Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward + Bella = Velmi dobrá kombinace 9

08.05.2010 (11:30) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1346×

9. Kapitola

Pohled Bells:

„Za chvíli přistáváme Ve Španělsku na letišti Amurria, prosím zapněte si pásy,“ ozval se hlas letušky z reproduktorů. Já tak udělala a počkala, než přistaneme. Vystoupila jsem z letadla a vyzvedla si tašku. Vyšla jsem před letiště a zapřemýšlela. Mám běžet lesem? Né to není dobrý nápad, ale co mám udělat? Rozhlédla jsem se kolem sebe…

„Taxi!“ zastavila jsem si taxík a nastoupila.

 „Kam to bude, slečno?“ zeptal se mě taxikář.

 „Jeďte po hlavní silnici, budu vás navigovat, ano?“ říct, že chci přímo do nejdražšího autosalonu, který tady je, by asi nebylo dobré.

 „Jistě,“ taxík se rozjel a já navigovala. Ještě v letadle jsem se dívala na notebook a našla si super autosalon s pořádnými autíčky.

Dojeli jsme na místo.

 „Tady prosím zastavte,“ ukázala jsem na kavárnu, která je hned naproti.

 „Dobře,“ zastavil. Já mu zaplatila a vystoupila. Zamířila jsem do autosalonu.

 „Dobrý den,“ pozdravil mě hned u dveří jeden pracovník, „co si přejete?“ Vypadal mile.

 „Dobrý den, nějaké rychlé auto,“ usmála jsem se.

 „A do jaké ceny by to auto mělo být?“

 „Na ceně nezáleží.“ Mám u sebe přece neomezenou kreditku. Pracovník – podle kartičky Mark – mě zavedl k nejdražším autům, co tady měli. Já se usmála a zamířila si to k tomu nejlepšímu autu v této prodejně. Byl to Lexus Is-F s šedé barvě. Sedla jsem si za volant a přejela rukama po volantu.

 „Tohle si vezmu,“ řekla jsem spokojeně a vystoupila.

 „Dobře, takže prosím pojďte semnou sepíšeme nějaké papíry,“ řekl Mark mile a vydal se do jeho kanceláře.

Jakmile jsme vyřídili všechny papíry a já zaplatila, tak jsem dostala klíčky a vydala se na cestu. Zamířila jsem si to do nákupního centra.

Zastavila jsem na skoro prázdném parkovišti před značkovými obchody a začala jsem nakupovat. Nakupovala jsem všechno od bot, ponožek, spodního prádla až do čelenek, gumiček, náušnic a takových drobnůstek. Po třech hodinách jsem měla nakoupeno dostatečně a tak jsem vše dala do auta a zamířila ke strejdovi.

Něco vám o něm povím…

 Jmenuje se Thomas Ledare för Andra a to v překladu znamená: Thomas vládce jiných. Asi si říkáte, že je to divné jméno, ale není. Nechal si své jméno podle svého otce, také upíra. Je to náhoda, že se upírem stal otec poté jeho syn a ještě neteř syna – to jsem já. Takže, kdyby neumřel otec mého strýce (můj děda) měla bych dědu. Je to škoda, ale co se dá dělat. Zemřel v boji, ale to už je dávno zpět ke strejdovi. Je super. Umí si udělat srandu sám ze sebe a vůbec to neřeší. Jednou dokonce srazil strom, když byl na lovu. Byla jsem zrovna s ním, a jakmile jsem to uviděla, začala jsem se smát a on jen řekl: Budu si muset pořídit brýle! Po tomhle jsem se začala smát ještě víc a on se zasmál také. Je to prostě strejda, kterého by nemohl nikdo nahradit. Je také vegetarián, ale v jeho ochrance jsou upíři, kteří nejsou vegetariáni. On jim to nezakazuje, ale mají určité podmínky. Strejda nežije v žádném hradě, zámku ani ničem takovém. Žije ve staré škole. Možná si říkáte Proboha! Stará škola no fuj! Ale ta stará škola nevypadá tak stará. Strejda se totiž občas stěhuje a navíc je ta škola opravená a vypadá jako luxusní vila. Na první pohled byste ani nepoznali, že to někdy škola byla. Na začátku mého upířího života jsem s ním žila. To on byl ten, kdo mě naučil být vegetarián a jsem mu vděčná.   

Když jsem byla, tak kilometr od školy, tak jsem se nechala mým štítem obepnout, aby nepoznali, že jsem tady a dojela na místo.

Zaparkovala jsem před velkými vstupními dveřmi, došla až ke dveřím a zkusila otevřít. Pro mé překvapení bylo zamčeno. Napadlo mě, že se dovnitř dostanu mou skrýší. Objevila jsem ji zhruba devět let po mé přeměně. Je to spíše chodba, která vede pod školou. Chodeb je tam sice víc, ale o té mé nikdo neví.

Obešla jsem si školu a na zahradě (bývalé hřiště) jsem došla k jednomu poklopu. Vypadá to jako poklop od kanálu, ale kanál to vůbec není. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a když jsem nikoho neviděla, tak jsem poklop nadzvedla a vklouzla do mé chodbičky. Vydala jsem se, tak známou cestou, která vedla přímo do hlavní chodby. Tuhle chodbu jsem našla náhodou, ale potom jsem ji využívala na tajné cesty odtud. Jsem sice upír, ale strejda neměl moc rád, když jsem se toulala po večerech sama. Ani nevím proč mu to tak vadilo. Zní to vážně komicky – strejda upír se bojí o svou neteř upírku, aby se jí něco v noci nestalo, i když je nejsilnější stvoření na světě a nikdo ji nepřemůže (myslím samozřejmě lidi a zvířata). Když o tom tak uvažuji, ani upír by mě asi nezabil, protože jsem prošla tvrdým bojovným výcvikem a navíc mám štít.

Procházela jsem chodbou, až jsem došla na úplný konec. Podívala jsem se nad hlavu a usmála se. Připomínalo mi to tolik zážitků. Nadzvedla jsem víko, ale jenom trošku. Čouhaly mi jenom oči a já se rozhlížela okolo. Nikde nikdo nebyl a tak jsem vylezla a víko za sebou zase zavřela.

Zkoušela jsem zachytit nějaký zvuk, ale nic jsem neslyšela. Přišlo mi to zvláštní. Šla jsem se podívat do takzvané herny. Je tam kulečník, bowling, velká televize a takové věci. Vešla jsem a všechno bylo na svém místě. Oddechla jsem si, protože kdyby tady nenechali věci s herny, tak by to znamenalo, že jsou pryč, ale herně nechybí vůbec nic, takže jsou jenom někde pryč a vrátí se.

Šla jsem to svého starého pokoje.

Strejda, když jsem byla pevně rozhodnutá odejít, řekl: Dveře jsou ti zde vždy otevřené a tvé místo zůstane vždy tvým místem…

Poté se semnou rozloučil a od té doby jsem ho a ani nikoho odtud neviděla. Jsem tady vlastně poprvé od doby, co jsem odešla.

Otevřela jsem dveře do mého pokoje a rozhlédla se. Vypadal úplně stejně jako, když jsem odešla. Ani prach tady nebyl. Někdo ho musel utírat. Byly tady všechny staré věci, které jsem tady nechala a také všechny knihy. Lehla jsem si na velkou postel a zavzpomínala na tu dobu strávenou tady. Na všechny zážitky, které se zde děly a všechny přátele, které jsem tady měla a taky na ty, které jsme ztratila ať v boji nebo hádkou, zradou či podvodem. Vzpomínala jsem na časy strávené s Jasperem a rozvzlykala se.

„Jsem strašná! Jak jsem ho tam mohla nechat? Jak jsem ho mohla opustit?“ ptala jsem se sama sebe a zvedla jsem se z postele.

„Proč jsem to udělala? Proč jsem myslela jenom na to, abych vypadala a jeho tam nechala?“ nechápala jsem se. Byla jsem šíleně naštvaná, ale zároveň smutná. Chodila jsem po pokoji, rozbíjela jsem a rozhazovala věci, které byly kolem mne.

„Sakra,“ řekla jsem celá vytočená a padla na kolena. Doslova mě mučilo mé svědomí…  

 Proč jsem ho tam nechala? Jsem špatná! Jsem hloupá! Jsem mrcha! Je to můj bratr sakra! Proč jsem na něj nemyslela? Proč, proč, proč? Byl semnou mnohem déle než ten prolhaný čtenář myšlenek! Jak jsem mu to mohla udělat? On si to přece nezaslouží! Byl mi oporou a prožila jsem s ním téměř celý můj život! Zažili jsme toho spolu tolik a já ho tam takhle nechám! Ani se pořádně nerozloučím, to nejsem já! Proč jsem to udělala? Je to má rodina přece? Jsem blbá! Jsem totální blbec! Jak jsem to mohla udělat? Nějaký magor mi rozhází celý život a já zapomenu na svou rodinu. Na jedinou osobu, kterou jsem do té doby měla. Mohla jsem mu důvěřovat a... a...Proč?!?     

Vzlykala jsem a nechápala sama sebe. Mé myšlenky byly pořád stejné a pořád se ptaly na to samé… Proč?!  Jenže ani já nevěděla, proč jsem to vlastně udělala. Mohla jsem se ptát, ale odpověď nebyla nikde. Mohla jsem si jen namlouvat, že jsem to udělala pro jeho dobro, ale to není pravda. Pro jeho dobro to nebylo. Nenechala jsem ho tam kvůli tomu, že jsem si myslela, že mu nějak vadím. To jsem si nemyslela ani trochu a ani si to myslet nikdy nebudu. Mám ho ráda, mám ho strašně moc ráda a nechala jsem ho tak jenom kvůli tomu zrádci.

Tyhle myšlenky se mi honily hlavou další týden a já si to pořád vyčítala...

Prosím! Komentáře!!   

Autor: EvaBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward + Bella = Velmi dobrá kombinace 9: