Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův potomek - 8. kapitola

29.04.2010 (19:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5179×

Celou dobu jsme šli mlčky. Nikdo nepromluvil, snad proto, že jsme si ani neměli co říct. Nevěděla jsem co mám říkat a on jistě také ne. Vždyť mě vůbec neznal, a já jeho. Byli jsme dva úplně cizí lidé, tak proč mě k němu pořád něco táhlo? 

Mezi námi panovalo takové napětí, že bylo skoro až hmatatelné a dalo by se krájet. A přesto všechno jsem mezi námi cítila to jiskření. Může to mezi dvěma lidmi jiskřit, když se znají sotva pár hodin?

Nikdy jsem neměla moc zkušeností v tomto směru, nikdy jsem nikoho nepotřebovala a ani nechtěla. Jediný muž, kterého jsem si vždy přála mít je můj otec, ale kdo ví kde je mu konec. 

Tak proč teď? Proč on? Vždyť ani neznám jeho jméno. No, ale co mám dělat? jen tak se ho zeptat, teď? Víš, skvěle líbáš, vážně a ráda bych si to zopakovala, ale nechceš mi nejdříve říct jak se jmenuješ? Já jsem Bella. Ne to asi vážně ne. 

Čím déle jsme šli, tím více jsme se přibližovala k mému domovu - jak nečekané, že?. Nikdy jsem tam tak moc netoužila být a zároveň být někde jinde - tady s ním.  

Ani jsem si to neuvědomila a mi se ocitli před prahem mého domu. on ví kde bydlím? 

Zatřepala jsem hlavou. 

„Tak,“ promluvil.

„Tak...“ zopakovala jsem po něm a nechala větu doznít do ztracena. 

„Dobrou noc,“ řekl nervózně, mírně se ke mně nahnul a políbil mě na tvář.

„Ehm, dobrou.“ řekla jsem vykolejeně do... tmy? Kam zmizel?  

Ještě jsem se jednou rozhlédla, ale nikoho jsem nikde neviděla ani neslyšela a tak jsem tedy zalezla do domu, kde už na mě čekala naštvaná mamka.



„Kde jsi byla, Isabello?“ zeptala se mně a její hlas přeskakoval. Šel z ní docela strach. Nikdy jsem jí neviděla takhle rozzlobenou a nikdy mě neoslovila Isabella. Musela se o mě hodně bát, měla jsem jí nechat vzkaz.

„Byla jsem se projít v lese?“ zašeptala jsem jí odpovědět. Byla jsem si skoro jistá, že teď bude vyvádět ještě víc. Nechtěla mě totiž pouštět do lesa kvůli tomu, co se stalo otci. A taky jsem se nemýlila, mamka zalapala po dechu.

„V lese?“ Zvýšila na mně hlas a to bylo snad poprvé, co na mně řvala. „Takhle pozdě večer a sama, víš, co se mohlo stát. Tohle ať tě už nenapadne. Mimochodem máš zaracha to na měsíc!“ V jejím hlase byly znát stopy hysterie. Snažila se uklidnit, ale myslím, že jí to moc nešlo

„Běž do svého pokoje,“ přikázala mi a já rozhodně nehodlala odporovat. Vyběhla jsem schody.

Nechtěla jsem radši ani přemýšlet nad dnešním dnem. Cullenovi, ten kluk a mamka. Bylo toho na mně moc.

Radši jsem se odebrala do koupelny, kde jsem na sebe nechala dopadat kapky vody. Bylo to tak uklidňující a moje myšlenky se my aspoň na chvilku vypařili z hlavy.

Po půl hodině jsem vyšla v pyžamu do pokoje a viděla mamka, jak sedí na mojí posteli a kouká se z oka.

„Mami?“ zeptala jsem se jí opatrně. Nechtěla jsem jí rozrušit.

„Bello, co si tam dělala tak dlouho? Čekala jsem na tebe.“

„Potřebovala jsem ji vyhnat myšlenky z hlavy, nevěřila by si, jak jsou někdy otravné.“ Usmála jsem se na ní a ona mi usměv opětovala. Myslím, že už se uklidnila.

„Bello, je mi líto jak jsem na tebe řvala, ale měla jsem o tebe strach. Pochop, nechci ztratit i tebe.“ Bylo mi mamka tolik líto, nadávala jsem v duchu sama sobě, jak jsem jí to mohla udělat. Byla tak zlomená.

„Mami, je mi to taky líto. Měla jsem ti nechat vzkaz a navíc chápu tě. Taky bych na sebe křičela. Mám tě ráda,“ řekla jsem ji skoro dojatá a šla jí obejmout. Často se u mě tyhle stavy lítosti neprojevují, většinou beru vše se srandou, ale když jsem se přistěhovala, mnoho věci se změnilo.

„Já tebe taky, holčičko. A to domácí vězení neplatí,“ řekla mi. Věnovala mi pusu na čelo, jako když jsem byla malá a nechala mě v pokoji samotnou. 

Ošila jsem se a radši se vydala do koupelny. Rychle jsem se opláchla, převlékla a vydala se zpět do pokoje.  

Cítila jsem se tam zvláštně, ale snažila jsem se na to nemyslet. Byla jsem dost unavená a tak jsem zalezla do postele a během minuty spala. 

Ráno s prvním zazvoněním budíku, jsem vystřelila jako neřízená střela rovnou do koupelny. 

Umyla jsem se, zkulturnila a snažila se zamaskovat fialové kruhy pod očima. 

Žaludek jsem měla jako na vodě a tak jsem se jen napila a vyrazila do školy. 

Nevšímala jsem si žblaptání ostatních, jen jsem rychle vešla do školy a vběhla do učebny. 

Zaplula jsem do své lavice a snažila se ze sebe udělat neviditelnou.

„Ahoj, Bells. Už si slyšela tu novinku?“

„Ne, Jessiko a ani nechci, nemám náladu,“ odpálkovala jsem jí a bylo mi jedno co si o mě bude myslet. 
¨
„Jak chceš,“ řekla pohrdavě a odkráčela. Za nedlouho zazvonilo a já slyšela otevírání dveří. Následovali dvoje kroky. Počkat, dvoje? 

Pomalu jsem zvedla hlavu, abych se povívala kdo to přišel s učitelem, když jsem uslyšela sama sebe zalapat po dechu. A nebyla jsem v tom sama. Několik holek, v čele s Jessikou následovaly můj pohled a tupě zíraly.

„Třído, prosím ticho!“ umírnil je profesor. „Tohle je Váš nový spolužák,“ ukázal na kluka po své levici.  

Představil nám učitel toho záhadného chlapce, kterého jsem potkala včera večer venku. Co ten tady hledá? Proč tu je? To se včera nemohl zmínit, že bude chodit na stejnou školu? 

To byly myšlenky, které se mi honili hlavou. Byla jsem celá zmatená. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Bože, vždyť jsem se s ním včera líbala!

Učitel se k němu otočil a přikázal mu, ať se představí, tím mě zcela pobral. Celá nedočkavá jsem našpicovala uši a poslouchala.

A nemusela jsem čekat dlouho a uslyšela jsem jeho sametový hlas.

„Jmenuji se Andrew Flagger. Přistěhoval jsem se z New Yorku.“ Pronesl svoji krátkou řeč a profesor se rozhodl netrápit ho dalšíma otázkami a poslal ho sednout.

Andrew – jak krásné jméno – si mohl vybrat, buď mohl sedět se mnou, nebo s jednou barbínou vedle který výjimečně nikdo neseděl. Vsadila bych se, že je všechny odháněla, aby měla vedle sebe místo. Naše barbínka se už připravovala, že si sedne vedle ní, proto oddělala baťoh a stáhla si níž tričko s výstřihem, že jí bylo vidět, o mnoho víc než mělo, sukni si naopak povytáhla, aby byli vidět její nohy a házela podle ní svádějící kukuč.

Ovšem Andrew jí nevěnoval pozornost, k mému překvapení a i překvapení všech zamířil ke mně.

Když jsem si to uvědomila, rychle jsem hodila tašku na zem a celá znejistila. Nevěděla jsem jak se k němu chovat, jestli ho mám pozdravit, ale naštěstí to on vyřešil za mě.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu.

„Promiň, ale včera jsem neměl čas se ti představit,“ omluvil se, a já mu v očích viděla jiskřičky, když se zmínil o včerejšku. Za to já celá zčervenala.

„Jsem Andrew,“

„Isabella McCarty, ale říkej mi Bella,“ představila jsem se na oplátku já.

***



Shrnutí SuzySue

Shrnutí Rock

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův potomek - 8. kapitola: