Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward kdo? Swan - 13. kapitola

11.12.2010 (09:15) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3814×

13. KAPITOLA - Žárlivost

Otočil jsem se zpět a pohrával si s propiskou. Mezitím se mi v hlavě mihlo spoustu otázek o mém vlkodlačím já. O mé matce. O té opravdové. Vážně nebyla připravená na mateřství, nebo mě jen odšoupla jako někoho cizího?

„Snažíš se z té propisky udělat fašírku?“ zeptal se mě náhle známý hlas. Nemusel jsem se otáčet na to, abych věděl, kdo se ptá. Její vůně ji předcházela.
„Ne,“ odpověděl jsem jednoduše. Je upír. Nejsme něco jako nepřátelé? Ale zase… přátelé si drž blízko u těla, nepřátelé ještě blíž. Posadila se na své místo a zaměřila svůj pohled na tabuli.
„Víš, přemýšlela jsem. Jak dlouho jsi vlkodlak?“ zašeptala tak, abych to mohl slyšet jen já. Měl bych jí to říct, nebo ne?
„Vlastně, teď asi něco kolem 12 hodin,“ usmál jsem se. Frustrovaně se na mě podívala.
„A to jsi tady? Mezi tolika lidmi? Víš, co by se mohlo stát, kdyby tě někdo rozčílil?“ řekla příliš hystericky.
„Tak se o to nesnaž,“ odpověděl jsem. Nakrčila svůj dokonalý nosík a já se ze široka usmál.
„Je to tak nebezpečné,“ šeptla. Nebyla tady ona ta nebezpečná zrůda? To ona pila lidskou krev.
„No to si děláš srandu, já jsem tu ten nebezpečný?“ napadl jsem ji. Uraženě odvrátila pohled. Zbytek hodiny na mě nepromluvila. A když hodina skončila, vyběhla ze třídy jako raketa.

Pomalu jsem se zvedl ze židle a vzal hromádku učebnic ze stolu. Otráveně jsem zamířil na další hodinu. Na chodbě jsem ale potkal Rachel, která se na mě zářivě jako obvykle usmála.

„Ahoj,“ řekli jsme společně. Zasmála se.
„Chtěla jsem se ještě jednou omluvit za svého bratra, moc to s tou ochranou přehání.“
„To jsem si všiml,“ odpověděl jsem, snažil jsem se na ni zapůsobit.
„Možná bychom si mohli vyrazit?“ zeptal jsem se. Přikývla jak omráčená.
„Dnes večer? Možná to bude moc troufalé, ale dala bys mi číslo?“ zeptal jsem se.
„Dobře.“ Vytáhla z kabelky lísteček, na který napsala to, co jsem potřeboval. Přemýšlel jsem, jestli ji mam políbit, nebo mám počkat a dělat neviňátko, co nemyslí jen na jedno. A asi bychom tam stáli beze slova ještě nějakou dobu, kdyby k nám nepřišla Cullenová.

„Ahoj, jsi tu nová viď?“ zářivě se na ni usmála.
„Včera jsem tu byla poprvé,“ odpověděla.
„A nechtěla bys provést po škole?“ zářivě blýskla zubama. To mi dělá schválně. Ano. Měl jsem ji políbit.
„Vlastně by to bylo prima,“ přátelsky odvětila. Bella se otočila a kývla Rachel k odchodu.
„Tak večer,“ špitla ještě. Nahodil jsem úsměv.
„Zavolám ti,“ ještě jsem stihl zavolat. Nevěděl jsem, kde bydlí. Musel jsem zavolat.

Doplazil jsem se do třídy a Bella si spokojeně seděla na své židli vedle mé.
„Co to mělo znamenat?“ zasyčel jsem.
„Nechceš jí ublížit, že ne? Mladí vlkodlaci se nedokážou ovládat.“
„Já jsem jediný svého druhu. Nevíš, co dokážu nebo ne. A navíc, není to prostě jenom tvá žárlivost?“
„Jediný?“ zeptala se náhle se zájmem v černých očích. Poznámku, co jsem chtěl, aby neignorovala, ignorovala.
„Jo. Mam vlkodlačí gen po matce. Jestli se to tak dá říct. Vlkodlačí gen.“
„Aha. Tak to jsi úplně jiný,“ pronesla ironicky. Líbila se mi, když mi odporovala. Líbila se mi, když byla naštvaná. Vlastně se mi líbila pořád.
„Takže… je to tak, ty žárlíš,“ usmál jsem se. Mezi obočím se jí objevila vráska.
„Prosím tě, na koho? A mimochodem jsi mi úplně ukradený,“ řekla, ale já jsem jasně viděl její zaváhání v půlce věty.
„Dobře.“
„Dobře.“

Po dlouhé době mlčení, mě to mlčení začalo totálně nudit. Nenápadně jsem si prohlédl Bellu. Černé kozačky nad kolena, která jí zviditelnila linii jejích štíhlých nohou. Dál jsem nedošel.
„Mohl by sis mě přestat prohlížet?“
„Nemohl,“ odpověděl jsem popravdě. Protočila oči a nakonec se překvapivě usmála.
„Mohla bys se mnou do komory?“ snažil jsem se zavtipkovat a nejméně jsem čekal, jak na mém čele přistane facka. Ale to se nestalo. Dokonce to vypadalo, jako kdyby o tom přemýšlela.
„O tom si nech zdát, pse.“ Nejspíše jsem dostal novou přezdívku.
„C-o-že? Ty máš co říkat, krvežíznivče,“ snažil jsem se ji naštvat. Chvilku jsem myslel, že mi chce utrhnout hlavu. Ale pak se uklidnila. Zazvonilo na hodinu a my už jsme nepromluvili. Čekal jsem, že vyletí jako minule. Ale asi jsem ji podcenil.

„Bello?“ zavolal na ni ten pakoň. S kterým jsem se nedávno pral. (Mimochodem, moje modřiny nebyly už modřiny.) Celý šťastný, že se na něj otočila, se k ní div nepřiplazil. Přiblížil se k ní a políbil ji. Myslím, že to nečekala, jako jsem to nečekal já.
„Strašně se mi líbíš, puso," zašeptal ještě do šokované tváře Isabelly. Očekával jsem, že by ho mohla uhodit. Vlastně jsem si to přál.
„Nechtěla by sis se mnou vyrazit?" řekl a ona jasně odpověděla.
„Ráda." Podívala se na mě, jak budu reagovat. Ani jsem se nehnul.
„Edwarde, klid, dýchej. Nechceš se tu přece proměnit?" utěšoval mě vnitřní hlas.

Další>

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward kdo? Swan - 13. kapitola: