Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 6. kapitola - Plány a zase jen plány

07.08.2010 (18:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4223×

Hodiny na stěně ubíhaly a já jsem netrpělivě vysedávala na židli. Začala jsem být trochu neklidná a Alice si toho hned všimla.

„Bello, klid. Za chvilku budu hotová,“ dořekla a povzbudivě se na mě usmála.

„Tak fajn,“ odvětila jsem. Neuplynulo ani deset minut a Alice ode mě poodstoupila a hrdě si prohlížela své dílo.

„A je to!“ špitla radostně a už mě postrkovala k velkému zrcadlu. Měla jsem pevně zavřené oči, ta nervozita opravdu hodně sílila a já se nedokázala uvolnit. Alice si hlasitě odkašlala.

„Bells, jsi nádherná, tak už otevři ty oči!“ přikázala mi. Opatrně jsem to udělala a na malý okamžik se zastavil tok kyslíku do mých plic. Odvrátila jsem svůj pohled a znovu se zadívala na svůj odraz v zrcadle. Dívka v něm byla opravdu krásná. Její tvář byla hebká a bělostná, čokoládově hnědé oči vynikaly v kouřovém líčení, v jemných rtech pulzovala horká krev a barvila je do rudých odstínů a oříškové zvlněné vlasy spadaly podél boků a v nich se třpytila malá stříbrná spona, která je držela u strany. Liliové šaty z hedvábí zvýrazňovaly křehkou postavu a zdůrazňovaly křivky dívčího těla. To vše bylo doladěno stříbrnými šperky s jemnými kamínky.

„A-A-Alice,“ vykoktala jsem.

„Jo, já vím. Díky,“ zasmála se a já se rozesmála s ní.

„Děkuju,“ řekla jsem vděčně a pevně ji objala.

„Pozor, ať se nerozmažeš, Bells,“ zažertovala.

Hudba: Timbaland feat. One Republic - Marching on

Ještě chvíli jsme strávily v horním pokoji a zdola už zněla známá hudba a ruch přicházejících lidí. Alice se dolíčila, převlékla a spiklenecky na mě mrkla.

„Tak můžeme?“ zeptala se. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Vyrazily jsme z pokoje a hudba s každým naším krokem sílila. Byla jsem tak natěšená, ale zároveň i nesvá a nervózní. Alice mě chytla za ruku a vedla za sebou. Na schodišti jsem všechny zahlédla. Byla tam snad celá škola! Spousta z nich se zarazilo, když mě zahlédlo a zůstalo na mě nevěřícně hledět. Srdce se mi splašeně rozbušilo. Když jsme sešly ze schodů, někdo nás zastavil.

„Alice to je úžasná párty!“ jásala blonďatá dívka a Alice se s ní vydala k baru s pitím. Zůstala jsem stát na místě sama. Nervózně jsem si protáčela prstýnky vlasů mezi prsty a přemýšlela nad tím, kam se schovám před světem.

A najednou jsem ho zahlédla. Pár metrů ode mě stál Edward a zaujatě si mě prohlížel. Měl na sobě tmavé džíny, bílou rozevlátou košili a jeho bronzové vlasy se ježily do všech stran. Neuvěřitelně mu to slušelo. Jeho pronikavý pohled mi přejel mrazivě po těle a způsobil mi husí kůži. Dokonalé rty semkl do svůdného úsměvu a rozešel se ke mně. Ztuhle jsem stála na místě a snažila se uklidnit svůj srdeční tep. Už byl skoro u mě, když se stalo něco, co jsem nečekala a on, zdá se, taky ne. Do cesty mu vstoupila Blair a radostně ho objala. Její zvonivý smích mi zněl v hlavě jako ta nejhorší melodie na celém světě. Smutně jsem sklopila zrak. Teď jsem chtěla opravdu zmizet do toho nejtemnějšího kouta, kde by mě nikdo nenašel. Jediné štěstí na tom bylo to, že si mě Blair nevšimla a toho jsem musela využít. Naposledy jsem se podívala na Edwarda, který se s ní bavil. Naše oči se setkaly ve stejný okamžik, ale já ucukla a zmizela pryč.

Hudba: Sia - Breathe me

Vyběhla jsem po schodech nahoru a zabouchla za sebou dveře pokoje. Posadila jsem se na kraj postele a tvář jsem ukryla do svých dlaní. Nevím, co u mě převládalo, jestli naštvanost nebo smutek, nicméně jsem se cítila mizerně. Moje myšlenky vyrušil pohled na obraz té záhadné dívky. Sledovala mě svým karmínovým pohledem a vzbuzovala ve mně ještě větší neklid. Tenhle obraz bych nazvala „Děsivá krása“.

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na malý balkón ve svém pokoji. Všimla jsem si ale, že je propojen ještě s nějakým dalším pokojem. Opatrně jsem se vydala k němu. Tiše jsem našlapovala a můžu říct, že s těmi podpatky od Alice to byl věru nadlidský výkon. Všude byla tma, jen hudba doléhala chladnou nocí. Balkonové dveře byly pootevřené, a tak jsem opatrně vstoupila do místnosti, kterou ozařoval jen měsíční svit. Pokoj byl plný omamné vůně, která mohla patřit jen jedinému člověku, Edwardu Cullenovi. Tohle musel být nepochybně jeho pokoj. To uvědomění mě trochu rozrušilo, nicméně vybudilo moji zvědavost na maximum. Všichni se dole bavili a pravděpodobnost, že by sem někdo přišel, byla více než mizivá. Procházela jsem pokojem a prohlížela si každou věc v něm. Nádherná dubová postel mě ohromila, ale když jsem narazila na knihovnu, musela jsem se pousmát. Byla plná mých oblíbených autorů – Shakespeare, Hemingway, Irving…

„Bože, on je vážně moje krevní skupina,“ vzdychla jsem si nahlas a zarazila se.

Někdo kráčel po chodbě a zvuk kroků se blížil ke dveřím. Vyděšeně jsem s sebou trhla a utíkala jsem k balkonovým dveřím. Stihla jsem to na poslední chvíli. Sotva jsem se schovala u venkovní zdi, dveře do pokoje zavrzaly a někdo vstoupil. Vlastně, kdo by to asi jiný byl než Edward, když je to jeho pokoj. Sice jsem se schovávala, ale tajně jsem doufala, že mě tu najde. Já už jsem se asi vážně zbláznila! Co bych mu asi tak řekla?!

Jenže pak jsem zaslechla něco, co dnešní večer pokazilo definitivně. Byl to dívčí smích a nejen ledajaký. Ten zvonivý zvuk můj mozek identifikoval okamžitě. Byla to Blair! Byla s Edwardem v jeho pokoji! Slzy se mi draly do očí a vztek mi bolestně pulzoval v žilách. Nedokázala bych tam vydržet jedinou další minutu, musela jsem pryč. Proplížila jsem se přes celý balkón a proběhla pokojem. Na chodbě jsem se zastavila a přemýšlela, jak se dostanu pryč. Jediným východem bylo projít přes schodiště a tančící dav lidí. Musela jsem to překousnout, bude to jen chvilka. Naštěstí pro mě, všichni byli příliš zaneprázdnění pitím a tancováním, takže si mě nikdo nevšiml. Když jsem se konečně dostala k hlavnímu vchodu, někdo mě chytil za ruku a stáhl do potemnělé uličky stranou. Lekla jsem se a škubla jsem s sebou.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit,“ promluvil na mě sametový hlas. Otočila jsem se, abych viděla do tváře jeho majiteli. Přede mnou stál Edward. Vyjeveně jsem na něj zírala.

„Jak, jak…“ šeptala jsem.

„Jak co, Bello?“ ptal se překvapeně.

„Já, já…“ koktala jsem.

„Bello, hledám tě už pěknou chvíli. Kam jsi mi zmizela?“ dořekl a mně se konečně rozsvítilo. V tom  pokoji s Blair to nebyl Edward. Byl to někdo jiný. No jasně! Vždyť já jsem toho kluka, co tam byl, ani neviděla! Najednou jsem si uvědomila, že je z mého chování Edward asi trochu zmatený.

„Byla jsem nahoře v pokoji a myslela jsem, že bych se šla trochu projít,“ řekla jsem.

„Stála bys o doprovod?“ zeptal se galantně a jeho sladký úsměv rozechvěl moje tělo.

„Jo, jasně,“ vyhrkla jsem.

„Tak pojď,“ zašeptal a chytil mě za ruku.

Vyšli jsme ven a procházeli jsme se po kamínkové cestě kolem zahrady. Edward mě stále držel za ruku a já se ani nepokoušela protestovat.

„Velmi ti to sluší, Bello,“ řekl najednou a já se nepochybně začervenala.

„No, to spíš říkej Alice. Teda vlastně chci říct, děkuju. No ale na tom večírku bys našel hromadu hezčích holek,“ vykoktala jsem nervózně a uvědomila si, co to plácám za nesmysly. Edward se zastavil a podíval se na mě s vážným výrazem.

„Přál bych si, abych se v tobě vyznal, Isabello Swanová,“ zašeptal a jeho pohled se prohloubil. Zmateně jsem si ho prohlížela.

„Já… no… nechápu,“ odvětila jsem tiše a Edward přistoupil blíž.

„Jsi tak jiná než ostatní holky, Bello,“ řekl zamyšleně.

„Otázkou je, jestli je to dobře nebo ne,“ zamyslela jsem se nahlas, a když jsem si všimla, že ta slova zazněla z mých úst, hlasitě jsem polkla. Edward se sladce usmál, evidentně ho ta věta pobavila.

„Nepochybuj o tom, že dobře,“ odpověděl mi a jeho tvář se nebezpečně přiblížila k té mé. Rozrušeně jsem začala mluvit naprosto z cesty.

„Já… no… ehm… teda…“ mlela jsem a on mi položil hebké prsty přes rty. Jeho dotek byl chladný a já se otřásla. Všiml si toho, ale jeho rty se blížily k těm mým. Stála jsem na místě a chvílemi ani nedýchala. Najednou se jeho jemné rty opatrně otřely o ty mé a já se celá zachvěla. Přitáhl si mě k sobě, sladká vůně jeho těla kolem mě proplouvala a mámila moje smysly. Krásnou chvíli prořízl hlas Blair a Edward ucukl…

„Edwarde! Kdepak jsi?“ zněl její blížící se hlas. Edward se na mě podíval a vypadal dost neklidně. Musela jsem zmizet, než mě tu Blair uvidí.

„Edwarde, já… já… musím jít. Děkuju za krásný večer,“ zašeptala jsem mu do tváře a utíkala jsem pryč. Nestihl nic říct. Jen mlžný opar ukrýval jeho božskou postavu v temné noci…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 6. kapitola - Plány a zase jen plány: