Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward + Bella = Velmi dobrá kombinace 5

11.03.2010 (16:15) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1340×

5. Kapitola- Tak nějak fotbal...?

Pohled: Bells

Šla jsem se do šatny převléknout a potom zamířila do tělocvičny.

Společná hodina s Edwardem! No co, budu ho ignorovat, tak jako on mě ignoroval na obědě.

Šla jsem si sednout na lavičku kousek od dveří. Neměla jsem co dělat a tak jsem prostě jen tak koukala kolem a zaposlouchala se do rozhovoru dvou učitelů kousek ode mě.

„Takže ti to nevadí?“ ptal se jeden.

„Ne! Vůbec. Aspoň si zahrajeme nějakou hru v pořádném počtu!“ radoval se druhý učitel – náš tělocvikář.

„Jsem ti vděčný!“ děkoval tělocvikáři učitel matematiky a potom odešel.

Tělocvikář šel za partičkou kluků, co postávala opodál a domluvil s nimi hru – fotbal. To mi  tak scházelo!

Do tělocvičny začalo přicházet více studentů a začali se mezi sebou domlouvat, kdo bude u koho v družstvu.

Já pořád seděla na lavičce a koukala okolo sebe. Po chvilce ke mně přišel kluk – David. Zná mě, byla jsem s ním jednou v družstvu při floorbalu a omylem jsem mu zlomila hokejku.

„Ahoj Bello budeš v našem týmu?“ zeptal se mě. A kývl hlavou ke skupince kluků.

„Jo klidně,“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

„Tak pojď,“ řekl a tahal mě k jeho týmu.

„Tak Steva, Klarka a Tomyho už znáš, ne?“ ukázal na tři kluky a já přikývla. Ti semnou byli taky při floorbale.

„A tohle je Mike, Ben a Eric,“ ukázal na další tři a já se usmála.

Bella:  „Ale s Mikem už se znám.“ Začínám litovat, že jsem šla do tohohle týmu!

Mike. Něco horšího by nebylo? Už tak mám zkažený den a teď být v týmu s Mikem, no to potěš!

„Tak co Bello?“ zeptal se Mike a nadzvedl obočí.

„Co by?“ otočila jsem se a šla si zase sednout. Jenže on jako pejsek hupskal za mnou.

„Zajdeme teda někam?“ Nedal se odbýt. Snad jasně viděl, že jsem s Edwardem ne? Sedla jsem si na lavičku a on se posadil kousek ode mne.

„Jsi snad slepý? “ zeptala jsem se ho se zájmem.

„To bych neřekl. A ani bych nechtěl!“ odpověděl a nakrucoval se jako páv.

Přestávala jsem mít trpělivost. On mě vždycky tak vytočí! Zvedla jsem se z lavičky a poklepávala nohou.

„Slepý asi jsi Mikeu, snad jasně vidíš, že jsem s Edwardem, nebo ne?“ pořád jsem poklepávala nohou.

„Teď tady není, takže to nevidím a já nikdy neztrácím naději, že by jsi řekla jo. Proto to zkouším!“ odpověděl a taky se postavil.

„Nemám chuť se s tebou bavit Mikeu a zapamatuj si, že nikdy! Rozumíš? NIKDY! S tebou nikam nepůjdu!“ Otočila jsem se a odkráčela na druhou stranu tělocvičny.

Mike na mě jen tupě zíral. Jeho chyba! Nemá být otravný!

Opřela jsem se o zeď a po chvilce se rozrazily dveře a vešla... No kdo jiný než… Karina!

Dneska je vážně den blbec!

Jakmile mě uviděla, tak se nafoukla jako balón a kráčela si to směrem ke mně.

Mám utéct? Nemám utéct? Mám utéct? Nemám utéct? Honilo se mi v tu chvíli hlavou. Zůstanu! Rozhodla jsem se a dívala se na ní. Přišla až ke mně a usmála se.

„Bello,“ vypískla opět jako ráno na parkovišti. „dneska nám spojili hodiny, měla jsem mít matematiku.“ Kéž by ji měla!

„A co já s tím?“ koukla jsem se na ni.

„Je to super ne?“ usmála se na mě a já myslela, že se jí tím úsměvem roztrhne pusa.

„Hm... Neřekla bych. Je to strašný!“ odfrkla jsem si. A ona se na mě znova usmála. Co s tím furt má? Pořád se usmívá jako měsíček na hnoji!

„Já bych řekla, že je to moc super!“ znovu se usmála a já už toho měla dost.

„Karino? Uděláš pro mě něco?“ zeptala jsem se jí.

„Jasně! Pro kámošku cokoliv!“ koukla na mě a znovu se usmála!

„Poodstup o dva kroky prosím!“ pousmála jsem se. Byl to ale divný úsměv.

„Jasně,“ pokrčila rameny a poodstoupila.

„A proč jsem to měla udělat?“ zeptala se mě.

„No... Myslela jsem si, že si stojíš na vedení, tak aby si z něho slezla, ale jak se zdá asi ti na něm stojí někdo jiný!“ pokrčila jsem rameny a odfrkla si.

Ona se asi naštvala, protože se otočila a odkráčela jako nějaká slepice. Bylo to k smíchu. Šla jsem k mému týmu. A začala se s nimi bavit, kdo bude kde.

Za pár minut mělo zvonit. Bavila jsem se s nimi a po chvíli vešel i Edward. Dost ho udivilo, že se bavím s klukama a ještě víc ho udivilo to, když uviděl tu slepici, jak se k němu žene jako vichřice.

Tak na tohle se dívat nemusím. Šla jsem si sednout na žíněnky, které byly za stěnou. Je tam stěna, protože to vede ke kumbálku kde jsou míče a všechno náčiní.

Slyším dobře, takže až mě budou kluci hledat přijdu.

Zazvonilo a učitel řekl, kdo bude hrát první.

Jsou čtyři družstva. Já s klukama budu hrát až jako druhá. Nakoukla jsem přes stěnu a zjistila, že slepice zrovna hraje. To je štěstí! Zalezla jsem zpátky, aby mě nikdo neviděl. Ale Edward mě viděl. Bohužel... Přišel za mnou a přisedl si.

„Zlobíš se?“ zeptal se mě.

„Ne! Vůbec! Takové štěstí! Nacupitá si sem nějaká slepice má se k tobě jako...“ vzdala jsem to. Pohodila hlavou a odfrkla si.

„Všechno v pohodě,“ řekla jsem ironicky.

„Zlato... Ona je prostě taková! Prosím, zapomeň na to,“ koukl na mě psíma očima.

„No já nevím...“ kroutila jsem hlavou.

„Ale víš!“ Usmál se na mě Edward a políbil mě. Já mu začala polibky oplácet.

Jeho ruka zabloudila pod moje tričko a začal mi přejíždět rukama po zádech. Moje ruce neotálely a taky vklouzly Edwardovi pod triko.

„Edwarde...“ zasténala jsem, protože přejel rty na můj krk.

Cítila jsem, jak se mu koutky zvedly do úsměvu. Přitáhla jsem si ho zpět na rty a vášnivě ho líbala.

Úplně jsem zapomněla na to, kde jsme a myslela jenom na to, že jsem tady teď s Edwardem. Začal mi pomalu vyhrnovat tričko a já se nebránila. Sundal mi ho a já mu pomalu začala vyhrnovat to jeho. Pořád jsme se líbali. Ale po chvilce...