Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eraxont - 8. kapitola

05.04.2013 (20:45) • Kaisa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1022×

(by VictoriaCullen)

„Lituji Rakel a mají co vysvětlovat.“

Carlisle Cullen

Nicneříkající věta způsobila nekonečné a tíživé ticho v celém domě, jen ta lidská chudinka evidentně netušila, co se to má a nemá s její maličkostí dít. Samozřejmě, tahle místnost zajištovala nekonečné možnosti v oboru výslechu, ale jeden malý okamžik může změnit v našem životě všechno, stačil nebohý štít, ztráta soustředění a je tu problém v podobě budoucnosti, emocí a myšlenek… Tedy, o tom posledním samozřejmě dosud nikdo nevěděl a nikoho to netrápilo, jenomže oni si umí dát dvě a dvě k sobě, nic složitého. A na světě je problém.

„Edwarde, nepočkáme raději, než nám to řeknou oni sami?“ zkusil jsem to přátelsky na svého stále ještě šokovaného syna, ale ten jen zavrtěl hlavou a rysy jeho obličeje ztvrdly. Možná se bál o svou nevinnou dceru nebo nejmilovanější manželku, pro nás je strach nepředstavitelný pocit, za ním už bývá jen temnota, stačí pochybení a v cuku letu tu nemusí zůstat nic, co by nás drželo na téhle planetě, na tomto světě. Křehkost tohoto působení si většina z nás uvědomovala, ale postavy se stylem Ara a Kalleho si nepřipouštěly nic tak dětinského jako emoce a city. Pro nás střed vesmíru byl pro ně další vraždící stroj.

„Lépe bych to nevyjádřil, otče, jde tu o hodně. Jednou už jsem o svou lásku přišel, nehodlám to pocítit na vlastní kůži znovu. On je nebezpečný!“ vyhrkl můj moudrý syn a pokoušel se trochu upravit před tím zlomem, co právě měl nastat. Představa odrytí všech tajemství mne samozřejmě fascinovala, nikdy jsem nezažil jednodušší způsob, ale na druhou stranu jsem cítil červíčka pochybností, jestli je opravdu zdravé něco takového vědět, poznat teorie největšího sadisty, který kdy přišel na tenhle už dost nečestný svět. Prala se ve mně dvě já – vědec a přítel. Jenže touha po poznání je silnější, zvědavost se dědí, bohužel.

„Dobrá tedy, pokusíme se z nich něco dostat ohledně toho, co opravdu je,“ rozhodl jsem nakonec v prospěch cizí osoby a vydal se s Edwardem směrem do obývacího pokoje, kde se mezitím má rodinka shromáždila. Pohled na Kalla naháněl strach. Modré čočky dávno vzaly za své, zůstala jen neředěná lidská krev a s ní i veškerá nenávist a odpor, který v sobě choval. Jedna jeho ruka se jako had obmotala okolo té lidské a držela ji skoro nepřiměřenou silou, jeho rysy byly naprosto zpevněné, svaly v náporu hněvu zaťaté. Proti němu to malé děvčátko působilo až éterickým dojmem, vlasy sněhové barvy vlály okolo narůžovělého obličeje a z těch modrých studánek koukala jen touha po záchraně života a pokora. Naprostá povolnost.

„Ehm… asi nemá cenu dlouze diskutovat nad neexistujícími fakty, jen… chtěl jsem se zeptat, co doopravdy Rakel je… a… však ty víš, Kalle,“ zamumlal jsem v pozici policisty, jen ta baterka tady chyběla a konec konců i můj autoritativní hlas, skoro to vypadalo, že já jsem tu ten obžalovaný a tápu někde mezi nespravedlností světa a vlastním pocitem viny. Oproti mně z Kalla sálalo všechno – dravost, zvěrstva, nebezpečí a nikde strach, tu příšernou emoci jsem v něm nemohl najít, nepotřeboval jsem Jasperův dar, abych pochopil, jak vážná situace bude.

„Puhu,“ zavrčel takřka můj přítel a propálil pohledem srovnaná záda té dívky, inu nezdálo se, že by jí nahnal strach nebo něco podobného, spíše seděla ještě klidněji než předtím. Veškerá přirozená lidskost vyprchala a zůstala jen slupka bez špetky zájmu ohraničená ve svém vlastním světě bez ohledu na hrozící nebezpečí. Možná jsem pocítil něco jako soucit, ale nemohl jsem se na to plně soustředit, veškerá má zaujatost padla naprosto jiným směrem, připadal jsem si najednou jako opravdový upír, nebral jsem ohledy na ostatní i přes fakt, že jsem viděl a odvodil si jejich strach či bolest… Chvilku na nás hleděla klidnýma očima naprosto vyrovnané osoby, na níž hledat emoce jest nemožné a nepotřebné, když žádné nemá, ale nakonec si zhluboka povzdechla a ty studánky plné ledu upřela na obrovského upíra.

„En voi... Se on salainen. Kuuluu sinulle,“ šeptala tichým hlasem s dokonale finským přízvukem, co nám všem ještě bude dlouho rezonovat v ušních bubíncích, je nádherné pozorovat rodilé mluvčí při tak krásném jazyku, jako je právě finština, všemi nenáviděná, nepochopená, ale přeci tak kouzelná, když si s ní hraje milovník… Od pravého a nefalšovaného Fina to zní, jako když kostky naráží do sklenky s vodkou, tou drahou tekutinou severských národů, zahřeje, potěší… Muž zřejmě s jejím vyjádřením zrovna moc spokojen nebyl, ale nedal to najevo v plném měřítku.

„Na to si měla myslet dřív, drahá Rakel, ale co už, je pravda, že ona není obyčejný člověk,“ začal ironickou poznámkou a poté už se pustil do vysvětlování… To konstatování, co pronesl, mne příliš nepotěšilo, další potenciální rasa znamenala určitě nebezpečí, ale na druhou stranu se ve mně vzbudilo to, co v sobě možná skrývali i ti nejšílenější vědci, touhu to prozkoumat v plném měřítku bez ohledu na důsledky, co by to mohlo mít. Jak moc to ale může být silná rasa? Třeba nějací ufonci, lesní víly a podobně… nebo něco mnohem nebezpečnějšího… Netušil jsem a mohl jsem jen doufat, že mi to drahý přítel objasní.

„Vidím strach ve tváři, Carlisle, copak? Nelíbí se ti ta vidina nového pokusného králíka? Nebo je za tím strach o tvou rasu? Nemáš se čeho bát, vždy je daleko pod lidmi, k ničemu, jen kus smetí,“ pronášel to tak posměšně a nenávistně, inu i přes to všechno negativní mne to částečně uklidnilo, jestliže není nebezpečná, pak se nemusím obávat o život své drahé a milované rodiny, o upíry, kteří řádně zahýbali mým vědomím, kteří mě nutí se chovat tak, jak to dělám. Možná, že celá ta póza Kalleho závisí na jeho živině – lidské krvi. Sice voní kouzelně, tedy tvrdí se to, ale probouzí v nás to nejhorší, nutí nás dělat věci, které bychom normálně zavrhli… Anebo také ne, je tu jistá pravděpodobnost, tomu by odpovídal i jeho dar, že jeho chování jako člověka nebylo o nic lepší, třeba trpěl nějakou psychickou poruchu jako ta děsivá dvojčata z Volterry.

„To je i docela možné, Carlisle, dar by tomu odpovídal,“ zamumlal Edward a snažil se skrýt jakékoliv známky úsměvu. No, nijak zvláštně úspěšně se mu to nedařilo. I Kalle to slyšel, samozřejmě, a kupodivu i ta holka, kterou držel v rukou, ale nesmála se, výraz byl betonový a nepokoušela se kohokoliv z nás přerušovat, nechala nás mluvit o ní, jako kdyby tu nebyla. No, ten její přítel by se nejspíše na mého syna vrhl, nebýt jeho prokletí, proč se zbytečně namáhat, když stačí jeden nevinný pohled… I když se Bella vzhledem ke svému výrazu pokoušela natáhnout štít, tak se to zdálo jako zbytečná snaha, protože i přes tuhle ochranu se Edward sesunul v bolestné křeči k zemi s rozevřenýma očima, lapal po nepotřebném kyslíku a snažil se uniknout.

„Dost,“ zašeptala Rakel a upřela ty své dvě nebeské studánky na trýznitele mého příbuzného, jenže… I kdybych mu chtěl tisíckrát pomoci, je tam mizivá šance, že se mi to povede, a hlavně jsem si doposud nebyl jistý rozpětím jeho daru, jestli tak zvládne ovládat jenom jednu osobu nebo více – zda se podobá Jane nebo Alecovi. Kalle si toho ale nevšímal, se svou pečlivou maskou naprosto netečného upíra v tom pokračoval, asi mu to dělalo dobře, protože v karmínových duhovkách žhnulo něco doposud nepoznaného z mé strany, jakési patologické nadšení. A najednou všechno utichlo, Edward sebou přestal zmítat jako po ráně elektrickým proudem a jakž takž přišel k sobě, dalo se to poznat podle pohybů, které ho měli dostat asi co nejdále od toho tyrana.

„To… jak?“ tázala se za všechny Bella, která to nemohla pochopit, její štít byl sice dokonalý v ohledu psychických darů, jenže na fyzické napadení ještě neměla. Nikdo z nás nechápal, co se děje, protože Kalle vůbec nevypadal na to, že by hodlal našeho člena rodiny ještě pěkných pár chvil pustit. I on se teď tvářil vyvedený z míry, ale naštěstí věděl, kam svůj pohled směřovat, takže ho celou silou svého daru zapřel na Rakel. Držela, sice jí z očí vytryskly slzy, ale snažila se, nebo on do toho nedával plnou sílu, jinak by ji to zabilo, samozřejmě… A pak se ozvalo křup. Nechápavě jsme všichni hleděli, žádalo se vysvětlení.

„To já. Naše rasa, jak to nazval Kalle, je tím známá, jsme jedny z nejsilnějších štítů, ať už psychické, nebo fyzické. Většina z nás to ovládne už za… člověčí podoby, když se to tak vezme, ale některým trvá rozvinutí potenciálu déle, do přeměny, ale poté zůstává. Například u mne nejspíše nezůstane, ale budu mít jiný dar, musím… Všichni máme,“ rozmluvila se poněkud neochotně s roztřeseným hlasem Finka, její ruka visela v jakémsi nepřirozeném úhlu směrem dolu a asi dost bolela, vezmu-li v potaz, jak vyvádí lidé už jenom při zlomenině, a tohle bude při nejlepším rozdrcené… na spoustu malých kousíčků, co dráždí nervy. Ale neodvažoval jsem se přiblížit – raději.

„Přeměny? To nechápu, vy se musíte stát upíry, nebo máte v sobě jed? Nějaká zvrácená rasa? A když už máte ty dary, proč si vás nenechají Volturiovi?“ začal Jasper naprosto logicky narážet na skuliny v jejím vyprávění, ale vypadalo to, že něco podobného čekala, zakývala hlavou, ale pokoušela se co nejméně pohnout a vyhnout se pohledu Kalla. Ten se mračil jako sto čertů, o nějakém pochopení se v jeho případě nedalo vůbec mluvit, spíše z něj sálala naprostá nespokojenost s vývojem situací, ale my ostatní jsme sršeli nadšením, že se konečně někdo z těch ledových kostiček rozpovídal.

„Pokud chceme přežít, je záhodno se přeměnit, ale není tomu tak vždy. Svým způsobem jsme odnož lidí, která je předurčena k tomu se stát upíry, máme potencionál mít nebezpečné a užitečné dary. Ale… jsme daleko pod lidmi, protože k naší existenci potřebujeme upíra, jednoho konkrétního… Je složité to vysvětlovat, ale když v životě upíra není zabrané nějaké místo – druh, nepřítel, nejlepší přítel – tak ho nahrazujeme my. Já ke svému bytí potřebuji Kalla, pokud se rozhodne mě přeměnit, stanu se v jeho životě něčím, na co dosud nedosáhl žádný upír, ať je to cokoliv,“ mluvila tiše, srozumitelně a pomalu, sice jsme si museli dost věcí spojovat, protože popisy ras nikdy nejsou to nejjednodušší a patří z veliké části spíše do odborných knih a trvají déle, mají začínat historií a vývojem… ale na to tady nebyl čas, proto raději rychle pokračovala: „Volturiovi o nás vědí, ale nemohou nás držet, přeměnu dokáže způsobit jen jed našeho… majitele. Upír, ke kterému přilneme, se stane naším pánem, dokud se nerozhodne nás přeměnit, tak říká dodatek zákona, o kterém spousta upírů neví. Pořádaly by se nájezdy, všichni by se snažili nás ulovit a to oni nechtějí… Je to na delší povídání, řeknu vám to později, ale nejprve bych si… šla srovnat ruku, pokud vám to nevadí.“

„Samozřejmě že ne, ale mám ještě dvě otázky, tak…,“ začala Bella, evidentně tou představou naprosto fascinovaná – jako všichni. Zírali jsme, celá rodina za celou svou existenci o ničem takovém neslyšela, já se zvedl, že půjdu pomoci s tou končetinou, ale Kalle mě zastavil a zavrtěl hlavou, načež Rakel vstala a čekala, co z nás vypadne.

„Co pro tebe Rakel je, Kalle?“

„Nemám tušení.“

„A jak se té rase… říká? Co vlastně jsi, Finko?“

„Jsem to samé, co ty, Bello. Jsem Eraxont.“

Omluva čtenářům by byla na místě, ale nenajdete ji tu. Já nejsem ochotný tvor, jsem líná a těch pár komentářů... Není motivace. Teď mám jinou, tak na tom ani tak nesejde, ale prostě... Dalo se to očekávat.

Kaisa

Autor: Kaisa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eraxont - 8. kapitola: