Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward kdo? Swan - 18. kapitola

24.01.2011 (20:15) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3935×

Dnem za dnem jsem byla lepší. Už jsem se uměla i rozjet, řadit. S Edwardem jsme dál nepokročili. Až na nějaké to jiskření při učení.

18. KAPITOLA - Louka

Tedy až do dne, kdy jsme měli znovu usednout za školní lavice. Už jenom když jsem se oblékala, cítila jsem, že je dneska něco špatně. Vezmu si tohle nebo tohle? Znáte ten blbý pocit, když prostě víte, že je něco špatně? Přiběhla Alice a do rukou mi hodila nové džíny. Určitě zas nakupovala. Pak přiběhla ještě jednou a hodila mi na postel krabici s novými kozačkami.

„Ještě tohle." Přiložila modrý top s velkým výstřihem. Chvíli se na něj dívala. Vypadala, jako kdyby ho chtěla vzít zpět. Pak si pro sebe něco zašeptala a odešla.

Nasedla jsem do svého Volva a rychlostí blesku dojela do školy. Parkoviště bylo už jako obyčejně přeplněné. Vystoupila jsem z auta a uviděla motorku, na které jsem se posledních pár dní proháněla s Edwardem. Nemohla jsem si nevšimnout, že se mi na rtech začíná tvořit připitomělý úsměv. Chtěla jsem si to namířit k Edwardovi. Cítila jsem jeho pach všude. Možná bych to i udělala, kdyby mi cestu nezastoupila Alice.

„Ehm… Bello, nepojedeš se mnou dneska na nákupy?“ zeptala se moje trhlá sestra. Nechtěla jsem tu s ní vyjednávat celé dopoledne.
„Jasně,“ odpověděla jsem s úsměvem. Chtěla jsem projít, jenže mi to zase nedovolila.
„Tak jedem!“ tahala mě pryč od dveří. Nechápala jsem ji.
„Teď ne!“ usmála jsem se, jak strašně pospíchá. Pustila mě a já se vydala ke skříňkám. Kde jsem potkala známé bronzové vlasy, v kterých se tyčila ruka neznámé blondýny. Možná by mi tohle tak nevadilo až na ruku, která se volně otírala o její zadek.

Jakoby nic jsem prošla okolo a vyběhla ven ze dveří, kde jsem pomalu přešla k lesu a tam se rozběhla na plný plyn pryč. Běžela jsem tak dlouho, dokud mi nezmizelo městečko za zády. Pak jsem udělala jediné. Zařvala. Ulevilo se mi. Byla jsem tak rozrušená, že jsem si nevšimla, na jakém místě se nacházím. Byla to malá louka plná květin. Měla tvar kruhu, jako kdyby ji zde někdo udělal. Ale nebyla umělá, byla přírodní. Bylo to tu dokonalé.

Otočila jsem se a doběhla zpět ke škole. Ještě nezačala hodina. Rychle jsem usedla na místo a dělala, že svého spolusedícího nevidím.
„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě s úsměvem na tváři. Ahoj, blbče.
„Ahoj,“ vytvořila jsem na tváři falešný úsměv.

„Chtěl jsem se jen ujistit, jak to vlastně mezi námi je, víš? Protože jedna holka mě dneska pozvala na rande a já nechci udělat něco, co by mohlo ohrozit naše přátelství. Jestli se tomu dá říct přátelství. Takže jak to vlastně je?" zeptal se.

„Kamarádi," špitla jsem. Chvilku jsem viděla překvapení v jeho očích, ale pak se vrátil do normálu.

„Dobře," přikývl. Vyloženě mu to žádný problém nedělá. Dokonce bude i rád, že si může šáhnout víc než jen na zadek nějaké holky. Ta představa se mi vůbec nezamlouvala.

„Slečno Cullenová, neruším vás náhodou?" zeptal se profesor. Zakývala jsem hlavou. „Tak tedy budeme pokračovat, jak už jsem řekl..."

Dobře, takhle jsem mu asi odpovědět neměla. Rozhodně jsem nechtěla, aby se někde tahal s tou holkou. Docela se mi i ulevilo, že se to osahávaní "vysvětlilo". Hned po hodině si s ním promluvím. Když zazvonilo, on ale vyběhl jako raketa.

EDWARD:
„Kamarádi," špitla. Kamarádi? To jako myslí vážně? Dobře. Bude to potřebovat hodně námahy, ale půjde to.

„Dobře," odpověděl jsem. Můj typ na žárlivost možná nedopadl až tak dobře. Je z ledu, nebo co?

„Slečno Cullenová, neruším vás náhodou?" zeptal se profesor. Rozhodně rušíte! Zakývala hlavou.

„Tak tedy budeme..." klábosil si dál. Kámoši? Jak chceš. Zazvonilo, sebral jsem se a rychle utekl. Nechtěl jsem s tou nánou, co se mi podbízela na chodbě někam jet. Chtěl jsem, aby mi konečně Bella řekla, co ke mně cítí. Nevím, co mi bylo. Byl jsem příliš velká citlivka. Shazoval jsem to na svou vlčí podstatu. Nemohl jsem se přinutit, jít s jakoukoliv jinou dívkou pryč a užít si. Tak dost, Edwarde! Otočil jsem se a hledal ji.

Když jsem ji konečně našel. Nandávala si jablko na podnos. Došel jsem k ní a políbil ji. Konečky prstů jsem přejížděl po její šíji a tiskl jsem se k ní vší silou, co jsem měl. Kdybych nevěděl, že je upír, bál bych se, že ji rozmačkám. Nevěděl jsem, že se dá překvapit upír. Jablko s hlasitým "bum" spadlo na podlahu a Bella se ke mně dokonce až nemravně začala tulit. Neměl jsem ji to za zlé. vůči ostatním to nebylo zrovna dvakrát morální. Bylo to poprvé, co nás viděli. Někteří ani nedojedli sousto z pusy a přesto ji měli otevřenou. Odtáhl jsem se a vzal ji za ruku. Teď všichni zírali ještě víc. A co mě překvapilo - hlavně Bella.

„Nemáš teplotu?" ušklíbla se. To myslí zase vážně? Usmál jsem se a zakroutil hlavou. Došli jsme k prázdného stolu, kam si Bella sedla a já ji poslušně následoval. Vzala jídlo, které ji zůstalo na tácu a začala si s ním pohrávat v ruce. Asi se mi to zdálo, ale byla nějak moc nervózní. Hodila na mě pohled plný očekávání.

„Dobře, musím začít já. Z tebe asi nic jen tak nevypadne. Já... prostě… nechci být jen kámoš!" já to vážně vyslovil nahlas? Teorie o mé měkotě byla správná. Na čele se jí vytvořila vráska, kterou jsem pak palcem vyhladil. Ještě si mě nějakou dobu měřila, než se konečně zasmála.

„To znamená přesně co, Edwarde Swane?" usmála se ještě víc. To znamená to, že tě miluju a nechci se od tebe hnout ani na krok.
„To znamená, že se to začíná komplikovat. Ty chceš abych byl tvůj kamarád, jenže já nedokážu být jen tvůj kamarád," řekl jsem. Pozorovala tác plný jídla, který zůstával v původním stavu.

„A?" pokračovala dál.

„Takže bychom mohli zvolit kompromis," usmál jsem se.

„A to?" zvedla jedno dokonalé obočí.

„Mohli bychom být obojí." Její výraz se nezměnil. Byl pořád stejný. Dokonce možná více kamenný.

Zvedl jsem se z místa a naznačil Belle, že by mohla jít se mnou, pokud by chtěla. Pár holek mělo bradu dole, ale toho jsem si nevšímal. Otočil jsem se a opustil školní budovu. Vběhl do lesa, kde jsem čekal. Bylo to divné, ale cítil jsem tu vůni, kterou jsem miloval. Byla v lese? Co tu dělala? Byl jsem nervózní. Buď jsem ze sebe udělal naprostého blbce před celou školou a dostanu přímé "kopačky", nebo přijde a co se bude dít dál, nedokážu odhadnout.

Neměla by tu už být? Uplynula už snad dlouhá doba ne? Neměl bych se vrátit? Ne, jen to ne. Sklopil jsem hlavu a připravoval se k odchodu.

„Hej! Hledáš někoho?" uslyšel jsem najednou. Otočil jsem se na místo, odkud jsem si myslel, že jsem slyšel její hlas, ale nebyla tam.

„Dám ti hádanku a když jí uhodneš, pomůžu ti." Nepřestávala se smát. Přikývl jsem a otáčel se stále dokola po kruhové mýtince. Byla plná květů. Bylo to kouzelné místo.


„Dobře," odpověděla na mé přikývnutí. Tím pádem mě vidí.
Prohledával jsem místa, odkud by na mě mohla vidět.


„Chlad, rychlost a síla, ale vánice to není. Co je to?" Usmál jsem se a své hledání jsem vzdal. Pak jsem ale za sebou uslyšel prudký zvuk, při kterém jsem se musel otočit. Stála tam s pobaveným úsměvem na tváři. Ve vlasech měla listí, které získala, když se mi schovávala. Rychle jsem k ní přiběhl a chtěl ji chytit, jenže se mi vyvlékla a upalovala pryč. To jsem si nenechal líbit. Rozběhl jsem se za ní a košile se mi zachytila za větve, které ji následně roztrhly. Sakra! Běžel jsem ale dál. Pomalu jsem ji doháněl. Neběžela zas tak rychle. Chtěla, abych ji dohonil.

Když se ohlédla, zastavila se. A já jsem ve snaze, aby mi znovu neutekla, na ní skočil. Zalehl jsem ji celým tělem a samolibě jsem se zasmál, když se nemohla dostat z mého kamenného objetí.

Bella:

Byla jsem v pasti, nemohla jsem se ani hnout a byla jsem naprosto pohlcena v jeho očích. Nepočítám do toho, že neměl košili. To byla moje další slabost. Neměla jsem se ohlédnout! Jsem slaboch! Pořád mě držel a usmíval se. Čekala bych, že začně dorážet, že mě políbí. Tím víc mě trápilo, když se mi díval jen do očí. Musela jsem nad ním nějak vyzrát. Místo vzpírání jsem se ho chytila pevně kolem krku a políbila ho. Pořád mě ale pevně držel. Začala jsem dravěji, naléhavěji. Pomohlo to. Přestal mě naprosto držet. Mohla jsem se hýbat, jakkoliv jsem chtěla. Odstrčila jsem ho a vyplázla na něj jazyk. Bylo to trochu dětinské, ale mě bavilo, když jsem ho mohla potrápit.

Vyrazila jsem zpět na tu krásnou louku. Samozřejmě byl hned za mnou. Chytl mě za ruku a propletl naše prsty. Jen tak jsem je pozorovala, než mě shodil na zem. Vyplázl na mě jazyk a usmál se. Stáhla jsem ho k sobě a najednou jsme se smáli společně jako pomatení.

Další>

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward kdo? Swan - 18. kapitola: