Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falešné obvinění 5. kapitola

25.12.2012 (20:15) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1234×

5. kapitola

Edward

Musel jsem ven a to hned, protože slečna Swanová je v tak velký nebezpečí, že ve větším už být ani nemůže. Musel jsem ven ale i z jiného důvodu. Nemohl jsem to totiž už ve vězení vydržet. Tohle je lidské vězení, což znamená, že tu všude je spousta lidí a to je pro upíra, který neměl dlouho krev, dost blbá věc. Všude kolem sebe jsem slyšel bijící srdce a občas ucítil i krev, když se někdo popral. A stálo mě to všechno moje sebeovládání, abych na nikoho nezaútočil.

Přešel jsem k mřížím, do každé ruky jsem chytl jednu a zatáhl. Kdybych měl normální sílu, nedalo by mi to žádnou práci, takhle jsem se u toho „zapotil“. Protáhl jsem se vzniklou mezerou a rozběhl se ven. Asi mi tak trošku hráblo, protože jsem se rozhodl odejít hlavními dveřmi. To bude z toho nedostatku krve. Blížili se ke mně dozorci. Nemohl jsem běžet svojí obvyklou rychlostí, protože jsou tady všude kamery, a kdyby to natočily, byl by to „trošku“ problém… Proto jsem jednoho z nich odrazil a druhému se obratně vyhnul. Takhle jsem se vypořádal s dalšími deseti, kteří se mi dostali do cesty.

Hlavní brána byla zamknutá, vlastně to byly obrovská železná vrata, která se musí vytáhnout. Namířil jsem si to tedy rovnou do vrátnice. Odhodil jsem vrátného na druhou stranu místnosti a ten se bezvládně sesunul na zem. 

Doufám že, není mrtvý. 

Ale teď jsem se o to zajímat nemohl, musel jsem se dostat pryč dřív, než se sem dostane zásahová jednotka. Zmačkl jsem nějaké tlačítko a vrata se začala vysouvat. Rozběhl jsem se a protáhl jsem se tou úzkou mezerou, kterou vytvořily. Ze strážních věží na mě dozorci začali střílet, i kdyby se trefili, tak mě ani nezraní, takže můj útěk nemůžou ohrozit ani v nejmenším. 

Naštěstí.

Nasedl jsem do nejbližšího auta – přísahám, že ho jeho majiteli vrátím… někdy. Měl jsem celkem štěstí, protože majitel v něm zapomněl klíčky. Projel jsem bránou a mířil do lesa pryč od věznice. Divíte se, proč jsem použil auto, místo toho abych běžel? Bylo by to sice rychlejší, ale nevypadalo by to lidsky, měl jsem v úmyslu se toho auta nějak efektivně zbavit.

Slyšel jsem za sebou sirény, jak mě honili policajti a dozorci z věznice. Strhnul jsem volant a sjel na lesní cestu. Policie si toho nevšimla a pokračovala v pronásledování na státovce, to mi dalo nějaký čas k dobru.

Zastavil jsem a vystoupil z auta. Otevřel jsem kufr a podíval se do něj. Dneska mám opravdu nějaký šťastný den, v kufru byl totiž kanistr s benzínem, který jsem mohl použít. Chvilku jsem si s tím dal práci, aby to vypadalo jako nehoda a nakonec jsem ten benzín zapálil. Svou upíří rychlostí jsem utekl se schovat. Auto vyletělo do vzduchu s hlasitým prásk. Usmál jsem se a dál pokračoval po svých. Cestou lesem jsem si ještě trošku zalovil, nemůžu tam dorazit zesláblý. Ale udělal jsem to co nejrychleji, nemůžu si dovolit plýtvat časem.

V Seattlu jsem byl tak za hodinu. Teď někdy musela Swanová dojet domů, jestli teda dobře počítám – a já se v počtech málokdy mýlím. I přestože jela autem, dokázal jsem zachytit její pach. Problém byl v tom, že ve městě se dá jen těžko pohybovat upíří rychlostí bez povšimnutí a taxi je moc pomalé. Zašel jsem tedy na nejbližší parkoviště, dneska jsem měl očividně hodně velké štěstí, stálo tam totiž jedno hezké červené porsche s majitelem stojícím u dveří. Vydal jsem k němu. Z toho co jsem se rozhodl udělat, jsem neměl zrovna třikrát radost, ale bylo to nutné. Ten chlap byl ke mně otočený zády, tak jsem ho mírně přetáhl po hlavě a on omdlel. Jeho srdce bylo pravidelně, naštěstí. Odtáhl jsem ho mezi dvě nejbližší auta a opřel ho o jedno. Poté jsem rychle nasedl do porsche a rychlostí blesku jsem se vydal za pachem Swanový. Mám takový pocit, že jsem překročil několik set dopravních přestupků – povolenou rychlost a jízdu na červenou sto procentně, ale to už mě asi nevytrhne. Co je to oproti útěku z vězení?

Zatracená ženská! pomyslel jsem si ve chvíli, kdy jsem projížděl na další červenou. Co si asi myslí, že dělá!? Půjde proti mafii a myslí si, že se jí nic nestane? Prudce jsem strhl volant a těsně vybral další zatáčku. Už jenom myšlenky na ni mě rozptylovaly, nechci vědět, co by se mnou dělala její přítomnost. Stačily zážitky z vězení, kdy jsem nevěděl, jestli se na ni chci vrhnout z hladu, protože tak krásně voněla, nebo protože je tak neskutečně sexy. Kdybych měl sny, určitě bych snil o ní. Proč ne, že? Když o ní celé dny přemýšlím! Pořád mám v hlavě ten její uštěpačný tón, jízlivost, zanícenost a uštěpačnost, k tomu přidejte myšlenky na její alabastrově bílou pleť oděnou jenom v krajce a máte vražednou kombinaci.

Sakra! praštil jsem rukama o volant a vybral další zatáčku. Kdy jsem se do toho tak zamotal?! Teď už nemám na krku jenom svůj život ale i ten její a to mi ten můj rozhodně neusnadní. Naopak bude hrozně komplikovaný.

Zastavil jsem před domem, ve kterém Swanová bydlela, proběhl jsem halou a schody bral po dvou tou nejvyšší rychlostí, jakou jsem mohl, aby mě lidé nepodezřívali. To, co jsem zaslechl, když jsem byl v polovině schodů nahoru, mě dost vyděsilo. Vykašlal jsem se na to, jestli mě může někdo vidět, protože všichni byli zavření ve svých bytech a nikdo se nechystal jít ven. Svou upíří rychlostí jsem vyběhl do schodů a vyrazil dveře od jejího bytu.

Výjev, který se mi skýtal před očima, mě tak vyděsil, že jsem na okamžik zamrzl. Bohužel na ten rozhodující okamžik. V místnosti byli dvě osoby. Swanová a upír, se kterým jsem už měl co dočinění. Zachariáš. Ten byl momentálně tak blízko Swanový, že jsem byl přímo ohromen její reakcí na něj. Vrazila mu nůž do srdce. Obyčejně by to fungovalo, pokud ten dotyčný ovšem není upír, to je to pak trošku problém. Nůž se o jeho kůži jenom ohnul, jako by byl z papíru.

Swanová zvedla pohled a roztřeseně zašeptala: „A jéje.“

A jéje, pomyslel jsem si taky.

Upír, který mi do této doby nevěnoval žádnou pozornost a očividně ani věnovat nehodlal, se shýbnul k Belle a zakousl se. Tohle všechno trvalo asi tak dvě sekundy, pro upíra celkem dlouhá doba, mě to všechno před očima proběhlo rychlostí blesku. Až zvuk praskající kůže mě probral z mého transu.

Vrhl jsem se na toho upíra a srazil ho k zemi. Zachariáš mě ze sebe shodil a nakopl mě. Rychle jsem vstal a nakopl ho do hlavy. On jí prudce otočil, zavrčel na mě a kopl mě do hlavy. Swanová ležela na zemi v bezvědomí a já slyšel, jak se jí žilami rozlévá jed. Její stav mě neskutečně rozptyloval a já se nemohl pořádně soustředit na boj. Hodil jsem Zachariáše na pult a rozhodl jsem to s ním skoncovat. Z jeho myšlenek jsem poznal, že mi chce podrazit nohy, tak jsem mu ty jeho zablokoval.

„Už je stejně pozdě,“ zachrčel, když jsem se mu chystal utrhnout hlavu.

„Pozdě?“ zavrčel jsem.

„Nás žádná spravedlnost, za to co naše skupina udělala, nečeká. Ty jsi mezinárodně hledaný uprchlík a ona umírá,“ zasmál se.

„O tu spravedlnost se postarám já!“ Pak mi to došlo. „Ona umírá!?“ zasyčel jsem výhružně.

Zachariáš na to nic neřekl, jenom se začal hystericky smát. Věděl jsem, že z něj už nic nedostanu tak jsem ho zabil.

Rozběhl jsem se ke Swanový a z krku olízl trošku její krve. Okamžitě jsem jí ale vyplivnul. Chutnala odporně. Vyvalil jsem oči. Tak to je ten dlouho utajovaný Zachariášův dar… jedovatý jed. Jo, zní to divně, ale není to divné. Upíří jed lidi přeměňuje na upíry, Zachariášův jed lidi zabíjí… pomalu, ale jistě. Nevěděl jsem co s tím, takže jsem vzal Swanovou do náručí a rychle s ní seběhl ze schodů. Dal jsem jí na sedačku spolujezdce a zapnul bezpečnostní pás. Nastartoval jsem auto a vyrazil k jedinému člověku, který jí byl schopen pomoc.

***

„Carlisle! Pomoc!“ vykřikl jsem, když jsem se hnal k jeho ordinaci. Měl by mít už po ordinační době, takže by tu nikdo neměl být. Věděl jsem, že tu bude, vždycky zůstává přes čas.

„Edwarde!? Co ty tu děláš? Neměl bys být náhodou ve vězení!? A kdo je tohle?“ začal se vyptávat. Po chvilce jsem měl pocit, že se nikdy nezastaví.

„Jo, měl. Utekl jsem kvůli týhle praštěný ženský, která mi dělá ze života peklo od té doby, co se rozhodla být mojí obhájkyní. Teď jí kousl Zachariáš, jeho dar je jedovatý jed,“ spustil jsem rychle a položil Swanovou na jednu z volných postelí.

Carlisle na ní začal dělat různá vyšetření, a já si nervózně přecházel po pokoji. Za chvilku se vrátil a tvářil se jako by mi měl jít na pohřeb.

„Je mi líto, ale ona se nedá zachránit. Na ten jed neexistuje protijed, nejde nijak vyléčit. Navíc jí kousnul do krku, to je celkem blízko srdce, kam se jed rychle dostal a srdce ho rozpumpovalo do celého jejího těla. Nejde zachránit.“

Tak teď mě dostal. Bůh ví proč, jsem chtěl, aby přežila, aby se dala zachránit. A on mi teď v klidu oznámí, že nejde zachránit, že umře. Moje kolena se mi málem podlomily z mě neznámého důvodu. Měl jsem sto chutí do něčeho praštit. Zaťal jsem ruce v pěst, ve snaze se uklidnit.

Pak se Carlisleovi v očích objevilo takové zvláštní světýlko, které symbolizovalo naději, a jeho hlavou se mihla rychlá myšlenka: Jedině…

„Jedině…?“ Po tom jeho proslovu to u mě vyvolalo takový nadějný pocit, že jsem měl sto chutí začít na místě skákat a radovat se, že existuje záchrana. Nechtěl jsem, aby zemřela kvůli mně. Tohle si nezasloužila, i přes to všechno jak se chovala, tak to byla spravedlivá a poctivá holka, která si zasloužila dobrý život. Rozhodně ne zemřít.

„Jedině pravý upíří jed, by jí měl vyléčit,“ řekl nakonec.

„Chceš jí proměnit?“ vyhrkl jsem překvapeně. Zničit té holce život?

„Já ne, ona není moje zodpovědnost, ale tvoje. Vezmi to takhle. Jestli ji neproměníš, zemře, nadobro. Jestli ji proměníš, bude z ní upírka. Ale bude žít. Jakš takš.“ Trhl rameny.

„Hmm,“ ušklíbl jsem se. Nelíbila se mi ani jedna z těch představ, ale bylo mi jasné, že si budu muset vybrat.

„Rozhodnutí je na tobě, každopádně tady zůstat nemůže. Jestli zmizela bez vysvětlení…“

„To ještě nevyděl tu spoušť v jejím bytě a taky mrtvého Zachariáše,“ skočil jsem mu do toho.

„…bude brzy pohřešovaná osoba,“ dokončil Carlisle. „Tys ho zabil?“ vyhrkl, když mu došlo, co jsem řekl.

„Jo,“ trhl jsem rameny.

Carlisle byl tak ohromený, že se nezmohl na slovo. Proboha Edwarde, vždyť je to profesionální zabiják, mohl tě zabít!

„Asi vypadl ze cviku,“ zvedl jsem jeden koutek v úsměvu.

„To je jedno, hlavní je, že ona zmizela, v bytě má divnou mrtvolu a ty si utekl z vězení, hned po její návštěvě. Budou jí hledat,“ mluvil celkem naléhavě.

„Tím se věci komplikují. Budu ji odtud muset dostat,“ zavrčel jsem nevrle. Takže mi na krku zůstane ještě déle. Super.

„Tvoje chata. Nikdo o ní neví, není nikde registrovaná,“ navrhl Carlisle.

„Dobrý nápad,“ usmál jsem se.

„Tady máš telefon. Zavolej mi, jak ses rozhodl.  Je registrovaný na mě, takže tě rozhodně nenajdou, ale zlikvidoval bych ten její,“ hodil mi telefon a kývl směrem ke Swanový.

„Dík za všechno,“ vděčně jsem se na něj usmál.

Vzal jsem Swanovou do náručí, připoutal ji zase na sedačku a rozjel se směrem k chatě.

***

V chatě jsem ji uložil na postel a přecházel jsem po pokoji přemýšlejíc, co mám udělat. Jestli ji proměním, bude z ní dokonce existence upírka a ona mě za to bude pravděpodobně nenávidět – ne že by mě teď milovala. Pokud jí nechám umřít, bude mě určitě chodit strašit a jak jí znám nic příjemného to nebude. Hmm, a teď babo raď!

Přecházel jsem po pokoji a nemohl se rozhodnout, zatímco jí odtikávali sekundy života a byla čím dál tím blíž smrti. Nesnášel jsem, když taková těžká rozhodnutí ležela jenom na mě.  Bezradně jsem rozhodil rukama. Zadíval jsem se na ní a uviděl bledou ženu s tmavě hnědými vlasy a perfektní postavou. Byla krásná, to musel uznat každý.

Mezitím, co jsem tak stál a zíral na Swanovou, mi v kapse zavibroval mobil.

„Alice?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ahoj, můžeš mi vysvětlit, jak to že když si utekl, tak jsi nepřijel domů? I s ní?“ zeptala se poměrně naštvaně do telefonu Alice.

„Nemohl jsem! Dřív nebo později by mě tam přijeli hledat! Musím se teď nějaký čas schovávat,“ snažil jsem se jí to objasnit. Alice byla z těch lidí, kteří chtěli mít ve všem jasno. To ona obyčejně měla, když viděla do budoucnosti.

„Jak jí je?“ teď jsem v jejím hlase zaznamenal strach a starost.

„Jak asi? Umírá…“ konstatoval jsem ponuře. Proč se proboha ptá, sama to musí vědět.

„Hmm, zatím. Měj se,“ dodala po chvilce radostněji, zavěsila a mě naštvalo, že moje schopnost nefunguje i po telefonu. Podle toho jak Alice za ten okamžik změnila tón, mi došlo, že měla nějakou vizi, jakou to bohužel nevím, ale podle její radosti v hlase to je něco, co ji potěší. Co to je, to nevím – zase.

Rozhodl jsem se to pro tuhle chvíli pustit z hlavy a věnovat se zase Swanový. Klekl jsem si u její postele a vzal její ledovou ruku do své. Byla tak ledová, že mohla směle konkurovat mé tělesné teplotě. Slyšel jsem její srdce, které bylo pomalu, velmi pomalu na člověka. Musel jsem se rozhodnout a rychle. Musel jsem se rozhodnout, jestli bude žít polovičním životem, nebo žádným. Moje teorie byla: Lepší nějaký život, než žádný život. Proto jsem se rozhodl.

Kousl jsem jí do krku ve snaze jí proměnit. Vyžadovalo to hodně sebeovládání, ale nakonec jsem to dokázal a odtrhl se. Teď už nezbývalo nic jiného, než čekat. Už jsem slyšel její hlas v hlavě. Cože já jsem upír? No to je skvělý! Aspoň můžu zabít všechny ty ničemy, co jsem nedokázala dostat za mříže! Jo a pomstít se za svou vraždu! Dovedl jsem si představit, že by něco takového řekla.

V průběhu dvou dnů jsem utrpěl šok. Upíří jed začal velmi rychle působit a přebil Zachariášův jed. Bohužel působil velmi rychle ve všem. Swanová se začala přeměňovat na upírku obrovskou rychlostí. Už za dva dny bylo její srdce jako splašené, což mělo správně dělat až tak za týden. Nechápal jsem jak je něco takového možné. Už jsem zažil proměnu několika upírů, ale takhle to probíhat nemělo. Nemůže. Co se to sakra děje?

Třetí den se stal téměř zázrak, nevím, jak ani proč se to stalo, ale stalo se to. Srdce Swanový zpomalilo a začalo bušit téměř normální lidskou rychlostí, jenom o trochu rychleji. Swanová se pohnula a lehce sebou trhla. Okamžitě jsem k ní přiskočil a ona otevřela oči.

 Díval jsem se jí přímo do očí… do jejích hnědých očí.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falešné obvinění 5. kapitola: