Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen Prokletí či osud? 7.Kapitola

22.09.2009 (15:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1550×

Ležel jsem v posteli a snažil se neusnout. Byl jsem unavený a moje tělo jsi žádalo svůj spánek. Nedokázal jsem se dál bránit, klesli mi víčka a já usnul.

„Byl jsem na parkovišti, auta byli jiné. Byl jsem opět v jiné době. Rozhlížel jsem se, vedle mě stála Alice. Vypadala přesně tak jako když mě navštívila v mém domě. Na něco jsme čekaly. Slyšel jsem zvuk motoru, velmi hlučného motoru. Cítil jsem jak jsem se napnul, byl jsem v očekávání. Díval jsem se na Anděla který právě přijížděl na parkoviště. Byla to Ona. V celé své nádheře, její obličej prozrazoval soustředění. Nechápal jsem proč tomu tak je, podíval jsem se pod sebe, na silnici byl led. Pousmál jsem se a sledoval jí. Zaparkovala a vylezla z auta, pomalu aby nespadla, její pohled padl na zadní pneumatiku. Její obličej se rozněžněl, byl jsem jako na trní, že jí nemohu slyšet myšlenky. Tolik jsem si to přál.

„Néé“ zakřičela Alice vedle mě, soustředil jsem se na ní a ztuhnul jsem, skrz její myšlenky jsem viděl co se stane“

Trhnutím jsem se probudil, ještě teď jsem viděl jak jí to auto chce rozmačkat. Otřásl jsem se. Nechápal jsem proč se mi zdají tyto sny. Očividně byli z budoucnosti. Ležel jsem a snažil jsem se zapudit ten obraz hrůzy. Nedokázal jsem ho vytěsnit z mysli, jako kdybych měl na čele přilepenou fotografii. Do rána jsem nezamhouřil oko. Asi v šest ráno jsem to vzdal a šel za ostatními. Byli v obýváku  a o něčem debatovali

„Edwarde“ řekl Carlisle

„Tohle je Elezear, můj přítel“ ukazoval na nového upíra. Díval jsem se na něj, zkoumal mně pohledem. Zaposlouchal jsem se mu o mysli.

„Dobře chlapče, jsi ojedinělí případ. Nemyslím, že je moudré jet do Volltery.“ Poslal mi myšlenkou, podíval jsem se na něj s otázkou v očích.

„Aro má rád jedinečné trofeje, a ty by jsi k nim patřil“ řekl ale už na hlas.

„To nesmíme dovolit“ řekl zklamaně Carlisle.

„Jediné co mně napadá je, že ještě na něco čekáš, tvoje tělo není připraveno se změnit úplně“ řekl Elezear, s tím jsem v duchu mohl souhlasit. Nevěděl jsem na co čekám ale rozhodně jsem byl rád, že nejsem plnohodnotný upír. Byl jsem vděčný za spánek, za sny o té krásce která se má narodit. Nechtěl jsem o ně přijít. Ač každým snem jsem se obával co se možná může stát.

Dny plynuli, s Charliem jsme byli pořád spolu, povídaly si a nahrazovaly tak ty roky co jsme se neviděli, Dokonce se pokoušel o vegetariánskou stravu. Jeho úsilí bylo zatím na dobré cestě, ač tvrdil, že mu to nechutná. Další sen se mi již nezdál. Byl jsem zklamaný a pořád jsem doufal, že se mi o ní bude zdát.Ale ani další noci se mi o ní nezdálo, dny jsem trávil buď s bratrem, či trénoval svůj dar. Ani jsem se nenadál a byli jsme tu již měsíc. Tanya se mi vyhýbala a já byl rád. Naznačila mi, že semnou ráda něco měla. To jsem odmítl, nedokázal jsem si představit, že bych byl po jejím boku.

„Edwarde, chtěl bych s tebou mluvit“ poslal mi Carlisle myšlenku, zlepšil jsem se na tolik, že teď jsem slyšel všechny myšlenky v tomto domě. Ale pořád jsem to mohl vypínat. Šel jsem s Carlisle do lesa, běželi jsme hodně daleko abychom měli soukromý

„Co se děje?“ ptal jsem se ho když jsme se zastavili

„Napadlo mně, že by jsme se mohli přestěhovat?“ ptal se a čekal na mou reakci, chvíli jsme o tom uvažoval a na konec jsem souhlasil

„Jistě“ odpověděl jsem mu

„Myslím, že by jsme se mohli usídlit na chvíli v Ohaio“ řekl a podle mě to byl dobrý nápad, nechtěl jsem tu dál zůstávat. Chtěl jsem vidět Alice chtěl jsem se jí zeptat co znamenají ty sny o té dívce z obrázku. Ale od té doby co jsme v Denali tak mě nenavštívila. Přemýšlel jsem čím to může být. Jediné vysvětlení bylo, že je to tím, že upíři nespí? Chtěl jsem vypadnout a doufal jsem, že se mi opět bude zdát nějaký sen.

Carlisle se dohodl s ostatními a my se mohli stěhovat, Charlie zůstane. Chce se zatím vyhýbat pokušení. Obdivoval jsem jeho vůli. Rozloučili jsme se s tím, že se ještě setkáme.

S Carlisle jsme se stěhovaly do hlavního města, měl tam dům z dřívějška. Mě to bylo jedno, byl jsem rád, že jsme jen mi dva. Za ten měsíc co jsme strávili ve společnosti dalších jsem si na spoustu věcí vzpomněl. Vzpomněl jsem si na nekonečnou bolest. Na rozhovor mezi Carlislem a mou matkou, na bolest při zjištění, že jsem jediný kdo z naší rodiny přežil. Na Samanthu, na chvíle strávené v její společnosti. Měl jsem jí opravdu rád. Naši společnou budoucnost jsem ji dokázal představit. Samantha byla dobrá duše ale teď jsem nedokázal  k ní vrátit ne potom co jsem měl ty sny o té dívce.

Carlisle nastoupil do místní nemocnice. Byl jsem rád já jsem mezitím zůstal doma, Carlisle mi nabídl abych nastoupil do školy, ač mi bylo 20 let pořád jsem vypadal na 18. Carlisle jsi myslí, že je to tím upířím jedem. Souhlasím s tím, moje tělo přestalo stárnout. Moje pokožka je bledší, moje oči jsou zelené se žilkami zlata. Jednou za měsíc potřebuji ukojit svou žízeň. Moje teplota je nižší než normál a srdce mi bije pomaleji. Po dlouhé době se mi zdál sen

„Stál jsem ve stínu stromů, na louce přede mnou stála Ona. Dívala se na louku osvětlenou slunečními paprsky, najednou se  otočila a podívala se na mě, v očích zvědavost. Pokynula mi rukou abych šel za ní. Cítil jsem strach, zhluboka jsem se nadechl a udělal krok na louku, pečlivě jsem sledoval její reakci. Přestala dýchat, její oři se rozšířily. Usmála se na mě

„Edwarde“ uslyšel jsem její hlas“

Probudil jsem se do tmy, moje oči se snažili zjistit kde jsem.

„Bráško“ uslyšel jsem Alice

„Alice?“ujišťoval jsem se

„Ano, musíte se přestěhovat. A to ještě dnes ráno“ poslala mi myšlenku

„Proč?“ ptal jsem se zmateně

„Jste na špatném místě, abychom byla rodina tak musí Carlisle zachránit svoji druhou polovinu Esmé“ Řekla

„Ale kam?“ ptal jsem se, věřil jsem jí

„Musíte na jih do malého města jménem Cleavladn“ řekla a zmizela. Povzdechl jsem si. Chtěl jsem se jí zeptat na mé sny.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen Prokletí či osud? 7.Kapitola: