Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward and his Nightmare 2

14.01.2010 (21:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1841×

2.

Cítil jsem, jak si mě proud řeky bere. Cloumá mým tělem jako hadrovou panenkou. Měl jsem pocit, jako kdyby mě ta dravá voda trhala na kusy, pálila je a ještě k tomu propichovala jehličkami. Nemohl jsem dýchat,nemohl jsem nic vidět přes množství bublin a kamení. Pokusil jsem se z posledních sil o pár kopů, abych se dostal na hladinu, ale bylo to zbytečné. Bez žádné odezvy, bez žádné pomoci...

Oči se mi pomalu zavřely, led se lepil na mou kůži a kameny, do kterých jsem narážel mi s každým dotekem sedřely kůži. Tma, ticho. Úžasná kombinace. Nedokázal jsem ani popsat ten klid.

Nezadržoval jsem už plíce, protože moje naděje upadávala jako nažloutlý list, který se snáší ze stromu... Otevřel jsem ústa a nadechl se. Palčivá síla se mi nahrnula do dutin a začala mě dusit. Plíce byly najednou těžké... nemožně těžké. Jako kdyby byly přeplněny olovem. Končetiny mi ochably a pak nadešel jen klid....

Něco je na té smrti zvláštní. Samotné umírání je častokrát bezbolestné, poklidné... pomalé. Nevěděl jsem, jestli mám věřit v peklo a ráj. Zda mě u zlaté brány přivítá bílý okřídlený muž nebo červený s rohy - to byla věc, na kterou jsem odpověď neznal. Neznal jsem odpověď na to, kam se dostanu. Jestli tam nahoru, nebo dolů, ale věřil jsem, že můj poslední soud bude spravedlivý.

Všichni lidé se té smrti tolik bojí, ale co je na ní tak děsivého? Je to jediná věc, o které víme, že neunikneme. Jediná jistota. Život i smrt kráčí ruku v ruce jako milenci touto planetou. Usmívají se na sebe, v rozbřesku spojí své rty v polibku a do vteřiny musí každý jít smutně dál. Mají jen tu prchavou sekundu, aby se mohli dotknout jeden druhého a dovolit tak momentu štěstí, aby je na chvíli ovládl. Život i smrt jsou propleteni jako dvě vrby a jejich láska nikdy nezmizí. Vždy tu bude, ale také vždy tu bude čas, který na ně bude spěchat a ničit vše...

I když jsem si myslel, že už nic neucítím, lehké, opatrné sevření mě vyvedlo z omylu. Letěl jsem. Měl jsem pocit, že mi dávají křídla, abych se dostavil před věčný soud.

,,Omlouvám se ti...‘‘ zašeptal mužský hlas a já znejistěl. Kdo to je? Co to řekl?

V tom mě začalo vše šíleně pálit. Zaživa mě upalovali a já slyšel jen svůj nekonečný bolestný křik. ,,Promiň!‘‘ omlouval se dál hlas a já vytřeštil bolestí oči. Kde to jsem! Bylo tu tolik světla! Oslepilo mě to!

Bolest se mi zase prodrala celým tělem a mé tělo se zmítalo. Teď bych snad milionkrát radši bral Mishelino zpívání! Radši bych se nechával zabíjet dokolečka a dokolečka proudem řeky, ale hlavně ať někdo uhasí ten oheň!

Viděl jsem před sebou matčin strhaný obličej. Zbrázděný stejnou bolestí, jakou jsem pociťoval každou minutu. Opatrně se na mě usmála a teplé slzy mi smočily tvář. Prsty se mi zaryly do dlaní a já se zase v mukách napnul.

Zabte mě! Pane zabte mě! Ať jste kdokoliv! Prosím! Já to nevydržím! Ulehčete mi to! Prosím! Hned!

Konečky prstů mě brněly. Cítil jsem, jak se mi přes tělo přesouvá ledová vlna. Brala si každičkou molekulu, každičkou kapičku krve měnila na něco sobě rovného. Bránily se, ale neměly šanci. Tohle bylo mnohem silnější.

Moje tělo se to snažilo potlačit. Odmítnout to, ale bylo znovu a znovu pohlcováno bídou a strastmi. Svíjel jsem se, a s každým nádechem se bolest zhoršovala. Nemohl jsem dýchat. Právě před chvílí jsem se ještě topil, ale tohle bylo jiné. V krku přetrvávalo neutichající pálení. Nacpal mi snad ten muž do něj žhnoucí uhlíky? Nebo rovnou si mě opéká v krbu?

Kousky mě se tříštily, rozpadaly, umíraly.

Tíha celého světa mi tlačila na prsa a drtila jednotlivá žebra jako párátka. To něco, co si mě bralo mi došlo až tam. Usídlilo se to až moc blízko srdce. Co to je! Bylo to vroucí. Žhnulo to vedle mého životadárného orgánu.  Teplo se stupňovalo a stupňovalo. Stávalo se až neskutečně skutečnějším a mučivějším.

Nemohl jsem to ničím uhasit. Nemohl jsem se sehnout ani k vodě, abych zadusil ten oheň, který ničil mé nitro. Chtěl jsem ho uplácat rukama, ale ty jen nečině ležely vedle mě. Jako kdyby byly mrtvé. Můj mozek je už neovládal. Pálení stoupalo, rostlo až do nekonečných výšin, předběhlo veškeré bolesti, které jsem kdy pocítil.

To něco, co mě takhle trýznilo mi stoupalo do hlavy. Zabíjelo mi to buňky a ovládalo mysl.

,,Už to brzy skončí, skončí to...‘‘ snažil se mě uchlácholit ten hlas. Byl tak pěkný, ale nevěřil jsem mu. Cítil jsem lehký chlad, který se dotkl mé hrudi a zmírnil na setinu vteřiny oheň.

,,Už jen jeden den, chlapče, jeden den.‘‘ Chtěl jsem zařvat bolestí, když mi bolest přestoupila i do nehtů, konečků vlasů a obočí. Jak je tohle jen možné!  Ne, tohle musí být špatný sen! Prudce to se mnou škublo v páteři. Jako kdyby mi to narovnalo záda. Měl jsem je snad špatné? Najednou se pálení přesunulo i na nohy.

Svaly jsem měl stažené. Snažily se umírnit to něco, ale bezúspěšně. Prostupovalo to každičkým coulem mé osobnosti. Každá část těla, každý orgán, každá žíla, céva i buňka podléhaly až na srdce. To jediné statečně bušilo jako o závod dál.

,,Stáváš se upírem, možná mi teď neuvěříš, ale budeš nesmrtelný. Mé jméno je Carlisle, a pokusím se ti pomáhat. Pokusím se ti pomoct, abys neubližoval lidem. Věř mi, nedovolím, pokud si to nebudeš sám přát, aby jsi komukoliv ublížil!‘‘ Cože! Chtěl jsem vykřiknout tohle slovo, ale dusil jsem se neviditelným knedlíkem. Zradil mě i hlas. Vše rezignovalo a podřídilo se nadvládě toho ohně.

Můj hlas říkal, že je všechno špatně. Jak to myslel… Upírem? To je jen v pohádkách, a to ještě v těch špatných. Tam, kde drak sežere prince, princeznu si vezme za ženu a narodí se jim polodráčata. To je mizerná pohádka.

Ten oheň co byl ve mně, byl jako malá, dotěrná holka, která si chce hrát, když se člověku podlamují nohy, víčka padají a chce se mu spát.

Všechno ‘to‘ mířilo do mého nitra - k srdci. Co po něm chce? Promluvit si? Smlouvat? Nad tím, zda má pracovat? Má snad přestat zrovna teď bít? Nebo bude bít navěky…? Bušit v hrudi, dokud mi z ní nevyskočí. Kdo mi tyhle otázky zodpoví?

Kdybych mohl, zvednu se. Kdybych mohl, uteču. Kdybych mohl, zabiju ho… Ale jedno slůvko mi tam vadí - slovo kdyby. Jde nějak nahradit? Pohroužil jsem se do myšlení a snažil se ignorovat tu bolest, která mi rozervávala tělo.

Líbí se mi slovo „chci a potřebuji“. Ke slovu chci, bych přiřadil svobodu, a ke slovu potřebuji- svoji rodinu. Moje tělo se bez nějakého varování napnulo, mým tělem jako by prošel elektrický proud. Se mnou si to „něco“, dělalo co chtělo. Vůbec nebralo ohledy na mě. Fajn, dělej si co chceš, už mi je to stejně jedno.

Jako zázrak se to vše najednou začalo uklidňovat. Jako kdyby tu bolest ty myšlenky urazily. Pomaličku opouštěl ten vetřelec mou hlavu. Opouštěl mé myšlenky. Snad mu došlo, že u mě nemá šanci. Nebo upravil mé myšlenky ke svému obrazu? Změnily se?

Konečky prstů začaly chladnout. Ledová ocel jim začala předávat svou teplotu a já snad slastí zavrněl. Tohle je úleva! Konečně jsem neměl pocit, že mi upadnou. Že ťuknutím do sněhové vločky se sesypou na zem, v podobě prachu.

I když to vše trvalo tak dlouho, bylo potěšující zjistit, že něco se konečně daří. Můj očistec končí. Pokud měl ten muž pravdu, zanedlouho to skončí. Pokud měl ale pravdu v téhle věci, bude jí mít i v té druhé - méně uvěřitelné. V té části, kde existuje krevsající, vraždící monstrum, kterým jsem být nechtěl. Moje touha byla jediná, vrátit se zpátky domů. K matce, k otci a k sestře.

Zase jsem zařval bolestí, když se bolest neuvěřitelnou silou odmrštila do hrudi. Pouze trup byl teď těžký. Končetiny si slastně létaly ve vákuu. Dobře, to je nejspíš ironie, ale když už člověk umírá, tak ať umírá pořádně. To, jak se ten žár přesunul z končetin k té nejdůležitější části... připomínalo mi to prak. Natahuješ, natahuješ a pak prudce pustíš a ta guma se smrskne.

,,Už jen pár hodin, vydrž to... skončí to.‘‘ Chtěl jsem toho chlapa praštit do tváře. Lže mi! Určitě. Jak mu mohu po tom všem věřit?

Zase jsem bolestně zařval a překvapeně se zajíknul, protože tohle už nebyl můj hlas. Ne, určitě jsem ohluchl, protože ten hlas nemohl patřit mé maličkosti. Trpící maličkosti. Byl tak melodický, čistý. Nepřeskakovalo to, nemutovalo, nevydávalo občas chraptivé zvuky... nic. Jako nejdokonalejší křišťál rozezněl se celou místností a působil andělsky.

Moje tělo se nevědomky kroutilo v bolestivých křečích a silné paže se ho snažily udržet na místě. Prosím, ať už to skončí! Ať je už konec! Prosím! Nemůžu! Já to už nevydržím!

Pomalu se to vše přemisťovalo z mých střev výš. Plíce mi selhaly. Stejně jako vše ostatní.

Čekal jsem už jen pomalu na to, až to vše skončí. Žádná muka netrvají navěky. Nebo ano?

Trhl jsem tělem a pak už ve zcela ztichlé místnosti poslouchal osudné údery mého bojem unaveného srdce.

,,Buch... buch....

... buch... ...buch....

... buch... ... ... buch....

..buch...‘‘ a konec...

Překvapeně jsem zjistil, že stále jsem ve svém těle. Alarm v mojí hlavě reagoval jasně. Něco je špatně. Hodně špatně, a já na to přijdu. Mlčky jsem ležel na... něčem a snažil se zachytit jakýkoliv cit. Ruce i nohy byly lehké jako vzduch. Necítil jsem proud krve ve svých žilách. Jako kdyby to vyprchalo. Kam mi zmizela ta krev? Vypařila se?

Zjišťoval jsem šťastně, že tu není žádná bolest, žádné vedro, které by mě zaživa vraždilo. Bylo tu jen něco v krku. Připomínalo mi to hodně knedlík, nebo... ne, to nebylo dobré označení. Knedlík bych jistě bral víc než tohle. Někdo mi do úst rval žhnoucí čepel! Nemožně to škrábalo jako při rýmě a nutilo polykat. První polknutí - nezmizelo to. Další. Nic!

,,Vítej mezi neživými, Edwarde,‘‘ ozval se vedle mě hlas a já otevřel oči do nového života.

Bylo tu šero. Prolétla mi první myšlenka hlavou. Pootočil jsem hlavou a ten pohyb mě vyděsil. Bylo to nepřirozeně rychlé a ladné.

,,Jsem Carlisle a ty jsi upír, máš žízeň?‘‘ vybalil to na mě na rovinu a pak jsem už jen cítil, jak mě moje nohy unášejí pryč z toho místa hluboko do lesa. Za voláním... čerstvé potravy.

Můj krk se dožadoval uhašení žáru, ohně, který byl vyburcován a byl jsem ovládán primitivními pudy lovce. Nasával jsem zhluboka vzduch a cítil za sebou přítomnost toho muže. Toho Carlislea.

Byl jsem šelma a něco moje kořist. Já jsem na vrcholu potravního řetězce a všichni ostatní pode mnou. A já se svého privilegia nevzdám.Vše živé přede mnou unikalo a já se v duchu zasmál. Krvooký démon se na mě usmál a já mu úsměv opětoval. ,Dobrou chuť,‘ zavrčel a já vyskočil na svou vyděšenou oběť.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward and his Nightmare 2: