Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí život - 8.kapitola Nový život

Bolest pomalu začala ustupovat. Ano. Byla jsem přeměněna na upíra. Pomalu, ale jistě jsem začala otevírat oči. Můj zrak byl perfektní. Každý detail všeho jsem viděla. Moje další smysl byly taky dokonalé. V místnosti jsem cítila nějakého upíra. upír. Slyšela jsem jak si pro sebe něco mumlá:

,,Proč ji musím hlídat zrovna já? Jako kdyby nás tady bylo málo, kdo by ji mohl pohlídat." pořád si dál něco drmolil, ale když jsem se podívala na jeho ústa, tak se nehýbali, ale stejě jsem ho pořád slyšely jak si něco drmolí. Teprve teď mi to došlo, mám další dar. Dokážu číst myšlenky jako můj táta.Paráda. Usmála jsem se a ten upír si mě všiml, že jsem se probrala.

,,Vítej Lauro Marie Volturi. Tvá přeměna je konečně u konce." jak mi to řekl? Proboha já jsme ve Volteře. Podívala jsem se nechápavě na to ho upíra. Reflexně jsem na něho začala vrčet a skočila jsme na něho. Jsem silnější než on a dokážu ho zabít. Novorození jsou vždy silnější a rychlejší. Můj plán byl, že ho zabiju a pak se pokusím vrátit ke své rodině. Zpět do Forks. Vlastně já se nepokusím vrátit k mé rodině já se tam určitě vrátím hned jak ho zabiju. Zrovna jsem se mu chystala utrhnout hlavu, když mě někdo chytil ze zadu a odtáhl mě od něho.

,,Všechny Vás zabiju! Každý budete trpět!" řvala jsem na ně jak jsem jen mohla.

,,Uklidni se!" začal na mě řvát Aro, který stál ve dveřích.

,,Proč bych se měla uklidnit? Proč?"

,,Protože tady je teď tvoje místo. Tady ve Volteře. A teď si má dcera Laura Maria Volturi." dořekl a podíval se na moje pravé zápěstí. Bylo tam tetování. Erb Volteriových. Aro dál pokračoval s vážným tónem, ale já sem ho moc nepouslouchala a raději sem si prohlížela to hnusné tatování, které je teď na mém zápěstí.

,,Pokud budeš chtít utéct nebo někomu z nás ublížíš, tak zabijeme tvoji rodinu a budou velmi a velmi trpět." tato věta mě přinutila si ho všímat.Raději. Nechci, aby se stalo něco mojí rodině.

,,Dobře. Podřídím se Vám, ale mé rodině neublížíte! Slibujete?"

"Ano. Slibuji ti to Lauro." a tak jsem se Arovi podřídila a zavázala jsem se, že už nikdy neuvidím moji rodinu. Jak jsem mohla souhlasit? Ale dělám to pro jejich dobro. Všichni odešly z mého pokoje, jestli jsem to teda tak pochopila.

Uběhlo několik dní a já byla pořád zamčená ve svém pokoji. Nemohla jsem ven a nikdo nechodil ke mně. Aspoň jsem měla klid a zvykala si na svoje nové já. Mé hrdlo hořelo a prahlo po krvi. Nikdy jsem neměla takovou chuť na krev jako poslední dny. Tohle mi ale adilo. Bylo nezvyk nemuset chodit večer spát. Cítila jsem se silně a nepřemožutellně. Teď bych nejraději vyzvala Emmeta, abychom si daly páku. Teď bych určitě vyhrála a on by byl naštvaný. Nad tou myšlenku jsem se musela zasmát. Přemýšlela jsem co je s mou rodinou a co se stalo s Danielem. Hledají mě? Ví kde jsem? Ale někdo zaklepal, což mě překvapilo.

,,Můžu dál?"zeptal se jemný hlásek za dveřmi. Nic jsem neopověděla, ale dveře se otevřely a do pokoje vešla Jane. Měla na sobě černý hábit. A její oči byli rudé.

,,Aro s tebou chce mluvit a já tě k němu mám dovést." poslušně jsem vstala a jako pejsek sem šla za ní. Dnes je to poprvé, co jsem vyšla ze svého pokoje ven. Šli jsme temnými a chladnými chodbami. Přišli jsme k velkým dveřím a těmi jsme vstoupili do velkého sálu. Kde byl Aro a jeho garda. Jak jinak. Aro jim dal příkaz, aby nás tady nechali sami. Za chvíli jsme tady bali jenom on a já.

,,Lauro." přivítal mě zdvořile, ale já si pořád na toto jménho nezvykla.

,,Dnes bych chtěl zjistit jaké máš chopnosti a co dokážeš. Takže víš o nějakých svých schopnostech?"

,,Ano. Mám celkem tři schopnosti. Moje první schopnost je čtení myšlenek, druhá předávání myšlenek dotknutím a třetí je něco jako zatemnění mozku." Aro zůstal stát jako socha, ale za chvíli ze sebe dostal:

,,To je výborné Lauro. Nikdo koho znám nemá tolik schopností jako ty. Chystal se něco říct, ale já jsem byla rychlejší a zeptala jsem se ho na moji rodinu a na Daniela.

,,Co si o mně myslí moje rodina a co se stalo s Danielem? Chci to vědět a mám na to právo." divila jsem se, že jsem to řekla tak tichým hlasem.

,,Víš Lauro. Je mi to líto, ale Daniel je mrtvý."

,,Co? To není možné. On nemůže být mrtvý." zhroutila jsem se na zem a začala jsem na hlas zvlykat. Kdybych byla ještě na půl člověk, tak by mi slzy zekly proudem, ale dnes ne. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak mohl být mrtvý? To oni. Oni ho zabili.

,,Zabili jste ho!" řvala jsem na Ara, ale on se jen tak nedal. Chtěla jsem ho zabít, ale něco mi připomněl.

,,Pokud mi něco uděláš, tak víš co se stane? Že ano?" tímto mě dostal na kolena.

,, Co si teď o mně myslí moje rodina?" zeptala jsem se ho s poníženým tónem.

,,Drahá. Daniela jsme opravdu zabili mi, ale on na nás zaútočil a my se museli bránit a jiná možnost než zabít ho nebyla. Byla ho opravdu škoda v gardě mi bude chybět. Ale získali jsme tebe a to za jeho oběť stálo. A teď k tvojí bývalé rodině. Tvoje bývalá rodina si myslí, že jsi mrtvá. Myslí si, že tě Daniel zabil a pak se zabil sám, protože s tím pocitem viny, že tě zabil nemohl žít. Tvoje rodina tomu uvěřila, protože jsme zanechali dopis, ve kterém to Daniel vše vysvětluje. Pokud dobře víme, tak už tě i pohřbily a odstěhovali se pryč z Forks, takže tomu uvěřila. A chci tě varovat. Nesmíš je kontaktovat ani vyhledávat, jinak je totiž zabijeme. Teď je tvé místo tady a zítra tě oficiálně prohlásím svojí dcerou. A teď běž do jídelny a nasyť se do syta. Určitě máš velikou žízeň. Nechal jsem ti ty nejlahodnější lidi, co dnes dovazli."

,,Já, ale nechci lidskou krev. Já chci zvířecí. Jsem na ni zvyklá už od narození a nechci, aby ze mě byla zrůda."

,,Budeš pít lidskou krev a na žídné tvé názory si nepotrpím. Teď běž s Jane do jídelny a nasyť se lidskou krví. Pokud zjistím, že lidskou krev odmítáš, tak zabiju tvoji rodinu. Takže?"

,,Dobře bude pít lidskou krev." Aro se na mě podíval, tím stylem, že mi nevěří.

,,Slibuji." dodala jsme raději. Do sálu přišla Jane a ještě jeden tmavovlasý vysoký upír.

,,Odveď te ji do jídelny a dohlédněte, aby se pořádně nasytila." poručil jim Aro. Odvedli mě do jídelny, jakmile jsme ale vstoupili, tak mě do nosu uhodila ta lahodná vůně krve. Okmažitě jsem se vrhla na jednoho starého pána a začala jsem se krmit. Lidská krev nebyla sravnatelná se zvířecí krvý. Byla výborná, co výborná vynikající. Nechápu jak jsem bez té lahůdky dokázala žít. Dokázala jsem bez ní být, protože jsem nechtěla být zrůda, ale teď už je to stejně jedno. Svoji rodinu zklamat nemohu když si o mně myslí, že jsem mrtvá. A stejně kdybych lidskou krev nepila, tak by je Aro zabil a to nesmím dopustit, když teď ztratili jednoho člena. Třeba si Edward s Bellou najdou jiné ditě. Doufám, že nebudou nadmojí strátou trpět.Na to je moc miluju.