Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen- Prokletí či osud? 11. Kapitola

21.10.2009 (19:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1413×

Její pohled byl tak známý, ale přece tak cizí. Byl jiný, než ten, který jsem u ní znal. Tenhle byl více odvážný a odhodlaný.
Nevím jak dlouho bych se do těch jejích očí díval, snad celou věčnost, kdyby do mě někdo nevrazil takovou silou, že jsem se zapotácel a spadl na zem.
“Dávej pozor, kde stojíš, zavazíš.” Zařval na mě vysoký tmavý hromotluk, s černými vlasy. Tak tohle bylo trochu moc i na mě. Musel jsem se hodně přemáhat, abych tomu klukovi neukázal kdo komu stojí v cestě. Ačkoli jsme poloupír, tak mám určitě daleko větší sílu než on. Příště to ale nebudu já, kdo spadne na zem.

“Zase s tím začíná, vždycky si dobírá nové lidi. Z toho si nic nedělej, on s tím přestane po nějaké době.” Byla to ona. Stála jen kousek ode mě a šibalsky se usmívala.
“A to po nějaké době znamená jak dlouho?”
“No, záleží na tom, za jak dlouho se tu objeví někdo nový. Ale ty se mu asi líbíš, protože první den si ještě nikoho nedobíral.”
“Asi nebudu moc oblíbený co?” Usmál jsem se. Slyšel jsem, jak se ji hlasitě rozbušilo srdce.
“No u klučičí populace asi ne, ale myslím, že v té druhé části budeš mít popularitu víc než velkou.” Celou dobu se mi dívala do očí a občas na mě mrkla. 
“Mimochodem já jsem Gina Swanová.”
“Těší mě. Já jsem Edward Masen.”
“Měli bychom jít asi na hodinu nebo ještě dostaneme trest.”
“Až po vás slečno.” Gestem jsem ji naznačil, aby šla a já ji následoval. U dveří jsme se zastavili. Otevřel jsem dveře a přidržel jí je. 
“Teda ty jsi pravý džentleman.” ,Možná až moc, to by se mělo napravit. Trochu tebe zkazit. ‘ Poslední dvě věty si jen myslela, ale stejně jsem je slyšel. Asi si na ni budu muset dávat pozor. Ale proč bych vlastně měl? Co když je to ona? Ta na kterou čekám. Ale tohle přece není Bella. Tohle je Gina, jmenuje se jinak, chová se jinak i ten její pohled je v něčem jiný, ale přesto z ní cítím něco co je na těch dvou stejné.

Když procházela dveřmi, tak se o mě jemně otřela. Udělala to naschvál a byla si dobře vědoma svých zbraní. Ženských zbraní, které platí téměř na všechny muže. Já měl tu výhodu, nebo možná nevýhodu, že jsem slyšel její myšlenky a plány. Jenže nemůžu na to nijak reagovat aniž bych se prozradil. Tohle nebude lehký boj. Sám nevím co přesně mám udělat.

Hlavu otočila přes její rameno, aby se podívala na mou reakci. Snažil jsem se na sobě nedát nic znát a ona se trochu zamračila, ale šla dál.
Došli jsme až ke třídě a ona mě před ní chytila za rameno a zatáhla na stranu. Opřela mě o stěnu, natiskla se na mě a políbila mě krátce na rty. Trvalo to příliš krátce a já si nestačil ani uvědomit, co se děje. Odtáhla se, na tváři měla vítězoslavný úsměv, který mluvil za vše. Otočila se a zamířila do třídy.
“Pěkné vyučování.” Zašeptala. Nebyl jsem schopen se vůbec soustředit tím šokem. Vážně se teď stalo, to co se stalo? 

Pomalu jsem se plížil do třídy na své místo. Na tváři jsem měl pomatený úsměv. Takže jsem i párkrát zakopl a málem spadl. Hodina se neskutečně vlekla. Pořád jsem na svých rtech cítil vůni těch jejich. Vůbec mi to v mém přemýšlení nepomáhalo, byl jsem zmatený. Možná by mi pomohlo, kdybych si s někým promluvil, ale dnes nemůžu odejit. A navíc myslím, že v této záležitosti by mi nikdo nepomohl.

Konečně nastal konec hodiny a přesun do další třídy, kde jsem zase seděl sám v zadní lavici, ostatně tak jako ve všech předmětech. Cestou se ke mně připojila Gina. Prsty mi přejela po ruce a hned s nimi zase uhnula.

“Mohla bych si přisednout k tobě na tuhle hodinu?”
“Jistě, proč ne.”
,Ty si se mnou ještě užiješ řekla bych.’ Znělo ji v mysli. To jsem zvědav, co vymýšlí.

Ladně se posadila vedle mě a nachystala si věci na následující hodinu. Jakmile dokončila svou přípravu, tak se na mě otočila a oslnivě se usmála. Byl jsem naprosto okouzlen jejím pohledem a byl neschopen od ní odtrhnout oči. Její plné rty se lehce pootevřely a její jazyk přejel po rtech. Moje oči hypnotizovali její počínání, dech se mi zrychlil. Nedokázal jsem se na ní přestat dívat. Zazvonilo, to bylo moje vysvobození, otočil jsem se ke katedře.

„Dobrý den, na dnešek jsem pro vás připravil, doufám, zajímavou práci určenou dvojícím, nejlepší bude, když budete ve dvojících tak jak sedíte, abychom to nekomplikovali. Rozdám vám arch a vy na něm musíte vyznačit historické území našeho města. Upozorňuji, že by to mělo být hotovo do zítřka.“ Začal učitel hodinu, Gina se přihlásila

„Pane učiteli, ale já musím dnes hlídat svojí sestru.“ Začala

„Myslím, ž není problém to uskutečnit, večer“ odvětil jí a dál rozdával papíry. Sledoval jsem jak učitel obchází třídu

„Super, tak to vyšlo“ slyšel jsem Gininý myšlenky, nechtěl jsem se prozradit tak jsem silou vůle zůstal dál koukat na vyučujícího. Přistoupil ke katedře a začal látku, týkala se rozdělení Ameriky na Sever a Jih. Poslouchal jsem jen na půl ucha, teď jsem se již otočil na Ginu, její ruka se přibližovala k té mé, dělal jsem jako, že jsem si toho nevšiml. Její prsty mně lehce pohladili po hřbetu mé levé ruky, podíval jsem se jí do očí.

Po mém těle přejížděl mráz, její letmé doteky mě přiváděli k šílenství. Arch co nám rozdal učitel ležel na mé straně, Gina se naklonila svými rty se otřela o mé ucho, vzala si arch a narovnala se. Když se mě její rty dotkly, tak jsem myslel, že vybuchnu vzrušením. Její provokace se stávaly čím dál tím nebezpečnější. Každý její nádech mně dráždil, při jejím sebe menším pohybu jsem zatajil dech, byl jsem napnutý jako struna která hrozila, že každou chvíli praskne. Nevěděl jsem jak dlouho budu schopen vydržet to napětí co se mezi námi vytvořilo, učitelův výklad jsem nevnímal, soustředil jsem se jen na ní. Nedíval jsem se ale cítil její horké tělo, doháněla mě k šílenství. Nedokázal jsem se odpoutat.

„Edwarde, kdy se teda sejdeme?“ ptala se mě do ucha, jazykem mi obkreslila lalůček, zachvěl jsem se

„Kdy máš čas“ odvětil jsem rozechvěle, oslnila mně úsměvem

„Okolo desáté se máma vrátí. V půl jedenácté na náměstí?“ zeptala se její ruka mi vklouzla k rozkroku. Překvapeně jsem zamrkal a jen přikývl. Nebyl jsem schopen jak koliv reagovat.

Zazvonilo, obdarovala mě dalším úsměvem a odešla, ještě chvíli jsem se vzpamatovával z jejího posledního útoku

<< SHRNUTÍ (Reni21)   SHRNUTÍ (Ejdriana)  >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen- Prokletí či osud? 11. Kapitola: