Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé Volturi - 10. kapitola

12.05.2011 (12:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1846×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dveře se rozletěly a dovnitř vpluli Volturiovi. Aro v čele obklopen svými nejdražšími klenoty, Jane a Alecem. Za ním pak Demetri a … Felix. Všichni jako na povel zvedly hlavy a dívali se na nás tím vražedným pohledem, který náležel jenom jim. Tak vražedný a nelítostný. Běhal mi z toho mráz po zádech…

V místnosti bylo hrobové ticho, nikdo se neodvážil ani pohnout, natožpak nadechnout. Plánovala jsem si, co v tuto chvíli řeknu, jak zareaguju, jak se nějak vysměju Arovi nebo něco takového, ale teď jsem nevěděla, jak reagovat. Naštěstí Carlisle zvládl lekci diplomacie na jedničku.

„Vítej, Aro, jsem rád, že tě vidím a že jsi přijel na naši svatbu,“ řekl Carlisle. Já jsem za jeho první tah byla moc vděčná, teď jenom, co řekne Aro.

„Díky za pozvání, jsem rád, že se nás tu sešlo tolik a že poznáme nové lidi. A samozřejmě to naší Esmé přeju, má právo na to, být šťastná,“ zazubil se Aro a já žašla nad jeho galantností a přející náladou.

Asi se čekalo, že taky něco řeknu a tak jsem to udělala.

„Velmi mě těší, že jste přišli. Moc ráda tě zase vidím, Aro,“ řekla jsem a pokynula mu, aby postoupil dál do obýváku. Aro se hned vžil do své role a začal se nenuceně bavit s ostatními. Jane a Alec šli v tichosti za ním, ale do žádné konverzace se nezapojovali. Carlisle šel za nimi, aby popřípadě urovnal nějakou tu zapeklitou situaci.

Když už jsme ve vstupní hale zůstali jenom já, Demetri a Felix, všechno napětí ze mě spadlo. Začala jsem se smát a ti dva komici se přidali ke mně. Ani nevím, proč jsem se smála. Možná už jsem potřebovala zahnat ten stres a psychickou únavu.

Jako první se ke mně přiřítil Felix a začal mě objímat. Nemohla jsem moc dýchat, ale to mi nevadilo. Užívala jsem si jeho blízkosti, byla jsem moc ráda, že je tady se mnou. Jakoby se můj svět ještě trochu víc rozzářil.

„Rád tě zase vidím! Bože, jak moc mi chybíš, ve Volteře je bez tebe taková nuda, to si nedovedeš představit,“ stěžoval si Felix a já jsem v tu chvíli byla šťastná. Měla jsem zkrátka vše.

Demetri mě taky objal a já ho poslala též do obývacího pokoje. Felix pokynul hlavou směrem ke dveřím. Podívala jsem se na Carlislea, jestli je všechno tak, jak má být. Usmál se na mě a kývnul. Poslala jsem mu pohled díků a k tomu ještě rozzářený úsměv.

Vyšli jsme ven a mě do očí uhodily kapky deště.

„Co takhle závod? Ve Volteře teď není nikdo, kdo by se mnou dělal nějaké ty lumpárny. Teda Demetri je taky dobrej, ale na tebe nemá,“ vyzval mě Felix a já souhlasila. Ty naše závody jsem milovala. Většinou jsem vyhrávala, ale byla sranda se dívat na Felixe, který se ze všech sil snaží mě předběhnout.

Rozběhli jsme se do lesa a závod začal. Míjeli jsme stromy, křoviny, běželi jsme po lese, louce, pastvinách. Cílem byla louka na nejvyšším kopci ve Forks.

Asi polovinu cesty jsme na tom byli stejně, ale pak mě začal Felix předbíhat. Zavrčela jsem a mé nohy přeply na nouzový program. Začala jsem zrychlovat a ocitla jsem se před Felixem. Poslala jsem mu škádlivý úsměv a nechala ho s jeho nepříjemným vrčením za sebou.

Vyvýšená louka plná květin už byla na dohled a já měla vítězství na dosah ruky. Zase vyhraju, jako vždycky.

V tom okamžiku mě začal Felix předbíhat neuvěřitelnou rychlostí, že i já jsem z toho byla vedle. Naštěstí jsem se stihla dát do pořádku a zabrat. Byli jsme vyrovnaní, bylo asi 50 m před cílem. Až do poslední sekundy byly síly vyrovnané, ale já ho ještě překonala.

Až když už jsem byla na louce, v cíli, mě Felix dohnal, ale asi nestihl zastavit nebo co a narazil do mě. Jeho síla a mohutnost těla mě povalila na zem, tvrdě a bolestivě. Ležela jsem na zádech na zemi a na mně Felix.

Nevím, proč jsem ho ze sebe hned nesetřásla a nezačala si z něj dělat srandu, že je nemotorný. Pod jeho mohutným tělem mi bylo dobře, až příliš dobře. Cítila jsem každý jeho sval, každá záhyb jeho těla.

Podívala jsem se do jeho očí, které nebyli plné žertovných ohníčků jako obvykle. Byly vážné, plné lásky a uvědomění se. Kdyby mé srdce bylo živé, tlouklo by jako o život…

Jeho tvář, pro všechny upíry na světě tak nemilosrdná a nepřátelská, pro mě však tak okouzlující, se začala přibližovat k té mé. Jeho smyslné rty si razily cestu vzduchem k těm mým.

„Felixi, tohle bychom neměli dělat, mám dva dny před svatbou,“ řekla jsem mu, ale nepokoušela jsem se o únik z jeho spárů.

Felix, nejspíš potěšen, že jsem se nepokusila uniknout, mi stále upřeně hleděl do očí.

„Odpověz mi jenom na jedno. Chceš to, co se teď mezi námi nejspíš stane? Protože já ano, vždy jsem po tobě toužil a ta doba, kdy nejsi ve Volteře je ubíjející,“ řekl a stále mě hypnotizoval pohledem.

Nechtěla jsem ublížit Carlisleovi, milovala jsem ho, ale Felix… Nevím, před tím jsem ho brala jako nejlepšího kamaráda, ale teď? Teď, když jsem viděla jeho láskyplné oči, jeho dokonalé tělo, jako bych nepřemýšlela.

Neodpověděla jsem na otázku, namísto toho jsem ho políbila…

Překvapení? Tak to je dobře, protože to byl účel této kapitolky. Vehementně jste se bránili proti ukončení povídky a tak si říkám, že to ještě trochu zamíchám a zkomplikuju.

Byla jsem nadšená z Vašich komentářů u 9. kapitoly. Bylo jich dvanáct, předtím jich bývalo max. sedm. Hodně mě povzbudily v psaní a já proto tak rychle napsala další kapitolku.

Proto Vás prosím, abyste tak hojně komentovali i tuto kapitolku. Min. 10 komentářů? Nebo víc? Zkrátka a jasně, zanechte svůj názor v podobě komentáře.

Díky, NatyCullen.

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé Volturi - 10. kapitola: