Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward + Bella = Velmi dobrá kombinace 11

19.06.2010 (20:45) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1479×

11. Kapitola


Pohled Jaspera:


Nasedl jsem do prvního letadla, které letělo tím směrem, který jsem potřeboval a chtěl udělat zásadní věc a to…
Já musel, letěl jsem někam jinam, pryč. Daleko odtud. Musel jsem jednat rychle, protože by mě Alice nepustila. Koupil jsem si nový dům někde v Kanadě. Městečko jménem Disley. Městečko mezi lesy. Něco jako Forks. Zajímavé, jak se dá všechna minulost hodit za hlavu. Tedy skoro všechna. Bellu za hlavu jen tak nehodím. Chybí mi, ale už s tím nic nenadělám. Od té doby, co je Bells pryč, můj ztrápený a zničený výraz nezmizel. Pořád se tvářím tak smutně. A díky tomu mě někteří litují a jejich lítostivé pocity mi ještě více podkopávají nohy. Snažím se. Snažím se hodně, aby to vypadalo, že mi nic není, ale nejde to.

Vystoupil jsem z letadla a rozhlédl se kolem sebe. Lesy, zima a samota. Tohle bylo první, co mě napadalo, když jsem se rozhlédl. Smutně jsem si povzdechl a vydal se pro mou tašku. Vyzvedl jsem si ji a stopl si taxíka. Díky mé paměti vím, kde mám dům. Nahlásil jsem tedy adresu a taxík se rozjel.

Když jsem dorazil k domu, už tam čekala nějaká paní z reality. Zaplatil jsem taxikářovi, vzal si tašku a vystoupil. Taxík odjel a já došel až k oné paní.
„Dobrý den, jsem slečna Stewensová,“ usmála se a začala si mě prohlížet.
„Dobrý den, Ersn,“ odpověděl jsem a při tom jméně se mi zkroutil obličej do bolestivé grimasy. Používali jsme s Bells stejné jméno a já ho nechci měnit.  
„Takže, prohlídka domu?“ zeptala se mě a její pocity byly… no… velmi žhavé. Jen jsem neutrálně pokrčil rameny. 
„Tak dobře,“ odpověděla si sama.
Nemohla mít více než 28. Měla na sobě komplet – sukni, bílou halenku a sáčko – v tmavě modré barvě. Otevřela dveře a pustila mě dovnitř. Vešel jsem a první místnost v domě byla předsíň. Dalo se z ní vidět do obýváku. Šel jsem dál a uviděl kuchyň. Pro sebe jsem se zašklebil. Jak už řekla ‚slečna‘ Stewensová, tak mi ukázala všechny místnosti v domě. Byl už předem zařízený, takže jsem neměl žádné starosti se zařizováním.

Když dokončila prohlídku domu, tak jsem zaplatil, vzal si od ní klíče a vyprovodil ji. Byl jsem rád, že odešla. Ani nevím proč, ale přišla mi taková… divná.  
Na nic jsem nečekal a hned šel na lov. Sedět v letadle s tolika lidmi… Člověk – v mém případě upír – nikdy neví. Šel jsem tedy do blízkého lesa, i když mi bylo jasné, že jen v tomhle lese nezůstanu. Chtěl jsem si pořádně zalovit, a tak jsem se vydal na lov poháněn jen mými smysly. 

Pohled Bells:


Už je to nějaká doba. Strejda se vrátil a já začala, i když velice těžce, pomalinku zase žít… Tedy spíše přežívat. Tak strašně mi chybí Jasper. Musím mu zavolat. I kdyby to zvedl celý veselý a šťastný a začal by mi vyprávět, jak krásné odpoledne si s Alicí užil. Kde byli atd…
Nenechám se rozházet. Když bude šťastný, je to jen dobře. To já odešla a on se nemůže trápit.

Vzala jsem telefon a vytočila jeho číslo. Jen jednou to zazvonilo a zvedl to.
„Ano?“ jeho hlas byl tak… ztrápený…
„To jsme já,“ řekla jsem potichu.
„Bello!“ vyjekl. „Jsem tak rád, že voláš! Ani nevíš jak,“ zdál se být trochu šťastnější. 
„Musela jsem ti zavolat,“ řekla jsem opět potichu. 
„Bello, já… tolik mě to mrzí, ale sama víš, že je to jen další… idiot, kterého jsi potkala. Můžeš mít milionkrát lepšího. Prosím, vrať se,“ řekl.
„Jaspere ty za to nemůžeš, takže tě nemá co mrzet. Co se stalo, stalo se, je to minulost. Já se ale nemůžu vrátit někam, kde je on a ta… ona.“ Byla jsem rozzuřená, ale posledních 6 slov jsem zašeptala. 
„Já už nejsem ve Forks,“ řekl a zaskočil mě tím.
„Co? A kde teda jsi?“ zajímala jsem se.
„Jsem v Kanadě a chtěl jsem tě začít hledat. Já… stýská se mi… strašně moc,“ řekl smutně. 
„A co Alice?“ zeptala jsem se.
„To je minulost. Nebudu s někým, kdo mohl zabránit tomu všemu. Tomu, abys odjela,“ řekl a já poznala, jak moc se trápí.
„Jaspere, to… ona za to nemůže! Udělal to on! Ne Alice, běž za ní. Vrať se, musí se strašně trápit,“ vyčítala jsem mu. 
„Já… nevím,“ řekl opět smutně. 
„Já vím! Ihned pojedeš zpět do Forks za Alicí. Vykašli se na ostatní. Vykašli se na mě! Hlavně se netrap,“ řekla jsem to, co jsme si myslela. 
„Jak… vykašli se na mě? Jak to myslíš? Ty jsi moje rodina a na tu se jen tak vykašlat nedá!“ vyšiloval. 
„Jaspere, ty se trápíš, protože nejsi s Alicí. Já to vím, znám tě moc dobře na to, abych poznala, co tě trápí. Běž za ní, tohle nemá cenu,“ řekla jsem mu. 
„Ale to nejde,“ řekl potichu on. 
„Říkám ti, zapomeň na mě a vrať se za Alicí, já tě prosím,“ prosila jsem. 
„Ubližuješ jí tím a navíc, jí nic vyčítat nemusíš, ona nic neudělala,“ napomenula jsem ho. 
„Ale…“
„Žádné ale! Prostě se vrať k ní. Netrapte se, nemáte důvod, proč se trápit,“ skočila jsem mu do řeči. 
„Ale…“ 
„Něco jsem řekla! A jako tvoje sestra ti říkám, běž za Alicí. Láska je silnější než smutek, a z toho plyne to, že když se vrátíš k Alici, tak bude vše lepší a nebudeš se tolik trápit,“ skočila jsem mu opět do řeči.
„Bello,“ řekl sklesle. „Já nevím. Nevím, co mám dělat. Je to všechno takové… zamotané,“ řekl.
„No neříkej, já nic zamotaného nevidím. Je to prostě tak… On mě podvedl, já odjela a ty se trápíš kvůli tomu, že nejsi s Alicí! Nic složitého,“ vysvětlila jsem mu. 
„Bello,“ řekl opět.
„Jaspere běž za Alicí. Možná se ještě někdy ozvu. Ale nevím to jistě. Budu se trápit ještě víc, když se budeš trápit i ty. Chtěla jsem ti zavolat už dávno, ale neměla jsem odvahu. Popravdě, já se bála, že jsi i rád, že jsem odjela,“ přiznala jsem mu.
„Jak tě to jen napadlo?“ ptal se celkem vykolejeně.
„Ani nevím, jen tak. Myslela jsem, že jsi s Alicí, ale jak vidím, tak můj bratříček zase kašle na ostatní co?“ trošku jsem se zasmála. 
„Ale to není pravda,“ hájil se.
„Dám ti radu, ano?“ 
„Jakou?“ ptal se.
„Běž za ní. Užívej si života. I když upír nezapomíná, ty můžeš. Buď šťastný s Alicí. Teď, když jsi pryč, trápíš sebe i ji. Běž za ní a žijte spolu krásný život,“ řekla jsem mu s radostí i smutkem v hlase. 
„Bello, ale to…“ 
„Jen mi slib, že to uděláš. Jen tohle chci.“
„Slibuji Bello, ale…“
„Žádné řeči už nechci slyšet. Udělej to, co ti říká srdce. Má sourozenecká láska k tobě se nikdy nezmění, pořád tě budu milovat a budeš ten nejlepší bráška na světě. Běž za ní. Možná ještě zavolám. Sbohem,“ rozloučila jsem se a zavěsila. Najednou mi ukápla slza. 
„Cože?“ zeptala jsem se sama sebe. 
Opravdu jsem brečela. Já… to snad není ani možné, já brečím. Upír, který brečí. Usmála jsem se nad touto myšlenkou. Ale nebrečela jsem z toho, že mi bylo líto něčeho, co jsem řekla. Byl to stesk a také radost z toho, že se Jasper nebude dál trápit. Tedy spíše, že se nebude trápit tak moc. 
Ještě hodně dlouho jsem přemýšlela a nemohla uvěřit tomu, co se stalo…

Mohl by o tom něco vědět. Pomyslela jsem si a vydala se za strejdou…

Tak doufám, že se líbilo a nechte nějaký ten komentář, prosím!!!

Autor: EvaBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward + Bella = Velmi dobrá kombinace 11 :