Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 27. kapitola

29.08.2011 (21:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3736×

Pohled Alice

Hodila jsem láhev whisky někde do lesa a povzdechla si. Všechno je to na palici, aspoň si zahulíme a budeme se smát.

„Předtím jsem tu pro tebe nebyl, teď tu jsem,“ šeptal mi jeho hlas do ucha. Otočila jsem se.

„Jaspere,“ vydechla jsem.

Vylezl z křoví a usmál se na mě.

„Ahoj, Al,“ pozdravil mě a lehce zamával. Dala jsem mu facku.

„Hajzle!“ sykla jsem a snažila se vstát, šlo to těžko s tou dávku promile v krvi. Zamotala jsem si nohy do sebe a spadla na zem.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkl ze sebe a snažil si mi pomoct nahoru.

„Nesahej na mě!“ křikla jsem, vyplivla jsem květinu, co se mi po pádu sama uráčila vlézt do pusy, a zvedla se.

„Mohl bych s tebou mluvit?“

„A co děláme? Už vím, už vím! Hrajeme si na policajty a zloděje, Bells je policajt, že?“ zvolala jsem s hraným nadšením a strčila do něj, ať mi uhne z cesty.

„Chci ti vysvětlit jednu věc, Alice. Pak se rozhodni, zda mi dáš šanci, nebo mě pošleš k šípku. Vím, že jsem ti hodně ublížil, ale já se musel tak zachovat.“

Otočila jsem se k němu čelem a prstem ho píchla do hrudi. „Musel? Jo tak ty jsi musel! Víš, jak mi, do prdele, bylo? Víš jak? Ta bolest se nedá snést a ty jsi mi ji způsobil dvakrát a najednou ses tu zjevil a chceš, abych tě poslouchala!!!“

„Nemohl jsem dopustit, abych měl zlomené srdce podruhé, slíbil jsem si, že už nikdy nechci k nikomu cítit lásku. Nechtěl jsem se nikdy víc k někomu emočně připoutat. Ale pak se zjevíš ty! Všechno šlo do kytek, myslel jsem, že to přejde, ale nedokážu už bez tebe dál žít.“

„Tohle by jako úvodní omluva stačila, do toho, máš prostor k mluvení.“ Pokynula jsem mu a ruce si složila na hrudi. On si sedl na pařez, který jsem před chvílí obývala já se svým zadkem, a spustil.

„Měl jsem dva sourozence, oba mladší, sestra měla deset let, jmenovala se Lily, a bratr, tomu bylo třináct, jmenoval se Josh. Rodiče umřeli na mor, když mi bylo patnáct, musel jsem se o oba postarat. Nešlo to zas tak těžko, vždycky jsem je moc miloval, oni mě taky a byli jsme bohatí, stačilo jen postarat se o farmu. V té době byli patnáctiletí mladíci vyspělejší, než ti puberťáci dneska, co jim ještě teče mléko po bradě. Tak jsem musel stát zodpovědným rodičem. Všechno šlo, sice to nebylo ideální, ale šlo to. Pak se na jednom plese, kam jsem jakožto zástupce mého rodu musel jít, objevila žena. Byla záhadná, krásná, jenže její oči… Byly krvavě rudé, což mě mělo odradit, ale neodradilo, šel jsem za ní, byl jsem jí naprosto pohlcen. Unesla mě a přeměnila. Myslel jsem, že přeměna byla to nejbolestivější a nejhorší, co mě potkalo, ale zmýlil jsem se. Ona, ta upírka, blázen, vyžívala se v bolesti, kterou způsobovala ostatním. Probral jsem se a byl úplně mimo. Ta nehorázná žízeň, škrábání v krku, myslel jsem, že se zblázním. Pak jsem ale uslyšel dětský pláč mé sestry.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Byla tam, seděla na zemi s Joshem. Upírka kolem nich chodila a čekala, co udělám. Všechny mé smysly mě nutily, abych je oba zabil, ale mé srdce to nedovolilo, nemohl jsem přece zabít své sourozence! V tu dobu jsem byl na sebe v určitém smyslu hrdý, že mé srdce bylo silnější než cokoliv jiného. Ta upírka to nečekala, proto přímo před mým zrakem oba zabila. Já na oplátku zabil ji, ale ta bolest z jejich smrti… Držel jsem jejich těla, která nejevila známky života, a chtěl je vrátit zpátky ke mně. Cítil jsem tolik bolesti, utrpení, hněvu, že jsem se rozhodl nikdy se na nikoho upnout tak, jako na ně. Když nikoho nemiluješ, nic tě nezraní. Jenže objevila ses ty. Zpočátku jsem tě nevnímal tak, jak tě vnímám teď, prostě se stalo to, co jsem neplánoval. Zamiloval jsem se do tebe, ale nemohl jsem to dopustit, nechtěl jsem zase cítit bolest,“ zlomil se mu hlas. Celou dobu jsem jeho vyprávění poslouchala s otevřenou pusou. Klekla jsem si před něj a pohladila ho po vlasech. „Já ti neublížím, přísahám,“ zašeptala jsem. Sevřel mě ve svém náručí a vzlykl. On opravdu vzlykl. „Miluji tě, Alice, promiň mi to.“ Rozbrečela jsem se. „Já tě taky moc miluji, Jazzi.“ Vyhledala jsem jeho rty a políbila ho, konečně. Líbal sladce, jemně, perfektně.

„Vezmi si mě, Alice, chci, abys byla mou ženou,“ řekl po chvíli, když jsme se od sebe odtrhli.

„Jo,“ vyhrkla jsem.

Najednou jsem měla vizi. Bells a chlápek, co ji škrtí. Vzala jsem ho za ruku. „Jazzi, Bells má problémy, pojď!“

Pohled Belly

Prohledávala jsem svůj batoh, určitě tam bude, sama jsem ho tam dávala a třikrát to kontrolovala. Místo balíčku s trávou jsem vytáhla lak na nehty! To bude batoh Alice a ne můj, aha, jsem u její postele, ne u své. Skočila jsem na svou postel a vyhrabala svůj baťoh.

„Ha! Tady je, Ivan jeden zelený!“ zvolala jsem nadšeně, ale něco mě dusilo kolem krku.

„P-pus-pusť!“ ječela jsem, jak to s ucpaným krkem šlo, a zmítala jsem se. Já kráva si měla rozsvítit, než jsem sem vlezla, teď v tomto stavu vidím hovno. Ta neviditelná síla mnou mrštila o zem a skočila na mě. Vyštrachala jsem mobil z kapsy a zasvítila mu do očí.

„Upír!“ vyjekla jsem.

„Oběť,“ řekl nádherným hlasem. Sakra, on mě chce zabít a mně se líbí jeho hlas, jsem divná! Natahoval se, že mi znovu něco udělá, ale v půlce se zarazil, pak se znovu natáhl k mému krku, ale zase odtáhl a tak furt dokola a dokola, než do chaty vpálil Jazz s Alice a rozsvítili.

„Bello!“ vykřikla Alice vyděšeně. Jasper odhodil toho, upozorňuji, krásného upíra, na zem a skočil po něm i s Alice. Ten upír se začal chlámat, ale přitom se díval nasraným pohledem, nechápala jsem.

„To ty?“ ptala jsem se Jaspera.

„Jo, hraní s emocemi mě vždycky bavilo.“

„Počkej! Co tu děláš?“

„Vrátil jsem se,“ odvětil mi a pohlédl na Alice zamilovaným kukučem. Jupí! Konečně jsou spolu, zvedla jsem se a zatancovala Moonwalk, to mě učila mamka.

„Bello! Máme tu upíra, který tě chtěl oddělat, mohla by ses krotit?“ mírnil mé nadšení Jazz. Odkašlala jsem si a stoupla si přímo před dotyčného neznámého. Ten se rozvzlykal, Jazz se hodně baví, jak je vidět.

„Co to se mnou je?“ vyjekl ten týpek na zemi.

„Můj kluk ovládá emoce a mění ti je, není to skvělý?“ oznámila mu Alice a podívala se na Jazze.

„Já jsem tvůj kluk?“ zaculil se a přiblížil se víc k ní.

„Jo, jo, jsi.“ Už se natahovali k polibku.

„Time out, děcka! Vyšetřujeme příčinu jeho napadnutí!“ zabrzdila jsem je. Jasper víc neznámého přimáčkl k zemi a Alice na něj stříkla nějakou voňavku, musím jí zakázat pít, nedělá jí to dobře.

„Kdo jsi?“ optala jsem se ho.

„Kdo jsou oni? Jak to, že jim nedokážu číst myšlenky a ani tobě?“

„Čtenář myšlenek? Páni, to je dobrá schopnost, já mám psychický štít, chráním je, automatika, takže mi řekni, kdo jsi!“ opakovala jsem. Jako by mě nepostřehl obrátil se na Jazze. „Kdo jste!“ zavrčel a hned na to se rozesmál. Tohle vyzvídání mě baví.  Jazz se ujal slova.

„Ta, co stojí a mluví na tebe, je Isabella Plattová, já jsem JasperWhitlock a tahle drobná dívka je Alice Cullenová, budoucí paní Whitlocková.“

„Vážně! Máš i prsten?“ vypískla jsem.

„Jasně, mám, chceš ho vidět?“ Už se natahovala, že mi ho ukáže, ale Jasper na nás hodil zlostný pohled. Vrátili jsme se na své pozice. Už mě to nudilo. Lehce jsem týpkovi, který čte myšlenky, šlápla na rozkrok. „Mluv, kdo jsi, nebo ti udělám domácí omeletu!“

„Jsem Edward Torsten!“ vykřikl. Zakymácela jsem se. Tohle není možné. „On tě poslal, abys mě zabil, že jo?“

„Jo, ale nejde to!“

Alan je blízko a chce mě zabít.

„Vezmeme ho sebou. Táta zavolá Volturiovým, vše se vyřeší jednou provždy.“ Tohle byly slova Alice, jak řekla, my jsme provedli.

Tak co na to říkáte? Jak se vám líbil příchod Edwarda? Komenty potěší a poděkování za korekturu patří Neyimiss.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 27. kapitola: