Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 7. kapitola

01.12.2009 (16:15) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1699×

Demetri ?!

Při vybavení toho jména mi hlavou probleskl poslední den. Mrtvý Edward… Jacob… Demetri… Bella… Smrt. Bezděčně jsem si sáhla na hruď, ale cítila jsem jenom tričko a pod ním horkou kůži. Nic neobvyklého. Přesto jsem si byla jistá, že když mě Bella zasáhla, měla jsem v hrudi díru a rozdrcené srdce. Létající vlci nemají až takové regenerační schopnosti, aby se mohli jenom tak obživnout. To ne. Nebo… alespoň jsem o tom nevěděla.

Nevěděla jsem, co mám teď dělat. A jak to, že mě tam Demetri jenom tak nechal. Zatracený upír, myslíte se že jste přátele… nebo něco víc? A on vás takhle zradí, upírům nikdy člověk nesmí věřit. Nebo že by ho Cullenovi také zabili? Dostala jsem strach a kolečka v mozku mi začaly pracovat na plné obrátky. Zázračně žiju a musím se dostat za Demetrim. To mi bylo jasné hned a cítila se trochu zahanbená, že mě nenapadlo nic inteligentnějšího. Do tašky jsem naházela všechno potřebné a i přes velmi nepříjemný pocit, že jednám naprosto naslepo jsem se vydala k hlavní cestě.

Moje tenisky Nike nebyly na chodníku skoro ani slyšet a v celé ulici bylo hrobové ticho, kdybych momentálně neběžela za život svého přítele mohla bych se zastavit a užívat si ten klid a mírumilovnost. Teď jsem ale měla jinou práci: musím sehnat taxi a dostat se co nejdřív do Vancouveru. Napadlo mě sice, že bych mohla letět jako vlk, ale zase bych musela shánět oblečení a můj mozeček zatím nebyl tak rozcvičený, aby přišel na to, že bych si ho mohla vzít do zubů.

Když jsem dorazila až k silnici, rozhlédla se a zjistila, že není nikde ani živáčka. Přece tady taxíky musí fungovat i přes noc, ne? Snad to tedy není až takový zapadákov. Zoufale jsem si rukama prohrábla vlasy a při té příležitosti zjistila, že jsou celé od hlíny a větviček, to mi v té chvíli ale nepřipadalo důležité.

Kousek ode mě stál sloup a na něm různé letáky, napadlo mě, že by tam mohlo být i číslo na nějaké taxi. Doběhla jsem až k sloupu a zjistila, že tam žádné taxi nejsou, naštěstí jsem ale po pořádném prozkoumání přišla na to, že jsou tam různá telefonní čísla a mezi nimi i na taxi-služby.

Další zklamání ale přišlo po tom, co jsem zjistila, že s sebou nemám žádný mobil a něco jako telefonní budka tady ještě nevynalezli. Když jsem se ohlédla po nějaké záchraně, viděla jsem několik kluků, jak sedí u pískoviště a něco hulí. Zadoufala jsem, aby to nebyli nějací vymaštěnci a řekli mi kde parkujou taxíky nebo mi půjčili mobil a šla směrem k nim.

Moje doufání však bylo marné…

Když jsem byla kousek od nich, jeden si mě všiml a uznale si mě měřil od hlavy až k patě a po druhém kole měření se zastavil na mém výstřihu. Snažila jsem se ho nevšímat a s co nejklidnějším hlasem se jich zeptat jestli neví, kde tady nejčastěji parkují nějaké taxíky.

„Ale kočičko, na co potřebuješ taxík? My se o tebe postaráme“ řekl druhej – malej, tlustej a plešatej.

Nabila jsem toho názoru, že mi nejspíš příliš nepomůžou a chystala jsem se otočit, když ke mně ten tlušťoch přiskočil a dal mi ruce na zadek „Nech toho!“

„Ale copak?“ ptal se slizce. Vlastně bych se nedivila kdyby byl celý ze slizu.

Neudržela jsem se a ozvalo se zuřivé zavrčení, které jsem vydávala já. Všichni se zatvářili vážně zděšeně a o krok ustoupili. Nechala jsem ty páprdy být a dala se na útěk, slyšela jsem za sebou pokřiky, ale vůbec jsem je nevnímala a soustředila se jen na to, jak najít nějakej blbej taxík.

Běžela jsem, jak nejrychleji mi horečka jen dovolovala a zrakem pátrala po autě s nápisem taxi.

Málem jsem se svezla do kolen, když jsem viděla tři zaparkované taxíky a v jednom z nich dokonce i nějakýho člověka. Zaklepala jsem na okénko a chlap ho stáhl až dolů.

„Dobrý večer. Mohl byste mě hodit na letiště?“

„Večer? Spíš ráno no a samozřejmě že mohl“ chlapík se tvářil vážně mile. Mohlo by mu být tak čtyřicet a kolem očí měl vrásky od smíchu. Nikoho lepšího jsem potkat nemohla.

„Ale prosím rychle“ zaprosila jsem a otevírala dvířka taxíku.

Nasedla jsem do taxíku a nechala jít svou mysl na procházku. Neřešila jsem kde jsem přišla na tenhle jazyk, nebo to, že vypadám jako rusalka. Jediné na co jsem myslela, byl Demetri a mé zázračné uzdravení. To mi vážně vrtalo hlavou a nenechalo mě to spát – obrazně řečeno. Taky jsem nabyla pochybností, jestli Demetri stojí za tohle nahánění, když mě tam jenom tak nechal. Zlej upír.

Ani jsem si nevšimla kolik času uplynulo, když chlap prohlásil, že jsme tady „Bude to stodeset“ usmál se na mě.

Vyhrabala jsem z mojeho batůžku dvoustovku a dala ji chlápkovi. „To si nechte a nashle“ Neslyšela jsem do odpověděl a pádila k miniaturní budově. Ze začátku jsem pochybovala, jestli je tohle letiště, ale když jsem viděla několik letadýlek nechala jsem to plavat. Jestli se to dokáže vznést do vzduchu svůj účel to splní.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se milá žena za pultíkem. Bylo vidět že ji moc netěší být tady takhle pozdě v práci a tvářila se, že se vážně musí přemáhat.

„Dobrý den. Kdy letí nejbližší let do Vanc… Volterry?“ uvědomila jsem si, že jestli Demetri žije bude nejspíš ve Volteře. Nebyl ani jeden důvod, aby zůstal ve Vancouveru, jestli teda nenaháněl Cullenovi. Napadla mě další teorie o tom že by se mohl snažit mě pomstít, tahle teorie se mi příliš nezamlouvala, ale což…

Žena se po mě pochybovačně podívala a naklikala něco do počítače „promiňte, ale Volterra nemá své letiště, ale mohu vám doporučit let do Říma a potom až do Volterry.“

Sakra, jak to, že taková organizace velmoci upírů si nezařídí ani letiště? Otočila jsem se na patě a běžela do nejbližšího lesíčka. Ještě štěstí, že tahle malá země je jako posetá lesy.

Vyhrabala jsem si z baťohu nějaký tričko a tepláky. Se spodním prádlem jsem si nedělala hlavu. Proměnila jsem se ve vlka a protáhla si všechny svaly. Vzala jsem do zubů svoje oblečení a vzlétla k nebi.

Letěla jsem do míst, kde jsem doufala, že bude Volterra a asi po 30 vteřinách jsem si mohla pogratulovat, protože jsem zahlédla starobylé městečko s Volterským hradem. Vyhlédla jsem si les a snažila se nějak přijatelně přistát a nezrušit si přitom oblečení. Byl trochu hustší, než jsem předpokládala a napařila do rovnou do stromu. Ten se s hlasitým praskáním sesunul k zemi. Oblečení i já jsme to naštěstí přežili.

Rychle jsem se proměnila a hodila na sebe tričko a tepláky. Snad tady nebyl nějakej človíček, a kdyby jo… stejně by teď měl nespíš srdeční záchvat. Rozběhla jsem se směr Volterský hrad a snažila si nevšímat pálící dlažby na mých bosých nohou. Pravda, nějaký boty jsem si mohla vzít taky.

Ani jsem se nestačila porozhlédnout a přede mnou se tyčil hlavní vchod do Volterského hradu (pozn.aut.: nejsem si jistá jestli má Volterskej hrad nějakej hlavní vchod, ale přejděme to v míru O:-)). Všude kolem byl cítit silně koncentrovaný pach upírů. To značilo jediné, jsem tady a nadchází hodinka pravdy.

Zhluboka jsem se nadechla, vykročila k velkým dveřím a váhavě je otevřela. Smrad tu byl ještě horší a jestli mě neskolí něco takovýho tak už nic…