned od začátku. Je na sále teprve pár minut. Přesto jsem doufala, že přece jen něco málo zjistím.

Potom, co jsem si vyslechla první prognózy, nabyla jsem dojmu, že jsem sem neměla chodit. Nechtěla jsem Edwardovi říct nic špatného. Jenže prozatím žádné pozitivní zprávy nebyly.

Loudavým krokem jsem se vracela k sesterně a formulovala si slova, která zvolím.

Netknutý čaj a Edwardova svěšená hlava mi rozbušily srdce. Opřela jsem se o futra sesterny a tiše ho pozorovala. Byl zoufalý. Nebylo pochyb o tom, že na tom sále je jeho přítelkyně. Dokonce možná jeho žena.

Zpozoroval mě a podíval na mě. Pokusila jsem se o úsměv, no, nezabralo to. Opět svěsil hlavu. Jako by vůbec nečekal na to, co mu řeknu. Jako by už věděl, že je to s ní zlé.

„Vypadá to, že má zlomená nějaká žebra, silný otřes mozku a podezření na vnitřní krvácení. Další zranění se teprve zjišťují.“ Kýval hlavou na znamení souhlasu. Pomalu jsem k němu došla a sedla si k němu na bobek.

„Vím, že je to těžké, ale naděje umírá poslední. Musíte věřit, Edwarde,“ snažila jsem se uchlácholit ho v tuhle těžkou chvíli.

„Bude v pořádku? Přežije to?“ mířila ke mně jeho slova a já zavřela oči. Kolikrát jsem už chtěla tyhle otázky vymazat ze slovníku. Otevřela jsem oči a viděla jeho zabořenou hlavu ve zkrvavených dlaních.

Vzala jsem jeho ruce do svých a podívala se mu do očí. Chtěla jsem mu říct, že všechno bude v pořádku, že se z toho určitě dostane, že není důvod, aby byla jeho překrásná tvář smutná. No, nedokázala jsem mu lhát.

„Zatím je brzo na nějaké závěry. Jen vím, že doktoři udělají všechno pro to, aby byla vaše paní v pořádku,“ ujistila jsem ho o naší péči. O té jediné jsem totiž nepochybovala.

Nemocnice u svaté Anny byla jedna z nejlepších v severní Itálii. O tom nebylo pochyb. A její doktoři šířili ve světě výborné jméno této nemocnice. Nedokázala jsem mu říct, že se z toho dostane či jestli přežije. Ale dobře jsem věděla, že jestli má přežít, tak se o to naši doktoři postarají.

„Je nutné vyplnit pár dotazníků a papírů. Jestli se na to necítíte, můžu to vyplnit s vámi,“ nabídla jsem mu a on přikývl.

„Dobře. Budu vám to číst a vy budete odpovídat, ano? A při tom hezky vypijete ten čaj,“ navrhla jsem. Bez dalších protestů jsem začala s dotazníky.

„Jaké je jméno té ženy?“ zeptala jsem se a v duchu čekala na odpověď. Dlouze se na mě zadíval a po chvilce pootevřel ty překrásné, plné rty. Doufala jsem, že se moje podezření nepotvrdí a že to přece jen nebude jeho žena. Možná sestra…

„Isabella S -“ zarazil se a pak se podíval na dotazník v mé ruce.

„Cullenová,“ dodal rozpačitě a opět se podíval dolů. Naděje ve mně umřela. Byť na malou chvilku jsem doufala v opak. Ale už od první chvilky jsem z jeho tváře vyčetla, že ta žena je pro něj něco mnohem, mnohem víc.

Zapsala jsem její jméno a pokračovala na další potřebné údaje. Ze všech těch odpovědí bylo jasné, že tu ženu zná líp než sám sebe. Udivovalo mě, jak věděl všechno. Nemusel se nikam dívat, sypal to z rukávu. Každá žena v životě touží potkat muže, který by se o ni zajímal tak, jako se evidentně Edward zajímal o svou ženu. I mě na chvilku přepadla žárlivost, že ona ho má a tisíce, ba dokonce milióny žen ho nemají. Ale pak jsem si vybavila její bezvládné tělo na sále a zastyděla jsem se.

„A konečně poslední věc. Potřebovala bych její pojištění,“ dokončila jsem poslední nutné papírování.

„Veškerou péči i tu nadstandardní zaplatím v hotovosti,“ vysvětlil a já souhlasně přikývla.

„Dobře. Edwarde, měl byste teď jít domů. Vykoupat se a trochu si odpočinout. Tady jí stejně nepomůžete. Vyspíte se a ráno zase přijdete,“ zkusila jsem ho přemluvit. Nemělo smysl, aby tu seděl. A navíc v takovémhle stavu.

Vtom se ale na chodbě objevil doktor. Edward k němu okamžitě doběhl. Jeho výraz byl umučeníhodný. Došla jsem ke dveřím sesterny a nepatrně se o ně opřela. Edwardova reakce při slovech doktora ve mně vyvolávala pocit, že snad může za to, co se jeho ženě stalo. Nebo že si za to alespoň dává vinu. Jeho bolest mě zasáhla. A jeho vzlyk, když mu doktor říkal, že má silný otřes mozku a zlámaná žebra, nešel přeslechnout.

Doktor ho poplácal po rameni a pomalu odcházel zpět k pacientce. Edward stál na chodbě a ruce měl zaťaté v pěst. Celé jeho tělo bylo napjaté a celý se třásl.

Po chvilce se otočil a rychlým krokem se vydal pryč z nemocnice. Měla jsem strach, že chce udělat nějakou hloupost, a tak jsem za ním vyběhla, ale když jsem doběhla před dveře urgentního příjmu, byl pryč. Ani stopa po Edwardu Cullenovi.

Doufám, že jste si kapitolku užili a už teď se těšíte na další. Holky, děkujeme za podporu. ;-)

Váše Irmička1 a mmoník

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 14. kapitola: